Kapitola 29

V kuruovském táboře vstali Pánduovci ještĕ před svítáním, aby se pomodlili a vykonali svoje ranní obřady. Právĕ když Judhišthira dokončoval svoji obřadní koupel, do jeho stanu vrazil vydĕšený Dhrištadjumnův vozataj. Poté, co se uklidnil, vylíčil noční události.

„Ó králi, Draupadini i Drupadovi synové byli všichni zabiti. Ašvatthámá, Kripa a Kritavarmá spáchali nanejvýš krutý čin   —   nemilosrdnĕ zabili naše muže ve spánku. Ašvattháma přišel jako zosobnĕná Smrt a sekal do všech svým mečem hlava nehlava. Každého, kdo se pokusil uprchnout, zabily šípy tamtĕch dvou. Myslím, že jsem jediný, kdo to přežil. Nĕjak se mi podařilo z tábora uniknout a dostat se sem, abych ti o tom řekl.“

Judhišthira se zhroutil na zem a vykřikl. Žalostný nářek svého bratra zaslechli ostatní Pánduovci. Přibĕhli k nĕmu a on jim povĕdĕl, co se stalo. I oni začali naříkat a zhroutili se na zem. Všechny přehlušil Judhišthirův hlas: „Bĕda, porazili jsme naše nepřátele a nyní jsme sami poraženi. Již tak hořké vítĕzství dobyté za cenu životů tolika příbuzných zhořklo ještĕ víc. Jak můžeme být teď šťastní, když jsou všichni naši synové, příbuzní i stoupenci zabiti? Bĕda, zemřeli jako obchodníci na lodi, která přeplula oceán a nakonec ztroskotala na říční mĕlčinĕ. Co bude s Draupadí? Jak bude moci žít, až se doslechne, že její synové byli tak krutĕ zabiti?“

Judhišthira se obrátil k Nakulovi a požádal ho, ať do pánduovského tábora přivede Draupadí, aby jí mohl tu strašnou zprávu šetrnĕ sdĕlit. Po Nakulovĕ odchodu ostatní bratři Judhišthiru utišili, a ten potom opustil stan. Nastoupil do kočáru a v doprovodu svých bratrů a Sátjakiho, který s nimi zůstal v ležení Kuruovců, vyjel do svého tábora.

Jakmile tam Judhišthira vstoupil, uvidĕl zemi posetou tĕly. Useknuté hlavy a údy ležely rozházené kolem, ptáci do nich klovali a zvířata je trhala. Když Pánduovci vidĕli, že muži byli zabiti bez brnĕní a neozbrojeni, chopili se zbraní a divoce se rozhlíželi po stopách, které tu zanechali útočníci. Ašvatthámu a jeho družinu však nenašli, a tak se slzami v očích a na tvářích vstoupili do stanu svých synů a na lůžkách našli ležet pĕt bezhlavých tĕl. Zdĕsili se a propukli v žalostný nářek. Judhišthira, jenž se cítil zodpovĕdný za všechny ztracené životy, se roztřásl a zhroutil se na zem.

Bratři se snažili Judhišthiru utĕšit a mezitím přišel do stanu Nakula s Draupadí. Jakmile spatřila neživá tĕla svých synů, padla v bezvĕdomí na zem. Bhíma jí postříkal obličej studenou vodou, zvedl ji a přidržoval ji, zatímco se nezvladatelnĕ třásla. Její jemná tvář ztmavla žalem a podobala se slunci zahalenému bouřkovými mraky.

Paňčálská princezna podpíraná Bhímou řekla: „Díky štĕstí, ó králi, jsi přemohl svoje nepřátele a znovu jsi dobyl Zemi. Štĕstí je i to, že se tvoje myšlenky nezaobírají synem Subhadry   —   tím bojovníkem mocných paží, jehož Kuruovci tak krutĕ zabili. Nyní jsou to moji synové, kdo byl hříšnĕ zabit. Když vidím, jak je Drónův ničemný syn zabil ve spánku, hořím nesnesitelným zármutkem. Pokud ten darebák za svůj zločin nezaplatí, zemřu. Přísahám, že složím slib praja a budu se postit až k smrti.“

Draupadí se posadila do jógového sedu s nohama složenýma podél tĕla a pažemi nataženými vzhůru. „Nehnu se z tohoto místa, dokud mi nepřinesete zářící drahokam z hlavy Ašvatthámy zabitého jako zvíře.“

