Kapitola 26

Do západu slunce zbývaly necelé dvĕ hodiny. Judhišthira se rozhodl využít výhody a dal vojákům rozkaz k útoku na zmateného nepřítele. Ti, povzbuzeni Karnovou smrtí, se s hlasitými výkřiky vrhli na zbývající Kuruovce. Kuruovská armáda ztratila veškerou odvahu bojovat a rozprchla se do všech stran jako býci se zlomenými rohy. Plni strachu se rozhlíželi kolem, neboť očekávali, že je Ardžuna nebo Bhíma začnou každým okamžikem pronásledovat. Zdálo se jim, že tito dva Pánduovci byli dnes snad úplnĕ všude.

Potom se Durjódhana vzchopil a vyrazil do bitvy. S hlubokými vzdychy a uslzenou tváří svému vozataji řekl: „Zavez mĕ do boje. Pomstím smrt svého přítele. Kuntin syn mi nebude moci odolat o nic víc, než může oceán vyjít mimo své břehy. Zabiji Ardžunu a Góvindu, nadutého Vrikódaru i ostatní svoje nepřátele, a splatím tak dluh Karnovi.“

Když Kuruovci spatřili svého vůdce, jak vyjíždí do bitvy, opĕt se seskupili. Dvacet pĕt tisíc bojovníků se společnĕ postavilo pánduovským jednotkám. Bhíma dodržující pravidla čestného boje sestoupil z kočáru, aby bojoval s pĕšími vojáky. Ti se bez ohledu na svoje životy hnali s bojovým pokřikem na Kuntina syna s tasenými meči a zdviženými kyji.

Bhíma se zasmál. Točil svým velkým železným kyjem Šaikja a pohyboval se mezi Kuruovci jako jestřáb. Ničil je, až kolem létaly hlavy, paže a nohy. Brzy jich padlo témĕř všech dvacet pĕt tisíc a zbytek uprchl. Témĕř všechny zbylé Durjódhanovy bratry rychle poslal do sídla Smrti buď úderem kyje, nebo useknutím hlavy šípy ostrými jako břitva.

Rozzuřený Durjódhana se hnal proti Pánduovcům a střílel do všech stran ohnivé šípy. Okamžitĕ ho obklopily tisíce bojovníků na kočárech, kteří ho zaplavili obrovským přívalem šípů. Kuruovský princ útok odrazil a zabíjel je ve velkém. Rychle srazil stovky bojovníků a mohutnĕ zařval. Když vidĕl svoje vojáky prchat před Bhímou strachy, vykřikl: „Kam jdete, chrabří bojovníci? Nevidím na Zemi, ba ani ve všech třech svĕtech, jediné místo, kde vás, pokud utečete, Pánduovci nenajdou a nezabijí. Jejich armáda je teď už docela malá. Pokud zůstaneme při sobĕ, zvítĕzíme. Splňte svoje povinnosti a bojujte. Smrt, nebo sláva   —   to je teď jediná volba. Zabijte svoje nepřátele, nebo jim podlehnĕte, a tak dosáhnĕte nebes.“

Vzdor Durjódhanovu nabádání však vojáci stále prchali. Přijel k nĕmu Šalja a řekl: „Ó králi, pohleď na ten strašlivý obraz. Zemĕ je pokryta mrtvými tĕly a znetvořenými údy zabitých bojovníků. Tvoji vojáci strachy padají jeden přes druhého, jen s obtížemi se pohybují po krví nasáklé zemi a dovolávají se nĕčí ochrany. Rozkaž k ústupu, ó hrdino z Bharatova rodu. Slunce zapadá. Pamatuj, že jsi příčinou veškerého tohoto zla. Vrať se do svého tábora a poskytni svým mužům trochu oddechu.“

Durjódhana pohlédl na Šalju sedícího na Karnovĕ prázdném kočáře. Opĕt se ho zmocnil zármutek a vykřikl: „Ó Karno! Ó můj příteli!“

Bůh Slunce, který zaléval posledními paprsky tĕlo svého padlého syna, se odebral se zármutkem za západní kopce. Padl soumrak. Obĕ armády se stáhly a bohové i rišiové se vrátili do svých sídel. Bojovníci míjeli Karnu a upírali na nĕho svoje zraky. Zdálo se, že i po smrti ozařuje pole. Vypadal jako hromada ryzího zlata či oheň uhašený záplavou Ardžunových šípů. Sama Zemĕ jako by křičela „Bĕda!“ a „Ach!“

Judhišthira se však radoval. Karna konečnĕ padl. Pánduovský král cítil, jako by z nĕho spadlo velké břemeno. Když stál na poli obklopen bratry, přijel k nĕmu Krišna a řekl: „Přízní Štĕstĕny je teď sútův syn mrtev, zatímco ty a tvoji hrdinní bratři jste v pořádku. Ardžuna splnil svůj slib a Zemĕ se napila Karnovy krve. Ten darebák, který se smál Draupadí, dostal, co mu patřilo. Tato zpráva jistĕ udĕlá vaší ctnostné královnĕ radost. Brzy ti bude sedĕt po boku, až přijmeš vládu nad touto kvetoucí Zemí.“

Judhišthira Krišnu se slzami objal. „Ó Kéšavo, není divu, že jsme s Tvojí podporou uspĕli. Ó všemocný, moudrý riši Nárada mĕ zpravil o Tvojí skutečné totožnosti i o totožnosti mého bratra Ardžuny. Vy dva hrdinové neustále udržujete ve svĕtĕ ctnost.“

Judhišthira nastoupil na svůj kočár a vydal se zpĕt do tábora. Na poli spatřil ležící Karnovo tĕlo, nyní osvĕtlené tisícovkami olejových lamp a obklopené zoufalými vojáky Kuruovců. Příštího rána vykonají pohřební obřady, ale tuto poslední noc ho ponechají na lůžku hrdinů. Judhišthira na nĕho znovu a znovu upíral svůj pohled. Témĕř nemohl uvĕřit svým očím. Řekl: „Díky Tvojí přízni, milý Krišno, jsme dosáhli svého cíle. Durjódhana se teď jistĕ vzdá všech nadĕjí na vítĕzství, a dokonce i vlastního života. Třináct dlouhých let jsme trpĕli a znali jen úzkost. Dnes budeme klidnĕ spát, zbaveni svého břemene.“

Ardžuna s Krišnou opustili bojištĕ jako slunce a mĕsíc klesající po obloze. Zaduli na své lastury a strach nahánĕjící troubení se rozlehlo čtyřmi svĕtovými stranami. Mířili v Judhišthirových stopách zpĕt do tábora jako bohové následující Indru do Amarávatí, velebeni a uctíváni gandharvy, čárany a siddhy.

