Kapitola 22

Po kuruovském útĕku se Pánduovci shromáždili, aby se dohodli na svém příštím kroku. Ardžuna se zlobil na Dhrištadjumnu a bĕhem hovoru s Judhišthirou jen doutnal. „Drupadův syn se dopustil barbarského činu. Hříchem jsi poskvrnĕn i ty, králi. Učitel ti vĕřil, že řekneš pravdu, ale tys ho podvedl lží, která se za pravdu jen vydávala. Hanbu za tento čin poneseš navĕky, jako tu, kterou nese Ráma za zabití Valiho. Bĕda, já jsem také vinen, že jsem pouze nečinnĕ přihlížel, jak je můj učitel podveden a zabit vlastními žáky. V touze po svrchované vládĕ jsme nečestnĕ zabili vlastního gurua. Myslím, že bude lépe, abych zemřel, než abych se podílel na takovém hříchu.“

Ardžuna dlouho bĕdoval, ale nikdo mu neodpovídal. Krišna na nĕho hledĕl se soucitem. Ardžunova láska k Drónovi byla příslovečná. Zármutkem zkrušený Ardžuna padl na kolena a naříkal.

Když Bhíma vidĕl svého mladšího bratra v poutech smutku, pokáral ho: „Je opravdu podivné, že dnes kážeš mravnost jako riši žijící v lese. Zapomnĕl jsi, proč jsme vůbec do této války vstoupili? Kšatrijská povinnost nás přinutila přijít potrestat Durjódhanu a jeho stoupence. Nevzpomínáš si, jak v přítomnosti našeho učitele urazili bezhříšnou Draupadí? Zapomnĕl jsi, jak nás poslali do vyhnanství v lese, zatímco Dróna jen přihlížel? Po léta jsme živili plamen nepřátelství, abychom mohli naše nepřátele po právu potrestat. Nyní, když tak činíme, bĕduješ ve jménu ctnosti. Jestli Drónovo zabití postrádalo ctnost, proč jsi pak přísahal, že vypustíš svoje planoucí zbranĕ na Kuruovce vedené právĕ Drónou?“

Bhíma rozhnĕvanĕ zvýšil hlas a Ardžuna na nĕho hledĕl bez hlesu. Slova jeho staršího bratra ho nikdy neurazila. S obtížemi ovládl svoje city a dál Bhímovi, který pokračoval, naslouchal: „Milý bratře, svým úpĕnlivým bĕdováním a káráním nám drásáš srdce. V dobĕ, kdy je namístĕ chvála, nešetříš strohými soudy. Naši nepřátelé mají nepochybnĕ štĕstí, že ses nyní upnul ke shovívavosti. Co se mĕ týče, vidím Drónovu smrt jako vhodnou a správnou. Teď bychom nemĕli ztrácet čas, ale rozdrtit zbývající Kuruovce nyní vedené pomstychtivým Ašvatthámou.“

Ardžuna zaťal zuby a neřekl nic. Dhrištadjumna stál poblíž, ale nevypadal na to, že se chce kát. Ardžuna na nĕho pohlédl zarudlýma očima a paňčálský princ ho oslovil smířlivým tónem.

„Ó Bíbhatsu, nemám pocit, že bych se dopustil nĕjakého hříchu. Dróna, přestože bráhmana, porušil pravidla svého stavu, a tak si zasloužil trest z rukou všech ctnostných králů. S použitím svojí bráhmanské moci zabil tisíce obyčejných vojáků nebeskými zbranĕmi. Tím se zachoval nečestnĕ a výsledkem bylo, že sám padl pomocí podvodu. Jinak to dopadnout nemohlo. Za jeho zabití bys mi nemĕl spílat, protože právĕ kvůli tomu jsem se zrodil z ohnĕ. K zabití toho bezohledného bojovníka jsem použil všechny prostředky, které jsem mohl. Jinak by nás všechny zničil.“

