Kapitola 25

Zatímco se byl Ardžuna podívat na Judhišthiru, Bhíma vášnivĕ bojoval s Kuruovci. Nedbaje na vlastní bezpečí se pustil do jejich středu a do všech stran střílel planoucí šípy. Sátjaki, Šikhandí a Uttamaudžá ho následovali a divokým útokem odráželi nepřátele.

Dušásana se Šakunim a oddílem horských bojovníků napadli Bhímu. Pánduův syn se jim postavil čelem a na všech stranách je srážel k zemi. Uttamaudžu, který se potom přidal k Bhímovi, napadl Sušéna, Karnův nejstarší syn. Uttamaudžá vší silou vystřelil šíp, který Sušénovi utrhl hlavu. Když to spatřil Karna, zmocnil se ho zármutek a nĕkolik okamžiků ohromenĕ stál. Poté se zamĕřil na pomstu. Obrátil pozornost na Uttamaudžu a rychle mu zabil konĕ i vozataje. Salvou šípů pak roztříštil jeho kočár a rozbil mu prapor na kusy.

Uttamaudžá odrážel Karnovy šípy vlastními, seskočil ze svého rozbitého kočáru a utíkal ke kočáru Šikhandího. Oba muži se potom pustili do boje s Kripou a Kritavarmou. Bhíma se hnal před nimi a vrhl se na kuruovské vojáky plivaje jed. Když pobíhal sem a tam jako mocný Rudra působící zkázu na konci stvoření, stĕží na nĕho dokázali pohlédnout. Z řad Kuruovců zaznĕl zoufalý křik. Ve zmatku se dali na úprk a vznešený Bhíma je trhal na kusy. Znetvořeni jeho šípy a drceni jeho kyjem s křikem utíkali pod Karnovu ochranu.

Poté, co Bhíma rozprášil nepřátele jako vichřice mraky, řekl svému vozataji: „Ó Višóko, bojím se o Judhišthirův život. Ardžuna ho jel navštívit a dosud se nevrátil, přestože Karna stále vypouští svoje strašlivé nebeské zbranĕ. Jsme obklíčeni mnoha kuruovskými bojovníky, kteří jsou připraveni nás při první příležitosti roztrhat zaživa. To vše mi velmi zatĕžuje mysl. Kdy se Ardžuna vrátí?“

Bhíma nemĕl čas na odpovĕď. Blížil se k nĕmu opĕt Dušásana se svými bratry podporován tisícovkami bojovníků na kočárech. Zeptal se: „Ó Višóko, dnes jsem proti nepřátelům použil velké množství šípů a dalších zbraní. Řekni mi, jak velká zásoba nám ještĕ zbývá? Mĕl bych napadnout nepřátele šípy a šipkami nebo je prostĕ rozdrtit na kaši kyjem?“

Višóka odpovĕdĕl: „Ó hrdino, zbývá ti šedesát tisíc obyčejných šípů a dvacet tisíc s širokými a jako břitva ostrými hroty. Proto svoje nepřátele napadni beze všech zábran.“

Bhíma uchopil luk a vystřelil sto ocelových šípů na Dušásanu a Šakuniho, kteří se k nĕmu hnali bok po boku tĕsnĕ následováni zbývajícími Dhritaráštrovými syny. Když se Bhíma potýkal s bojovníky, Višóka řekl: „Ó hrdino, slyšíš ten zvuk? To bude mocné troubení Dévadatty, které se rozléhá čtyřmi svĕtovými stranami. Pohleď k jihu. Kuruovské jednotky prchají jako zvířata při spatření lva. Tam v dálce je Ardžunův prapor s opičákem. Bohové nám dnes určitĕ přejí, protože se Dhanandžaja opĕt vrací do bitvy.“

Bhíma zanechal boje a pohlédl jižním smĕrem. A opravdu, spatřil tam Ardžunův nebeský prapor. Oddechl si a řekl: „Za tuto nanejvýš vítanou zprávu, ó vozataji, ti daruji dvanáct vesnic, dvacet nejlepších kočárů a sto služebníků. Judhišthira je jistĕ v pořádku, protože Ardžuna znovu a znovu troubí na svoji vítĕznou lasturu. To značí konec Karnovy životní dráhy.“

Bhíma se s radostí pustil do boje s novou silou a vnášel mezi Kuruovce naprostý zmatek.

Ardžunův kočár opustil tábor a řítil se do boje. Když se Ardžuna blížil k bojišti, lámal si hlavu, jak by mohl Karnu zabít. Polovina odpoledne již byla pryč. Karna nepadne bez boje. Ardžuna vĕdĕl, že se s ním bude muset brzy střetnout. Nemohl si dovolit nechat se rozptylovat ostatními kuruovskými hrdiny, ale Durjódhana se jistĕ pokusí postavit mu do cesty překážky. Ardžuna před sebou slyšel výkřiky bojovníků a řinčení zbraní. Karna se nepochybnĕ prohání mezi pánduovskými vojáky jako Mahádéva mezi démony.

Když Krišna vidĕl svého přítele zamyšleného, řekl: „Ó Pártho, odvahou ani životní sílou se ti žádný muž nevyrovná. Vidĕl jsem mnoho hrdinů statečných jako Indra, kteří se po bitvĕ s tebou odebrali do nejvyšších končin. Nikde není bojovníka, který by boj s tebou přežil. Syna Rádhy nelze brát na lehkou váhu, ale neumím si ho představit jako vítĕze nadcházejícího souboje. Ó hrdino, zkrať dny toho nadutého hlupáka. Pro Pánduovce má jen opovržení. Zabij ho a udeř na kořen všeho zla. Zmař touhy Dhritaráštrových synů a ukonči tuto válku. Jak může Karna přežít setkání s tebou, když držíš v ruce Gándívu?“