Všichni Kuruovci opustili v zoufalství pole a vrátili se do tábora pod vedením Kripy, Kritavarmy a Ašvatthámy. Durjódhana naříkal tak, že ho nikdo nedokázal utišit, a dokonce se zhroutil s pláčem na zem. Ostatní kuruovští předáci vstoupili do královského stanu a tiše se kolem nĕho sesedli. Když hledĕli na krále, jak dává průchod svému žalu, ronili slzy všichni. Válel se po zemi a stále vykřikoval: „Ó Karno, můj příteli!“

Durjódhanův žal však postupnĕ překonal hnĕv. Vstal a oči se mu vztekem zbarvily jako mĕď. Posadil se na trůn, otřel si tvář rukama a chladným hlasem řekl: „Tuto krutost nemůžeme nechat bez odplaty. Ardžuna nemilosrdnĕ zabil Karnu, nejlepšího z bojovníků, když bezmocnĕ stál na zemi. Jak to můžeme snést? Vybereme našim jednotkám jiného velitele, zaútočíme na hříšné Pánduovce a pomstíme se. Již jsme jejich armádu témĕř zničili a po mnoha dnech boje jsou oslabeni. Opustili ctnost, a tak ztratí všechnu sílu. Určitĕ je brzy rozdrtíme. Buď je pobijeme do posledního muže, nebo položíme vlastní životy a připojíme se ke Karnovi v nekonečném spánku hrdinů. Dlužíme mu to.“

Durjódhana pomyslel na Karnu ležícího na bojišti a odmlčel se. Poklesla mu hlava, rukama si zakryl tvář a chvíli tiše lkal. Zmučený princ se nemohl se smrtí svého přítele vyrovnat. Nikdy se neodvážil pomyslet, že by Ardžuna mohl jednoho dne Karnu zabít. Ode dne, kdy ho poprvé vidĕl, žil v očekávání, že Karna přinese Ardžunovi zkázu. Tato nadĕje je teď v troskách. Durjódhana upíral nepřítomný pohled vzhůru a po snĕdé tváři mu kanuly krůpĕje slz. Je Ardžuna opravdu neporazitelný? Možná. Válku teď však už zastavit nelze. Je třeba Karnu pomstít. Buď pomsta, nebo smrt. Žádná jiná možnost není.“

Když se Durjódhana ovládl, Kripa mu laskavým tónem řekl: „Ó vznešený králi, pečlivĕ zvaž, co je pro tebe teď nejlepší. Uplynulo sedmnáct dní bitvy a padlo tolik mužů. Všichni tvoji bratři jsou mrtví. U Ardžuny jsme dosud žádné známky slabosti nebo únavy nezpozorovali. Prohání se po poli jako obrovský slon se čtyřmi kly a drtí naše oddíly, jak se mu zachce. Nyní zabil Karnu a předtím Džajadrathu, přestože se ho snažila ochránit celá naše armáda. Který z tvých vojáků by mu dokázal čelit, ó potomku Bharaty? A kdo by dokázal čelit rozzuřenému Bhímovi? On a Sátjaki působí mezi našimi vojáky takové krveprolití, že nám z toho hrůzou vstávají vlasy na hlavĕ.“

Kripa napjatĕ hledĕl na sedícího kuruovského prince, který zíral přímo před sebe a neříkal nic. Kripa se dal do pláče, ale pokračoval: „Spáchal jsi vůči Pánduovcům mnoho hříchů, jejichž plody teď sklízíme. Tuto obrovskou armádu jsi shromáždil jen proto, abys dosáhl svých cílů. Hrozí nám nebezpečí. Jsme slabší než Pánduovci. Zásady politiky nabádají usilovat o mír diplomatickými prostředky. Judhišthira je vždy milostivý a jistĕ na základĕ vzájemnĕ vyhovujících podmínek mír přijme. Neztratíš postavení krále, neboť Judhišthira, Ardžuna ani sám Krišna se pokynům tvého otce protivit nebudou.“

Kripa Durjódhanu úpĕnlivĕ prosil, ať uzavře mír. Myslel na všechny krále a bojovníky, kteří přišli o život v Durjódhanovĕ zájmu, a neubránil se nářku. Svou řeč ukončil chvĕjícím se hlasem: „Radím, abychom zastavili nepřátelské akce, ó hrdino. To je v tvém nejvyšším zájmu. Neříkám to ze strachu nebo s nĕjakou zákeřnou pohnutkou. Neber moje slova na lehkou váhu. Budeš-li jednat jinak, vzpomeneš si, co jsem říkal, až budeš sám na pokraji smrti.“

Durjódhana stále nic neříkal. Byl bledý žalem, obrátil oči v sloup a silnĕ se třásl. Pro vzlyky ani nedokázal nĕjakou chvíli odpovĕdĕt. Nakonec se s obtížemi utišil a řekl: „Nepochybuji, že jsi promluvil jako přítel. Udĕlal jsi pro mĕ vše, co může přítel udĕlat   —   bojoval jsi proti mým nepřátelům a pro moje dobro jsi riskoval život. Vím, že tvoje rada je mínĕná dobře a že je prospĕšná, ale ani trochu mĕ netĕší. Tvoje slova jsou velmi hořká, tak jako lék pro človĕka na pokraji smrti. Podle mého názoru mi Judhišthira vĕřit nebude, i když ho půjdu žádat o mír. Podvedl jsem ho a způsobil mu tolik zla, kolik si lze jen představit. Podobnou bolest jsem způsobil i Ardžunovi a Krišnovi. Od té doby, co se Kéšava doslechl o Abhimanjuovĕ smrti, trápí se celé noci žalem. Urazili jsme ho. Jak nám teď může odpustit? Mír nepřichází v úvahu. Válka skončí jen tehdy, až budou buď Kuruovci, nebo Pánduovci mrtví. Zašlo to příliš daleko. Naše střetnutí je neodvratitelné.“

Pomyslel na Draupadí a řekl: „Paňčálská princezna, jak jsem se doslechl, se oddává přísné askezi, aby mi přivodila záhubu. Spí na holé zemi a jí jen jedno jídlo dennĕ. Subhadrá odvrhla veškerou pýchu a slouží jí jako služebná. Ó Kripo, vše je v jednom plameni a nelze to uhasit. Jak mohu já, který vrhal na hlavy všech králů paprsky jako slunce, kráčet nĕkde daleko vzadu za Judhišthirou? Nikdy bych nedokázal přijmout jeho svrchovanou vládu. Poté, co jsem vládl této Zemi jako její neomezený panovník, se nemohu smířit s ubohým životem služebníka.“

Kuruovec dal jasnĕ najevo, že bitva je jedinou možností. Kdyby byl zabit, alespoň by si zachoval slávu a odešel by do vyšších oblastí. Stáhnout se nyní by znamenalo, že je zbabĕlec, a přivodilo by mu to hanbu a ponížení.