Bhíma souhlasnĕ přizvukoval a Dhrištadjumna pokračoval: „Zabitím Dróny jsem se zbavil dluhu vůči otci a příbuzným. Kdybych ho ušetřil, spáchal bych hřích. Ó Pártho, ty jsi zabil svého letitého praotce. Jestli to nebyl hřích, proč odsuzuješ můj čin? Dróna byl hříšný darebák, který rád sloužil hříšníkům. Nezasloužím si tvoji hanu, Ardžuno, ale odpouštím ti pro lásku, kterou k tobĕ jako k manželovi Draupadí chovám. Zachovej klid. Judhišthira jednal správnĕ a já též. Zabili jsme toho, jenž zraňoval vlastní žáky. Teď bojuj a brzy ti připadne vítĕzství.“

Ardžuna při Dhrištadjumnovĕ urážce svého učitele soptil, ale když vidĕl, že Judhišthira ani Krišna neprotestují, ovládl se. Pouze po Dhrištadjumnovi divoce blýskl očima a potichu přitom mumlal: „Hanba! Hanba!“

Sátjaki, který sedĕl na kočáře vedle Ardžuny, nedokázal snést Dhrištadjumnova slova. Náhle vyskočil a vykřikl: „To zde není nikdo, kdo tohoto hříšného, hrubého a prokletého darebáka sprovodí ze svĕta? Ach ty ničemo, jak se opovažuješ pronést taková slova? Je s podivem, že se tvoje hlava neroztříštila na kusy, když ses chystal zabít svého učitele. Zasloužíš odsouzení všech zbožných lidí. Sedm pokolení před tebou a sedm po tobĕ, hanbo svého rodu, poklesne do pekla zbaveno slávy. Obviňuješ Ardžunu ze zabití Bhíšmy, ale nebyl to tvůj vlastní hříšný bratr Šikhandí, kdo způsobil jeho smrt? Jistĕ není vĕtších hříšníků, než jsou Paňčálové.“

Sátjaki pozdvihl kyj a pokračoval ve výtkách určených Dhrištadjumnovi: „Pokud opĕt proneseš taková slova, urazím ti hlavu kyjem. Když na tebe človĕk jen pohlédne, ó vrahu bráhmany, musí se očistit pohledem do slunce. Jestli máš v sobĕ alespoň trochu odvahy, postav se mi se zbraní v ruce. Tvoje urážky mého učitele i jeho učitele nemohu dále snášet.“

Dhrištadjumna se zasmál: „Ó synu Madhuova rodu, odpouštím ti tato slova, přestože jsi nejhříšnĕjší z lidí. Nikdo by nemĕl odpouštĕt nĕkomu tak hříšnému, jako jsi ty, protože lidi tvého zrna odpuštĕní pouze utvrdí v přesvĕdčení, že postrádám sílu. Zapomnĕl jsi už, jak jsi ty, který tak miluje spravedlnost, zabil Bhúrišravu i poté, co tĕ porazil a přestal bojovat? Drž jazyk za zuby. Už nic neříkej. Jestli budeš dál takto mluvit, pošlu tĕ do sídla Smrti.“

Dhrištadjumna potom Sátjakimu připomnĕl všechny nečestné a podlé skutky Kuruovců. Byl to Dróna, kdo zařídil, aby Abhimanjua zabili na bojišti nečestným způsobem. Ve válce nevyhnutelnĕ občas dochází k porušení pravidel. Přesto nakonec o vítĕzství rozhodne spravedlnost. „Bojuj proto dál proti Kuruovcům, ó hrdino z Vrišniho rodu. Není pochyb o tom, že budou zničeni a zabiti všemi prostředky, které jsou nám dostupné.“

Sátjaki se třásl vztekem. Oči se mu podlily krví, sevřel kyj, seskočil z kočáru a rozehnal se na Dhrištadjumnu. „Již s tebou nebudu plýtvat slovy. Rozdrtím tĕ svým kyjem.“

