Kapitola 24
KARNOVA CHRABROST
Ardžuna se usmál. Konečnĕ dostane příležitost zabít svého nepřítele na život a na smrt. Na tento okamžik čekal od turnaje v Hastinápuru. Kdyby mĕl příležitost, zabil by Karnu již tenkrát. Tak by se možná předešlo veškeré této smrti a zkáze. Osud to však tehdy z nĕjakých důvodů neschválil.
Ardžuna v dálce spatřil vlát Karnův prapor. „Vše se stane tak, jak říkáš, můj pane. Zabiji Karnu, a tak přivodím zkázu Kuruovců.“
Když Ardžuna pokračoval vstříc Karnovi, Judhišthira nařídil Bhímovi bojovat s Durjódhanou a jeho bratry, Sahadévovi se Šakunim, Sátjakimu s Kritavarmou a Pándjovi, králi jižní Bháraty, s Ašvatthámou. Sám se rozhodl bojovat s Kripou.
Obĕ armády se střetly. Ardžunu na Durjódhanův rozkaz obklíčily tisíce vojáků. Pokud to jen šlo, Kuruovec ho chtĕl před střetnutím s Karnou oslabit.
Karna se vrhl mezi Paňčály a zabíjel je na všech stranách. Dhrištadjumna, Šikhandí a Draupadini synové ho vyzvali a vystřelili tisíce šípů. Tři z Karnových synů, Bhánuséna, Sušéna a Vrišaséna, přišli otci na pomoc. Všichni to byli mahárathové a svedli s pánduovskými vojáky mocný boj. Brzy se do řeže zapojil Bhíma a ke Karnovi se připojil Dušásana.
Bhíma zabil Bhánusénu šípem s ostřím jako břitva přímo před Karnovýma očima. Potom napadl Sušénu, jemuž probodl hruď třemi železnými šípy. Princ padl na kolena. Zuřící Karna zasáhl Bhímu stovkami šípů, Bhíma ale na útok nedbal a vystřelil šíp s ostřím jako břitva, aby Sušénu zabil. Karna jej však v letu srazil. Sušéna se z Bhímova útoku vzpamatoval a rozhnĕvanĕ zaútočil na Nakulu, který ho vyzýval k boji.
Do boje se s radostným řevem vrhli další vznešení hrdinové obou stran. V nastalém zmatku bylo tisíce bojovníků zabito či zmrzačeno smrtonosnými šípy, které zaplnily vzduch. Karna prorazil nepřátelské řady a střetl se s Judhišthirou.
Když před sebou Judhišthira uvidĕl Karnu, zvolal: „Ó Karno, synu vozataje, slyš má slova. Ve své pýše a nadutosti neustále vyzýváš Ardžunu a pošetile se považuješ za jemu rovného. Nyní tvou pýchu rozdrtím. Stůj a bojuj se mnou. Ukaž svoji odvahu a nenávist k Pánduovcům. Tvoji touhu po boji brzy zničím.“
Karna neodpovĕdĕl a okamžitĕ vystřelil mnoho šípů, které Judhišthirovi probodly hruď. Judhišthira, rozzuřený Karnovým pohrdáním jeho osobou, uchopil dlouhý zlatý šíp schopný rozpoltit horu. Obdařil jej mantrami a vystřelil z naplno nataženého luku. Šíp probodl Karnův bok. Karna padl na kolena a omdlel.
Kuruovci při pohledu na Karnův stav vykřikli, ale Karna po chvíli vstal a upřenĕ se na Judhišthiru zahledĕl. Tĕžce dýchaje vystřelil v jediném sledu šípy, které pánduovského krále zcela zahalily. Zabil dva bojovníky, kteří chránili kola Judhišthirova kočáru, a zasáhl jeho vozataje dvanácti šípy.
Judhišthira útok statečnĕ odrazil a zastavil Karnovy šípy svými vlastními. Karna se zasmál a vystupňoval útok salvami ozubených šípů. Obklíčili ho četní pánduovští bojovníci, aby Judhišthiru chránili. Zaplavili Karnu šípy, šipkami a oštĕpy, on však vyvolal nebeskou střelu, která zaplnila oblohu planoucími šípy.
Karna se zbavil útočníků a zamĕřil svůj útok na Judhišthiru. Se smrtící přesností připravil Pánduova syna o drahokamy posázené brnĕní, jež spadlo z jeho tĕla jako z oblohy padající mrak zkrášlený bleskem.