Durjódhana pohlédl na Karnův trůn. Přemohl zármutek a odhodlanĕ zakončil svoji řeč: „Žádný kšatrija si nepřeje zemřít doma v posteli. Smrt za ním musí přijít v boji, jinak jeho sláva pomalu zanikne. Vykonal jsem mnoho obĕtí a vĕrnĕ jsem plnil svoje povinnosti. Smrti se nebojím. Nechte mĕ bojovat a dobýt slávy, nebo odejít cestou hrdinů, kteří v bitvĕ nikdy neustupují. Tato cesta se zaplnila králi, kteří po ní radostnĕ spĕchají poté, co v této válce již odhodili svoje tĕla. Jak mohu zanechat boje, když jsem vidĕl tak vznešené bojovníky vydat ze sebe kvůli mnĕ všechno? Nemohl bych se radovat z království s jejich krví na svých rukách, kdybych se je ze všech sil nesnažil pomstít. Dosáhnu vítĕzství, nebo nebes. Jinak tomu být ani nemůže.“

Bojovníci pochválili Durjódhanovu srdnatou řeč. Setřásli ze sebe zoufalství a odhodlali se bojovat až do konce. Rozhodli se, že ráno vyberou nového velitele, potom se zvedli ze svých sedadel a odebrali se na noc na lože.

Když se Gándhárí doslechla, jak Bhíma zabíjí její syny jednoho po druhém, a zvláštĕ o tom, jak krutĕ zabil Dušásanu, byla témĕř bez sebe. Od začátku války se oddávala askezi a modlila se, aby nepřátelské akce brzy skončily. Snad přijde Durjódhana k rozumu, až uvidí marnost svého počínání. Jak by mohl přemoci ctnostné Pánduovce, jimž pomáhá Krišna? Gándhárí však znala jeho zatvrzelost. Je nepravdĕpodobné, že ukončí válku, dokud nepadne poslední muž jeho armády.

Přestože kuruovská královna chápala, že její synové umírají kvůli vlastní hříšnosti, jako matka to nemohla unést. Každý večer dostávala zprávy o událostech uplynulého dne a srdce jí trýznila bolest. Všichni vznešení kuruovští hrdinové byli jeden po druhém zabíjeni. Když se doslechla, že Bhíma zabil témĕř všechny její syny, cítila, že víc již nesnese. Musí nĕco udĕlat. Její dlouhá askeze ji obdařila velkou mystickou silou. Kdyby šla na bojištĕ, mohla by tuto sílu použít k tomu, aby své poslední, dosud živé syny učinila nepřemožitelnými. Pouhým pohlédnutím na nĕ by dokázala, že jejich tĕla budou nezranitelná. Rozhodla se ihned odjet a nařídila služebníkům, ať připraví kočár.

Sedmnáctý den války spĕšnĕ vyjela a se západem slunce dorazila na pole. Když vešla do stanu žen, dostala strašnou zprávu, že všichni její synové kromĕ Durjódhany jsou již mrtví. Stará královna se v mdlobách zhroutila k zemi. Služebné ji rychle zvedly, posadily ji na velkou pohovku a postříkaly jí tvář studenou vodou. Když přišla k sobĕ, nĕjaký čas jen naříkala. Nakonec se uklidnila a požádala, aby k ní přivedli Durjódhanu. Mohla by zachránit alespoň jeho. Snad jí osud dovolí ponechat si jednoho syna. Jistĕ, zapříčinil válku, ale teď, když je Karna mrtev, se snad zmĕní. Šakuni nepochybnĕ také brzy padne. To v jejich společnosti Durjódhana zosnoval všechny svoje zlotřilé plány. Kdyby byl sám, mohl to být docela jiný človĕk.

Po krátké chvíli vešel princ do stanu svojí matky a poklonil se jí. Tvář mĕl strhanou a potemnĕlou zármutkem. Požehnala mu a začala s ním mluvit konejšivými slovy. Po chvíli řekla: „Milý synu, doufala jsem, že by tato válka mohla skončit dříve, než budou zabiti všichni moji synové. Bĕda, zdá se, že tato nadĕje se nenaplní. Ty však dosud žiješ. Milý synu, chci ti pomoci. Svojí asketickou silou mohu učinit tvoje tĕlo nezranitelným. Přijď ke mnĕ zítra ráno nahý. Já ti předám svoji sílu.“

Durjódhana odešel z jejího stanu povzbuzen. To, že přijela jeho matka, je jistĕ znamení osudu. Snad se mu nakonec podaří svoje zuřivé nepřátele překonat. Rychle se ubíral tmou zpĕt do svého ležení.

Příštího rána před východem slunce se Durjódhana vykoupal a vydal se zpĕt do matčina stanu. Vstoupil dovnitř, svlékl si šaty a chystal se vejít do vnitřní části toho velkého stanu, když vtom odtamtud spatřil vycházet Krišnu. Jaduovský hrdina se doslechl o příjezdu Gándhárí a šel jí vzdát poctu. Když před sebou uvidĕl stát nahého Durjódhanu, překvapením otevřel oči dokořán: „Co to je, ó hrdino? Proč tĕ tu vidím stát bez jakéhokoliv odĕvu?“

Durjódhana vysvĕtlil, že se chystá navštívit matku, a Krišna odpovĕdĕl: „To ses od svých starších nenaučil žádné kultuře, ó potomku Bharaty? Jak může civilizovaný muž předstoupit před vlastní matku nahý? To mĕ překvapuje. Alespoň si zakryj bedra.“

Durjódhana se rozpačitĕ podíval na svoje nahé tĕlo. Krišna má pravdu. Nemůže stát před matkou nahý. Po Krišnovĕ odchodu ze stanu si uvázal kolem beder látku a šel navštívit královnu. Když ho slyšela vejít, požádala ho, ať se postaví přímo před ní. Potom si sňala látku, která jí zakrývala oči a pohlédla přímo na nĕho. Durjódhana cítil, jak mu tĕlo zalévá energie jejího pohledu, ale když Gándhárí spatřila látku, otřáslo jí to: „Proč jsi, milé dítĕ, nedodržel mé pokyny? Žádala jsem tĕ, abys přišel nahý. Zakryl sis bedra, a přestože zbytek tvého tĕla bude tvrdý jako železo, tvoje bedra a stehna zůstanou zranitelná vůči útoku, neboť tyto části tvého tĕla jsem nevidĕla.“

Gándhárí předtím, než pohlédla na svého syna, shromáždila veškerou svou sílu. Cítila, že podruhé již nic takového nedokáže. Když jí Durjódhana povĕdĕl, co se stalo   —   jak po svém příchodu do stanu potkal Krišnu   —    královna si povzdechla a pomalu si opĕt zavázala oči látkou. Její poslední nadĕje zklamala. Syn dozajista zemře Bhímovýma rukama, jak to Pánduův syn již dávno přísahal na kuruovském shromáždĕní. Uvĕdomila si, že proti všemocnému osudu nic nezmůže, a nakonec se usmála. Zase ten Krišna. Dokud chrání Pánduovce, Kuruovci nemají žádnou nadĕji. Královna svého syna propustila. Nejlepší bude vrátit se do Hastinápuru a být se svým zarmouceným manželem. Válka nepochybnĕ brzy skončí.