Na Krišnův pokyn seskočil Bhíma ze svého kočáru a postavil se mezi oba rozzuřené bojovníky. Chytil Sátjakiho, který ho vlekl ještĕ nĕkolik kroků a vztekle řval. Sahadéva také seskočil ze svého kočáru a řekl: „Ó nejpřednĕjší z lidí, nemáme lepších přátel, než jste vy dva. Vaše rody jsou nám stejnĕ drahé jako náš vlastní. I navzájem jste si drazí. Vzpomeňte si na povinnosti přátel k přátelům a odpusťte si. Na hádky mezi námi není čas.“

Dhrištadjumna se zasmál: „Bhímo, pusť Siniho vnuka. Nechť se se mnou střetne jako vítr s horami. Brzy potlačím jeho bojechtivost a potom zničím zbývající Kuruovce. Nebo to může udĕlat Ardžuna. Nech mĕ, ať setnu tomu muži svými šípy hlavu. Plete si mĕ s Bhúrišravou s uťatou paží. Pusť ho. Buď já zabiji jeho, nebo on mĕ.“

Sátjaki se v Bhímovĕ objetí nadmul a zahřímal. Snažil se vymanit, ale Bhíma ho držel pevnĕ. Nato Krišna oslovil oba protivníky uklidňujícími slovy, jako když mĕsíc vyzařuje svoje chladivé paprsky. Judhišthira je také utĕšoval a s Krišnou se jim nakonec podařilo jejich hnĕv zmírnit. Když oba zchladli a opĕt nastoupili na svoje kočáry, Pánduovci náhle zaslechli radostný řev Kuruovců. Překvapenĕ na sebe pohlédli. Jak to, že jsou jejich nepřátelé tak nadšeni? Vždyť po Drónovĕ smrti se celá jejich armáda rozutekla.

Když ten zvuk zaslechl Ardžuna, usmál se a řekl: „Ašvatthámá nepochybnĕ shromáždil naše nepřátele. Ten, kdo při svém zrození ržál jako nebeský kůň Uččaihšravá, s rukama podobnýma sloním chobotům a s tváří tygra, se na nás brzy zuřivĕ vrhne. Nenechá si líbit mrzké zabití svého otce. Dhrištadjumnovi teď hrozí obrovské nebezpečí. Připravme se k boji.“

Pánduovci uvidĕli vzdouvající se oblaka prachu, jak se Kuruovci opĕt hnali do útoku. Bojovníci zapomnĕli na svoje neshody a rychle zaujali svá místa, připraveni čelit útoku. V čele postupujících kuruovských oddílů spatřili plápolající Ašvatthámův zlatý prapor se znakem lvího ocasu. Bhíma a dvojčata vyslali velkou skupinu bojovníků na kočárech, aby ho obklíčili a napadli ještĕ předtím, než se dostane k Dhrištadjumnovi.

V dobĕ, kdy se Kuruovci hnali zpĕt do bitvy, aby pomstili Drónovu smrt, se slunce přiblížilo k západu. Ašvatthámá, který Durjódhanovi přísahal, že zničí Dhrištadjumnu i s paňčálskou armádou, pomyslel na Nárájanovu zbraň. Když se k Pánduovcům přiblížil na necelý kilometr, přiložil na luk nebeský šíp a pronesl posvátné mantry k vyvolání této střely. Když Drónův syn přivolal zbraň, z oblohy se ozvalo dunivé burácení. Na bojišti se objevily desetitisíce ohnivých šípů a letĕly vstříc pánduovské armádĕ jako sluneční paprsky. Z oblohy padaly nesčetné doruda rozžhavené železné koule jako zářící meteory. Vzduch se zaplnil disky s ostřím jako břitva, sekerami, planoucími oštĕpy a ozubenými kyji. Pod přívalem střel zmizeli Kuruovcům jejich nepřátelé z očí.