Judhišthira plačící princeznu utĕšoval. Draupadí vzhlédla k Bhímovi a zapřísahala ho: „Ó Bhímo, dbej své kšatrijské povinnosti a zabij toho darebáka jako Indra Šambaru. Žádný muž na svĕtĕ se ti odvahou nevyrovná. Zas a znova jsi mi byl útočištĕm a vlastnĕ i všem svým bratrům. Pamatuj na tyto činy, zabij Drónova syna a buď štastný.“

Draupadin hlas se zalkl nářkem. Rukama si zakryla uslzenou tvář, hlava jí klesla na prsa a úpĕla žalem. Ze své mysli nedokázala vypudit obraz pĕti bezhlavých synů. Neustále se bila do prsou a její hlasité vzlyky se rozléhaly stanem.

Bhíma očima přelétl krveprolití způsobené Ašvatthámou. Oči mu plály a jeho mohutná hruď se rychle vzdouvala a klesala. Zvedl kyj, stále zkrvavený z boje s Durjódhanou. Požádal Nakulu, aby mu dĕlal vozataje, vybĕhl ze stanu a naskočil do svého kočáru. Bĕhem nĕkolika okamžiků již vyjíždĕl tryskem z tábora. Vĕdĕl, že Ašvatthámá by nejdříve jel navštívit umírajícího Durjódhanu a potom by si to namířil do Hastinápuru. A právĕ k cestĕ do Hastinápuru teď Nakula se svým kočárem ujíždĕl jako vítr.

Krátce poté dorazil Krišna a spatřil ten příšerný výjev. Když Mu sdĕlili, že se Bhíma vydal pronásledovat Ašvatthámu, řekl: „Ó Judhišthiro, Bhíma je ti dražší než vlastní život. Proč tady nečinnĕ stojíš? Jistĕ víš, že Dróna dal Ašvatthámovi brahmáširu, která dokáže zničit všechny tři svĕty. Ačkoliv mu otec zakázal použít ji proti lidem, jsem si jist, že v zoufalství ji proti Bhímovi použije. Pouze Ardžuna, který ji od Dróny získal také, ji může zastavit. Neváhej a nařiď mu, ať se vydá za bratrem. Pojedu s ním.“

Krišna připomnĕl Judhišthirovi příhodu, která se před mnoha lety udála ve Dvárace a která svĕdčila o Ašvatthámovĕ bezostyšné povaze. Jelikož vĕdĕl, že neexistuje mocnĕjší zbraň než Krišnův disk Sudaršana, jel do Dváraky a požádal Krišnu, aby ho vymĕnil za brahmáširu. Krišna s úsmĕvem odvĕtil: „Disk je zde po Mém boku, ó hrdino. Můžeš si ho vzít. Nepřeji si výmĕnou tvoji zbraň.“ Ašvatthámá sice vynaložil veškerou sílu, ale nedokázal diskem pohnout. Když to vzdal, Krišna se zeptal, proč disk chce. Ašvatthámá odpovĕdĕl: „Kdyby se mi podařilo ho uchopit, vyzval bych Tĕ k boji, ó hrdino jaduovského rodu. Až bych Tĕ porazil, s Tvým diskem bych se stal nejmocnĕjším mužem na Zemi.“

„Musíš ho ihned zastavit,“ řekl Krišna na závĕr. „Je rozhnĕvaný, hříšný a krutý. Vyjeďme okamžitĕ.“

Judhišthira souhlasil. Krišna utĕšil konejšivými slovy Draupadí, poklonil se Judhišthirovi a vyšel ze stanu. Ardžuna, který se Ho chystal následovat, řekl Draupadí: „Ó urozená ženo, až tomu bráhmanovi setnu hlavu, dám ti ji darem. Potom ti setřu slzy z očí a utiším tĕ. Až spálíš tĕla svých synů, můžeš se vykoupat stoje na jeho hlavĕ.“

Ardžuna slova „tomu bráhmanovi“ pronesl s pohrdáním. Vĕdĕl, že je zakázáno zabít bráhmanu, ale Ašvatthámá svým chováním prokázal, jak hluboko již poklesl ze životní cesty bráhmany.