Když osmnáctého rána vyšlo slunce, Kuruovci spálili Karnu a ostatní zabité bojovníky a pak nastoupili do kočárů a seskupili se. Jejich zármutek se promĕnil v netečnost, která pramenila z pohledu na všechnu tu smrt a zkázu. Na bitvu se připravovali témĕř mechanicky. Durjódhana se rozhlédl po zbývajících bojovnících. Který z nich by mĕl být hlavním velitelem bĕhem pravdĕpodobnĕ posledního dne války? Jasnou volbou je Kripa, ale ten zřetelnĕ projevuje nechuť dál bojovat. Princ pomyslel na Ašvatthámu. Jako učitelův syn je další možností. Když se ho však zeptal, odpovĕdĕl: „Myslím, že bys mĕl vybrat Šalju. Původem, odvahou, silou, slávou a všemi ostatními schopnostmi nás všechny převyšuje. Vzdal se náklonnosti ke svým příbuzným, přidal se k nám a neúnavnĕ bojoval. Nechť vede naše vojáky tak jako Skanda nebešťany.“

Ostatní bojovníci zatleskali Ašvatthámovým slovům, obklopili ze všech stran Šalju a křičeli: „Vítĕzství! Vítĕzství!“ Durjódhana seskočil ze svého kočáru, se sepjatýma rukama k nĕmu přistoupil a řekl: „Ó hrdino, opĕt tĕ přicházím požádat o laskavost. Staň se naším velitelem. S tebou v čele vneseme do řad nepřátel strach. Nikdo mezi námi není tak chrabrý a mocný jako ty. Ó nejpřednĕjší z králů, ujmi se velení tĕchto jednotek, tak jako Kárttikéja velí armádám bohů.“

Šalja, jenž se vzdal veškeré nadĕje, že z bitvy vyvázne živý, Durjódhanův návrh přijal. Sepjal ruce a odpovĕdĕl mu: „Ó králi mocných paží, postavím se Pánduovcům bez obav. Vytvořím mocný šik a porazím jejich shromáždĕná vojska. Neztrácejme čas a vyjeďme do bitvy.“

Durjódhana Šaljovi provolal slávu a nechal ho prohlásit velitelem, přičemž mu osobnĕ lil na hlavu posvĕcenou vodu. Kuruovci zařvali jako lvi a rozeznĕli tisíce bubnů. S novými nadĕjemi vyrazili na bojištĕ a pod Šaljovým vedením se roztáhli do útvaru připomínajícího orla. Z původních čtyř miliónů kuruovských bojovníků zbylo jen deset tisíc slonů, jedenáct tisíc bojovníků na kočárech, stejný počet jezdců a pĕt set tisíc pĕšáků. Roztáhli se do vĕjíře a odhodlanĕ pochodovali na bojištĕ, rozhodnuti bojovat na život a na smrt.

Judhišthira slyšel radostné výkřiky Kuruovců. Dostal zprávu, že velitelem byl ustanoven Šalja, a řekl: „Ó Kéšavo, co je podle Tebe třeba udĕlat? Plnĕ spoléhám na Tvoji radu.“

Krišna vypadal zamyšlenĕ: „Znám Šalju jako nejlepšího bojovníka. Nelze ho podceňovat, ó králi. Je zmocnĕn postavením velitele a nebude o nic slabší než Bhíšma, Dróna, či dokonce Karna. Přesto si myslím, že ho můžeš zabít. Nevidím nikoho jiného, kdo by toho byl schopen. Vzhůru, ó hrdino, a zabij ho jako Šakra démona Šambaru. Nyní, když jsi překonal nezmĕrný oceán Kuruovců, se neutop v malém rybníčku Šalji. Projev v bitvĕ všechnu svoji kšatrijskou sílu a asketickou moc. Šaljův čas nepochybnĕ nadešel.“

Judhišthira nastoupil na kočár a myslel přitom na Krišnova slova. Jistĕ se vyplní. Vzpomnĕl si na slib, že zabije Šalju. Bylo příhodné, aby madráský vládce skonal pod rukama svého drahého přítele a synovce. Bude to tvrdý boj. Oba byli skutečnými mistry boje s oštĕpem a již se střetli v nĕkolika divokých soubojích. Ten příští bude jejich poslední.

Pánduovští vojáci pochodovali do bitvy s Dhrištadjumnou v čele. Boj zanedlouho začal. Jakmile Šalja v dálce spatřil Judhišthirův bílý slunečník, pobídl vozataje, aby jel přímo k nĕmu. Vzápĕtí se mu do cesty postavilo velké množství bojovníků na kočárech, kteří ho zasypali šípy a oštĕpy. Král Madrásu zůstal neochvĕjnĕ stát a odpovĕdĕl salvami zlatĕ opeřených šípů, které srazily desítky tĕchto bojovníků.

Zbývající dva synové Karny, Satjaséna a Čitraséna, zaútočili na Nakulu, jako když v lese zaútočí dva tygři na slona. Zahalili ho ostrými šípy a přesekli mu luk, Pánduův syn však nasadil tĕtivu dalšímu luku a útok opĕtoval. Se smíchem zabil Satjasénovy čtyři konĕ a Čitrasénu zasáhl třemi ostrými šípy do hrudi.

Satjaséna vyskočil na bratrův kočár a oba princové stáli bok po boku a stříleli na Nakulu šípy. Neotřesený Nakula mrštil zářivou šipku napuštĕnou olejem a podobnou strašlivému hadovi. Zasáhla Satjasénu a probodla mu srdce. Jeho bratr zařval hnĕvem a zesílil svůj útok na Nakulu. Zabil mu konĕ a rozbil mu kočár.

Nakulův syn Šatáníka vidĕl svého otce bez kočáru a pod útokem, a tak mu přispĕchal na pomoc. Vzal ho na svůj kočár a Nakula pokračoval v boji. Vypustil velké množství šípů, které protivníka vyvedly z rovnováhy, a pak vystřelil šíp s ostřím jako břitva ve tvaru půlmĕsíce. Zasáhl Čitrasénu do krku a odsekl mu hlavu, která slétla na zem. Princ padal dopředu z kočáru na zem jako podťatý strom.