Krišna řídil kočár doprostřed bitevní vřavy a dál Ardžunu uklidňoval. Připomnĕl mu mnoho témĕř neporazitelných bojovníků, kteří již padli   —    Bhíšmu, Drónu, Bhagadattu a další. Po Krišnovĕ ujištĕní se Ardžuna svých obav zbavil. Vytáhl lasturu a její zvuk se rozlehl čtyřmi svĕtovými stranami. Potom nadoraz napnul luk a rozeznĕl tĕtivu. Ozval se hromový třesk. Rozhlédl se po poli na vydĕšené vojáky a řekl: „Moje nejvĕtší záruka, ó Góvindo, spočívá v tom, že mám za svého rádce Tebe. S Tvojí pomocí je možné vše. S Tebou po boku se mohu postavit na odpor třem svĕtům seřazeným v mohutném šiku a poslat je na vĕčnost, o Karnovi ani nemluvĕ. Nepochybnĕ ho dovedu ke konečnému cíli jeho života. Durjódhana ho přijal jako svoji ochranu, ale já tuto nadĕji zmařím a on si vzpomene na množství svých hříšných činů, jichž se vůči nám dopustil, zvláštĕ na urážku Draupadí. Teď sklidí výsledky toho neodpustitelného hříchu.“

Ardžuna se v myšlenkách vrátil zpĕt ke hře v kostky a také k zabití Abhimanjua. Cítil, jak jeho hnĕv roste jako oheň živený olejem. Přímo před sebou spatřil Bhímu zcela obklíčeného kuruovskými bojovníky. Svádĕl urputnou bitvu a střílel ohnivé šípy, které se zarývaly do jeho nepřátel.

Ardžuna vjel přímo do boje a vlnami šípů Kuruovce odrazil. Nedaleko vidĕl Karnův prapor na vysoké žerdi a vyrazil k nĕmu. Okamžitĕ se s ním střetli Kripa, Kritavarmá a mnoho Durjódhanových bratrů. Odrazil jejich útok a neochvĕjnĕ pokračoval ke Karnovi. Z Gándívy létaly jeho dlouhé šípy jako blesky a otřásaly útočníky. Šípy vystřelené na Ardžunu se neškodnĕ odrážely od jeho neproniknutelného brnĕní nebo je Ardžuna srážel v letu vlastními šípy. Sešpulil rty, mhouřil oči na Karnu v dálce a neúnavnĕ vjíždĕl do kuruovských oddílů.

Ardžuna srazil k zemi mnoho slonů, které proti nĕmu Durjódhana poslal. Proti Pánduovu synovi se hnaly řady bojovníků na kočárech, jen aby padly pod tisícovkami šípů vystřelovaných v přímých řadách. Drtil svoje nepřátele jako šílený slon rozdupávající jezero plné lotosů.

Po zničení čtyř oddílů vojáků, z nichž každý čítal deset tisíc odvážných bojovníků, pohlédl Ardžuna smĕrem na Karnu a řekl: „Ó Kéšavo, nedaleko odtud vidím Karnu. Chrání ho sám Durjódhana s mnoha dalšími mahárathy. Řiď můj kočár přímo proti nim, ó Krišno. Dnes se nevrátím z boje, aniž bych ho zabil. Jeď rychle, než zničí celé naše vojsko.“

Krišna pobídl konĕ a velký kočár s rachotem vyrazil smĕrem ke Karnovi. Když je Šalja vidĕl přijíždĕt, řekl: „Zde se konečnĕ blíží Pánduův mocný syn a z Gándívy silou hromoklínu střílí šípy podobné hadům. Zdá se, že míří přímo k tobĕ, ó hrdino. Jestli to je ve tvých silách, zabij ho, a zachraň tak naše vojáky. Tĕžce jsi zranil ctnostného krále Judhišthiru a přivedl do úzkých všechny ostatní Pánduovce. Ardžuna bude překypovat hnĕvem a pomstychtivostí. Jsi jediný lučištník na svĕtĕ, který se mu může postavit. Blíží se k tobĕ jako zuřící kobra kmitající jazykem. Všichni Kuruovci od tebe očekávají ochranu. Ó Karno, zachraň je z Ardžunova oceánu, do nĕhož se rychle potápĕjí.“

Šalja vĕdĕl, že nadešel okamžik, kdy oba hrdinové musejí vybojovat poslední bitvu. Na odrazování Karny není čas. Šalja přihlížel, jak Krišna s tmavou pletí obratnĕ řídí Ardžunův kočár řadami Kuruovců. Připomínal načernalý mrak pohybující se po hvĕzdami poseté nebeské klenbĕ. Ardžuna střílející šípy za Ním vypadal jako druhý černý mrak, z nĕhož vyletují zářící blesky.

Karna se zaradoval: „Ó bojovníku silných paží, zdá se, že ses zbavil svého strachu z Ardžuny. Nyní s tvými slovy souhlasím. Dnes budeš svĕdkem toho, co jsem se naučil od svých učitelů bojových umĕní. Brzy zabiji tyto dva bojovníky s celou pánduovskou armádou. I kdybych však neuspĕl   —    a vítĕzství v bitvĕ není nikdy jisté   —   moje sláva bude zachována díky mojí hrdinné smrti.“

Karna zařval a přijel k Durjódhanovi. Pozdravil ho a řekl: „Ó králi, nyní se střetnu s Dhanandžajou. Obklič ho ze všech stran, aby nemohl uniknout. Nechť ho naši nejlepší bojovníci napadnou mnoha zbranĕmi. Čeká mĕ nemalý úkol a budu potřebovat veškerou pomoc, kterou mi můžeš poskytnout.“

Durjódhana nařídil Kripovi, Ašvatthámovi, Dušásanovi a svým zbývajícím bratrům, ať Karnu podpoří. Všichni se vyřítili na Ardžunu jako jeden muž následováni tisícovkami slonů, kočárů a jezdců.

Ardžuna útočníky přivítal salvami svištících šípů. Bhíma zatroubil na lasturu, radostnĕ se poplácal po pažích, postavil se vedle nĕho a na mušku svých smrtonosných šípů si vzal Durjódhanovy bratry. Zbývalo jen nĕco přes dvacet princů, a ti rozhnĕvanĕ napadli Bhímu veškerou svojí silou, neboť chtĕli pomstít smrt svých bratrů.

Dušásana vybičovaný až k zbĕsilosti projevil v boji velkou odvahu. Zasáhl Bhímu dvanácti šípy takovou silou, že to Pánduovým synem otřáslo a na nĕkolik okamžiků upustil luk. Dušásana využil jeho slabosti a vystřelil na nĕho šíp zářící jako slunce posetý diamanty a dalšími třpytivými drahokamy. Šíp mocný jako hrom udeřil Bhímu do hrudi a zbavil ho vĕdomí. Bhíma klesl na kolena a opřel se o žerď praporu.