Judhišthira po svém protivníkovi mrštil obrovskou železnou šipkou, ale Karna ji rozsekal na kusy dříve, než k nĕmu mohla doletĕt. Poté Judhišthira vrhl čtyři ozubené oštĕpy, které probodly Karnovo brnĕní, až mu z tĕla vytryskla krev.
Karna oštĕpy odhodil a napadl Judhišthiru nesčetnými šípy. Judhišthira zbavený brnĕní a vozataje nedokázal útoku odolat. Seskočil z kočáru a uprchl z boje. Karna ho pronásledoval a posmĕšnĕ na nĕho volal: „Ve které rodinĕ ses narodil, ó hrdino? Zdá se, že neznáš povinnosti kšatriji. Myslím, že se lépe hodíš pro život bráhmany v lese. Ó synu Kuntí, příštĕ se vyhni boji s mocnými bojovníky a nepoužívej ostrá slova. Jdi se vĕnovat askezi.“
Pokořený a rozhnĕvaný Judhišthira utíkal k Dhrištadjumnovĕ kočáru a naskočil na nĕj. Jelikož nevĕdĕl o Karnovĕ slibu daném Kuntí, nechápal, proč byl ušetřen. Dhrištadjumna ho odvezl do bezpečí uprostřed pánduovských jednotek a Karnu napadli další bojovníci.
Bhíma byl svĕdkem porážky a pokoření svého staršího bratra. Zachvátila ho neovladatelná zuřivost a rozehnal se s bojovým pokřikem ke Karnovi. Bojovníky, kteří mu vstoupili do cesty, okamžitĕ rozsekal na kusy svými šípy nebo rozbil napadrť vířícím kyjem. Šalja ho vidĕl blížit se a řekl: „Zde přichází druhý Pánduův syn a neovladatelnĕ zuří. V tak strašlivé podobĕ jsem ho ještĕ nevidĕl. Vypadá to, že zničí tři svĕty se všemi jejich pohyblivými i nehybnými bytostmi.“
Karna se usmál: „Bez váhání ho zabiji, a tak přilákám Ardžunu k našemu poslednímu a rozhodujícímu souboji.“
Karna vypustil shluk zahnutých šípů s hroty ostrými jako břitva, které se vyznačovaly křivolakým letem. Nĕkteré se odrazily od Bhímova brnĕní, ale jiné mu probodly ramena a paže. Soptící Pánduův syn však necítil nic. Odpovĕdĕl strašlivými šípy vystřelenými z naplno nataženého luku. Karna otřesený silou Bhímových šípů vypustil šíp se širokým ostřím, který přeťal soupeřův luk. Bhíma však okamžitĕ uchopil jiný a opĕt na Karnu zaútočil.
Karna zasáhl Bhímu sty šípy, jako když lovec v lese zasáhne pyšného a rozzuřeného slona. Zuřivostí smyslů zbavený Bhíma vzal jediný dlouhý šíp podobný oštĕpu a vystřelil ho z luku. Zasáhl Karnu jako hromoklín, který udeřil do hory. Omráčený Karna usedl na plošinu kočáru.
Jakmile Šalja vidĕl, v jakém je Karna stavu, rychle ho odvezl z boje vĕdom si svých povinností vozataje.
Durjódhana se začal o Karnu bát a nařídil svým bratrům, ať mu pomohou. Princové zaútočili na Bhímu jako hejno můr letících k ohni. Přes dvacet jich obklopilo Bhímu s podporou velkého počtu bojovníků na kočárech a zasypali Pánduova syna šípy, šipkami, oštĕpy a tĕžkými kyji.
Bhíma se při pohledu na Dhritaráštrovy syny kolem sebe usmál a začal je jednoho po druhém zabíjet. Nĕkterým srazil hlavu šípy s půlmĕsícovým ostřím a dalším probodl životnĕ důležité orgány dlouhými šípy. V nĕkolika minutách zabil dvanáct princů a zařval tak, až Kuruovce vydĕsil. Pustošící Pánduův syn podobný samotnému Jamarádžovi a odolávající zbraním se řítil po bojišti a střílel šípy do všech stran.
Dhritaráštrovi přeživší synové strachem prchli. Bhíma bez milosti pobil jejich vojáky. Prohánĕl se mezi kuruovskými bojovníky, a kde se objevil, tam kolem sebe šířil smrt a zkázu.