Kuruovští vojáci sledovali, jak Nakula zabil dva Karnovy syny, a dali se na ústup. Šalja je však opĕt seskupil. Stál neohroženĕ v bitvĕ tváří v tvář nesčetným pánduovským bojovníkům. Kuruovci vedení Kripou a Kritavarmou zaútočili na Pánduovce s hlasitým řevem. Narazili však na pevné řady vojáků pod vedením Dhrištadjumny a Sátjakiho. Obĕ armády se srazily s ohlušujícím řevem. Vzduchem se vznášel kouř z ohnivých zbraní vypuštĕných mocnými bojovníky na kočárech a také pach krve.

Šalja se probojoval hustými pánduovskými řadami a přiblížil se k Judhišthirovi. Napadl ho přívalem šípů, ale Judhišthira je všechny zastavil vlastními. Zatímco se spolu potýkali přední bojovníci obou stran, Judhišthira svedl prudký souboj se Šaljou. Vymĕňovali si šípy, které se srážely ve výšce, a vytvářely tak spršky jisker. Oba mocní hrdinové stříleli planoucí šípy z luků podobných bleskům a podobali se Indrovi a Balimu bojujícím o vládu nad vesmírem.

Judhišthira se zámĕrem zabít Šalju náhle vypustil šíp se širokým ostřím, kterým srazil protivníkův prapor. Zuřící Šalja odpovĕdĕl tisícovkami šípů, jež zasáhly Judhišthiru po celém tĕle. Zcela ho zahalily a s ním i jeho konĕ, kočár i vozataje. Judhišthirovi přišli na pomoc bratři a zaplavili Šalju dlouhými ozubenými šípy. Madráský král rozpoutal zuřivý boj s podporou Kripy a Ašvatthámy. Pánduovci ho nikdy nevidĕli tak hrůzostrašného. Jeho šípy nacházely slabiny protivníků, kteří padali vzad ze svých kočárů ochromeni silou jeho útoku.

Šalja odolal spojenému útoku Judhišthiry, Sátjakiho, Bhímy a dvou synů svojí sestry Mádrí. Durjódhana mu přijel na pomoc s Kritavarmou po boku. Dlouhou dobu zuřila mezi obĕma mocnými hrdiny strašlivá bitva, ve které se rozhnĕvanĕ snažili jeden druhého zničit.

Mezitím byl Ardžuna obklopen zbývajícími bojovníky armády Trigartů. Pánduův syn je nemilosrdnĕ pobíjel a oni spustili úzkostný křik. Ašvatthámá je slyšel a hnal se k nim, aby jim pomohl. Když se mu nepodařilo přesvĕdčit Durjódhanu, aby válku zastavil, rozhodl se bojovat až do konce. Jeho otec a témĕř všichni přátelé byli zabiti. I kdyby byl dohodnut mír, pro co mĕl žít? Drónův syn nedbal na Vjásadévova varovná slova a ze všech sil napadl Ardžunu. Oba kmotřenci zapomnĕli na dřívĕjší přátelství a vrhli se na sebe jako dva rozzuření býci, kteří se snaží navzájem nabrat na rohy. Obloha byla plná jejich šípů a nad jejich bitvou žasli i nebešťané.

Ardžuna nabyl vrchu a zabil soupeři čtyři konĕ i vozataje. Ašvatthámá stál nebojácnĕ na svém nepohyblivém kočáře a dál odolával Ardžunovĕ útoku. I bĕhem boje s Pánduovým synem zasypával šípy další pánduovské vojáky a stovky jich zabil.

Náhle se Suratha, mocný pánduovský bojovník na kočáru, s mohutným řevem hrozivĕ přiblížil k Ašvatthámovi. Ašvatthámá seskočil na zem s lukem v ruce, na tĕtivu přiložil ostrý šíp a napnul luk až k uchu. Vší silou vystřelený šíp proletĕl přímo Surathovou hrudí, rozťal mu srdce, vyletĕl zády a zabodl se do zemĕ.

Ašvatthámá rychle přibĕhl ke kočáru zabitého soupeře a vyskočil na nĕj. Mnozí další kuruovští bojovníci vedeni Šakunim a Ulúkou mu spĕchali na pomoc. Pak se strhla hrozivá bitva mezi Ardžunou a kuruovskými bojovníky, které podporovaly tisíce vojáků.

Nedaleko od Ašvatthámy dál s hrozivou silou bojoval Šalja   —   povzbuzen myšlenkami na slavné vítĕzství nebo smrt a dosažení nebeských končin   —   proti všem pánduovským hrdinům. Stál na kočáře, zářil jako bůh Slunce a nikdo jím nedokázal otřást. Jeho šípy létaly v nekonečných řadách do všech stran. Tisíce statečných pánduovských bojovníků přišly o život ve snaze se k nĕmu přiblížit.

Judhišthira si připomnĕl svůj slib a Krišnova slova a hnal se vpřed smĕrem k Šaljovi. Madráský panovník stojící nedaleko Judhišthiry vypadal jako planeta Saturn vedle Mĕsíce. Oba muži zaduli na lastury a ovzduším otřásl hromový zvuk. Upírali na sebe planoucí oči, pak se vzájemnĕ vyzvali a jeden druhého zahalili vlnami šípů. Se zranĕními po celém tĕle připomínali stromy kinšuka a šálmalí v plném kvĕtu.

Vojáci napjatĕ sledovali bitvu a nedokázali říci, kdo zvítĕzí   —   zda Judhišthira zabije Šalju a získá Zemi, nebo jestli Šalja po zabití Pánduova syna vĕnuje Zemi Durjódhanovi.

Šalja vystřelil ocelové šípy, které se zabodly do Judhišthirových kožených chráničů prstů a rozťaly mu luk vedví. Judhišthira se na kočáru rychle otočil a uchopil další luk, nasadil mu tĕtivu a opĕt se obrátil čelem k soupeři. Vyslal mnoho rychle letících šípů, které Šaljovi zabily čtyři konĕ i vozataje. Pánduovský král potom zahalil Šalju stojícího na nehybném kočáře stovkami palčivých šípů, které jím otřásly. Ašvatthámá přispĕchal souženému madráskému králi na pomoc a vzal ho na svůj kočár.

Durjódhana, jenž souboj pozoroval, nechal v nĕkolika okamžicích Šaljovi přivézt další mohutný kočár. Šalja nastoupil a zaútočil na Judhišthiru. Obrovská železná kola jeho kočáru znĕla jako hrom. Chránĕn z boků dalšími bojovníky se hnal vstříc Judhišthirovým salvám zlatĕ opeřených šípů. Šalju i kuruovské hrdiny, kteří ho podporovali, vyzvali rovnĕž Bhíma, Sátjaki a dvojčata.

