No edit permissions for - pnd :: Temporary -

Kapitola 30

JUDHIŠTHIRŮV ŽAL

Tĕsnĕ před polednem Dhritaráštra přivolal svoje služebníky a požádal je, ať ho odvedou ke Ganze, kde chtĕl vykonat pohřební obřady pro svoje zemřelé příbuzné. O účast rovnĕž požádal kuruovské ženy a služebníci je šli přivést a připravili vše na cestu.

Ženy opouštĕli svoje sídlo s pláčem. Při nastupování do kočárů, které je mĕly odvézt k řece, naříkaly a bily se do prsou. Odešly ze svých domů s rozcuchanými vlasy a bez ozdob, tak jako kamzíci opouštĕjí své jeskynĕ ve skalách, když vůdce jejich stáda zemře. Cestou k řece vykřikovaly jména svých manželů a synů. Když lidé zaslechli jejich úzkostný křik, mĕli pocit, že nastala hodina zkázy vesmíru.

Dhritaráštra a Saňdžaja jeli přímo za ženami následováni mnoha služebníky. Po třech kilometrech potkali Kripu a Kritavarmu, kteří králi zalknutými hlasy sdĕlili, jak Bhíma zabil Durjódhanu. Dhritaráštru pak zpravili o Ašvatthámovĕ nočním masakru. Oba bojovníci vyhlíželi zahanbenĕ.

Nakonec Kripa řekl: „Jsme na útĕku. Ardžuna Ašvatthámu chytil a propustil. Krišna ho proklel, aby se toulal po Zemi tři tisíce let ve vyhnanství, a on odešel do lesa. Dovol nám, ó králi, vrátit se do našich domovů.“

Dhritaráštry se zmocnila ještĕ vĕtší úzkost. Řekl obĕma mužům, aby se vrátili do svých sídel, a nařídil, ať průvod pokračuje v cestĕ. Zanedlouho dorazili ke Ganze.

Zpráva, že jedou ke Ganze, dospĕla k Judhišthirovi, a tak se Pánduovci i s Krišnou rozhodli, že se s nimi u řeky setkají. Draupadí a paňčálské ženy jely s tĕžkým srdcem také.

Když se Pánduovci přiblížili ke Ganze, spatřili tisíce truchlících kuruovských žen. Judhišthira šel k nim a ony ho s pláčem obestoupily. Nĕkteré mu spílaly: „Kde je tvoje spravedlnost, ó králi? A kde je tvoje pravda a soucit? Nemilosrdnĕ jsi zabil své dĕdy, bratry, učitele, syny i přátele. K čemu ti teď je svrchovaná vláda, když jsou mrtví i tvoji vlastní synové a spojenci? Bĕda, válka nikomu nepřinesla nic jiného než zármutek.“

Judhišthira tiše prošel mezi ženami k Dhritaráštrovi a poklonil se u jeho nohou. Všichni bratři ho následovali a při poklonách pronášeli svoje jména. Dhritaráštra s námahou objal Judhišthiru a požehnal jeho bratrům. Když však zaslechl Bhímovo jméno, jeho srdce vzplálo hnĕvem. Svoje pocity ale skryl a zavolal Bhímu k sobĕ, aby ho mohl obejmout tak jako Judhišthiru.

Krišna pochopil Dhritaráštrův zámĕr a dotkl se Bhímova ramene, aby mu naznačil, ať radĕji chvíli počká. Mystickou silou prápti přenesl železnou sochu Bhímy z Durjódhanovy tĕlocvičny v Hastinápuru a přistrčil ji Dhritaráštrovi do náruče. Slepý král silný jako deset tisíc slonů a planoucí zuřivostí sochu sevřel ze všech svých sil. Považoval ji za samotného Bhímu a rozdrtil ji na tisíc kousků.

Socha se rozpadla, Dhritaráštra si vážnĕ pohmoždil hruď a zvracel krev. Vysílen námahou a zbrocen krví se zhroutil na zem jako kvetoucí strom páridžáta. Saňdžaja poklekl u jeho boku a zdvihl ho se slovy: „Nejednej tak, ó králi.“

Ihned poté, co dal Dhritaráštra průchod svému hnĕvu, pocítil lítost. Myslel si, že Bhímu zabil.

Krišna vidĕl, že králův hnĕv polevil, a řekl: „Nermuť se, ó potomku Bharaty. Vĕdĕl jsem, že jsi rozzlobený, a proto jsem Bhímu zachránil před jistou záhubou. Rozbil jsi jen jeho sochu. Kdo by mohl uniknout ze tvého rozzuřeného objetí pevného jako objetí Smrti? Jak by ti však zabití Bhímy prospĕlo? Tvoje syny nevzkřísí, ó králi. Zanech zloby a zachovej klid.“

Dhritaráštra zahanbenĕ sklopil hlavu. Služebníci mu pomohli na nohy a odvedli ho k řece, aby ho převlékli a umyli. Když pak slepý král sedĕl na skvostném koberci na břehu Gangy, Krišna řekl: „Prostudoval jsi všechna písma a znáš mravnost. Proč v sobĕ tedy chováš hnĕv vůči Pánduovcům? Vše, co se stalo, způsobila tvoje pošetilost. Já sám jsem se tĕ snažil před bitvou varovat, ale marnĕ. Opakovanĕ jsi nedbal rad Vidury, Bhíšmy, Dróny ani Saňdžaji. Pouze král, který vidí vlastní nedostatky, se může tĕšit z blahobytu. Ten, kdo se řídí jen vlastním úsudkem a nenásleduje rádce, kteří mají na zřeteli jeho dobro, musí trpĕt. Bhíma po právu zabil tvého nečestného syna, toho podlého darebáka, který přitáhl Paňčálí před shromáždĕní. Pamatuj na jeho a svoje nepřátelství vůči Pánduovcům a ovládni svůj hnĕv.“

Dhritaráštra to uznal. „Je to přesnĕ tak, jak říkáš, ó Mádhavo. Otcovská náklonnost mĕ svedla z cesty ctnosti. Již se nehnĕvám. Dovol mi obejmout Bhímu i Ardžunu s láskou. Teď, když jsou všichni moji synové mrtví, závisí moje štĕstí na Pánduovcích, kteří ničím nezaostávají za mými vlastními syny. Bĕda, vůči tĕm, které jsem mĕl vychovávat a chránit, jsem se choval jako nepřítel.“

Dhritaráštra objal všechny Pánduovce a požádal je, aby šli navštívit Gándhárí. Než předstoupili před královnu, šel k ní Vjásadéva. Riši vidĕl do srdcí a myslí všech bytostí a pochopil, že se chystá Judhišthiru proklít. Řekl tedy: „Neškoď Pánduovcům, ó Gándhárí. Místo toho využij této příležitosti k odpuštĕní. Vzpomeň si, ó královno, žes to byla ty, kdo Durjódhanovi požehnal slovy: ,Vítĕzství vždy provází spravedlnost.̀ Tvoje slova nevyšla naprázdno. Pánduovci jsou nepochybnĕ obdařeni všemi ctnostmi. Zavrhni svoji hříšnou touhu.“

Zatímco Vjásadéva hovořil, přišli ke Gándhárí Pánduovci a vzdali jí úctu tím, že se jeden po druhém dotkli jejích nohou.