Karna přišel k sobĕ, vrhl se znovu do bitvy a zaútočil na Bhímu nesčetnými šípy. Rozpoutal se mezi nimi další lítý boj a oba zároveň pokračovali v zabíjení vojáků nepřátelské strany.
Daleko od nich vlál Ardžunův velký prapor. Obklopovaly ho tisíce kuruovských vojáků. Ardžuna s Krišnou mezi nimi vypadali jako slunce a mĕsíc za hustými mraky. Drnčení Gándívy a Hanumánův řev společnĕ vytvářely tak dĕsivý zvuk, že ochromoval kuruovské konĕ.
Nespočtem planoucích šípů napadení kuruovští bojovníci se hnali smĕrem k Ardžunovi jako muži blížící se vstříc bouři. Statisíce jich padly, ale nadále se k Ardžunovi blížili s vysoko pozdviženými meči a kyji. Začali šplhat na jeho kočár a uštĕdřovat Ardžunovi i Krišnovi mohutné rány. Ardžuny se zmocnily desítky bojovníků, ale setřásl je a svojí šavlí z ocele jim rány vracel. Shodil Kuruovce ze svého kočáru, vzal zlatý šíp posetý drahokamy a vyvolal nebeskou zbraň nágů. Kuruovci náhle zjistili, že mají svázané nohy a nemohou se ani pohnout. Velcí hadi, které nebeská střela stvořila, je pevnĕ drželi, přestože se snažili vyprostit.
Ardžuna bez milosti pobíjel své znehybnĕné nepřátele, tak jako Indra kdysi zničil démony zbraní vadžra. Když Sušarmá vidĕl svoje vojáky spoutané, vyvolal zbraň suparna. Najednou se z oblohy snesly tisíce supů a pohltili hady, kteří svírali bojovníky. Když se supi s roztaženými spáry vrhli na hady, rychle se odplazili pryč.
Kuruovci zbaveni pout opĕt napadli Ardžunu plnou silou. Pánduův syn odolal jejich útoku a vyvolal aindrástru. Bojištĕm se přehnaly vlny planoucích šípů. Tĕžce soužení Kuruovci vykřikli a v řadách padali k zemi, jak se do nich zabodávaly hořící šípy.
Když Ardžuna vidĕl, že jsou jeho nepřátelé poraženi na hlavu a prchají, řekl: „Zdá se, že tato armáda je přemožena, ó Mádhavo. Utíkají jako jeleni při zahlédnutí lva. Je nepochybnĕ načase, abych se střetl se sútovým synem. Vidím jeho prapor, jak se rychle pohybuje v Judhišthirovĕ divizi. Nechme tyto bojovníky být, a ty, ó Góvindo, mĕ zavez k tomu mocnému hrdinovi. Bez okolků ukončím jeho životní dráhu bojovníka.“
„Budiž.“ Krišna pobídl konĕ a kočár vyrazil ke Karnovi, který se nacházel tři kilometry daleko. Ardžunovi se postavilo do cesty mnoho mocných Kuruovců, aby mu zabránili v postupu, smetl je však svými zbranĕmi tvrdĕ stranou. Pánduův syn se neochvĕjnĕ blížil ke Karnovi a cestou kosil bezpočet bojovníků na kočárech, jezdců a slonů. Ardžunovi brzy padlo za obĕť dvacet pĕt tisíc bojovníků. Když se probíjel bojištĕm, zatlačil vzad a rozdrtil divoké barbarské armády Kámbhódžů, Javanů a Šaků. Dalších dvacet tisíc z nich rozsekaly na kusy jeho šípy.
Karna se odpoutal od Bhímy a zabíjel pánduovské jednotky tak jako Ardžuna Kuruovce. Jeho šípy kosily nepřátele po tisících, jako by byly napuštĕné jedem. Podporovali ho ostatní kuruovští hrdinové a dštili na Pánduovce šípy. A ti jim nespočtem šípů opláceli.
Bojištĕ skýtalo příšerný pohled na haldy znetvořených tĕl. Z krků bezhlavých tĕl, jež pobíhala kolem, tryskala krev na useknuté hlavy ležící na zemi s vytřeštĕnýma očima a zaťatými zuby. Bojovníci do sebe nemilosrdnĕ sekali a klouzali a padali do krví nasáklého bahna.