Boj mezi Judhišthirou a Šaljou připomínal zápas dvou mladých tygrů v džungli o kus masa. Zraňovali se šípy v pýše nad svojí odvahou. Šalja zároveň napadl Judhišthiru a Bhímu a zbavil je brnĕní. Dobře mířenými šípy Judhišthirovi zabil čtyři konĕ i s vozatajem. Když krále i jeho bratra omráčil, začal pobíjet pánduovské oddíly.

Bhíma bez sebe hnĕvem vystřelil dlouhé šípy, jež zabily Šaljovy konĕ a na místĕ ho zastavily. Vyslal dalších sto šípů s ostřím jako břitva, které mu rozťaly brnĕní. Šalja vzal lesklý ocelový meč a štít ozdobený tisíci hvĕzdami. Seskočil z kočáru a hnal se přes pole k Judhišthirovi jako jestřáb vrhající se na kořist. Bhíma pečlivĕ zamířil a šípem se širokým ostřím rozsekl Šaljův meč na dva kusy. Dalšími dvaceti mu rozlomil štít a radostnĕ vyrazil bojový pokřik. Ostatní Pánduovci se rozesmáli a zatroubili na svoje mléčnĕ bílé lastury.

Když Kuruovci vidĕli Šalju zbaveného brnĕní a kočáru, naplnila je obava. Judhišthira setrvávající na svém kočáru bez koní vzal velkou zlatou šipku s rukojetí vykládanou korálem a posetou drahokamy. Pánduův syn zdvihl zářící šipku a rozhnĕvanĕ se zahledĕl na Šalju, jako by ho chtĕl pohledem spálit. Pronesl mantry, vší silou vrhl zbraň a vykřikl: „Jsi mrtev!“

Šipka letĕla k Šaljovi jako meteor padající z oblohy. Šalja vykřikl a snažil se ji při dopadu zachytit, ale proklouzla mu mezi rukama a zasáhla ho do hrudi. Hladce jím prolétla a zaryla se do zemĕ. Ze Šaljových úst, nosu a uší vytryskla krev, paže mu vylétly vzhůru a padl k zemi jako horský vrchol zasažený bleskem. Když padal, Zemĕ jako by mu vyšla vstříc, tak jako vstává drahá manželka, aby objala svého milovaného chotĕ. Poté, co si tento král tak dlouho užíval Zemĕ, padl nakonec do jejího náručí a zemřel.

Judhišthira se svými bratry vítĕznĕ zařvali, zatímco Kuruovci vykřikli úzkostí a zbaveni odvahy prchli z boje. Pánduovští vojáci se chopili příležitosti a s pozdviženými zbranĕmi zaútočili na zoufalé nepřátele.

Judhišthiru napadl Šaljův mladší bratr. Zasáhl Pánduova syna shlukem ozubených šípů, které se mu zabodly do tĕla. Judhišthira si útoku nevšímal, rychle pozvedl luk a odpovĕdĕl šípy s ostřím jako břitva, které rozštíply útočníkův luk. Jedním šípem mu srazil prapor a dalším hlavu. Sličný princ stejnĕ jako jeho starší bratr padl po hlavĕ z kočáru na zem.

Durjódhana přihlížel se zoufalstvím v očích. Všude kolem nĕho v hrůze prchali jeho vojáci a nechávali ho, ať s Pánduovci bojuje sám. V prudkém záchvatu zuřivosti bojoval jako šílený, co mu síly stačily. Jeho šípy létaly jako planoucí komety do všech stran. Nikdo se k nĕmu nemohl přiblížit a sám odolával všem vznešeným pánduovským hrdinům.

Jakmile Kritavarmá, Kripa a Ašvatthámá vidĕli Durjódhanův statečný odpor vůči nepřátelům, přispĕchali mu na pomoc. Čtyři kuruovští bojovníci zastavili pánduovskou armádu jako pobřeží odolávající oceánu. V posledním zoufalém pokusu tento den zvítĕzit se drali k Judhišthirovi, který dosud stál na svém znehybnĕlém kočáře. Když to vidĕli Bhíma, Sátjaki, Dhrištadjumna a pĕt Draupadiných synů, obklopili pánduovského krále. Následovala výmĕna mezi tĕmito bojovníky a čtyřmi Kuruovci, při níž se obloha zaplnila planoucími šípy.

Šaljova armáda Madraků se s hlasitými výkřiky hnala zpĕt do boje: „Kde je Judhišthira? Kde jsou Dhrištadjumna a Bhíma? Okamžitĕ je zabijeme!“ Když se tito bojovníci vrhli do potyčky, přivítaly je salvy šípů vystřelené Pánduovci. Padali po stovkách rozsekáni na kusy a zůstali po nich rozbité kočáry a zabití konĕ. Jakmile řady statečných bojovníků padly k zemi, ti, co je následovali, klopýtali a padali z kočárů. Konĕ ržáli, neboť jim vozatajové tvrdĕ přitahovali uzdy ve snaze vyhnout se tlačenici. Déšť ohnivých šípů neustával. Svalnaté paže a hlavy ozdobené zlatými přilbami padaly k zemi po tisících.

Ardžuna, který zničil zbytky trigartské armády spolu se Šakuniho horskými bojovníky, zamĕřil svoje neomylné a neodolatelné šípy na Madraky. Zakrátko zabil dva tisíce slonů i s jejich jezdci. Když vjel mezi Madraky, spustili vydĕšený křik. Pánduův syn a jeho bratři je nemilosrdnĕ kosili, a tak vzali nohy na ramena. Zjistili však, že před nimi stojí další pánduovští hrdinové. Začali tedy křičet na Durjódhanu, aby je ochránil.

Šakuni slyšel jejich žalostné výkřiky, přijel k Durjódhanovi a řekl mu: „Ardžuna pobil celou moji divizi a teď zabíjí statečné Madraky. Ó králi, shromáždi naše jednotky a okamžitĕ jim jeď na pomoc.“

Durjódhana upřel na svého starého strýce nepřítomný pohled. Jeho mysl se utápĕla v zoufalství. Z jeho vojska již nezbývalo mnoho. Ti, kteří nepadli, utíkali. Ve snaze povolat je zpĕt do boje si vykřičel hlas do ochraptĕní. Válka určitĕ nemůže trvat již příliš dlouho. Durjódhana pohledem přelétl tento bezútĕšný výjev. Pánduovští vojáci s radostnými výkřiky pronásledují jeho prchající vojáky. Přežívá již jen hrstka jeho nejodvážnĕjších bojovníků   —   Kripa, Ašvatthámá, Kritavarmá a nĕkolik dalších. Ty podporuje necelých dvacet tisíc vojáků.