Krišnův vozataj Dáruka stál připraven před stanem. Do kočáru byli zapřaženi čtyři Krišnovi konĕ   —   Šaibja, Sugríva, Méghapušpa a Baláhaka. Klidnĕ stáli a Krišna s Ardžunou nastoupili do kočáru. Na Dárukův povel kočár vyrazil a plynule nabíral na rychlosti. Hnal se za Ašvatthámou a nebeský prapor se znakem Garudy, pozlacený a posázený drahokamy, se třepotal ve vĕtru.

Zakrátko dohonili Bhímu, který se nenechal od pronásledování Ašvatthámy odradit. Myslel jen na soužící se Draupadí a hnal se vpřed s vysoko zdviženým kyjem.

Oba kočáry ujíždĕly ke Ganze. Po příjezdu k ní spatřili Ašvatthámu obklopeného mudrci. Drónův syn u nich vyhledal útočištĕ v nadĕji, že ho ochrání před Pánduovci. Vĕdĕl, že nikde na svĕtĕ   —   ba ani ve třech svĕtech   —   není místo, kde by se mohl před Ardžunou a Krišnou ukrýt. Proto se vmísil mezi bráhmany, vĕda, že k nim Pánduovci mají úctu. Sedĕl v jejich středu odĕn pouze v jelení kůži.

Bhíma seskočil z kočáru a s řevem se řítil k nĕmu. Ašvatthámá zvedl oči a uvidĕl, jak se k nĕmu žene zuřivý Pánduův syn, a spatřil také Ardžunu s Krišnou stojící poblíž na kočáře. Šivovu strašlivou sílu pozbyl, jakmile opustil tábor Pánduovců, a pohled na dva mocné Pánduovce a Krišnu ho naplňoval dĕsem. Pomyslel na brahmáširu. Ta neodolatelná zbraň je jeho jedinou nadĕjí.

Ašvatthámá uchopil stéblo trávy kuša a pronesl mantry pro vyvolání brahmáširy. Jakmile to spatřil Krišna, zavolal na Bhímu, ať se zastaví. Pánduův syn Ho okamžitĕ poslechl.

Když Ašvatthámá svoji zbraň vyvolal, všechny strany svĕta zalilo oslňující svĕtlo. Ardžuna se při pohledu na oslepující síly nejmocnĕjší ze všech Brahmových zbraní, kterou ani on sám ještĕ nikdy předtím nespatřil, začal modlit ke Krišnovi: „Můj milý Pane Krišno, jsi všemocný Bůh. Tvoje rozmanité energie nemají konce. Proto jen Ty dokážeš zbavit srdce svých oddaných strachu. Každý, koho pálí plameny hmotné existence, může nalézt cestu osvobození jen v Tobĕ. Jsi mimo iluzi tohoto svĕta a nic Ti není neznámé. Proto mi laskavĕ řekni, co je toto zářící svĕtlo, které hrozí vše pohltit?“

„Vĕz, že to je všemocná brahmášira, kterou ve strachu o život vypustil tento hříšný muž. Neumí ji však stáhnout zpĕt, ó Pártho.“

Krišna vĕdĕl, že Dróna o jejím používání neřekl svému synovi vše, jelikož si uvĕdomoval, že by ji pravdĕpodobnĕ zneužil. Nyní ji v zoufalství vypustil bez ohledu na to, že by mohla zničit celý svĕt včetnĕ jeho samotného.

Krišna vybídl Ardžunu, aby ji zneutralizoval: „Vypusť svoji Brahmovu střelu, ó Pártho. Ta se spojí s Ašvatthámovou a pak můžeš obĕ stáhnout.“

Ardžuna se ihned dotkl Krišnových nohou a vybavil si mantry pro vyvolání zbranĕ. Vypustil střelu, a ta se na obloze střetla s Ašvatthámovou. Nebesa zalil obrovský kruh oslnivé záře. Vypadalo to, jako by vyšlo druhé zářící slunce a chystalo se spálit vesmír na popel.