Uslzená Gándhárí Vjásadévovi řekla: „Nechovám vůči Pánduovcům pražádnou zášť, ó mudrci, ale mým srdcem otřásl žal. Pyšní a nadutí Kuruovci bez pochyby zahynuli kvůli Durjódhanovĕ pošetilosti a nerozumu jeho rádců. Nekladu za to vinu Pánduovcům, ale udĕlali nĕco, s čím nemohu souhlasit. Bhíma zabil mého syna nečestným a podlým úderem. To jistĕ nebylo v souladu se ctností.“

Bhíma, který se od Krišny dozvĕdĕl o posilujícím pohledu Gándhárí na jejího syna, jí odpovĕdĕl: „Ať už byl úder čestný či ne, byl to jediný způsob, jak jsem mohl tvého syna zabít. To jistĕ víš, ó královno. Hříšný princ vůči nám jednal zrádnĕ a bez myšlenky na ctnost při mnoha příležitostech. Zasloužil si tedy smrt jakýmikoliv dostupnými prostředky. Bez jeho zabití by Judhišthira nemohl ustanovit spravedlivou vládu. Proto jsem udĕlal, co bylo v mých silách, a skolil ho v bitvĕ, přesnĕ jak jsem slíbil. Kdyby mi v tom Judhišthira nebránil, udĕlal bych to již dávno   —   již v den, kdy urazil Drupadovu dceru.“

Bhíma cítil, že zabití Durjódhany úderem pod pás nebylo hříšné z jediného důvodu   —   jenom proto, že to nařídil Krišna. Koneckonců, ctnost má svůj kořen v Krišnovi a je určena pouze k Jeho potĕšení. Bhíma vĕdĕl, že Gándhářina víra v Krišnu není stejná jako jeho vlastní, a proto jí tento důvod nepředložil. Jen by to snížilo úctu, kterou ke Krišnovi chovala.

Gándhářin hlas se zachvĕl: „Zachoval ses nanejvýš nelidsky, Bhímo. Jak ses jen mohl napít Dušásanovy krve? Nĕco takového by udĕlal jen rákšasa.“

Bhíma necítil lítost, ale královnu uklidnil: „Ó ctnostná ženo, vĕz, že jsem jeho krev nenechal protéci mezi zuby. Když se Dušásana dopustil hříchů vůči Draupadí, v hnĕvu jsem učinil hrozivý slib. Kdybych ho nesplnil, moje povĕst by byla poskvrnĕna a moje pravdomluvnost ohrožena. Nemĕla bys mi přičítat žádnou vinu, ó Gándhárí. Jelikož jsi nezastavila svoje syny dříve, nemĕla bys teď vinit nás nevinné.“

Gándhárí myslela na své syny a tiše lkala. Její křehké tĕlo se třáslo a služebnice ji přišly podepřít. Po nĕjaké dobĕ se uklidnila a řekla: „Proč jsi, ó Bhímo, nemohl ušetřit ani jediného z našich synů? Jak v tomto svĕtĕ přežijeme bez opory?“

Královna, jejíž hnĕv opĕt vzrůstal, se zeptala: „Kde je Judhišthira? Chci mluvit s Pánduovým nejstarším synem.“

Chvĕjící se Judhišthira stanul před Gándhárí se sepjatýma rukama. Řekl: „Zde je, ó královno, krutý ničitel tvých synů. Zasluhuji tvoji kletbu, neboť jsem příčinou této obrovské zkázy. Okamžitĕ mĕ proklej, ó královno. Nestojím o království, bohatství ani sám život. Tím, že jsem způsobil vyvraždĕní příbuzných i přátel, jsem dokázal, že jsem hlupák a nepřítel vlastní rodiny.“

Gándhárí se snažila přemoci hnĕv. Jelikož vĕdĕla o manželovĕ slabosti a hříšnosti svých synů a myslela na Vjásadévova slova, zdržela se vyslovení kletby. Bylo zřejmé, že Judhišthira prožívá lítosti a bolesti víc než dost. Přesto nemĕl Bhímovi dovolit, aby se vůči jejím dvĕma nejstarším synům dopustil takových hříchů. Pod látkou ovázanou kolem hlavy jí plály oči hnĕvem. Použila sice mnoho asketické síly, když požehnala Durjódhanu, ale ne všechnu. Nadzvedla lehce látku a pohlédla na Judhišthirovy nohy. Judhišthirovy palce s dokonale upravenými nehty tak byly sežehnuty a nehty mu zhnĕdly.

Jakmile to Ardžuna vidĕl, ustoupil za Krišnu. Judhišthira však nereagoval. Gándhárí se ovládla a promluvila k bratrům uklidňujícím tónem. Řekla jim, aby šli za Kuntí, která je touží opĕt spatřit.

Bratři pak přišli ke svojí matce. Kuntí je spatřila poprvé od jejich vyhnanství a chvíli plakala s tváří zakrytou látkou. Poté syny znovu a znovu objímala a hladila a při pohledu na zranĕní a jizvy na jejich tĕlech propukala v pláč.

Draupadí padla před Kuntí na zem a slzami jí smáčela nohy. „Ó ctihodná ženo, kam odešli všichni tvoji vnukové? Proč k tobĕ nepřijdou, když tĕ vidí tak nešťastnou? Ó matko, jak mohu žít a co mi je nyní po nĕjakém království? Bĕda, moji synové již nejsou.“

Kuntí zdvihla Draupadí a utĕšovala ji. V dobĕ, kdy hovořila s hořekující manželkou Pánduovců, přivedli k nim Dhritaráštru s Gándhárí. Když Gándhárí slyšela Draupadin nářek, řekla: „Nermuť se tak, milá dcero. Tuto strašlivou vraždu způsobil neodolatelný bĕh času. Vidura a Krišna vše předpovĕdĕli. Oba se marnĕ snažili vyprosit mír.“

Gándhárí pomyslela na Krišnu a cítila, jak v ní opĕt stoupá hnĕv. Ačkoliv se neúspĕšnĕ snažil o mír, kdyby chtĕl, mohl ho dosáhnout násilím. Velel přece obrovské armádĕ složené z mnoha nejmocnĕjších bojovníků Zemĕ. Navíc se o Nĕm říká, že je vtĕlením Nejvyššího Pána. Určitĕ pro Nĕho tedy není nic nemožné. Gándhárí cítila, že z konečného hlediska za všechno může Krišna. Rišiové dokonce prohlásili, že zkáza bojovníků představovala Jeho božský plán.