Pánduovce zachvátila úzkost. Zdálo se jim, že všude na bojišti se objevují planoucí střely. Déšť zbraní se snesl z oblohy na jejich bojovníky, ať stáli kdekoliv. Pánduovskou armádu zahalila zmĕť šípů a šipek. Vojáci padali po tisících, rozsekáni vytrvalým útokem na kusy. Pánduovští hrdinové se pokusili útoku čelit, ale čím víc se snažili, tím to bylo horší. S rostoucím odporem jako by se síla nárájanástry zvĕtšovala. Judhišthira vidĕl, jak je jeho armáda spalována, a vykřikl rozkaz k ústupu. Jeho vydĕšený hlas přehlušil i hřmot padajících střel, které zasahovaly brnĕní a štíty jeho vojáků. „Zachraňte se útĕkem! Neohlížejte se. Tuto zbraň nelze odrazit. Jistĕ to je následek zabití našeho bezhříšného učitele. Já a moji bratři vstoupíme do planoucího ohnĕ. Ó bojovníci, vraťte se do svých domovů.“

Krišna řekl Judhišthirovi, aby zachoval klid. Vĕdĕl, jak zbrani čelit. Stál na Ardžunovĕ kočáře a zvolal: „Všichni kšatrijové, okamžitĕ odhoďte zbranĕ a sestupte z kočárů a ze slonů. Lehnĕte si beze zbraní na zem. Nesnažte se proti ní bojovat, neboť to jen zvýší její sílu. Jestli jen pomyslíte na to, že se jí postavíte, zabije vás to.“

Když bojovníci zaslechli Krišnova slova, odhodili svoje zbranĕ a vrhli se na zem. Střely stvořené Nárájanovou zbraní jim pak proletĕly neškodnĕ nad hlavami.

Bhíma vidĕl vojáky odhazovat zbranĕ a vykřikl: „Nikdo ať neodkládá zbranĕ. Nebojte se této zbranĕ, kterou vypustil Ašvatthámá. Osobnĕ zastavím její sílu vlastními rychlými šípy. Zasáhnu Drónova syna nesčetnými šípy a pošlu ho na cestu, na kterou se již odebral jeho otec. Ó Ardžuno, jak můžeš odložit Gándívu a ztratit svoji povĕst i slávu? Stůj a bojuj. Přijmu tíži této zbranĕ na svoji širokou hruď. Dnes budete všichni svĕdky mojí odvahy.“

Ardžuna odpovĕdĕl: „Bhímo, můj slib zní, že nepoužiji Gándívu proti bráhmanům, kravám a kterékoliv zbrani svatého Pána Nárájana. I ty bys mĕl ulehnout, ó hrdino. Tuto všepohlcující zbraň nelze silou paží zastavit.“

Bhíma nebral Ardžunu na vĕdomí a hnal se proti Kuruovcům. Nedbal na hustý příval střel ve vzduchu, stál na svém kočáře a střílel na Ašvatthámu hrozivé ocelové šípy. Drónův syn se usmál a odolával Bhímovu útoku, přičemž srážel všechny jeho šípy, když k nĕmu přilétaly. Jelikož všichni pánduovští vojáci leželi na zemi, nárájanástra zamĕřila svoji plnou sílu na Bhímu. Byl zcela zahalen planoucími střelami a vypadal jako obĕtní oheň, který náhle vyšlehl na bojišti. Zářil pod útokem nárájanástry tak, že na nĕho nikdo nedokázal ani pohlédnout. Ardžuna vidĕl, že bratr je v úzkých, a vyvolal proto zbraň Varuny. Tato vodní zbraň Bhímu přikryla a chránila ho před neustále rostoucí silou Nárájanovy zbranĕ. Ardžuna si však byl vĕdom, že nebude dlouho trvat a jeho vznĕtlivý bratr podlehne.