Durjódhana plačtivým hlasem pronesl: „Ó strýče, v mysli neustále slyším Vidurova slova. Jen z nevĕdomosti jsem nedbal jeho moudrých rad. Jen pohleď na bĕh osudu. Naše kdysi hrdá armáda je prakticky zničena. Bhíma s Ardžunou způsobili mezi našimi muži spoušť. Co dĕlat? Z této války se nemohu vrátit poražen. Mohu volit jen mezi vítĕzstvím a smrtí. Vydejme se ještĕ jednou naposledy do boje a mĕjme na pamĕti nejvyšší povinnosti kšatriji. Vynalož veškerou svoji sílu, ó synu Subaly. Možná ještĕ dnes zvítĕzíme.“

Oba Kuruovci rozkázali vozatajům, ať pobídnou konĕ, a vrhli se s bojovým pokřikem do potyčky. Pánduovci však byli připraveni. S vítĕzstvím na dohled se pevnĕ postavili svým zoufalým nepřátelům a kosili je vlnami smrtonosných šípů. Durjódhana s hrůzou přihlížel, jak byli témĕř všichni z jeho zbývajících bojovníků pobiti.

Krišna vidĕl, že Kuruovci jsou témĕř poraženi, a řekl: „Ó Dhanandžajo, tato válka je v zásadĕ u konce. Milióny bojovníků na obou stranách byly zabity. Naše oddíly teď Kuruovce početnĕ převyšují. Vše, co je třeba pro zajištĕní našeho vítĕzství, je Durjódhanova smrt. Pokud ho nezabijeme, nebude tĕmto nepřátelským činům konec, protože porážku nikdy nepřizná. Ó Pártho, pokus se ho zabít a ukonči tento strašlivý spor.“

Ardžuna se podíval na Krišnu držícího opratĕ, který navzdory svému zranĕní jen zářil. „Ó Mádhavo, máš pravdu. Zlovolný Dhritaráštrův syn bude bojovat do posledního muže. Vypadá to, že nikdo neunikne smrti. Bhíma zabil všechny Durjódhanovy bratry. Určitĕ v souladu se svým slibem zabije i samotného Durjódhanu. Tam stojí Sušarmá, můj starý nepřítel. Jeho čas nadešel. Ó Kéšavo, zavez můj kočár k tomuto králi.“

Ardžuna ukázal na Sušarmu, který na pánduovské vojáky vypouštĕl planoucí šípy. Krišna pobídl konĕ a za nĕkolik okamžiků stál Ardžuna před Sušarmou podporovaným čtyřmi trigartskými princi. Okamžitĕ ho jako jeden muž napadli stovkami šípů. Ardžuna, jenž se pohyboval ladnĕ a obratnĕ, zaútočil na prince jako hladový lev na jeleny. Šípy s ostřím jako břitva je zabil všechny čtyři a potom se obrátil k Sušarmovi. Zasáhl panovníka do hrudi třemi mocnými šípy a čtyřmi dalšími mu zabil konĕ. Jiným šípem se širokým ostřím mu srazil prapor a nakonec dlouhým zlatým šípem posíleným mantrami probodl Sušarmovi srdce.

Když se Sušarmá skácel z kočáru, Ardžuna se vrhl mezi vojáky, kteří ho podporovali. Nedaleko řval Bhíma a mávaje kyjem zaútočil na Durjódhanu. Kuruovec mu udatnĕ vzdoroval a držel ho v šachu tisícovkami šípů. Poblíž bojoval také Sátjaki s Kritavarmou a Dhrištadjumna a dvojčata s Kripou a Ašvatthámou.

Zatímco tyto hrdiny zamĕstnával boj, Sahadéva spatřil Šakuniho útočit na pánduovskou armádu. Vzpomnĕl si na svůj slib, nechal Kripu Kripou a hnal se k Šakunimu vyzývaje ho k boji. Když se k nĕmu Šakuni otočil, Sahadéva vystřelil hrozivé šípy letící rychlostí vĕtru. Okamžitĕ přesekl Šakuniho luk a zlomil mu žerď praporu. Neohrožený Šakuni vzal jiný luk a velmi energicky se bránil, přičemž zasáhl soupeře salvou mocných šípů.

Sahadéva Šakuniho útok obratnĕ odrazil a odpovĕdĕl šedesáti ostrými šípy, které Šakunimu probodaly celé tĕlo. Následovalo dalších osmdesát, které Šakuniho na plošinĕ kočáru roztočily kolem své osy, a luk mu vylétl z ruky.

Ulúka si všiml, že jeho otec je v úzkých, a zaútočil na Sahadévu desítkami ozubených šípů. Sahadéva se okamžitĕ otočil k Ulúkovi. Vystřelil šíp s ostřím ve tvaru půlmĕsíce, který prosvištĕl vzduchem a srazil Ulúkovi hlavu. Mohutný bojovník spadl z kočáru a hlava se mu s vytřeštĕnýma očima a náušnicemi zářícími z prachem pokryté zemĕ odkutálela pryč.

Šakuni vykřikl a z očí mu vytryskly slzy. Upamatoval se na Vidurova moudrá slova. Chovat nepřátelství k Pánduovcům byla vždy pošetilost. Subalův syn stále vystavený Sahadévovu útoku si smutnĕ vybavil svůj život. Na svou původní zloba vůči Bhíšmovi za to, že dal jeho sestru slepému Dhritaráštrovi, již dávno zapomnĕl. Poté, co se spřátelil s Durjódhanou, se zaplétal do stále vĕtších proradností, třebaže si v srdci uvĕdomoval, že to jednoho dne bude mít hrozné důsledky. Přesto se nezbavil vlivu hnĕvu a připoutanosti, ani v nejmenším nebral na vĕdomí pravdu a doufal, že se mu svojí prohnaností nĕjak podaří Pánduovce zničit. A teď ponese následky. Oheň hnĕvu Pánduovců se rozhořel v obrovský požár. Celá jeho armáda i syn padli přímo před jeho očima.

Šakuni si vzpomnĕl na povinnost bojovníka a upřel na Sahadévu zlostný pohled. Snad bude alespoň moci před vlastní smrtí pomstít syna. Zdvihl luk a přiložil k nĕmu hrozivĕ vyhlížející šíp, ale ještĕ než jej mohl vypustit, Sahadéva mu luk rozsekl třemi šípy s ostřím jako břitva.