Dušásana zařval a zatroubil na lasturu. Všichni jeho bratři zajásali a zasypali ranĕného Bhímu šípy. Považovali svého úhlavního nepřítele za mrtvého. V nĕkolika okamžicích však Bhíma opĕt stál na nohou. Mrštil na Dušásanu šipku, ale Kuruovec ji v letu roztříštil a pak zasáhl Bhímu dalším ozubeným šípem, který mu způsobil hluboké zranĕní.

Bhímy se zmocnil hnĕv a zahřímal: „Zasáhni mĕ, dokud můžeš, darebáku. V tomto boji jsi mĕ zranil, ale brzy tĕ připravím o život a napiji se tvojí krve. Nyní pocítíš sílu mého kyje.“

Bhímův kočár se s rachotem řítil smĕrem k Dušásanovi. Bhíma mával svým obrovským železným kyjem nad hlavou a zuřivĕ řval. Dušásana po nĕm mrštil zářivou šipkou, ale Bhíma ji rozbil kyjem. Za nĕkolik okamžiků byl u Dušásany a uštĕdřil mu strašlivou ránu do čela. Princ byl odvržen dvacet kroků od kočáru. Dopadl s žuchnutím na zem a kolem tĕla mĕl rozházené ozdoby a šperky. Nĕkolik okamžiků ležel zcela ochromen. Z hlavy mu tekla krev a třásl se.

Bhíma si vzpomnĕl na svůj slib při hře v kostky, seskočil z kočáru a přiblížil se k padlému nepříteli. Když se Dušásana snažil postavit, Bhíma ho znovu udeřil a odhodil stranou. Dušásana padl na zem a lapal po dechu. Bhíma stál nad ním a vytáhl meč. Když shlížel na napůl bezvĕdomého prince, připomnĕl si všechno zlo, které spáchal   —   zvláštĕ jeho neodpustitelné zacházení s Draupadí a s Pánduovci, když odcházeli do lesa.

Bhíma chytil vydĕšeného soupeře za paži a táhl ho přes pole. Dušásana se snažil vytrhnout a zoufale kolem sebe kopal. Bhíma mu však zkroutil paži, až vykřikl. Pánduův syn pak máchl mečem, který vytvořil zářivý oblouk, a uťal Dušásanovi paži. Bojištĕm se rozlehl jeho hlas: „Toto je paže, která chytila Draupadiny posvĕcené vlasy. Hleďte, jak se napiji jeho krve.“

Dušásana se zmítal v mukách, jak mu z ramene tryskala krev. Bhíma ho kopl, až padl na záda, a klekl si na nĕho. Řev Pánduova syna se nesl na kilometry daleko a bojovníci na obou stranách strnuli. Obĕma rukama uchopil slonovinovou rukojeť svého meče. Dušásanova krví zbrocená tvář se zkřivila hrůzou. Bhíma se usmál, vychutnávaje si dlouho očekávaný okamžik pomsty, a pak náhle vrazil meč do Dušásanovy hrudi. Když Kuruovec s řevem zemřel, Bhíma mu rozpáral hruď a vytrhl mu srdce. Sklonil se a ze spojených rukou se napil pĕnící krve, jež mu vytékala z hrudi. Opĕt se postavil a zařval: „Chuť této krve je sladší než mléko mojí matky, sladší než med, sladší než čistá voda.“ S obličejem potřísnĕným krví pak Bhíma vrhl pohled dolů na Dušásanu a řekl: „Teď už jsi v bezpečí, protože jsi mrtvý. Nic víc ti udĕlat nemohu.“

Všichni Kuruovci, kteří vidĕli Bhímu pít Dušásanovu krev, se zhrozili. Mnozí padli v hrůze na zem a ostatní utíkali pryč s křikem: „To není človĕk! Zachraňte nás před Bhímou!“

Bhíma se zasmál: „Ó Dušásano, byl jsi příčinou zla, jímž jsme trpĕli. Teď si poslechnĕme, jak s námi budeš opĕt s radostí pohrdat slovy ,ó krávò.“

Bhíma se obrátil k Ardžunovi a Krišnovi se slovy: „Ó hrdinové, dostál jsem svému slibu zabít Dušásanu a napít se jeho krve. Draupadí je pomstĕna. Brzy splním další svůj slib a rozdrtím Durjódhanu. Jen pak budu mít klid.“

Deset z Dušásanových bratrů, kteří byli ještĕ naživu, bylo ohromeno a hnali se k Bhímovi s nadĕjí, že se jim ho podaří zabít. Bhíma opĕt rychle nastoupil na kočár a s úsmĕvem se jim postavil. Obklopili ho a vystřelili na nĕho stovky ozubených šípů. Bhíma vyslal na každého prince zlatĕ opeřený šíp s ostřím jako břitva a usekl mu hlavu.

Karna překvapením otevřel ústa. Zbranĕ mu vypadly na zem a zíral na Bhímu s nezastíraným strachem. Krví zbrocený a řvoucí Pánduův syn se podobal nestvůrnému rákšasovi. Jistĕ ho posedl zlý duch, jehož sílu nelze ani odhadnout.

Šalja při pohledu na Karnův vydĕšený výraz řekl: „Vzmuž se, ó hrdino. Tak to ve válce chodí. Smrt a zkáza jsou jejími všudypřítomnými rysy. Neboj se. Durjódhana truchlí nad smrtí Dušásany a svých ostatních bratrů a zbytek Kuruovců prchá. V této válce ti svĕřil velkou zodpovĕdnost. Snaž se toto břemeno nést, jak nejlépe dovedeš.“

Díky Šaljovu pobízení se Karna vzpamatoval a setřásl ze sebe zmatek. Je to pravda. Není jiné cesty, než dovést boj do konce. Ardžuna je nablízku. Na rozpaky není čas.