Karna znovu napadl Judhišthiru. Když to vidĕli oba synové Mádrí, vyzvali ho a okamžitĕ ho zahalili svými šípy. Karna se pousmál a nebojácnĕ bojoval proti třem Pánduovcům najednou. Rozťal Nakulův i Sahadévův luk a zasáhl Judhišthiru do hrudi shlukem mocných šípů, které ho zbavily vĕdomí. Dalšími dvanácti šípy zabil Nakulovy konĕ a vozataje. Vystavil Nakulu i Sahadévu nekonečnému proudu šípů, a tak je přivedl do úzkých.
Šalja vidĕl, v jaké jsou jeho synovci situaci, a řekl: „Proč ztrácíš čas? Teď, když ses tolik chvástal svojí odvahou, máš bojovat s Ardžunou. Zdá se, že se mu chceš vyhnout. Nevidíš ho, jak se k tobĕ blíží? Jsi-li mocný, zamĕř svoje zbranĕ na nĕho a nezdržuj se tu s jinými.“
Karna pohlédl přes pole a nedaleko spatřil Ardžunův kočár. Vidĕl také Bhímu bojujícího s Durjódhanou. Druhý syn Kuntí kuruovského prince přemohl, a přivedl ho tak do tísnivé situace.
Karna si opĕt vzpomnĕl na slib daný Kuntí a uvĕdomil si, že nemůže zabít žádného jiného Pánduovce kromĕ Ardžuny. Vyrazil tedy na pomoc Durjódhanovi. Svému králi zároveň přispĕchali na pomoc Ašvatthámá, Kripa a Kritavarmá. Bhíma podporovaný Dhrištadjumnou a Sátjakim napadl kuruovské hrdiny šípy podobnými ocelovým oštĕpům.
Judhišthira postižený Karnovým útokem opustil bojištĕ pod ochranou dvojčat a zahanbenĕ odjel do tábora. Nebyl schopen pokračovat v boji. Mĕl roztříštĕné brnĕní a tĕlo mu pokrývaly četné rány. Zatímco ho ošetřovali zkušení lékaři, řekl dvojčatům, aby se vrátila do boje. Když tak rychle učinila, zastihla Karnu, jak právĕ vypouští zbraň bhárgava. Tato nebeská zbraň způsobila, že z jeho luku v proudech vyletovaly tisíce šípů s opĕřením z volavek a pávů, které kosily pánduovské bojovníky. Kromĕ husté stĕny šípů nebylo na bojišti vidĕt nic jiného.
Po tak lítém útoku spustili pánduovští vojáci pokřik a dali se na zdĕšený útĕk. Opakovanĕ se modlili k Ardžunovi a Krišnovi, aby je zachránili. Když Ardžuna zaslechl úpĕnlivý křik svých vojáků, řekl: „Pohleď na mocnou zbraň bhárgava, ó Kéšavo. Nikdo jí v bitvĕ neodolá. Podívej se na vozatajova syna podobného samotné Smrti, jehož činy budí hrůzu. Nastal čas našeho konečného střetnutí. Smrt nebo vítĕzství — to je teď pro nás pro oba jediná možnost.“
Krišna s kočárem uhnul Karnovu krupobití šípů a odpovĕdĕl: „Judhišthira opustil pole s tĕžkými zranĕními. Domnívám se, že bys ho mĕl nejprve navštívit a ujistit se, že je vše v pořádku. Pak zabij Karnu.“
Krišna podotkl, že bĕhem jejich návštĕvy Judhišthiry se Karna unaví bojem s jinými. Také chtĕl Judhišthiru uklidnit, protože vĕdĕl, že si poté, co vidĕl Karnou způsobenou spoušť, bude dĕlat starosti. Ardžuna s Krišnovým návrhem souhlasil. Přijel k Bhímovi a požádal ho, ať armádu v jeho nepřítomnosti ochraňuje. Bhíma odpovĕdĕl: „Jeď ihned navštívit krále. Nevím, jestli přežije. O nás se neboj. Zastavím všechny sútovy zbranĕ. Až se vrátíš, můžeš ho snadno zabít.“