Mezi mudrci na břehu řeky sedĕl Vjásadéva. Sledoval spojenou sílu obou Brahmových zbraní a zmocnily se ho obavy. Bĕžel k Ašvatthámovi a řekl mu: „Ó bráhmano, co to dĕláš? Proč jsi vypustil tuto zbraň? Vždyť zničí svĕt. Okamžitĕ ji odvolej.“

Ašvatthámá pohlédl na mudrce, ale neodpovĕdĕl. Nedokázal ji stáhnout, ale mohl ji přesmĕrovat na jiný cíl. Vidĕl, že jeho pokus zabít Ardžunu s Krišnou je zmařen. Jeho síly na Ardžunovo pokročilejší válečné umĕní nestačily.

Ašvatthámá si uvĕdomil, že mu do tváře zírá smrt. Pánduovci s ním určitĕ nebudou mít slitování. Zklamaný a zoufalý si vzpomnĕl, že Uttara, Abhimanjuova manželka, čeká dítĕ počaté ještĕ před princovou smrtí. Nosila v lůnĕ posledního člena Kuruova rodu. Ašvatthámovi se hlavou honila jedna myšlenka za druhou. To pyšní Kuruovci zabili jeho otce a chystali se zabít i jeho samotného. Rozhodl se, že má-li zemřít, vezme s sebou i poslední nadĕje dynastie Kuruovců. Soustředil se na Uttaru a zvláštĕ na dítĕ v jejím lůnĕ. Pronesl mantry, aby zmĕnil smĕr brahmáširy, a ta se rozletĕla k táboru Pánduovců, kam Uttará přišla s Draupadí.

Ardžuna, jenž nevĕdĕl o Ašvatthámovĕ zlotřilé touze, pronesl mantry, aby stáhl svoji zbraň, a oslnivá záře na obloze pomalu pohasla. Vjásadéva vidĕl, že nebezpečí pominulo, a vrátil se na svoje místo mezi mudrce, kteří právĕ konali obĕť Višnuovi.

V pánduovském táboře Uttará náhle pocítila nebezpečí. Neznala jeho příčinu, ale cítila, že se nĕco blíží. Krásná princezna, stále ještĕ mladičká dívka, padla na zem. Údy se jí třásly a mĕla strach. Modlila se ke Krišnovi, jehož považovala za svoje jediné útočištĕ. Sepjala ruce, sklonila hlavu a řekla: „Ó Pane pánů, Pane vesmíru! Jsi nejvĕtší z mystiků. Prosím, ochraň mĕ, neboť v tomto svĕtĕ duality mĕ nikdo jiný před spáry smrti ochránit nemůže.“

Krišna uslyšel její upřímnou modlitbu, když sedĕl na kočáru s Ardžunou. Pochopil Ašvatthámovy zámĕry a okamžitĕ expandoval svoji osobní energii, aby Uttaru ochránil. V mystické podobĕ vstoupil do jejího lůna a dítĕ zakryl. Blížící se brahmáširu zneutralizoval a poslal ji na oblohu, kde nemohla uškodit. Uttará a ostatní pánduovské ženy s úžasem hledĕly na střelu, když se vznesla vzhůru jako planoucí kometa. Krišna je nepochybnĕ všechny zachránil před jistou smrtí.

Poté, co Ardžuna stáhl svoji nebeskou Brahmovu zbraň, vystřelil na Ašvatthámu další zbraň, která ho okamžitĕ spoutala silnými provazy. Seskočil z Krišnova kočáru, bĕžel k Ašvatthámovi, chytil ho za vlasy a vytáhl na kočár. Zdráhal se zabít syna svého učitele, přestože toho byl schopen.

Krišna vidĕl, že Ardžuna ušetřil Ašvatthámův život, a řekl: „Ó Pártho, nemĕl bys s ním mít soucit. Není to žádný bráhmana   —   zabil nevinné chlapce ve spánku. To vždy odporuje zásadám zbožnosti. Jeho hříchy byly mimořádnĕ závažné. Mĕl bys ho zabít pro jeho dobro. Jinak sestoupí do pekla. Navíc jsi Draupadí slíbil, že jí přineseš hlavu vraha jejích synů. Neváhej. Krutĕ zavraždil členy tvojí rodiny a nepochybnĕ si zaslouží tvýma rukama zemřít. Zničil jméno vlastní rodiny a nepředstavuje nic jiného, než ohořelé zbytky svojí dynastie. Okamžitĕ ho zabij!“

Ardžuna mrštil Ašvatthámou na podlahu kočáru a odpovĕdĕl: „Necítím se schopen ho zabít, ó Krišno. Jak bych mohl spáchat čin, který způsobí takovou bolest srdci mého učitele? Je-li to Tvůj pokyn, pak se to stane   —    pokud jde ale o mĕ, radĕji bych ho odvedl k Judhišthirovi, abych vyslechl jeho soud. Také Draupadí může rozhodnout, co by se s tím darebákem mĕlo udĕlat.“

Krišna přikývl. Dáruka pobídl konĕ a za chvíli dojeli do tábora. Tĕsnĕ za nimi dorazil i Bhíma.