Karnův syn Vrišaséna vidĕl, jak je otec otřesen a váhá bojovat. Zatroubil tedy na lasturu a pustil se do boje s Ardžunou. Vystřelil mocnou salvu ozubených šípů, které zahalily Ardžunu i Krišnu. V udatném boji přemohl Nakulu, který přispĕchal Ardžunu podpořit, a rozbil mu kočár. Bhíma rozhnĕvanĕ zařval smĕrem k Ardžunovi: „Mĕl bych ho okamžitĕ zabít, ale přenechám ti ho. Okamžitĕ ho odprav.“

Ardžuna napadl Vrišasénu přímo Karnovi před očima. K princi letĕly planoucí šípy jako syčící hadi vydechující oheň. Čtyřmi z nich mu zabil konĕ, dalším srazil k zemi vozataje. Když se Vrišaséna snažil seskočit ze znehybnĕlého kočáru, Ardžuna vystřelil šíp s půlmĕsícovým ostřím, který mu srazil hlavu. Princ spadl na zem jako strom vyvrácený bleskem.

Karna bolestnĕ vykřikl. Sevřel luk a vyrazil k Ardžunovi, který se otočil, aby se s ním střetl. Zářící zlaté kočáry obou hrdinů pokryté tygřími kůžemi vypadaly jako dvĕ slunce. Blížili se k sobĕ, aby svedli souboj jako Indra s Balim, a obĕ armády užasle přihlížely. Když na sebe vystřelili šípy, ostatní bojovníci zařvali radostí   —   nĕkteří chválili Ardžunu a jiní Karnu. Obĕ armády spustily válečnou hudbu z tisíce bubnů a trubek. Znĕly lastury a bojištĕm se rozlehl ohlušující rámus.

Z nebeské klenby tomu všemu přihlíželi nebešťané. Při pohledu na oba bohům podobné hrdiny, kteří pozdvihovali zbranĕ a řvali, nedokázali rozhodnout, kdo z nich bude vítĕzem. Připomnĕlo jim to dávnou bitvu mezi Parašurámou a Kártavírjou. Siddhové a čáranové troubili na rohy a zasypávali bojovníky kvĕty. Indra požehnal svému synovi vítĕzstvím, zatímco Súrja zaléval svojí září Karnu a přál úspĕch jemu.

Když se k sobĕ přiblížili, přispĕchali je podpořit vojáci obou stran. Dhrištadjumna se všemi pánduovskými jednotkami obklopil Ardžunu, zatímco Durjódhana s Kuruovci se postavil za Karnu. Oba bojovníci kolem sebe kroužili a stříleli první salvy a mezi okolními vojáky zatím zuřila lítá bitva.

Hanumán náhle seskočil z Ardžunova praporu a přeletĕl na Karnův prapor, který zdobil drahokamy posetý provaz na slony podobný Jamarádžovĕ smyčce. Rozzuřený opičák provaz roztrhal na kusy zuby a nehty a přitom dĕsivĕ řval. Konĕ obou bojovníků se vzpínali a zuřivĕ ržáli. Krišna vrhal na Šalju zlostné pohledy, a ten Mu je opĕtoval.

Karna řekl: „Ó Šaljo, můj příteli, okamžik našeho střetu je zde. Řekni mi po pravdĕ   —   co udĕláš, jestli mĕ Pártha zabije?“

Šalja odpovĕdĕl: „Vrhnu se na Kéšavu a Dhanandžaju. Jaký vznešenĕjší konec než podlehnout ostří zbraní může kšatrija očekávat?“

Ardžuna položil Krišnovi stejnou otázku a Krišna řekl: „Ó Dhanandžajo, slunce může spadnout z oblohy, Zemĕ se může roztrhnout na tisíc kusů, oheň se může stát chladným, ale Karna tĕ nezabije. Kdyby k tomu však mĕlo dojít, pak vĕz, že je nablízku konec svĕta. Karna i Šalja se vydají do Jamarádžova sídla s celým zástupem kšatrijů.“

Ardžuna se usmál: „Ó Kéšavo, neboj se. Karna ani Šalja pro mĕ nepředstavují soupeře. Rozdrtím Karnu, jeho kočár, prapory, konĕ, brnĕní, luky i šípy tak, jako slon v lese rozlomí strom. Ó Mádhavo, Karnovy manželky se brzy stanou vdovami. Minulou noc se jim jistĕ zdálo o blížícím se neštĕstí. Když pomyslím na ukrutnosti, kterých se vůči nám dopustil, zvláštĕ pak na urážku Draupadí a hrubá slova, jež přitom pronesl, nemohu zadržet hnĕv. Dnes utiším Abhimanjuovu matku tím, že oplatím nepřátelům jejich vlastní mincí. Dnes budeš moci i Ty utišit Draupadí, z jejíž očí kanuly velké slzy při vzpomínce na mnohá příkoří, která z rukou Kuruovců utrpĕla.“

Ardžuna i Karna pak vypustili obrovské množství šípů, které pokryly oblohu a zahalily bojištĕ temným stínem. Oba bojovníci si navzájem odráželi útoky jako soupeřící východní a západní vítr. Když sráželi protivníkovy šípy, připomínali slunce a mĕsíc vynořující se zpoza mraků. Mezi svými vojáky se podobali Indrovi a Balimu obklopeným bohy a asury. Jejich zlaté luky neustále napnuté do kruhu vypadaly jako sluneční koróny a jejich šípy jako paprsky. Snažili se zničit jeden druhého, jako dvĕ slunce, která vyšla, aby zničila vesmír na konci stvoření.

Bĕhem vzájemného boje zároveň pobíjeli tisíce vojáků, slonů a koní. Zatímco zuřila bitva mezi nejpřednĕjšími hrdiny obou stran, ostatní bojovníci se potýkali mezi sebou. Durjódhana, Kripa, Šakuni a Ašvatthámá zasypávali Ardžunu šípy ve snaze odvést jeho pozornost a poskytnout Karnovi výhodu, ale Ardžuna všechny jejich šípy obratnĕ rozsekal a odrazil vlastními. Durjódhana a Ašvatthámá, které Ardžunovy palčivé šípy zatlačily daleko zpĕt, se setkali, aby se poradili o další strategii.