Ardžuna bratrovi podĕkoval a rychle vyjel k Judhišthirovu stanu. Když ho nalezl v pořádku odpočívat, ulevilo se mu a sklonil se k jeho nohám. Když vstal, Judhišthira, který si myslel, že Karna je už po smrti, řekl: „Jsem opravdu rád, že tĕ vidím, ó Ardžuno. Také mĕ tĕší vidĕt Kéšavu. To, že jste oba živí a zdraví po střetnutí s Karnou, je s podivem. Súta se podobal smrtelnĕ jedovatému hadovi s neustále vycenĕnými zuby. Oplýval energií a silou a nikdo mu v bitvĕ nedokázal odolat o nic více, než lze odolat oceánu. Ó Ačjuto, ó Ardžuno, bojoval jsem s Karnou, ale dopadl jsem žalostnĕ. Oslovil mĕ hrubými slovy, a ťal mĕ tak do živého. Nyní jste ho díky přízni osudu zabili.“
Ardžuna onĕmĕl, a když k nĕmu Judhišthira dále radostnĕ hovořil, překvapenĕ poodstoupil dozadu. „Ó Dhanandžajo, třináct let mi myšlenky na Karnovu odvahu nedávaly spát. I v bdĕlém stavu jsem vídal přelud v jeho podobĕ. Vypadalo to, jako by sám zaplnil celý vesmír. K útoku na nĕho mĕ určitĕ přinutila sama Smrt. Porazil mĕ, ale pak mĕ propustil a nechal jít. Bĕda, proč dál žít po takové potupĕ? Úlevu mi přináší pouze skutečnost, že jsi ho zabil.“
Judhišthira se na Ardžunu široce usmál a dál se ho nadšenĕ vyptával. Zapomnĕl přitom na bolest způsobenou zranĕními. „Řekni mi, jak jsi toho hříšníka přemohl. Chci slyšet všechny podrobnosti. Povĕz mi, jak nyní leží potřísnĕn krví a znetvořen tvými šípy. Pošetilý Durjódhana nyní jistĕ naříká a vidí svoji bezprostřední porážku. To, že je zabednĕný Karna, který tak ohavnĕ urazil Draupadí, teď mrtev, mi působí vĕtší potĕšení než povznesení na nebesa. Ó Dhanandžajo, popiš mi vše.“
Ardžuna se zhluboka nadechl. „Ó králi, nejsi obeznámen s pravou skutečností. Byl jsem vystaven útoku hord kuruovských bojovníků. Mnozí vznešení bojovníci na mĕ útočili s bojovým pokřikem. Všechny jsem je poslal do Jamarádžova sídla a hnal se ke Karnovi. Když jsem k nĕmu nakonec dospĕl, nalezl jsem ho, jak svými zbranĕmi masakruje naše vojáky. Potom jsem se dozvĕdĕl, že tĕ přemohl a donutil ustoupit. Okamžitĕ jsem tedy přišel, abych se před zabitím Karny ujistil, že jsi v pořádku.“
Judhišthirovi spadla hlava na prsa. „Bĕda!“ vykřikl.
Ardžuna položil ruku na rameno svého staršího bratra. „Ó slavný králi, nezoufej. Tvoje vroucí přání okamžitĕ vyplním. Střetnu se s Karnou a ukončím jeho život, tak jako se Šakra střetl s Vritrásurou. Nepochybuj o tom, neboť tak zní můj slavnostní slib. Pojď a sleduj boj. Prosím tĕ o požehnání, ó králi. Řekni mi jen ,Kéž ti připadne vítĕzství̀ a Karna je předem mrtvý. Dovol mi vrátit se do boje.“
Judhišthiru, kterého stále trápilo pokoření z boje s Karnou, náhle zachvátil hnĕv. Zavrtĕl hlavou a řekl: „Tvoje zrození v lůnĕ Kuntí bylo k ničemu, můj bratře. Jak jsi mohl opustit bojištĕ, aniž bys zabil Karnu? Určitĕ jsi sem přišel ze strachu, aby ses vyhnul sútovu synovi. Jak mohl tvůj slib vyznít naprázdno? Kdybys mi už tenkrát v lese řekl, že Karnu zabít nedokážeš, nikdy bych odtamtud neodešel. Všechny naše nadĕje přišly vniveč, jako když človĕk od stromu očekává plody a místo toho získá kvĕty. Po celých tĕch třináct let jsme od tebe očekávali mnoho — stejnĕ jako lidé, kteří zaseli a čekají deštĕ.“