Šakuni rozhnĕvanĕ vykřikl, uchopil šavli a mrštil ji na nepřítele. Sahadéva rotující šavli okamžitĕ rozsekl na kusy, než k nĕmu vůbec stačila doletĕt. Právĕ v ten okamžik na nĕho Šakuni vrhl hlasitĕ svištící hrozivý kyj. Sahadéva kyj zasáhl shlukem šípů, které ho rozbily na kusy. Šakuni po nĕm pak mrštil šipkou, ale Pánduův syn odrazil i ji.

Když Šakuni vidĕl, že jeho zbranĕ padají neškodnĕ na zem jako nadĕje bezbožného človĕka, dostal strach a utekl z boje. Sahadéva si připomnĕl slib, že Šakuniho zabije, a pustil se do jeho pronásledování. Křičel na nĕho, ať se otočí a bojuje, ale Šakuni ho neposlouchal.

Sahadéva ho dohnal a vykřikl: „Proč se vzdáváš svojí povinnosti, ty hlupáku? Vzpomínáš si, jak ses radoval na shromáždĕní Kuruovců, ty zlotřilče? Ty a hříšný Durjódhana jste poslední dosud živí z tĕch, kdo nás zesmĕšnili a urazili naši královnu. Ne však nadlouho. Teď ochutnej plody svých zločinů. Postav se mi v boji. Useknu ti hlavu, jako když se sklízí zralý plod.“

Šakuni vyprovokovaný Sahadévou zastavil kočár a otočil se, aby bojoval. Uchopil zlatem a drahokamy zdobený oštĕp, ale jakmile ho zvedl nad rameno, zbyly z nĕho jen kusy. Sahadéva vystřelil palčivé šípy s ostřím jako břitva, které Šakunimu utrhly paže, a poté mu šípem zářícím jako oheň srazil hlavu.

Šakuni padl a z tĕla mu vytryskla krev. Kuruovci propukli v nářek. Durjódhana vykřikl a upustil luk. Všichni ostatní bojovníci kolem nĕho odhodili zbranĕ a dali se na útĕk. Přežila jen hrstka kuruovských vojáků, a ti byli obklíčeni pánduovskými jednotkami. Bojovali dál bez možnosti uprchnout, ale brzy padli.

Když Durjódhana vidĕl, že je sám, otočil se a prchal z bojištĕ. Seskočil z kočáru a hnal se do okolních lesů. Bĕžel tak dlouho, dokud nenarazil na velké jezero. Ve zmatku a s nadĕjí, že si zachrání život, vstoupil do vody. Když se ponořil, díky jógové praxi udržoval svůj životní vzduch v obĕhu a použil mystickou sílu, aby vodu kolem sebe přivedl do tuhého stavu.

Po Durjódhanovĕ útĕku zbyli jen Kripa, Ašvatthámá a Kritavarmá. Jelikož byl jejich vůdce pryč, rozhodli se také utéci z bojištĕ. Cestou potkali Vjásadévu, který jim řekl, kde najdou Durjódhanu, a pak zmizel. Tři bojovníci se odebrali k jezeru a poblíž si všimli Durjódhanova svrchního odĕvu. Pochopili, že vstoupil do jezera, a padli s nářkem k zemi: „Bĕda, král neví, že jsme naživu. V zoufalství se ponořil do tohoto jezera, aniž by vĕdĕl, že není ještĕ vše ztraceno.“

Pomalu vstali a šli se ke svým kočárům. Rozhodli se vrátit do kuruovského tábora. Když přijeli ke strážím, vidĕli, že naříkají. Tři muži pokračovali dál do tábora, kde je čekaly podobné scény. Slyšeli hlasitý nářek žen z královských rodů ve svých stanech, který znĕl jako křik hejn orlovců. Stráže vyvádĕly ženy ven a usazovaly je na kočáry, aby se vrátily do mĕsta. Šaty mĕly neupravené, vlasy rozcuchané a ozdoby odhodily. Byl na nĕ žalostný pohled. Mnoho mužů vyráželo do Hastinápuru, jelikož nedokázali déle setrvat v opuštĕném ležení. Ve spĕchu pobíhali sem a tam. Báli se, že by každým okamžikem mohli přijet Pánduovci a pozabíjet je.

Tři bojovníci nedokázali snést tuto truchlivou atmosféru a vrátili se k Durjódhanovu úkrytu. Kripa se postavil na břeh jezera a hlasitĕ zvolal: „Ó králi, vynoř se a postav se svým nepřátelům. Pohleď, jak muži ve tvojí nepřítomnosti podléhají nářku. Pánduovci jezdí po poli a hledají tĕ. Jejich armády byly zničeny. Bojuj s nimi a ovládni Zemi, nebo vystup na nebesa, pokud tĕ zabijí. Proč tady otálíš? Ašvatthámá, Kritavarmá a já jsme zde, abychom ti pomohli. Budeš-li pokračovat v boji, jistĕ zvítĕzíš.“

Durjódhana sedící na dnĕ jezera Kripu slyšel. Zvolal: „Naštĕstí jste vy tři hrdinové přežili, ó nejpřednĕjší z lidí. Jen mĕ tu nechte chvíli se zotavit a pak se určitĕ znovu pustím do boje. Jste také unaveni a mĕli byste si odpočinout. Až se občerstvíme, můžeme se vydat do bitvy. Ó bojovníci mocných paží, jste vznešení a vaše oddanost ke mnĕ je velká, ale teď není vhodná doba k předvádĕní síly. Dnes si odpočiňme a ráno se k vám připojím v boji. O tom nemĕjte žádné pochyby.“

Ašvatthámá odpovĕdĕl: „Vynoř se, ó králi   —   kéž se ti dobře daří. Ještĕ nepřítele porazíme. Přísahám při všech svých zbožných činech, darech a samotné pravdĕ, že zbývající Pánduovce zabiji. Jestli uplyne tato noc a mnĕ se to nepodaří, nebudu se znovu radovat z provádĕní obĕtí, což činí potĕšení všem zbožným lidem. Ó králi, dokud nebudou mrtvi, nesejmu si brnĕní. To je jisté.“

Když Ašvatthámá volal na Durjódhanu, přišla k jezeru skupinka lovců. Byli unaveni celodenním lovem a chtĕli uhasit žízeň. Jakmile spatřili tři mocné kšatriji, ukryli se ve křoví a poslouchali. Pak pochopili, že v jezeře je ukryt Durjódhana. Naslouchali, jak se bojovníci bez úspĕchu snaží Durjódhanu přesvĕdčit, ať vyjde ven a pokračuje v boji. Kuruovci je však nezpozorovali.

Lovci přihlíželi bitvĕ mezi kšatriji celého svĕta a vĕdĕli, že je Pánduovci jistĕ bohatĕ odmĕní, pokud jim řeknou, kde je Durjódhana. Tiše tedy vstali a vydali se do tábora Pánduovců navštívit Judhišthiru.