Gándhárí požádala Krišnu, aby před ni předstoupil, a řekla: „Pánduovci a Kuruovci byli vyhlazeni, ó Krišno, a to dokonce před Tvýma očima. Proč jsi k nim byl lhostejný? Tomuto vraždĕní jsi přece mohl zabránit. Ó Mádhavo, jelikož jsi schválnĕ dopustil tuto všeobecnou zkázu, mĕl bys nyní pocítit následky. Na základĕ tĕch sebemenších zásluh, které jsem získala službou svému muži, Tĕ proklínám, ó nositeli disku. Jelikož jsi bezcitnĕ dovolil, aby se Kuruovci a Pánduovci vzájemnĕ pobili, staneš se i Ty zhoubcem vlastních příbuzných. Ó Góvindo, ode dneška za třicet šest let zabiješ členy vlastní rodiny v bratrovražedném boji a sám nakonec zemřeš hanebným způsobem. Ženy z Tvojí rodiny budou lkát tak jako teď ženy Kuruovců.“

Krišna se poklonil a sepjal ruce: „Tvoje slova se ukáží jako pravdivá, ó ctnostná ženo. Vrišniovce a Jaduovce nemůže vyhladit nikdo v tomto svĕtĕ. Vyřčením této kletby jsi Mi pomohla, protože jsem uvažoval, jak svoje příbuzné z tohoto svĕta opĕt odvedu. Bohové, gandharvové ani asurové je zabít nemohou. Pobijí se tedy navzájem.“

Pánduovci na sebe po vyslechnutí Gándhářiny kletby a Krišnovy odpovĕdi onĕmĕle zírali. Byli ohromeni. Myšlenku na Krišnův odchod, byť vzdálený třicet šest let, nemohli snést. Jak bez Nĕho budou žít? Hledĕli na Nĕho se slzami v očích.

Krišna na nĕ láskyplnĕ pohlédl a řekl: „Vstaň, ó Gándhárí, a zbav se svého zármutku. Tvůj syn Durjódhana, jehož jste ty ani tvůj manžel nezastavili, byl zlovolný, závistivý a nadutý. Proč viníte za vlastní chybu jiné? Od začátku jste svému synovi nemĕli dovolit žít. Byl ztĕlesnĕním nepřátelství a neposlušnosti vůči starším a potkal ho tedy správný konec. Zanechte marného zármutku, neboť tím, že jej v sobĕ živíte, jen vzrůstá. Tak jako bráhmanova žena rodí dĕti, aby se vĕnovaly askezi, a vaišjova žena rodí potomky, aby se starali o krávy, manželka kšatriji rodí syny z jediného důvodu   —   aby padli v bitvĕ.“

Když Krišna domluvil, Gándhárí neodpovĕdĕla. Dhritaráštra se zeptal Judhišthiry, kam podle nĕho v bitvĕ zahynuvší bojovníci odešli. Judhišthira odpovĕdĕl: „Milostí rišiho Lómaši jsem získal schopnost vidĕt, kam se tito hrdinové vydali. Všichni dosáhli nebeských sídel bohů. I ti, kteří padli na útĕku nebo když odvraceli tvář od boje, se odebrali vzhůru do končin vĕčné radosti. Tím, že bojovníci padli v Krišnovĕ přítomnosti, všichni bezpochyby dosáhli příznivých cílů.“

Judhišthirovým ujištĕním uklidnĕný Dhritaráštra vydal rozkazy, ať jsou pro jeho syny i jejich stoupence provedeny pohřební obřady. Podél břehu řeky vzplály pohřební hranice a tisíce bráhmanů přitom pronášely hymny ze Sáma a Rig Védy. Kuruovci vstoupili do řeky a stáli v ní po pás ponořeni, aby obĕtovali posvátnou vodu svým zemřelým příbuzným. Vzduchem znĕl nářek žen a přehlušoval mantry bráhmanů.

Když se do řeky chystali vstoupit Pánduovci, aby vykonali pohřební obřady, přišla k nim Kuntí a tiše řekla: „Ó hrdinové, obĕtujte Karnovi. Ten zářivý bojovník byl Súrjův syn a moje provorozené dítĕ. Byl to váš nejstarší bratr.“

Pánduovci byli ohromeni. Judhišthira s Ardžunou na sebe překvapenĕ pohlédli. Již dávno si mysleli, že Karna je božského původu. Stĕží bylo možné, aby takový bojovník pocházel z rodiny šúdrů. Ale syn jejich matky? Jak to, že na to nikdy nepřišli? Proč jim to Kuntí neřekla?

Judhišthira hlasitĕ zanaříkal. Bylo zřejmé, že matka jako vždy mluví pravdu. Překvapenĕ promluvil: „Ó vznešená ženo, byla jsi matkou toho Karny, který byl jako moře se šípy místo vln, mocnými pažemi místo žraloků a zvukem tĕtivy místo šumĕní? Byla jsi matkou toho, který přísahal vĕčné nepřátelství Ardžunovi a jemuž nemohl nikdo kromĕ Ardžuny odolat? Jak jsi tuto skutečnost skryla, jako človĕk ukrývající oheň v záhybech svého odĕvu? Řekni nám, jak se stal tvým synem a proč jsi nám to zatajila? Bĕda, tato zpráva mĕ trápí ještĕ více, než když jsem se doslechl o Abhimanjuovĕ smrti.“

Judhišthira opĕt vykřikl. Kromĕ všech ostatních úctyhodných osobností zabitých ve válce způsobil také smrt svého staršího bratra. Kdyby vĕdĕl o Karnovĕ totožnosti, bylo by možné válce zabránit. Bez nĕho by Durjódhanu ani nenapadlo bojovat. S Karnou by byli Pánduovci neporazitelní.