Ardžuna přivlekl Ašvatthámu před Judhišthiru a Draupadí a řekl: „Zde je vrah našich synů. Co s ním mám teď udĕlat?“

Draupadí mĕla díky mĕkkému srdci s Ašvatthámou, který sedĕl se sklonĕnou hlavou, soucit. Jelikož byl bráhmana, sepjala uctivĕ ruce a řekla: „Propusť ho, Ardžuno, protože je to syn tvého učitele bojových vĕd. Říká se, že syn je totéž co jeho otec, a proto je to, jako by zde byl sám Dróna. Vždyť Drónova manželka nevstoupila na jeho pohřební hranici jen proto, že má syna. Zabití Ašvatthámy jí, naší nadřízené hodné naší úcty, způsobí

zármutek a nemůže být v souladu s náboženskými zásadami. Můj pane, nenech ji naříkat jako mĕ. Také bychom se nemĕli my, členové královského stavu, prohřešit zbytečným zabíjením bráhmanů. Takový hřích může spálit celou královskou rodinu na popel.“

Judhišthira souhlasil s Draupadinými slovy a řekl: „Výbornĕ, výbornĕ. Ó urozená ženo, tvoje slova jsou zcela v souladu s posvátným učením Véd.“

Ardžuna s dvojčaty také vyjádřili souhlas, Bhíma však nikoliv. „S tímto mužem nemusíme mít žádné slitování. Nemilosrdnĕ zabil spící muže jen kvůli vlastním zájmům. Zabít ho je jediný vhodný trest.“

Bhíma se hrozivĕ blížil k Ašvatthámovi se zaťatými pĕstmi. Oči mĕl rozšířené vztekem a skřípal zuby. Draupadí se rychle postavila mezi nĕho a Ašvatthámu, který dosud nepronesl ani slovo a hledĕl do zemĕ.

Krišna vidĕl vznikající spor, vykročil vpřed a položil ruku na Bhímovo rameno se slovy, aby zachoval klid. Otočil se k Ardžunovi a řekl: „Bráhmana, i když se prohřešil, by nemĕl být zabit. Je-li to však útočník, musí být zabit. Všechna tato nařízení stojí v písmech. Mĕl bys podle toho jednat. Musíš splnit svůj slib manželce a musíš také jednat tak, aby byl spokojen Bhíma   —   i Já. Oba chceme, abys tohoto viníka zabil.“

Ardžuna pohlédl na Krišnu, který vypadal, že má čtyři ruce, když udržoval Bhímu v patřičných mezích a tĕšil Draupadí. Chápal Krišnovy dvojsmyslné pokyny. Ašvatthámá má být zabit i nezabit zároveň. Vytasil svůj jako břitva ostrý meč, uchopil Ašvatthámův uzel vlasů a usekl ho i se zářícím šperkem, který ho obepínal. Šperk v sobĕ skrýval Ašvatthámovu mystickou sílu, a jakmile byl odstranĕn, Ašvatthámá se otřásl a zhroutil.

Ardžuna předal šperk Draupadí se slovy: „Zde je drahokam, který sis přála, ó krásná ženo. Ašvatthámá je teď již prakticky mrtvý, neboť useknout vlasy mocnému bojovníkovi se rovná jeho zabití. Védy ve skutečnosti také předepisují takový trest pro pokleslé bráhmany, ale nikdy neschvalují zabití tĕla.“

Bhíma Ardžunu pochválil za moudré rozhodnutí, které všechny potĕšilo. Odvedl Draupadí k blízké pohovce a posadil ji na ni, zatímco Krišna promluvil k Ašvatthámovi: „Ó synu Dróny, všichni moudří lidé si tĕ budou ode dneška pamatovat jako zbabĕlce a darebáka. Budeš si muset vychutnat plody svých hříšných činů. Tři tisíce let budeš bloudit po Zemi sužovaný nemocí a naprosto sám, neschopen s nikým hovořit. Budeš si zoufat, páchnout a sídlit v hlubokých lesích a ponurých pustinách. Až tato doba uplyne, budeš nakonec očištĕn od svých hříchů a vystoupíš do vyšších končin. Teď jdi, ty bídáku.“