Ašvatthámá byl stále hluboce zasažen otcovou smrtí a Vjásadévovými slovy. Vylezl na Durjódhanův kočár a řekl: „Ó králi, zachovej klid. Tuto válku není třeba prodlužovat. Zemřelo již dost mužů. Bhíšma leží na poli a byl zabit i tvůj vlastní učitel. Uzavři s Judhišthirou, který neustále usiluje o blaho všech bytostí, mír. Jeho bratři přijmou jeho rozkaz. Co je pro tebe nedosažitelné s Pánduovci jako spojenci? Jak může nĕkdo přemoci Ardžunu? K čemu je dobré s ním bojovat?“

Ašvatthámá sledoval boj Karny s Ardžunou. Z Gándívy létaly planoucí šípy a osvĕtlovaly pozdnĕ odpolední oblohu. Ardžunův kočár se pohyboval rychle ze strany na stranu a vyhýbal se Karnovým útokům. Krišna stál s opratĕmi v rukou a tvář Mu pokrýval pot, jak křičel pokyny na konĕ a obratnĕ řídil kočár.

„Podle mého názoru bychom mĕli tuto válku zastavit. Přátelství s Pánduovci bude jistĕ ve tvém nejlepším zájmu. Ukonči tento boj a nech zbývající krále vrátit se domů. Ó panovníku, hovořím jen jako tvůj přítel a dobrodinec. Jestli chceš, mohu Karnu přesvĕdčit, aby zanechal boje. Prostĕ mi to poruč.“

Durjódhana se na chvíli zamyslel a neodpovídal. Nakonec zavrtĕl hlavou: „Ó příteli, řekl jsi svůj názor a já jsem tvoje slova zvážil. Nyní si vyslechni, co si o tom myslím já. Tak jako hora Méru zastaví sílu bouře, zastaví Karna Ardžunovu odvahu. Ať boj pokračuje. Pánduovci mi nikdy nebudou vĕřit po všech tĕch potížích, které jsem jim způsobil. Karnu bys nemĕl zrazovat. Ardžuna je unaven z dlouhého dne boje a bude brzy přemožen. Ó hrdino, bojuj s našimi nepřáteli. Závisím na tobĕ stejnĕ jako na Karnovi.“

Ašvatthámá si povzdechl, pomalu se vrátil ke svému kočáru a odjel zpĕt do bitvy. Durjódhana se rmoutil nad smrtí svých bratrů tak, že stĕží dokázal pozvednout zbranĕ. Sledoval hrozivý boj Karny s Ardžunou. Byl tak strašlivý, že se k nim žádní jiní bojovníci nepřibližovali. Kdokoliv se dostal na dostřel jejich šípů, byl okamžitĕ zabit. Oba muži byli zle potrháni protivníkovými šípy a z ran jim vytékala krev. Krišna a Šalja, kterým z tĕl trčely šípy, manévrovali s koňmi a kočáry sem a tam.

Pánduovští vojáci volali na Ardžunu: „Zabij Karnu okamžitĕ a zmař Durjódhanovy nadĕje na vládu.“ Na druhé stranĕ povzbuzovali Kuruovci Karnu: „Rychle zabij Ardžunu a pošli Pánduovce navždy zpĕt do divočiny.“

Ardžuna se usmál, olízl si rty a vystřelil na nĕho spousty šípů s různými hroty   —   nĕkteré ve tvaru půlmĕsíce, jiné ve tvaru kančích uší a další podobné telecím zubům. Karna odpovĕdĕl podobným počtem šípů s ostřím jako půlmĕsíc a břitva, které se srazily s Ardžunovy šípy.

Ardžuna náhle vyvolal mocnou nebeskou zbraň a vystřelil šíp tak zářivý, že osvítil oblohu na všech svĕtových stranách. Z jejího žáru se vznítili šaty a kočáry poblíž stojících bojovníků. Letĕla s praskotem podobným hořícímu bambusovému lesu. Neohrožený Karna okamžitĕ vypustil Varunovu zbraň, která Ardžunovu střelu ihned uhasila. Na obloze se objevily obrovské mraky a z nich se spustily přívaly deštĕ, jež uhasily oheň, který Ardžuna vytvořil.

Ardžuna Karnovi zatleskal a vyslal proti nĕmu další nebeskou zbraň, která mraky rozptýlila. Potom se ztratil Karnovi z očí a vyvolal zbraň, kterou dostal od Indry. Z Gándívy vyletovaly tisíce zářících šípů s opeřením ze supů. Dopadaly na Karnův kočár a pokryly jeho, Šalju i konĕ. Karna zakoulel hnĕvivĕ očima a vyvolal zbraň bhárgava, která srazila všechny střely opouštĕjící Gándívu. Síla bhárgava astry se rozšířila po bojišti a zachvátila pánduovské jednotky. Tisíce padly s tĕly rozsekanými na kusy.

Kuruovci jásali nad Karnovou odvahou a mávali zbranĕmi. Rozzuřený Bhíma zakřičel na Ardžunu: „Jak jsi mohl dovolit, aby ti ten bezbožný ničema přímo před očima zabil tolik našich mužů? Samotní bohové tĕ nedokázali zdolat. Jak je tedy možné, aby Karna projevil takovou odvahu? Ó Savjasáčí, zamysli se hluboce nad strastmi, které tento hříšník způsobil. Vzpomeň si na Draupadino utrpení a Abhimanjuovu smrt. Nezacházej s tím darebákem jako v rukavičkách. Okamžitĕ ho zabij jakýmikoliv prostředky.“

Také Krišna naléhavĕ promluvil: „Ó chrabrý bojovníku, vypadáš zmatenĕ. Jak to, že Karna odráží tvoje zbranĕ? Projev mocnou energii, kterou jsi projevoval jugu za jugou, když jsi zabíjel rákšasy a asury pyšné na získaná požehnání. Vezmi si moji Sudaršana čakru s ostřím jako břitva a bez váhání setni Karnovi hlavu. Tak vrátíš Judhišthirovi tuto Zemi se všemi jejími mĕsty, vesnicemi a bohatstvím a získáš nehynoucí slávu.“

Vyprovokovaný Ardžuna zaskřípal zuby a upřel na Karnu planoucí pohled. Vytáhl zářivý zlatý šíp a řekl: „Nyní pro dobro svĕta a s Tvým svolením vyvolám mocnou Brahmovu zbraň.“

Krišna odpovĕdĕl „Budiž,“ a Ardžuna přiložil šíp k luku. Soustředil mysl, vyvolal brahmástru a vystřelil šíp vší silou. Když si razil cestu oblohou, vznikly tisíce dalších šípů, které samy vylétly z Gándívy. Podobaly se hrůzným hadům s obnaženými zuby a mířily přes bojištĕ přímo ke Karnovi. Z Ardžunova kočáru se vznesly tisíce a tisíce zlatĕ opeřených šípů a vlétly mezi Kuruovce. Na Durjódhanovy vojáky dopadaly šipky, oštĕpy a bojové sekery dĕsivé velikosti i tvaru.