Chvĕjící se Kuntí řekla: „Bĕda, milý synu, toto tajemství jsem dlouho skrývala, protože jsem je ze strachu nikomu nedokázala prozradit. Toho mocného bojovníka jsem porodila ještĕ jako svobodná dívka. Občas jsem myslela, že vám to řeknu, ale nĕco mĕ vždy zviklalo. Teď vidím, že padl spolu se svými syny a nemá nikoho, kdo by provedl jeho poslední obřady, a tak nemohu pravdu dále skrývat.“

Kuntí se v duchu vrátila do onoho osudného dne, kdy do její komnaty vstoupil Súrja. Hledĕla na Gangu, která plynula stejnĕ klidnĕ jako v ten den, kdy do jejích vod ponořila košík s Karnou. Se štkaním se zhroutila k zemi. Judhišthira ji zdvihl a otřel jí svojí chladnou rukou čelo. „Ó matko, kolik bolesti jsi musela vytrpĕt. Ó Karno! Kam jsi odešel, aniž bys nás pozdravil jako svoje mladší bratry?“

Judhišthirův zrak padl na Krišnu, který stál po pás ve vodĕ a obĕtoval zemřelým duším. Pro to, aby jim o Karnovi neřekl pravdu, mĕl jistĕ svoje tajemné důvody. Kuntí jim však mĕla vĕřit. Mohla vyjevit Karnovu totožnost již dávno, a zabránit tak obrovskému krveprolití. Judhišthira, jehož mysl byla zakalena zármutkem, řekl třesoucím se hlasem: „Ó matko, řekni mi, jak se Karna narodil a proč jsi ho odvrhla. Tvým prostřednictvím museli bohové jistĕ vykonat nĕjaký plán, ó urozená ženo.“

Kuntí vyprávĕla synům ten příbĕh a oni užasle naslouchali. Podivným osudem byl on, nejstarší Pánduovec a syn nejmocnĕjšího boha Slunce, po narození oddĕlen od svého dĕdictví a postaven do role nepřítele vlastních bratrů. Všichni bratři hledĕli na Krišnu, který vycházel z řeky. Crčela z Nĕho voda a v jasném odpoledním slunci zářil. Když přistoupil ke Kuntí a k Pánduovcům, Judhišthira Mu oznámil, co jim Kuntí právĕ řekla. Pak sepjal ruce a zeptal se: „Ó Pane, proč jsme se o tom nikdy nedozvĕdĕli?“

Krišna odpovĕdĕl: „Toto tajemství jsem neodhalil z lásky k Mojí tetĕ. Karna však pravdu znal, ó králi. Přesto ho nebylo možné zviklat v jeho vĕrnosti Durjódhanovi, i když chápal následky. S bratry bys pro nĕho mĕl nyní vykonat příslušné obřady.“

Kuntí a její synové vstoupili do řeky a nĕjakou dobu v ní stáli, tiše obĕtujíce Karnovi a všem ostatním mrtvým příbuzným. Když skončili, Judhišthira zařídil, aby mohli nadcházející mĕsíc zůstat na břehu řeky. V souladu s pokyny písem nařídil, aby tam každý prožil třicet dní a dennĕ obĕtoval mrtvým.

Když přišel večer, Pánduovci sedĕli v Krišnovĕ společnosti a kolem nich četní rišiové v čele s Náradou. Judhišthira se Nárady zeptal na Karnu. Chtĕl se o jeho životĕ dozvĕdĕt všechny podrobnosti. Nárada tedy vypovĕdĕl celý příbĕh. Řekl jim, jak Karnu vychovali Adhiratha a Rádhá. Vzhledem ke svojí síle hledal nejlepší výcvik v umĕní boje. Jeho nepřátelství vůči Ardžunovi vzniklo, když ho jako vozatajova syna Dróna odmítl učit. Karna odešel od Dróny s odhodláním vrátit se a pokořit ho tím, že porazí jeho nejlepšího studenta. Tehdy odešel k Parašurámovi, jenž ho učil. Pozdĕji ho však za jeho podvod proklel.

Judhišthira vyslechl Karnův příbĕh včetnĕ jeho slibu Kuntí, že nezabije žádného z jejích synů kromĕ Ardžuny, a dal se do pláče. Otočil se ke Kuntí a řekl: „Kdyby jen ke mnĕ Karna přišel jako bratr, jistĕ bych mu daroval Zemi, a zabránil tak tomuto neštĕstí. Jako vůdce Pánduovců by v tomto svĕtĕ zářil jako Indra na nebesích.“

Kuntí si přes hlavu přetáhla bílé sárí. Když odpovídala, z očí se jí řinuly slzy: „Ó dítĕ, ó vznešený hrdino, takto bys nemĕl uvažovat. Snažila jsem se Karnu přesvĕdčit o tom, co je v jeho nejlepším zájmu, jak nejlépe jsem umĕla, ale nepopřál mi sluchu. I jeho otec, mocný Súrja, ho navštívil ve snu a snažil se ho přesvĕdčit, ale bez úspĕchu. Súrja ani já jsme nemohli zmĕnit jeho nepřátelství vůči Pánduovcům. Když jsem vidĕla, jak pevnĕ podléhá osudu a je rozhodnutý vám uškodit, vzdala jsem se úsilí zmĕnit jeho názor a odešla jsem. Kdybych ti tehdy povĕdĕla o jeho totožnosti, jen by to vše zhoršilo.“

Judhišthira si zakryl tvář rukama a vzdychl: „Ó matko, já tĕ za tvoje mlčení neviním. Nepochybnĕ tĕ řídil svrchovaný osud. Přesto cítím, že ses mi mĕla svĕřit. Proto prohlašuji   —   od dnešního dne ať žádná žena nedokáže udržet tajemství.“

Při pohledu na truchlícího Judhišthiru Nárada řekl: „Ó králi, nepoddávej se žalu. Silou svých paží jsi spravedlivĕ získal Zemi. Díky trvalé vĕrnosti svým povinnostem jsi přežil bitvu a teď jsi nesporným vládcem svĕta. Proč se neraduješ? Doufám, že jsi spokojen. Vstaň a zaujmi svoje právoplatné postavení. Potĕš přátele a veď tento svĕt po cestĕ ctnosti.“

Judhišthira byl však sklíčený. Rišiho slova ho nepovzbudila. Matčino odhalení o Karnovi jen posílilo jeho výčitky svĕdomí. Zabití bojovníci nepochybnĕ dosáhli vyšších končin, ale co jejich vdovy a sirotci, kteří se počítali na milióny? Judhišthira pečoval o lidi jako milující otec. Svĕt je teď plný zarmoucených žen a dĕtí bez ochránců.