Judhišthira vstal a pozdvihl hlas proti svému bratrovi. Bráhmanové ošetřující jeho rány poodstoupili. „Proč jsi, ó darebáku, nepředal Gándívu Kéšavovi? On by Karnu zabil bez otálení. Jestli mu nedokážeš čelit v bitvĕ, pak dej svůj slavný luk jinému bojovníkovi, který na tento úkol stačí. Kvůli tvému selhání svĕt uvidí, jak se všemi našimi příbuznými poklesneme do bezedné propasti pekla. Bylo by lepší, kdybys vyšel z Kuntí v pátém mĕsíci jako potracený zárodek, než aby ses narodil v královském rodĕ a potom na bojišti ukázal nepříteli záda. Hanba tvému Gándívovi! Hanba síle tvých paží a tvým nespočetným šípům. Hanba tvému znaku Hanumána a Agniho kočáru.“
Judhišthira se zhroutil zpĕt na lůžko a pohlédl na svého mladšího bratra očima rudýma hnĕvem. Ardžuna neřekl nic. Vyrážel tĕžké vzdechy a sevřel pĕst kolem rukojeti meče. Pak vytáhl jeho dlouhé lesknoucí se ostří, aby bratra zabil. Krišna se rychle postavil před nĕho a uchopil ho za paži. Zabránil mu přiblížit se k bratrovi a zvolal: „Nevidím tu žádného protivníka, který by mĕl zakusit pevnost tvojí oceli, ó Dhanandžajo. Přesvĕdčil ses, že je Judhišthira v pořádku, a nyní by ses mĕl radovat. Proč ses tedy najednou chopil meče? Co v tobĕ náhle probouzí touhu bojovat? Nebo ses pomátl, že podráždĕnĕ tasíš meč bez zjevné příčiny?“
Ardžuna hledĕl přes Krišnu na svého staršího bratra. Vyrážel krátké a horké vzdechy a odpovĕdĕl: „Přísahal jsem, že srazím hlavu každému, kdo mi řekne, abych se vzdal Gándívy. Král vyřkl tato slova ve Tvojí přítomnosti a já mu nemohu prominout. Proženu svůj meč tímto zbožným králem a dostojím svému slibu. Co jiného teď mohu udĕlat, ó Kéšavo? Víš vše. Spoléhám na Tvoji radu.“
Ardžuna teď čelil tĕžkému rozhodování. Jeho hnĕv ustoupil, když zasáhl Krišna, ale za žádných okolností nemohl porušit slib. Jak ale mohl zabít Judhišthiru? Sklonil meč a čekal, až promluví Krišna.
„Hanba tobĕ, Ardžuno! Nyní chápu, že jsi nikdy nesloužil úctyhodným starším, protože podléháš hnĕvu v nevhodnou dobu, ó nejmocnĕjší z lidí. Ti, kdo znají jemné odstíny zbožnosti, by nikdy nepomysleli na to, co ty, ó Pártho. Ten, kdo spáchá tak ohavný čin, je jistĕ ten nejodpornĕjší z lidí. Nepochybnĕ nemáš vůbec žádné ponĕtí o písmech, jelikož nerozeznáš správné od špatného. Jak se můžeš vrhnout na svého staršího bratra, abys ho zabil, a zapomenout na skutečnost, že je to tvůj pán hodný uctívání? Není to útočník, a dokonce ani nepřítel, nebojuje a jako tvůj nadřízený u tebe hledá ochranu. Z tĕchto a mnoha dalších pádných důvodů ho nemůžeš zabít, aniž bys upadl do hříchu.“
Krišna pokračoval a Ardžuna přitom vrátil meč do pochvy: „Ó Pártho, ten slib jsi složil z dĕtinskosti. Teď ti povím o vyšších zásadách zbožnosti. Z touhy uhájit pravdu jsi připraven zabít bratra, ale nevíš, že ani pravda by nemĕla být pronesena tam, kde to povede k nepříznivému výsledku.“
Krišna uvedl védský verš, který popisuje případy, kdy pronést nepravdu není považováno za hřích. V tĕchto případech je dokonce pravda považována za nepravdu. Jedná se o ohrožení vlastního života, ohrožení života bráhmany či ohrožení veškerého jmĕní. Tehdy není lež považována za hřích.