Náhle Krišna seskočil z kočáru a rozbĕhl se k Bhímovi. Ardžunu požádal, ať Ho doprovodí. Oba hrdinové se nebojácnĕ ponořili do ohnivé masy obklopující Bhímu. Chytili ho a stáhli z kočáru. Bhíma zuřivĕ řval, když mu Ardžuna rval zbranĕ z ruky. Krišna však naléhavým hlasem řekl: „Ó synu Pándua, co si myslíš, že dĕláš? Kdyby bylo možné této zbrani odolat, tak bychom všichni bojovali. Zůstaň v klidu a nechovej se tak pošetile.“

Bhíma neochotnĕ souhlasil s Krišnovými pokyny a ležel v klidu se zbranĕmi položenými vedle sebe. Nárájanástra ustoupila. Její četné střely vylétly na oblohu a brzy v ní zmizely. Když se z bojištĕ vytratily všechny, Pánduovci vstali a chopili se zbraní. Nastoupili na kočáry, vsedli na konĕ a vyrazili bojový pokřik. Krišnova rada je zachránila před vážným nebezpečím.

Durjódhanu rozzlobilo, že jeho nepřátelé unikli. Přijel k Ašvatthámovi a řekl: „Rychle tu zbraň vyšli ještĕ jednou, neboť Pánduovci se shromáždili a zaútočí teď plnou silou.“

Ašvatthámá zavrtĕl hlavou: „Nárájanovu zbraň může človĕk použít jen jednou. Kdyby byla vyvolána znovu, zabije osobu, která ji používá. Krišna zná tajemství, jak ji odrazit, a tak byl její účinek zmařen.“

Durjódhana klel: „Tak použij kterékoliv jiné zbranĕ. Tvoje síla se vyrovná síle samotného Mahádévy. Bez váhání zabij tyto vrahy svého učitele, ó synu Dróny.“

Ašvatthámá se vřítil do bitvy, vyhledal Dhrištadjumnu a napadl ho tisíci ozubenými šípy. V zápalu hnĕvu se na svého protivníka vrhl s dĕsivou silou. Zabil mu vozataje a čtyři konĕ a rozbil mu kočár. Dhrištadjumna sestoupil na zem a odrazil Ašvatthámův útok mečem a štítem.

Sátjaki byl nadosah a vidĕl, že se Dhrištadjumna ocitl v tísni. Vzpomnĕl si na povinnost kšatriji a přispĕchal svému druhovi na pomoc. Zahalil Ašvatthámu sítí šípů, které zabily jeho konĕ a vozataje. Drónův syn seskočil z kočáru, stále sužován Sátjakiho šípy. Přijel mu na pomoc Kripa a vzal ho na svůj kočár. Kripa s Karnou pak napadli Sátjakiho a Dhrištadjumnu. Zároveň se do boje vrhlo mnoho dalších pánduovských i kuruovských hrdinů.

Ašvatthámá nastoupil na nový kočár a opĕt vyjel proti Dhrištadjumnovi. Sátjaki mu znovu zastoupil cestu a Ašvatthámá na vrišniovského bojovníka vzkřikl: „Ó Siniho vnuku, znám tvoji náklonnost k tomuto vrahovi vlastního učitele, ale dnes se ti nepodaří ho zachránit. Přísahám při vlastním životĕ, že zabiji všechny Paňčály s tímto hříšným darebákem v čele. Pokud se ho pokusíš zachránit, padneš také za obĕť mým šípům, stejnĕ jako všichni Pánduovci a celá jejich armáda. Nikdo mĕ nezastaví.“

Ašvatthámá pak probodl Sátjakiho salvou ozubených šípů. Když Sátjaki zavrávoral, Ašvatthámá vzal dlouhý, jasnĕ zářící šíp a v okamžiku ho vší silou vystřelil. Šíp probodl Sátjakiho brnĕní a zaryl se mu hluboko do ramene. Otřesený vrišniovský bojovník podřepl na plošinĕ svého kočáru a jeho vozataj ho odvezl z bitvy, aby se vzpamatoval.

Ašvatthámá obrátil svou pozornost na Dhrištadjumnu a na paňčálského prince divoce zaútočil. Vší silou vypustil svoje mantrami posílené šípy a probodal mu celé tĕlo. Dhrištadjumna podlehl čiré divokosti Ašvatthámova útoku a musel se opřít o žerď praporu. Ihned mu přispĕchalo na pomoc mnoho pánduovských hrdinů pod vedením Bhímy a Ardžuny. Obklopili Ašvatthámu a stříleli na nĕho šípy ze všech stran. Ašvatthámá je úžasnĕ rychle a obratnĕ odrážel. Zasáhl všechny útočníky vlastními šípy a vydal svůj strašlivý bojový pokřik.