Rozvážným hlasem řekl: „Ó nejlepší z mudrců, spoléhaje na Krišnu, díky přízni bráhmanů a síle Bhímy a Ardžuny jsem dobyl svĕt. Přesto moji mysl trápí hluboký žal. Zabil jsem všechny svoje příbuzné jen proto, že jsem toužil po království. Poté, co jsem zapříčinil smrt syna Subhadry i Draupadiných synů mi moje vítĕzství, ó svĕtče, nepřipadá o mnoho lepší než porážka. Zármutek tĕchto urozených žen mi zraňuje srdce. Tolik dalších žen je na tom mojí vinou stejnĕ. Jak se mohu radovat z vlády nad Zemí?“

Judhišthira dal průchod svojí úzkosti. Chválil odpouštĕní a sebeovládání a proklínal kšatrijský život, který vždy doprovází násilí a hnĕv. Přestože svĕdomitĕ plnil svoje povinnosti, povahou se mnohem víc podobal bráhmanovi než kšatrijovi. Před Krišnou a bratry pak oznámil, že stráví zbytek života pokáním.

„Válčili jsme jako psi rvoucí se o kus masa. Nyní o to maso již nestojíme. Odhodím je pryč. Všechno to úsilí bylo k ničemu. Ani my, ani naši nepřátelé jsme nedosáhli svého cíle. Zlí Kuruovci podporováni pošetilým králem Dhritaráštrou byli zničeni a nám zůstaly ohořelé zbytky. Odejdu do lesa odpoután od svĕta. S myslí zamĕřenou na odříkání dosáhnu cíle, o který vždy usilují asketové a mudrci. Ať se králem stane Bhíma. Nebo můžeš Zemi vládnout ty, Ardžuno, s Krišnou jako svým drahým přítelem. Již nechci být králem.“

Judhišthira zmlkl. Ardžuna pohlédl na Krišnu a potom zpĕt na Judhišthiru. Olízl si koutky rtů a zamračil se. Byla noc a plameny posvátného ohnĕ, u nĕhož sedĕli, vrhaly oranžové svĕtlo na jeho sličnou tvář, jež se při jeho odpovĕdi zardĕla.

„Jak jsi mohl, ó pane, pronést taková slova? Přemohl jsi nepřátele a teď jsi právoplatný vládce svĕta. Jsi kšatrija a tvojí povinností je chránit lidi. Chudoba je vhodná pro mudrce, nikoliv pro krále. Králové naopak musejí konat obĕti a potom rozdávat bohatství potřebným. Správným používáním bohatství zbožní králové zvyšují svoji ctnost a slávu. Svĕt potřebuje vládce. Je tvojí náboženskou povinností se této úlohy ujmout. Mĕl by ses stát vladařem Zemĕ, stejnĕ jako Dilípa, Nahuša, Ambaríša a mnoho dalších vznešených vládců z našeho rodu. Jak by se mohl nĕkdo jako ty vydat jinou cestou?“

Judhišthira neříkal nic. Nepřesvĕdčilo ho to. Nakonec řekl: „Nemohu přijmout tvoji chválu bohatství a svĕtské připoutanosti. Zamĕř mysl na svoje vnitřní já a pak pochopíš moje slova. Mojí jedinou touhou je vzdát se materialistického života a vydat se cestou žebravých mnichů. Tento svĕt je klam, po nĕmž touží jen pošetilci. Ode dneška budu přijímat jen to, co je naprosto nezbytné k přežití, a budu trávit čas askezí a meditací. Když na takový život jen pomyslím, cítím štĕstí zrozené z odpoutanosti. Nech mĕ odejít do lesa a vydat se do vĕčného sídla Nejvyšší Duše.“

Potom promluvil Bhíma. Stejnĕ jako Ardžunu ho zklamala Judhišthirova nechuť vládnout, když vynaložili tolik úsilí na opĕtovné získání království. Jeho hlas zahřímal do ticha noci.

„Ó králi, tvoje chápání pravdy je v tomto případĕ nepochybnĕ stejné jako u človĕka, který pošetile pronáší Védy, aniž by chápal jejich smysl. Odsuzuješ povinnosti králů a chceš žít v nečinnosti. Kdybychom vĕdĕli, že toto je tvůj zámĕr, nebojovali bychom. My jsme však bojovali. Jestli se teď vzdáš svojí povinnosti, pak nemĕlo smysl zabíjet Dhritaráštrovy syny.

Přesto moudří řekli, že zabít naše nepřátele a spravedlivĕ vládnout je pro nás správnou cestou. Kšatrijové se vyznačují odpouštĕním a sebeovládáním a tyto vlastnosti uplatňují vykonáváním vlastních, nikoliv cizích povinností. Svým odstoupením by ses podobal človĕku, který zabil mnoho nepřátel a nakonec zemřel vlastní rukou, anebo tomu, kdo vylezl na strom, aby získal med, avšak spadl ještĕ dříve, než ho mohl ochutnat, či hladovĕjícímu, který dostane jídlo, ale pak odmítne jíst.“

Bhíma uvádĕl různá další přirovnání a odsuzoval odříkání, které zamýšlel Judhišthira. Poukázal na to, že královy povinnosti stanovil sám Nejvyšší Pán, a proto jim nelze nic vytýkat. Odříkání je povoleno jen starým a poraženým králům. Dokud je ctnostný kšatrija silný a schopný, mĕl by se snažit vládnout a chránit lidi.

Na závĕr Bhíma řekl: „Kdyby, ó králi, bylo možné dosáhnout dokonalosti pouhým odříkáním, pak by byly hory a stromy dokonalé bytosti. Žijí odříkavĕ, nikomu neškodí a dodržují celibát. Skutečné odříkání znamená plnit svoji povinnost, jak si Nejvyšší Pán přeje. Svĕt se pohybuje tak, že všechny bytosti jednají podle svých Bohem daných povah. Ten, kdo se zříká jednání, nemůže nikdy dosáhnout úspĕchu.“

Judhišthira svoje mlčení nepřerušil. Ardžuna řekl: „Ó králi, Védy uvádĕjí starý příbĕh o srovnatelné hodnotĕ odříkání a jednání. Vyslechni si jej.“

Ardžuna vyprávĕl příbĕh o nĕkolika mladých bráhmanech, kteří opustili svoje povinnosti a rozhodli se žít v odříkání v lese. Dostavil se k nim Indra v podobĕ ptáka a zeptal se jich, co dĕlají. Když mu to řekli, odpovĕdĕl: „Takové jednání písma neschvalují. Védy jasnĕ stanovují povinnost bráhmany. Človĕk, který se vzdá svojí povinnosti, je zavržen a zklamán. Na druhé stranĕ ten, kdo koná svoji povinnost jen proto, že má být vykonána, a živí se zbytky obĕti Nejvyššímu, příbuzným, předkům, bohům a hostům, dosáhne cílů, kterých je obvykle obtížné dosáhnout. Není vlastnĕ nic obtížnĕjšího než život svĕdomitého hospodáře, který nakonec vede k pravé odpoutanosti od svĕtských radostí. To je nejjistĕjší cesta spravedlnosti.“

Ardžuna vysvĕtlil, jak potom bráhmanové zanechali předčasného odříkání, vrátili se ke svým povinnostem a dosáhli úspĕchu.