Krišna dodal: „Ve všech tĕch případech, ó Pártho, spočívá nejvĕtší ctnost v neubližování jiným živým tvorům. Zabíjení ve spravedlivé bitvĕ a vražda v osobním zájmu se liší a jejich výsledky jsou naprosto jiné. Nepravdu, která chrání před vraždou, lze považovat za pravdu. Tvoje lpĕní na takzvané pravdĕ v tomto případĕ jen ukazuje neznalost skutečné mravnosti. Každý čin zbavený pohnutky ublížit jakékoliv bytosti představuje nepochybnĕ pravou mravnost. Právĕ proto existují pravidla mravnosti. Mravnost nelze zjistit logikou, a nĕkdy ani studiem písem. Aby se človĕk naučil jejím jemným odstínům, musí vyhledat vedení zkušených a moudrých starších. To vše jsem vyslechl od mudrců, ó Pártho.“
Ardžunovi klesla hlava. Jeho hnĕv zcela ustoupil. Krišna zvedl ruku smĕrem k Judhišthirovi a řekl: „Nyní mi řekni, ó hrdino, jestli máš pocit, že si tento ctnostný král zaslouží smrt tvojí rukou.“
Při Ardžunovĕ odpovĕdi mu z očí kanuly slzy: „Ó Krišno, promluvil jsi, jak je hodno človĕka velké moudrosti a inteligence. Kdo zná jemné odstíny pravdy lépe než Ty? Jsi jako náš otec a matka, naše jediné útočištĕ a Tvoje slova jsou vždy prospĕšná. Opĕt jsi nás zachránil před hrozným neštĕstím. Připouštím, že spravedlivý Judhišthira nemůže být zabit, ale teď nevím, co mám dĕlat, ó Kéšavo. Ať byl můj slib správný nebo špatný, přesto platí. Jak zařídit, aby moje slova nevyšla naprázdno? Když najdu důvod vyhnout se byť jen jedinému ze svých slibů, budou bezcenné všechny. Zároveň nemohu zabít Judhišthiru a sám zůstat naživu. Jak potom mohu zachovat svůj slib a také králův život?“
Krišna položil paži kolem Ardžunových ramen: „Ó chrabrý, Karna vystavil krále trýzni, a ten tĕ s tĕžkým srdcem hnĕvivĕ oslovil. Také doufal, že tĕ vyprovokuje, abys neotálel se zabitím sútova syna. Dharmarádža nevidí nikoho jiného, kdo by ho dokázal zabít. Proto ze zklamání použil ostrá slova. Ó Pártho, mĕl bys splnit jeho přání a hříšného Karnu zabít v bitvĕ. Co se týče tvého slibu, zde je způsob, jak můžeš být zachránĕn.“
Krišna uvedl pokyn písem, který uvádí, že starší by nikdy nemĕl být osloven neuctivĕ. O tom, jehož nĕkdo v podřízeném postavení takto osloví, se říká, že v srdci zemře. Krišna řekl Ardžunovi, aby svého bratra urazil. „Tak ho zabiješ bez toho, abys mu vzal život. Potom můžeš opĕt získat jeho odpuštĕní tím, že padneš k jeho nohám a budeš ho uctívat.“
Ardžuna si uvĕdomil, že to je jeho jediné útočištĕ, neochotnĕ souhlasil a Judhišthiru urazil. Nepříznivĕ ho srovnal s Bhímou, zesmĕšnil jeho sílu a nazval ho zbabĕlcem. Obvinil ho ze závislosti na hazardu, ze zapříčinĕní války a navrhl, aby se nestal svrchovaným vladařem. Když říkal slova, která nikdy předtím nevyslovil, zmocnila se ho úzkost. Cítil se zdrcen, zahanben a pokryt hříchem. Tĕžce dýchal a znovu vytáhl meč.
Jakmile Krišna spatřil opĕt v Ardžunovĕ ruce meč, překvapenĕ řekl: „Co je to? Proč zas vidím tvůj tasený meč zářící jako modrá obloha? Jestli máš stále pochybnosti, pak je vyslov a Já ti je objasním.“
Ardžuna mĕl výčitky svĕdomí a odpovĕdĕl: „Zničím svoje tĕlo, protože se ohavnĕ prohřešilo proti zbožnému králi.“
Když Ardžuna namířil meč proti svému srdci, Krišna řekl naléhavým hlasem: „Zadrž! Ó hubiteli nepřátel, tento čin je stejnĕ zavrženíhodný jako zabití Judhišthiry. Nepochybnĕ se tĕ zmocnila nĕjaká falešná náboženská horlivost, žes byl nejprve připraven zabít krále a nyní i sám sebe. Nepoddávej se hříchu ve jménu ctnosti. Ó Pártho, pokud nahlas vylíčíš vlastní slávu, bude to stejné jako sebezničení, protože žádný ušlechtilý človĕk neoslavuje sám sebe.“
Ardžuna, kterého Krišna opĕt zastavil, znovu zasunul meč a udĕlal to, co Krišna navrhl — vychválil sám sebe. Potom zahanbenĕ svĕsil hlavu a řekl Judhišthirovi: „Ó králi, buď se mnou spokojen. Můj život patří tobĕ. Promiň mi moji pošetilost a neoprávnĕná slova. Nyní se vydám zabít Karnu.“
Ardžuna padl na kolena a uchopil Judhišthirovy nohy. „Prosím, požehnej mi úspĕchem,“ řekl a položil na nohy staršího bratra svou hlavu.