Ašvatthámá bojoval jako šílený nedbaje na vlastní život. Pohánĕn myšlenkou na otcovu smrt zatlačil útočníky zpĕt. Nikdo ho ještĕ nikdy předtím nevidĕl bojovat tak divoce. Držel v šachu přední pánduovské bojovníky a zároveň nebeskými zbranĕmi zabil velký počet paňčálských vojáků. Králové a princové z různých zemí vyjíždĕli proti Drónovu synovi, ale všichni záhy přišli o život.

Paňčálové se po Ašvatthámovĕ hrozivém masakru otočili a prchli. On je však zabíjel i poté, co odhodili zbranĕ a strachy utíkali. Ardžuna vykřikl: „Ó synu Dróny, přestaň se zabíjením obyčejných vojáků. Jsem zde, připraven pokořit tvoji pýchu. Ukaž veškerou svoji odvahu, mužnost a poznání a také svoji náklonnost k Dhritaráštrovým synům a nenávist k nám. Dhrištadjumna a já tĕ rozdrtíme. Již zabil tvého otce a nyní je připraven zabít i tebe.“

Ašvatthámu Ardžunova ostrá slova mučila. Jejich staré přátelství ze dní strávených společnĕ v Drónovĕ škole bylo očividnĕ zapomenuto. Nyní bojovali na život a na smrt. Ašvatthámá upřel zrak na Pánduovce a pomyslel na zbraň agnéja. Přiložil k luku zlatý šíp, v hlubokém soustředĕní pronesl mantry a potom ho s výkřikem vypustil. Z oblohy se okamžitĕ snesl příval šípů, bojištĕ pokrylo husté šero a padaly ohnivé meteory. Ze všech svĕtových stran vál prudký vítr a bičoval bojovníky kameny. Ze tmy zaznívaly dĕsivé skřeky rákšasů a pišáčů a ze všech stran vytí šakalů.

Pánduovští vojáci sužovaní nebeskou zbraní křičeli strachem a bolestí. Zasahovaly je planoucí šípy dopadající ze všech stran. Ašvatthámova znalost tajných mystických vĕd obdařila zbraň agnéja hrozivou silou. Muži, konĕ i sloni umírali sežehnutí na popel, jako kdyby je zachvátil požár, který spaluje svĕty při zániku vesmíru. Agni si však vzpomnĕl na událost u Khándavaprasthy a nechal svoji ohnivou zbraň neškodnĕ proletĕt nad Ardžunou i Krišnou.

Ardžuna, který vidĕl neodolatelnou moc boha ohnĕ povolanou k záhubĕ Pánduovců, uklidnil mysl a pomyslel na brahmástru. Touto nejmocnĕjší ze všech zbraní okamžitĕ rozptýlil neproniknutelnou temnotu. Když Brahmova zbraň zneutralizovala zbraň Agniho, obloha se vyjasnila a začal vát chladivý vĕtřík. Na bojišti zůstaly ležet desetitisíce bojovníků s tĕly spálenými k nepoznání.

Ašvatthámá žasl, že se jeho zbraň minula účinkem a Ardžuna zůstal nezranĕn. Jak přežil útok agnéji, která zabila desetitisíce ostatních bojovníků? Ardžuna s Krišnou jí stáli přímo v cestĕ, ale ani jednomu se nic nestalo. Ašvatthámá podlehl beznadĕji. Nejprve nárájanástra a teď i Agniho zbraň   —   obĕ Ardžuna s Krišnou zneškodnili. Jak mohl s takovými nepřáteli bojovat? Jsou neporazitelní. V zoufalství odhodil luk, seskočil z kočáru a utíkal z bojištĕ. Vykřikl: „Vše je iluze!“ uprchl z boje a vbĕhl do porostu stromů. Přemohl ho smutek kvůli otci. Cítil, že ho nikdy nebude schopen pomstít. Ani jeho nejmocnĕjší zbranĕ proti Pánduovcům neúčinkovaly. Proč proti nim bojovat?