Judhišthira stále mlčel. Také Nakula se pokusil povzbudit svého staršího bratra, aby přijal povinnost krále. Pomocí védských pokynů popsal obĕti určené kšatrijům. Králům je nařízeno vzdávat se svého bohatství v podobĕ milodarů bráhmanům a obyčejným lidem při velkých obĕtech. Zanechat všeho a odejít do lesa prostĕ není v souladu s védskými zásadami určenými králi. Musí konat obĕti pro dobro lidí a chránit je. Kdyby se tĕchto povinností ve jménu odříkání vzdal, výsledkem by byla jen pohroma pro nĕho i pro jeho poddané. Opravdové odříkání je nĕco vnitřního, nikoliv vnĕjšího. Ten, kdo plní svoji povinnost v náladĕ odpoutanosti, je skutečnĕ odříkavý, nikoliv človĕk, který svoji povinnost opustí.

Pak promluvil Sahadéva, ve shodĕ se svými bratry, zatímco Judhišthira tiše sedĕl mezi mudrci udržujícími obĕtní oheň. „Ó králi, vzdát se hmotných pout zanecháním činnosti je obtížné. Kéž naši nepřátelé dostanou zásluhy toho, kdo zanechá činů, ale jeho mysl stále prahne po hmotných vĕcech. Na druhou stranu nechť naši přátelé dostanou zásluhy tĕch, kteří vládnou svĕtu zbaveni vnitřních pout. Slovo mama, moje, je smrt, zatímco opak, nama, je vĕčný Brahman. To Smrt a Brahman nutí všechny lidi k činnosti. Moudrý človĕk, který se zbavil falešných pojetí vlastního já a uvĕdomil si, že je vĕčná duše, však jedná bez připoutanosti k výsledkům. Tím je jeho jednání duchovní a dosáhne Brahmanu. Človĕk, který však stále touží po plodech svých činů, setrvává v čelistech Smrti, i kdyby žil v lese. Ve skutečnosti, ó králi, je i nečinnost považována za činnost, pokud človĕk touží po výsledku. Proto konej svoji povinnost s odpoutaností a získej vĕčnou ctnost.“

Judhišthira neřekl nic ani poté, co promluvili jeho bratři. To, co říkali, již vĕdĕl a nemohl popřít, že je to pravda. Přesto jeho srdce nebylo naklonĕno vládĕ nad svĕtem. Soucitný Pánduův syn sedĕl, hledĕl do zemĕ a myslel na Bhíšmu, který stále leží na bojišti na lůžku ze šípů, na Drónu, jehož bez milosti zabili, a na Karnu, svého bratra, kterého zabil ještĕ předtím, než poznal jeho pravou totožnost. Judhišthira myslel na Abhimanjua a Draupadiny syny a na jejich mladé manželky, které truchlily pro svoje muže. Kdyby se vzdal svojí touhy po polovinĕ království, nikdo z nich by nezemřel. Durjódhana byl přes všechny svoje chyby schopný vládce. Proč bylo třeba zničit tolik životů?

Při pohledu na manželovu zádumčivost Draupadí konejšivĕ pronesla: „Ó králi, tvoji bratři se ti do ochraptĕní snaží prospĕt, ale ty neodpovídáš. Ó pane, když jsme žili v lese a trpĕli chladem, vĕtrem a sluncem, řekl jsi bratrům: ,Brzy zabijeme Durjódhanu v bitvĕ a získáme království zpĕt.̀ Ó nejlepší z ctnostných, to se teď stalo, a ty přesto zarmucuješ naše srdce svým odmítavým postojem. Vy všichni bratři se vyrovnáte nebešťanům. Každý z vás je schopen vládnout vesmíru se všemi jeho pohyblivými i nehybnými bytostmi. I kdybych se provdala jen za jednoho z vás, moje štĕstí by bylo dokonalé. Jistĕ tĕ posedl nĕjaký druh šílenství. Proč by ses jinak chystal vzdát svých předepsaných povinností? Nepodléhej této pošetilosti. Chop se královského žezla a žezla trestu! Vládni spravedlivĕ bohyni Zemi, uctívej bohy obĕťmi, rozdávej milodary a podmaň si hříšníky. Tak, můj pane, dosáhni štĕstí a tĕš svoje bratry.“

Judhišthira stále nedával nijak najevo, že by nĕco slyšel. Pánduovci tiše sedĕli a z blízkého lesa bylo slyšet cvrčky. V obĕtní arénĕ bráhmanové pronášeli védské mantry a svatá jména Nejvyššího. Krišna soucitnĕ hledĕl na Judhišthiru, ale neříkal nic. Bhíma však přestával mít se svým starším bratrem trpĕlivost. Opĕt promluvil, aby zmĕnil jeho názor.

„Prosím, promiň, ó králi, ale nemohu tiše snášet tvoji slabost. Vše, o co jsme tak tĕžce usilovali, je teď ohroženo tvojí pomateností. Zdá se, že jsi ztratil zdravý rozum. Jistĕ rozeznáš dobré od špatného. Proč tedy váháš splnit svoji povinnost? Takovou slabost srdce, aby ses nechal přemoci citem, jsi nikdy předtím neprojevil. Zapomnĕl jsi na hříchy Kuruovců? Zapomnĕl jsi na zločiny spáchané vůči nám a Draupadí? Nevzpomínáš si na strasti, které jsme podstupovali ve vyhnanství v očekávání tohoto dne? Jednu válku jsi vyhrál, ó králi. Nyní čelíš ještĕ vĕtší bitvĕ   —   se svojí myslí. Jestli zemřeš předtím, než v tomto boji zvítĕzíš, budeš se muset znovu narodit a pokračovat v nĕm, dokud nedosáhneš vítĕzství.“