Ardžuna a Bhíma postavili Ašvatthámu na nohy, rozvázali ho a vyhnali z tábora. Ašvatthámá, zbavený svého šperku, a tím i síly, a proklet Krišnou, zmizel v lesích, aby započal svoje osamĕlé vyhnanství.

Po jeho odchodu se Judhišthira zarmoucenĕ dotázal Krišny, jak se Drónovu synovi podařilo zabít bojovníky v jejich táboře: „Nechápu, jak bylo možné, že hříšný Ašvatthámá mohl zabít Dhrištadjumnu a tolik dalších mocných bojovníků. Řekni mi, ó Krišno, jaká síla ho posedla?“

Krišna vysvĕtlil, jak Ašvatthámá uctíval Šivu a získal od nĕho moc zabít bojovníky. „Vĕz však, že jejich čas nadešel. Vykonali Moji vůli a nyní dosáhli končin vĕčné blaženosti. Proto, ó králi, pro nĕ naříkat nemusíš.“

Krišna Judhišthiru utĕšoval védskou moudrostí a ostatní Pánduovci a jejich ženy naslouchali. Blížilo se poledne a Judhišthira, který se cítil povzbuzen, řekl bratrům, že by mĕli jít ke Ganze vykonat poslední obřady svých synů a dalších příbuzných. Tĕla všech zabitých bojovníků zabalená do prostých bavlnĕných látek nechali odnést na břeh. Následoval je truchlící průvod Pánduovců. Ženy kráčely v jeho čele a za nimi šly stovky bráhmanů pronášejících védské mantry a rozhazujících po zemi trávu kuša.

Pomalu došli na břeh a započali tam pohřební obřady. Množství služebníků přivedených z mĕsta položilo tisíce tĕl na velké pohřební hranice postavené podél břehu řeky. Zatímco se vzduchem rozléhal žalostný nářek žen, bráhmanové vykonali obřady a hranice vzplály. Poté všichni vstoupili do vody a vĕnovali zemřelým duším modlitby.

Po skončení pohřbů se Pánduovci a Krišna pomalu rozjeli k Hastinápuru.

Dhritaráštra a Gándhárí sedĕli sami ve své komnatĕ. Když je Krišna opustil, opĕt propadli zármutku. Slepému králi poklesla hlava na hruď a jeho dech se zmĕnil ve smutné vzdechy. Vypadal jako kdysi velký strom zbavený vĕtví. Do komnaty vešel Saňdžaja. Když se ohlásil, Dhritaráštra vstal, aby ho pozdravil, a pak se zhroutil.

Saňdžaja starého krále jemnĕ zvedl a řekl: „Proč se rmoutíš, ó panovníku? Žal je k ničemu. Padlo osmnáct akšauhiní a Zemĕ přišla o stovky kšatrijů. Žádný z tvých synů nepřežil, tak jako mnoho jejich příbuzných, přátel a rádců. Nyní bys pro nĕ mĕl vykonat pohřební obřady. Nač zde ležet a ronit slzy?“

Dhritaráštra vykřikl a znovu spadnul na hedvábný koberec rozprostřený na podlaze jeho zatemnĕné komnaty. Saňdžaja odhrnul tĕžké závĕsy z nejbližšího okna a do pokoje vniklo slunce. Král i královna vypadali neupravenĕ a zchřadle žalem. Ani jeden z nich již nĕkolik dní nespal.