Když Ašvatthámá bĕžel pryč, potkal Vjásadévu, který se blížil k bojišti. Drónův syn se zastavil a rišimu se poklonil. Pak se ho zeptal, proč jeho zbranĕ proti Ardžunovi neúčinkovaly. Vjásadéva vysvĕtlil, že Krišna je Nejvyšší Pán. Je to Nárájan neboli Višnu. Nesmrtelný Nárájan je ve skutečnosti jen část Krišny. Neexistuje žádná živá bytost schopná přemoci Krišnu nebo toho, koho chrání. Dokonce i Šiva se považuje za služebníka Krišny. I jeho Krišna kdysi v boji přemohl.

Po vyslechnutí Vjásadévových slov se Ašvatthámá nad Krišnou důkladnĕji zamyslel. Jsou-li pravdivá, pak není žádným překvapením, že jeho zbranĕ byly odraženy. Dokud má Ardžuna na svém kočáře Krišnu, nemá smysl s ním dále bojovat. Odvahy zbavený a zarmoucený Ašvatthámá si uvĕdomil, že vše z konečného hlediska řídí všemocný osud. Tváří v tvář osudu človĕk nemůže dĕlat nic, jen plnit svoji povinnost a výsledky ponechat na osudu. Podle Vjásadévových slov to vypadá, jako kdyby mĕli Kuruovci podlehnout. Kdo však může dopředu znát, co osud nakonec rozhodne?

Ašvatthámá se mudrci opĕt poklonil a obrátil se zpĕt k bojišti. Jeho povinností je stále bojovat na Durjódhanovĕ stranĕ a především vzdát poctu svému zabitému otci. Nepřátelé musí být potrestáni. Teď nesmí opustit bojištĕ.

Když se Ašvatthámá vrátil, slunce již zapadalo. Obĕ armády se stahovaly, unavené bojem trvajícím témĕř dva dny a noc. Kuruovci zoufalí z Drónovy smrti se do tábora vraceli zarmoucení, zatímco návrat Pánduovců provázel zvuk trubek, bubnů a lastur.

Když Pánduovci dorazili do svého ležení, vidĕli, že přišel Vjásadéva. Ardžuna sestoupil z kočáru a šel k mudrci. Poklonil se mu, dotkl se jeho nohou a řekl: „Ó všemocný, dnes jsem vidĕl nĕco, co ve mnĕ vyvolalo velký úžas. Když jsem na svoje nepřátele vystřelil šípy, spatřil jsem před sebou osobu mužského pohlaví zářící jako oheň. Držel planoucí trojzubec a ať se obrátil na jakoukoliv stranu, byli tam moji nepřátelé spáleni a zničeni. Přestože svůj trojzubec ani žádnou jinou zbraň nevypustil z ruky, moje nepřátele jako by sprovodila ze svĕta samotná jeho energie. Kdo je ta osoba, ó vznešený mudrci?“

Vjásadéva položil ruku na Ardžunovu hlavu, který před ním stále klečel, a odpovĕdĕl: „Ó synu Kuntí, vidĕl jsi Šankaru, velkého ničitele svĕtů. Z lásky a úcty ke Krišnovi kráčí před tvým kočárem a svojí neodolatelnou energií pálí tvé nepřátele. Ani lókapálové, mocní ochránci vesmíru, se mu nedokázali postavit. Pokračuj s důvĕrou v boji, ó Dhanandžajo. Toho, kdo má po svém boku Džanárdanu, žádná porážka nečeká.“

Vjásadéva Pánduovce ujistil, že válka již brzy skončí, a odešel. Unavení bojovníci se vydali přímo do svých stanů, aby si dopřáli nočního odpočinku.