Judhišthira znehybnĕl. Bhímova narážka, že nedokáže ovládat mysl, ho zabolela. Zhluboka se nadechl a odpovĕdĕl: „Ó Bhímo, myslím, že to ty jsi podlehl mysli. Nepochybnĕ tĕ sužují hříchy v podobĕ nespokojenosti, svĕtské připoutanosti, chamtivosti, domýšlivosti a nevĕdomosti. Vybízíš mĕ, abych přijal Zemi a vzdal se touhy po odříkání, ale jak to uspokojí moji duši, a dokonce i moje smysly? Touhy po požitku nelze nikdy uspokojit a jsou překážkami na duchovní cestĕ. Jen ti, kteří se jich bezezbytku dokáží vzdát, mohou dosáhnout dokonalosti života. Človĕk prostý všech tužeb může vstoupit do končin vĕčné blaženosti, ale ti, kteří jsou stále zapleteni v marném hledání svĕtské rozkoše, jistĕ budou muset zůstat v tomto svĕtĕ utrpení.“

Bhíma se cítil pokárán a neodpovĕdĕl. Znovu promluvil Ardžuna a vyprávĕl starý příbĕh z Véd o slavném králi Džanakovi. I on se jednou rozhodl opustit svoje království a bohatství a vĕnovat se asketickému životu v lese. Tehdy k nĕmu jeho manželka ostře promluvila a přivedla ho zpĕt na cestu povinnosti. Řekla mu, že sice chce opustit království v náladĕ odpoutanosti, ale kdyby byl doopravdy odpoutaný, pak by mu nezáleželo na tom, jestli je žebravý mnich nebo král. Pokud stále ještĕ touží po hmotných vĕcech, pak by přilnul i ke svojí žebrácké nádobĕ na vodu a holi.

Judhišthira s potĕšením naslouchal Ardžunovu příbĕhu, třebaže jej slyšel již mnohokrát   —   jeho názor to však nezmĕnilo. Ve Védách je mnoho různých pokynů, každý určený pro jinou dobu a okolnosti. Judhišthira s přihlédnutím k současné situaci zůstával přesvĕdčen, že odříkání je pro nĕho jediná možná cesta. Láskyplnĕ pohlédl na Ardžunu. „Vím, že mi chceš prospĕt, milý bratře, ale tvoje slova se nedotýkají mého srdce. Přestože jsi mistr bojových vĕd, nejsi obeznámen s hlubokými duchovními námĕty. Dokud nesloužíš seberealizované duši, nemůžeš porozumĕt pravé cestĕ zbožnosti. Stejnĕ jako Bhíma považuješ bohatství a svĕtskost za nadřazené askezi. I když má cesta svĕtských povinností svůj účel, slouží jen jako prostředek dosažení vyšší cesty odříkání. Je třeba hledat duši a nakonec Nejvyšší Duši. Obĕ jsou naprosto oddĕlené od hmoty. Veškerého materialismu je tedy nutné se zcela vzdát.“

Rišiové stržení debatou mezi Judhišthirou a jeho bratry se usmívali a pokaždé, když nĕkterý z nich hovořil, souhlasnĕ přikyvovali. Hledĕli na Krišnu, který si také vychutnával tento hovor, ale rozhodl se mlčet. Jeden z rišiů, Dévasthána, Judhišthirovi vysvĕtlil, že ani život v askezi není nečinný. Naopak, asketové v lese vynakládají značné úsilí, aby provádĕli obĕti a uctívali bohy. Ani oni však nemají jisté, že svojí činností dosáhnou dokonalosti. Dévasthána řekl, že život zbožného krále, který koná obĕti a svĕdomitĕ plní svoji povinnost, není o nic ménĕ zbožný než život asketických bráhmanů a není o nic ménĕ pravdĕpodobné, že povede k dokonalosti života.

Judhišthira neodpovídal. Také Vjásadéva pronesl dlouhou řeč o povinnostech a slávĕ kšatrijů a zavrhl krále, kteří nedostáli svým povinnostem. Kdyby zůstalo království bez ochrany a lidé by trpĕli, král by byl postižen hříchy. Také by nesl vinu za zločiny v království spáchané. Správné jednání pro krále představuje plnit úlohu vládce a ochránce a odříkání se oddat až na konci života.

Judhišthira nechtĕl neuposlechnout Vjásadévu či ostatní mudrce, ale přesto nemĕl o úlohu vládce zájem. Sepjal ruce a Vjásadévovi řekl: „Můj pane, myšlenka na svrchovanou vládu se všemi souvisejícími požitky mi nečiní radost. Stále se rmoutím. Když slyším nářek všech žen, které ztratily svoje manžely, nenacházím klid.“

Nesmrtelný mudrc řekl: „Nezaobírej se štĕstím ani neštĕstím, neboť obĕ pomíjejí. Vlivem času človĕka potkává jedna radost či strast za druhou. Rozkoš plodí utrpení a z utrpení vzniká znovu rozkoš. V tomto svĕtĕ jsou jen dva druhy trvale šťastných lidí   —   úplní blázni a ti, kteří ovládli mysl a smysly. Všichni ostatní musejí trpĕt. Proto se moudrý človĕk vzdává připoutanosti a odporu a jen plní svoji povinnost pro potĕšení Nejvyššího. Tvojí povinností je vládnout této Zemi, ó potomku Bharaty. Když ji splníš, získáš nehynoucí slávu a ctnost a nakonec po smrti vystoupíš do nejvyšších končin.“

Judhišthira se cítil vnitřnĕ rozpolcen. Bylo mu proti mysli odmítat rady mudrců, ale jeho pochyby trvaly. Jak by se mohl ujmout trůnu poté, co způsobil tolik zkázy? Vzhlédl k Vjásadévovi se slzami tekoucími po tváři a řekl: „Jsem ten nejhříšnĕjší človĕk! Jen pohleď na moje srdce překypující nevĕdomostí! Toto tĕlo, které je určeno ke službĕ ostatním, zahubilo spousty bojových šiků. Přímo či nepřímo jsem zabil chlapce, bráhmany, dobrodince, rodiče, učitele i bratry. I kdybych žil milióny let, nebudu osvobozen z pekla, které mĕ za tyto hříchy čeká. I když se hřích netýká krále, který zabíjí v zájmu občanů nebo nĕjaké jiné spravedlivé vĕci, tento pokyn pro mĕ v tomto případĕ neplatí.“

Judhišthira vĕdĕl, že zabíjet při výkonu svých povinností není pro krále hříchem, ale on králem v dobĕ války nebyl. K veškerému zabíjení došlo jen proto, aby se stal králem místo Durjódhany. Takové sobectví je jistĕ hříšné.