Saňdžaja opĕt pomohl Dhritaráštrovi na nohy a starý král ztĕžka dosedl na svůj trůn. Zalknutým hlasem řekl: „Bez synů, přátel a rádců se budu muset zoufalý potulovat po Zemi. Pro co žít? Bĕda, nedbal jsem na slova rádců a teď truchlím. Krišna mi řekl, abych s Pánduovci uzavřel mír a vládl Zemi jako svrchovaný vládce. Bhíšma i Vidura souhlasili. Rozhodl jsem se následovat svého hříšného syna. Teď je mrtvý a já se topím v oceánu zármutku. Moje hříchy v předchozích životech byly jistĕ velké, a proto teď trpím. Kdo na Zemi trpí více než já? Osud mi uštĕdřil nesnesitelné rány. Ukončím svůj život. Ať sem Pánduovci přijdou a vidí mĕ soustředĕného na poslední velkou cestu k vĕčnému Brahmanu.“

Saňdžaja zavrtĕl hlavou. Dhritaráštrovo prázdné bĕdování slyšel již mnohokrát. Vzal krále za ruku a odpovĕdĕl: „Odvrhni svůj žal, ó králi. Dobře znáš védské pokyny o nevyhnutelnosti smrti a vĕčnosti duše. Vše se dĕje, jak má. Všichni lidé dostávají náležité výsledky svých vlastních činů. Tvoji synové byli zničeni kvůli tvojí chybĕ. Svého syna, kterého vždy vedli hříšní lidé, jsi následoval jen z chamtivosti. Tak tĕ tvoje zvrácená inteligence ťala přesnĕ jako ostrý meč. Tolik lidí se tĕ snažilo navést na cestu ctnosti, ale nepopřál jsi jim sluchu. Navzdory svojí učenosti a inteligenci jsi nebyl hoden být vladařem Zemĕ, protože jsi postrádal schopnost rozlišovat.“

Tak jako již mnohokrát předtím Dhritaráštrovi objasnil, že vinu může přičítat jen sám sobĕ. Nyní je nucen litovat. „Človĕk, který v záhybech svého šatu přechovává žhavý uhlík a potom naříká, když ho oheň spálí, není nic jiného než pošetilec. Ty a tvůj syn jste mezi sebou udržovali pánduovský oheň a svými slovy a činy jste ho rozdmýchávali. Nyní do nĕho tvoji synové spadli jako hmyz. Proč naříkáš?“

Od té doby, co Vidura opustil palác a vydal se na poutní cestu, Saňdžaja stále více zastával úlohu králova rádce. Stejnĕ jako Vidura hovořil otevřenĕ a beze strachu. „Vstaň, ó králi, a vĕnuj se svým povinnostem. Proč naříkáš pro to, čemu se již nelze vyhnout? Všechny stvořené bytosti budou zničeny, vše vysoké nakonec padne, jednota vždy skončí rozdĕlením a život smrtí. Všichni tvorové jsou jako členové karavany smĕřující do stejné zemĕ. Každého z nich potká smrt a žádný jí neunikne. Není tedy podstatné, kdo půjde první. Tvoji synové se po slavné smrti uprostřed bitevní vřavy jistĕ odebrali do vyšších končin. Písmo to uvádí jasnĕ. Pro kšatriju není lepší smrti než v bitvĕ. Tvůj nářek pro syny je bezdůvodný a bezvýznamný. Budeš-li se mu oddávat, jen poroste. Pouze ménĕ inteligentní se nechávají přemoci bolem. Zarmoucenému z nĕho neplyne žádný prospĕch. Naopak, odvrací ho od povinností a brání mu v dosažení cíle života.“

Saňdžaja nikdy nepřestal Dhritaráštrovi radit pro jeho dobro, přestože jeho rady nebyly brány v potaz. Teď, když král o vše přišel, je mnohem pravdĕpodobnĕjší, že vezme dobrou radu vážnĕ. Saňdžaja chvíli hovořil, přičemž opakoval moudrost, kterou slyšel od rišiů. Dhritaráštra pozornĕ naslouchal, vybízel ho, ať pokračuje, a z jeho slov čerpal úlevu.

„Ó králi, všichni lidé získávají jen výsledky svých vlastních činů. Jednáním s touhou po zisku dosáhnou pouze opakovaných zrození v tomto svĕtĕ se strastmi, které je doprovázejí. Moudří jednají jen v zájmu osvobození. Tím, že odevzdají svoje činy Nejvyššímu, se osvobozují z pout činů. Ten, kdo koná svoji povinnost pouze jako obĕť pro potĕšení Višnua, jistĕ vystoupí do končin nesmrtelnosti, kde panuje vĕčná radost. Ti, jejichž srdce jsou posedlá chtíčem a touhou po hmotném požitku, však budou trpĕt dál.“

Dhritaráštra cítil, jak ho Saňdžaja kárá, a litoval svojí pošetilosti. Vstal z trůnu a opĕt spadl na podlahu. Gándhárí tiše lkala, zatímco Saňdžaja mu skropil tvář chladivou navonĕnou vodou.