Karna odpovĕdĕl jinou nebeskou zbraní, která vyslala bezpočet šípů zpĕt na Ardžunu. Dopadly na nĕho se syčením jako příval deštĕ. Šípy také vlétly do řad Pánduovců a velký počet jich zabily.

Ardžuna ztratil veškerou trpĕlivost. Zasáhl Karnu do hrudi shlukem šesti mocných ocelových šípů, potom dvanácti a padesáti. Zároveň zabil čtyři sta slonů s jejich jezdci a tisíc jezdců i s koňmi. Potom sprovodil ze svĕta osm tisíc pĕšáků.

Kuruovci vykřikli na Karnu: „Ó hrdino, zachraň nás! Zastav Pánduova syna! Ničí nás.“

Karna ze sebe vydal všechny síly a vyslal záplavy krvežíznivých šípů, jimiž Ardžunu zcela zahalil, a zároveň zabil mnoho Paňčálů a pánduovských vojáků. Ardžuna, jehož nebylo pod šípy vidĕt, se otáčel na plošinĕ kočáru, odrážel Karnovy šípy a střílel nazpĕt další salvu ohnivých šípů.

Zatímco Ardžuna s Karnou podnikali vzájemné útoky a protiútoky a vymĕňovali si všechny druhy nebeských zbraní, Judhišthira se vrátil na bojištĕ. Jeho zranĕní byla ošetřena a vyléčena mantrami a bylinami a opĕt se objevil v zářivém zlatém brnĕní jako mĕsíc v úplňku vynořující se po zatmĕní. Pánduovské jednotky ho vidĕly přihlížet bitvĕ mezi Ardžunou a Karnou a jásaly.

Ardžuna bojoval jako šílený a střílel nezmĕrné množství šípů. Kuruovci nedokázali unést sílu jeho zbraní a strachy prchli. Karna neohroženĕ stál a s neskonalým umĕním odolával Ardžunovu útoku. Zatlačil zpĕt všechny vojáky podporující Ardžunu a brzy stáli oba muži proti sobĕ sami.

Pánduovci a Kuruovci z dálky užasle přihlíželi vypouštĕní a odrážení všech druhů nebeských střel. Nĕkdy se zdálo, že má převahu Karna, a jindy to zase vypadalo, že vrchu nabývá Ardžuna. Bojovníci na obou stranách jásali a troubili na lastury a nebešťané z oblohy provolávali slávu obĕma bojovníkům a bili do bubnů.

Když zuřil ten strašný boj a Zemi jako by sužovala tíha vypouštĕných zbraní, na bojišti se objevil nága jménem Ašvaséna. Tento nebeský had, Takšakův syn, choval k Ardžunovi nepřátelství za to, že mu v lese Khándava zabil matku a bratra. Vidĕl příležitost k odplatĕ, a tak se promĕnil v šíp a vstoupil do Karnova toulce. Ašvaséna, mysl zamĕřenou na Ardžunovu záhubu, použil svoji mystickou sílu, aby v Karnovi vzbudil myšlenku použít nágástru.

Karna vidĕl, že Ardžunu nemůže přemoci silou paží. Bylo by třeba zásahu strašlivou nebeskou zbraní vnuknutého vyšší mocí. Pak pomyslel na nágástru. Kdyby se mu ho podařilo zaskočit přeseknutím tĕtivy a zároveň ho zasáhnout shlukem šípů, mohl by získat čas k tomu, aby ho zabil hadí zbraní, dokud se neprobere.

Karna se přidržel tohoto plánu a vystřelil šípy oslňující rychlostí. Na chvíli Ardžunu omráčil a přesekl mu tĕtivu šípem s ostřím jako břitva. Potom vytáhl z toulce nebeských zbraní zlatý šíp. Jako by mu skočil do ruky a témĕř se přiložil k tĕtivĕ. Karna pečlivĕ zamířil na Ardžunův krk a naplno napnul luk. Dříve než Ardžuna stačil nasadit novou tĕtivu, vystřelil jej s výkřikem: „Jsi mrtvý, ó Pártho,“ aniž by vĕdĕl, že do šípu vstoupil svou jógovou silou Ašvaséna.

Když byl šíp vypuštĕn, nebešťané žalostnĕ vykřikli. Šíp letĕl k Ardžunovi s dĕsivým zvukem a zdálo se, že rozdĕluje oblohu, jako když si žena dĕlí vlasy uprostřed hlavy pĕšinkou. Krišna vidĕl, jak se zbraň blíží, a v předklonu stlačil kočár nohou. Konĕ byli sraženi k zemi a kočár se zabořil půl metru hluboko.

Hadí šíp přelétl Ardžunovi nad hlavou a zasáhl jeho diadém. Srazil mu ho z hlavy jako slunce padající z nebes. Diadém spadl na zem rozbit silou nága astry ještĕ zvýšené Ašvasénovou osobní silou a kouřilo se z nĕho. Jeho zářící nebeské drahokamy ležely rozházené po zemi a připomínaly hvĕzdy třpytící se na noční obloze.

Bohové jásali, že Krišna zachránil Ardžunu před jistou smrtí, a zasypali Ho kvĕty. Ardžuna stál jako hora zbavená svého snĕžného vrcholu, dĕkoval Krišnovi a chválil Ho. Krišna mu sdĕlil, co se stalo. Ardžuna si rychle svázal rozpuštĕné vlasy bílým kusem látky a nasadil na Gándívu tĕtivu, aby na Karnu zaútočil.