Judhišthira vstal ze svého lože a promluvil beze stopy radosti v hlase: „Ó Ardžuno, milý bratře, chyba je na mojí stranĕ. Kvůli mnĕ jsi byl vystaven nebezpečí. Zachránil tĕ jen Kéšavův zásah. Zasloužím si smrt. Kdo je odpornĕjší než já? Jsem zabednĕný hříšník a zbabĕlec. Ihned odcházím do lesa a přenechám trůn Bhímovi. Tvoje ostrá slova mi připadají pravdivá, ó Pártho. Nejsem způsobilý, abych vládl Zemi. Nech mĕ odejít do lesa.“
Judhišthira vstal, aby odešel. Upevnil si odĕv a zamířil k východu ze stanu. Krišna mu rychle zastoupil cestu a poklonil se u jeho nohou. Když Judhišthira natáhl ruku, aby Ho zdvihl, Krišna řekl: „Ó králi, kam jdeš v tak chmurné náladĕ? Ardžunovo pokárání bys nemĕl brát vážnĕ. Nikdy by nedokázal chovat v srdci takové myšlenky a vyjádřil je jen proto, aby se vyhnul nemyslitelnému činu — tvojí vraždĕ. On i Já jsme se zachovali nezpůsobnĕ, ó nejlepší z lidí. Prosím tĕ o prominutí. Zachovej klid. Dnes se Zemĕ napije Karnovy krve. O tom nepochybuj.“
Uklidnĕný Judhišthira odpovĕdĕl: „Ó Góvindo, přijímám Tvoje slova. Zachránil jsi i mĕ. Byl jsem pohroužen v nevĕdomosti a Ty jsi mĕ zachránil, protože Tĕ inteligence nikdy neopouští. Přenesl jsi Ardžunu i mĕ přes oceán zármutku a lítosti.“
Judhišthira se otočil k Ardžunovi a řekl: „Ó hrdino, jdi a zabij sútova syna svými neomylnými šípy. To určitĕ povede k našemu úspĕchu a potĕší to Kéšavu.“
Ardžunu stále trápila hanba za to, co Judhišthirovi řekl, a pohled na tak hluboce zasaženého staršího bratra to ještĕ zhoršoval. Padl s nářkem k jeho nohám a zalknutým hlasem ho prosil o odpuštĕní: „Ó králi, nic z toho, co jsem řekl, není pravda. Chtĕl jsem se pouze zachránit před lží. Nanejvýš bolestnĕ jsem tĕ zranil. Jak mi může být kdy odpuštĕno?“
Judhišthira bratra zdvihl, objal ho a ujistil, že se neurazil. Ardžunova tvář nabyla odhodlaného výrazu, který se promĕnil v hrozivý. Řekl chladnĕ: „Ten zlotřilec sklidí plody tvojí urážky, milý bratře. Přísahám při pravdĕ, že dnes padne v bitvĕ, sražen mými šípy vypuštĕnými z Gándívy.“
Judhišthira zvedl ruku, aby Ardžunovi požehnal. „Nechť dosáhneš nehynoucí slávy a vĕčného života, provází tĕ vítĕzství a bohové ti dopřejí trvalý blahobyt. Jdi, mé dítĕ, a rozdrť Durjódhanovy nadĕje. I já se brzy vrátím do boje.“
Ardžuna požádal Krišnu, ať mu připraví kočár, a rozloučil se s Judhišthirou. Poté, co přijal požehnání od četných bráhmanů, nastoupil do kočáru a vyrazil na bojištĕ. Dĕsivĕ zatroubil na lasturu a znovu a znovu se plácal do paží. Každý, kdo vidĕl toho mocného lučištníka odjíždĕt v hnĕvivé náladĕ, mĕl za to, že Karna je již mrtvý. Ardžunu cestou na bojištĕ provázela různá příznivá znamení. Letĕlo před ním množství supů, jestřábů a havranů v očekávání potravy. Ardžuna, celý nedočkavý střetnutí s Karnou, sevřel Gándívu a upíral zrak vpřed, zatímco kočár nabíral na rychlosti.