Když starý vozataj utĕšoval krále, vešel do komnaty Vjásadéva. Vycházela z nĕho duchovní záře, a když se blížil ke králi, zdálo se, že se nad podlahou vznáší.

Dhritaráštra zaslechl mudrce přicházet a vstal, aby ho přivítal. Řekl: „Bĕda, ó pane, jsem zničen. Hanba tomuto svĕtu a hanba lidstvu. Všechny naše bolesti mají kořen v lidské existenci. Jak lze snášet bolest ze ztráty bohatství a všech milovaných? Neštĕstí, které mĕ postihlo, skončí až s mým životem. Proto svůj bídný život ukončím ještĕ dnes.“

Vzlykající Dhritaráštra se znovu zhroutil na podlahu. Když ho Vjásadéva vidĕl v tomto stavu, řekl: „Ó mocný vladaři, slyš moje slova. Jsi učený a moudrý. Znáš vše, tak nyní přijmi útočištĕ u této moudrosti. Proč se rmoutíš pro to, co je ztraceno, když vše v tomto svĕtĕ je jen dočasné? Čas samotný učinil z tvého syna příčinu a způsobil jeho zkázu. Osud nikdo zmĕnit nemůže. Znám jeho bĕh určený nebešťany a nyní ti jej objasním, aby tvoje mysl nalezla klid.“

Vjásadéva vysvĕtlil, jak se před časem zúčastnil shromáždĕní na Indrovĕ dvoře. Vidĕl tam mnoho vznešených rišiů vedených Náradou a také samotnou bohyni Zemi. Do shromáždĕní přišel všemocný Višnu a Zemĕ Ho snažnĕ prosila: „Můj milý Pane, slíbil jsi, že ulehčíš mému břemeni. Nechť se tak brzy stane.“

Višnu jí odpovĕdĕl: „Nejstarší ze sta Dhritaráštrových synů tuto tvoji touhu splní. Prostřednictvím tohoto krále dosáhneš svého cíle. Všichni králové, kteří plundrují tvoje zdroje, se střetnou v nelítostné bitvĕ za jeho zájmy a navzájem se pobijí. Ó krásná dívko, vrať se a nadále nes tíhu všech bytostí. Ta bitva zakrátko tvému břemeni ulehčí.“

Vjásadéva dále vysvĕtlil, že Durjódhana byl inkarnací Kaliho, boha vládnoucího blížícímu se vĕku hádky a utrpení. Ke krveprolití došlo právĕ působením jeho temného vlivu. Dhritaráštra by nemĕl vinit Pánduovce. I jim Nárada řekl o opatřeních, která nebešťané učinili. Zarmoutilo je, že mají být součástí takového hromadného zabíjení, a proto se mu snažili zabránit, ale Durjódhanu se jim přesvĕdčit nepodařilo.

Vjásadéva nakonec řekl: „Tímto jsem ti vyjevil tajemství bohů, ó králi. Nemĕl by ses rmoutit. Všichni padlí bojovníci teď šťastnĕ žijí na vyšších planetách. Zemĕ již necítí jejich břemeno a vlády se ujal spravedlivý vládce v osobĕ Judhišthiry. Svĕt tak bude veden cestou ctnosti. Odvrhni svůj žal. Pokud tĕ soucitný Judhišthira uvidí v tomto stavu, vzdá se života. Vzmuž se. Prožij svoje zbývající dny v askezi a dosáhni cíle života.“

Dhritaráštra si povzdechl. Se Saňdžajovou pomocí se postavil na nohy a odvĕtil: „Ó nejlepší z rišiů, když pomyslím na svoje syny, utápím se v hoři a témĕř ztrácím vĕdomí. Tvoje slova mĕ však přesvĕdčila, abych ještĕ žil. S vĕdomím, že vše nařídili bohové, se vynasnažím odvrhnout zármutek. Tak budu žít dál.“

Poté Vjásadéva zmizel. Dhritaráštra a Gándhárí pocítili úlevu a odebrali se do svých soukromých komnat k odpočinku po žalem probdĕlé noci.