Ašvaséna, jehož snaha zabít Pánduova syna selhala, se vrátil ke Karnovi a řekl: „Nevĕdĕl jsi, že jsem vstoupil do tvého šípu. Vĕz, že jsem Párthův nepřítel. Zabil mi matku. Vystřel mĕ ještĕ jednou a já ji pomstím a dosáhnu cíle, po kterém toužíš.“

Karna hledĕl překvapenĕ na nágu a se zavrtĕním hlavy odpovĕdĕl: „Nikdy nebudu usilovat o vítĕzství prostřednictvím síly nĕkoho jiného a také nevystřelím stejný šíp dvakrát. Zabiji Ardžunu ostatními zbranĕmi. Nyní si jdi, kam chceš.“

Ašvaséna se znovu obrátil k Ardžunovi. Opĕt nabyl tvaru šípu a vyletĕl. Ardžuna však na nĕho byl připraven a rychle vystřelil šest šípů s půlmĕsícovým ostřím, které Ašvasénu rozsekaly na kusy. Nága spadl na zem jako shluk hořících pochodní.

Krišna seskočil na zem a vlastníma rukama vytáhnul Ardžunův kočár ze zemĕ. Pak rychle naskočil, pobídl konĕ a objel Karnu, zatímco Ardžuna mířil smrtonosné šípy na jeho životnĕ důležité orgány. Naprosto rozzuřený Ardžuna neúnavnĕ útočil na svého nepřítele ze všech stran, tak jak Krišna řídil kočár. Jeho šípy prorazily Karnovo brnĕní a rozbily je na kusy. Srazil mu také přilbu a čelenku, ponechávaje zranĕného Karnu stát jako sopku chrlící proudy rudé lávy.

Ardžuna vidĕl, že je nepřítel omráčený, netečný a že mu vypadl luk z ruky. Ctil tedy zásady boje a útok zastavil. Krišna překvapenĕ řekl: „Proč se, ó Pártho, dopouštíš takové chyby? Moudří nepřátele nikdy nešetří, ať jsou sebeslabší. Učení lidé získávají velké zásluhy zabíjením hříšných nepřátel, i když jsou nepřátelé v úzkých. Neztrácej čas. Až se probere, opĕt pro tebe bude představovat obtížnou překážku.“

Jako odpovĕď na Krišnovo pobízení Ardžuna vystřelil šípy s hroty podobnými telecím zubům, které hlasitĕ narazily do Karnova mocného tĕla. Když mu z četných ran prýštila krev, připomínal kvetoucí strom ašóka. Rychle přišel k sobĕ, uchopil luk a vypustil na Ardžunu a Krišnu salvy šípů. Ardžuna je srazil v letu a pokračoval v útoku na nechránĕného nepřítele.

Karnu v úzkých napadlo opĕt použít bhárgavástru umocnĕnou silou Brahmy. Tak mocné zbrani nedokázal čelit nikdo a již zabila nespočet pánduovských vojáků. Karna mĕl za to, že to bude patrnĕ jediný způsob, jak odvrátit Ardžunovu pozornost a získat čas, který nutnĕ potřeboval k ošetření ran a obléknutí si nového brnĕní. Začal pronášet posvátné mantry, aby vyvolal zbraň, ale zjistil, že si na nĕ nemůže vzpomenout. Znovu a znovu se snažil vyslovit mantry, které tak dobře znal, ale v mysli se mu nezjevily. Smutnĕ si vzpomnĕl na kletbu svého učitele: „Až bude tvůj život záviset na tvojí nejmocnĕjší zbrani, nebudeš ji schopen vyvolat.“

Karna, který nedokázal vyvolat bhárgava astru, začal odrážet Ardžunovy šípy obyčejnými. Když stál a vypouštĕl šípy po stovkách, spatřil, jak se u jeho kočáru objevila postava připomínající temný stín. Karna v ní poznal Kálu, zosobnĕný Čas, který pronesl: „Zemĕ pohlcuje kolo tvého kočáru.“

Karna se podíval dolů a vidĕl, jak se jeho kočár propadá do zemĕ. Navzdory Šaljovĕ usilovné snaze se ho nepodařilo vyprostit. Karna bĕdoval káraje ctnost: „Říká se, že ty, ó ctnosti, vždy chráníš ctnostné. Vždy jsem pečlivĕ vykonával své povinnosti. Jak to, že teď podléhám? Proč je veškeré moje úsilí v této bitvĕ zmařeno?“

Zatímco dával průchod svému utrpení, Ardžuna ho napadl s ještĕ vĕtším důrazem. Karna proklínal ctnost a zoufale odrážel útok. Ardžunovy šípy ho hluboce zasáhly a třásl se jako vysoký strom v bouři. Dohnán k šílenství vypouštĕl šípy v nekonečném proudu. Vyletovaly z jeho luku jako ohnivé záblesky a srážely Ardžunovy šípy. Nĕkteré prorazily Ardžunovu obranu a zasáhly jeho i Krišnu.

Když Krišna vidĕl, že Karna navzdory nevýhodné situaci a tĕžkým zranĕním stále zuřivĕ bojuje, řekl: „Vystřel mocnĕjší zbranĕ, Ardžuno. Pohleď, jak se Karna nevzdává myšlenky na vítĕzství, sráží tvoje šípy a zasahuje nás veškerou svou silou.“

Ardžuna pronesl mantry, aby vyvolal Brahmovu zbraň, ale v tom okamžiku Karna vystřelil šíp, kterým mu přeťal tĕtivu. Ardžuna vzápĕtí nasadil další, ale Karna ji ihned znovu přeťal. Ardžuna ji opĕt nasadil, ale Karna ji zase přeťal. To se opakovalo dvanáctkrát   —   Ardžuna rychle nasazoval na luk tĕtivu a Karna ji přetínal.

Karna žasl nad Ardžunovou obratností a pokračoval v zuřivém útoku, jehož silou soupeře na čas omráčil. Využil příležitosti, seskočil z kočáru, uchopil zabořené kolo a vší silou ho zvedal. Svými mohutnými rameny a silnými svaly na pažích připomínal damaroň se dvĕma mocnými kmeny. Karna táhl plnou silou, až otřásl Zemí   —   zdálo se, že se celá vzedmula i se svými pevninami, horami a moři. Kolo se však neuvolnilo.

Karna zklamanĕ zabĕdoval. Vida Ardžunu poblíž, zvolal: „Ó Pártho, počkej chvíli, dokud neuvolním svoje kolo. Nechovej v sobĕ myšlenky, jimiž se zaobírají jen zbabĕlci. Chrabří a zbožní nikdy nemíří šípy na bezbranné. Jsi nejstatečnĕjší a nejzbožnĕjší ze všech bojovníků. Na chvíli mĕ omluv, neboť jsem bezmocný. Brzy budu opĕt stát v bitvĕ. Do té doby se zdrž útoku, pamĕtliv ctnosti a pravidel boje.“

Krišna se při zaslechnutí jeho zoufalé žádosti usmál a odpovĕdĕl: „Je opravdu štĕstí, že pamatuješ na ctnost, ó Karno. Lidé v tísni témĕř vždy spílají Prozřetelnosti a zapomínají na vlastní hříšné činy. Kde byla tvoje ctnost, ó Karno, když byla plačící Draupadí přivlečena před kuruovské shromáždĕní? Kde byla, když byl Judhišthira oloupen o svoje království? Když strávil třináct let ve vyhnanství, čímž dodržel svůj závazek, a pak tĕ požádal o jeho navrácení, navrhla snad tvoje ctnost, aby se tak stalo? Byla to ctnost, která připravila zapálení domu ve Váranávatĕ napuštĕného šelakem? Přimĕla tĕ ctnost k tomu, abys Draupadí se smíchem řekl: ,Ó ženo, vyber si jiného manželà? Byla to táž ctnost, která Dušásanovi nařídila, aby ji svlékl? Když jsi se šesti ostatními statečnými hrdiny obklíčil chlapce Abhimanjua, mĕl jsi na mysli ctnost?“

Karna svĕsil hlavu a neodpovĕdĕl. Zoufale se namáhal, aby vyprostil kolo, a Krišna pokračoval: „Jestli ve všech tĕchto případech šlo o ctnost, pak ji neváhej povolat nyní. Chceš, abychom se dnes drželi zbožnosti, ale živý odtud nevyvázneš. Až tebe a všechny ostatní nepřátele ctnostní Pánduovci zničí, získají svoje království zpĕt.“

Karna nedokázal odpovĕdĕt. Třásl se hnĕvem, a jak zápasil s kolem, tvář mu zaléval pot. Krišna s kočárem poodjel a řekl Ardžunovi: „Ó Ardžuno, okamžitĕ Karnu skol nebeskou zbraní.“

Ardžuna, jenž si připomnĕl mnohé Karnovy hříchy, zuřil. Z pórů jeho tĕla jako by sálal žár. Zvedl Gándívu a vyvolal agnéjástru. Karna, jemuž se nepovedlo kolo zdvihnout, vyskočil zpĕt na kočár. Chopil se luku a odrazil Ardžunovu zbraň varunástrou. Zoufale pokračoval v boji a střílel svoje mocné šípy po stovkách. Vzal obrovský pozlacený ocelový šíp s dlouhým ozubeným hrotem. Jakmile ho za pronášení manter vystřelil z napnutého luku, čtyři svĕtové strany náhle zahalila temnota. Vál prudký vítr a nebešťané spustili nářek. Pánduovců se zmocnila zlá předtucha a modlili se ke Krišnovi.

Karnův šíp vyletĕl z jeho luku jako hromoklín. Zasáhl Ardžunu plnou silou do hrudi, až zavrávoral. Ardžuna byl hluboce zasažen i přes neproniknutelné brnĕní, prudce se otřásl a upustil Gándívu.

Karna opĕt seskočil z kočáru a uchopil zabořené kolo. Zuřivĕ se namáhal, ale marnĕ. Zatímco rozhnĕvanĕ řval, Ardžuna se probral a vytáhl šíp andžalika. Přiložil ho k luku a obdařil ho nebeskou silou Indrovy zbranĕ

vadžra. Krišna se přiblížil ke Karnovi a řekl: „Ardžuno, okamžitĕ vypusť tento šíp a usekni nepříteli hlavu dřív, než opĕt naskočí na kočár.“

Ardžuna natáhl Gándívu až k uchu a pečlivĕ zamířil. Všichni bojovníci na bojišti ztuhli. Nebesa jako by se otřásla a z nebes přihlížející rišiové vykřikli: „Mír vesmíru!“

Když Ardžuna mířil, řekl: „Jestli jsem se kdy vĕnoval askezi, jestli jsem kdy ctil starší a naslouchal jejich moudrým radám, pak ať tento šíp Karnu zabije.“

Ardžuna vypustil šíp, který v letu zářil jako slunce a tato záře zalila celé pole. Dĕsivý šíp Karnu zasáhl, když stále ještĕ zápasil s kolem svého kočáru. Trefil ho do širokého a silného krku, usekl mu hlavu a srazil ji na zem. Když jeho sličná hlava spadla na zem jako karmínové slunce zacházející za západní kopce, trup se zhroutil a tryskaly z nĕho proudy krve. Pak před očima všech z Karnova tĕla vylétlo do výše jasné svĕtlo a splynulo se sluncem.

Pánduovci se radovali, bili do bubnů a troubili na trubky. Ardžuna s Krišnou radostnĕ zaduli na lastury. Obklopili je bojovníci, kteří je chválili a štĕstím tančili po poli. S úžasem hledĕli na Karnovo mrtvé tĕlo, které se podobalo vyhaslému ohni či hoře sražené nebeským bleskem.

Šalja pomalu řídil Karnův kočár zbavený svého hrdiny pryč z pole. Kuruovci se při tomto žalostném pohledu utápĕli v nářku a jejich nadĕje byly zmařeny. Ze strachu se dali na útĕk a stále se přitom ohlíželi na Ardžunův zářící prapor.

Durjódhana propadl zármutku. Z očí mu tekly slzy a stále jen vzdychal. S ostatními kuruovskými předáky šel ke Karnovi a stáli kolem nĕho. Přidali se k nim i Pánduovci, aby padlému hrdinovi vzdali poslední poctu.

Bhíma zařval jako hrom. Tančil kolem a radostnĕ se plácal do paží. Skákal do výšky, metal ve vzduchu kotrmelce, smál se a vyrážel svůj bojový pokřik. Pánduovští vojáci se objímali se slzami v očích. Teď je po válce. Durjódhanova nejvĕtší nadĕje byla právĕ zničena.