„Cesta obĕti mĕ nezachrání z pekla, které mĕ teď čeká. Tak jako není možné přecedit bahnitou vodu skrze bahno nebo očistit vínem nádobu znečištĕnou vínem, nelze odčinit zabíjení lidí obĕtováním zvířat.“

Krišna vidĕl Judhišthiru tonout ve výčitkách svĕdomí a přisedl k nĕmu. Vzal ho za ruku potřenou santálovou pastou a podobnou mramoru a usmál se: „Nermuť se tak, ó nejlepší z lidí, nebo onemocníš. Ty, kteří přišli o život, nářkem nevzkřísíš. Všichni jsou jako předmĕty získané ve snu, které po probuzení zmizí. Byli očištĕni zásahem zbraní, odvrhli svoje tĕla a vystoupili na nebesa. Kdo pro nĕ bude naříkat? Dokonce i jejich ženy by se mĕly radovat, že dosáhli tak vznešených cílů. A nyní bys mĕl přijmout svoji zákonnou úlohu krále.“

Jako další promluvili Nárada a Vjásadéva. Dlouho se snažili Pánduova syna přesvĕdčit, aby odvrhl zármutek a přijal trůn. Ovšem ani poté, co bylo vše řečeno, Judhišthira nemohl souhlasit. Vzal do ruky hrst hlíny a nechal ji propadnout mezi prsty. Chtĕl potĕšit Krišnu a uspokojit mudrce, ale cítil se poskvrnĕn hříchem. Nebyl přesvĕdčen o tom, že ho splnĕní povinnosti očistí.

Jeho pohled spočinul na Vjásadévovi: „Ó vznešený mudrci, je nepochybnĕ pravda, že ten, kdo koná svoje povinnosti v souladu s příkazy písem, není znečištĕn hříchem. To chápu, ale mĕ pálí a ničí hříchy, kterých jsem se již dopustil. Jak se zbavím jich? Zabíjel jsem ve velkém, a tak bezpochyby poklesnu do pekla. Myslím, že nejlepší bude je odčinit půstem, dokud mĕ neopustí životní vzduch. Jinak určitĕ nemohu být vysvobozen.“

Vjásadéva řekl, že za smrt kšatrijů může mnoho činitelů. Původní příčinou byly především jejich předchozí činy, ale také vliv všemocného času bĕžícího podle boží vůle, která rozhodla, že musejí zemřít. Pánduovci nebyli ničím víc než nástroji Prozřetelnosti.

„Lidé jako ty neodcházejí do pekla. Následoval jsi cestu bohů a dosáhneš vznešeného cíle. Nĕkdy ctnost vypadá jako hřích, zatímco jindy připomíná hřích ctnost. Jen učení je dokáží rozlišit. Ty by ses nemĕl bát, milé dítĕ. I kdyby na bojišti došlo k nĕjakým výstřednostem, nemĕl by ses bát. Pouta hříchu svazují jen toho, kdo úmyslnĕ hřeší bez výčitek svĕdomí či lítosti. Proto padá do pekla. Ty jsi nebyl v takovém rozpoložení. Bojoval jsi jen s nechutí a nyní projevuješ lítost. Ta tĕ očistí. Přesto je můžeš, jestli si přeješ, odčinit. I když je tvoje víra, že jsi hřešil, falešná, můžeš provést usmiřující obřady určené králům.“

Judhišthira se na nĕ zeptal Vjásadévy a mudrc je popsal. Když skončil, Judhišthira řekl: „Ó mudrci, svými pokyny jsi mĕ potĕšil. Rozumím tomu, že existují způsoby odčinĕní, které mi pomohou. Přesto však mám pochybnosti o tom, jestli se stát králem. Jak mohu zaručit, že se mĕ nedotkne další hřích? Povĕz mi, prosím, podrobnĕ o povinnostech krále. Potřebuji být poučen o tom, jak mohou být stále v souladu s ctností. Zdá se mi, že činy, které musí král konat, jsou často hříšné a nebezpečné.“

Vjásadéva se podíval na Krišnu, který jako by svojí září prosvĕtloval noc, a odpovĕdĕl: „Ó králi, jestli si přeješ zevrubnĕ slyšet o mravnosti a povinnostech krále, mĕl by ses obrátit na Bhíšmu. Myslím si, že nikdo nemá v tomto ohledu vyšší poznání než on. Na nebesích ho učil Brihaspati a zde na Zemi rišiové Vasištha a Čjavana. Naslouchal také Sanatovi Kumárovi, Márkandéjovi, Parašurámovi, a dokonce i Indrovi. Tvoje pochyby určitĕ rozptýlí. Vydej se na bojištĕ, kde dosud leží, neboť doba jeho smrti ještĕ nenastala.“

Jakmile Judhišthira zaslechl Bhíšmovo jméno, pocítil ještĕ vĕtší zármutek a z očí mu vyhrkly slzy: „Jak mohu přijít za praotcem, když jsem ho tak nečestnĕ zabil?“

Krišna položil ruku na Judhišthirovo rameno. „Nepoddávej se zármutku. Ó nejlepší z králů, mĕl bys udĕlat, co svatý riši řekl. Jdi k Bhíšmovi a vyslechni si od nĕho popis svých povinností. Až ten vznešený muž odstraní tvoje pochyby, mĕl bys potĕšit bráhmany a svoje bratry a stát se králem.“

Rozmlouvali tak spolu celou noc. Když se na obzoru objevily první záblesky svĕtla, Judhišthira se rozhodl přijmout Vjásadévovu radu a navštívit Bhíšmu. V zájmu dobra celého svĕta vstal a řekl: „Budiž. Nechám se řádnĕ posvĕtit bráhmany a potom půjdu za moudrým kuruovským praotcem.“

Judhišthira se stále zdráhal, ale Krišnovu přání by se neprotivil. Byl připraven stát se vladařem, ale ještĕ si musí vyslechnout další pokyny od Bhíšmy, než bude moci tomuto úkolu dát svoje srdce.

Jakmile ostatní Pánduovci konečnĕ vidĕli, že se Judhišthira postavil, navzájem na sebe s úlevou pohlédli. Vydali pokyny, ať všechny přepraví do mĕsta a mohlo dojít ke slavnostnímu uvedení na trůn. Judhišthira doprovázený Krišnou a bratry se ubíral k Hastinápuru jako Mĕsíc v konjunkci se Sluncem obklopený hvĕzdami. Jel na bílém kočáře pokrytém jeleními kůžemi a taženém šestnácti bílými voly veleben básníky a pĕvci. Bhíma držel opratĕ a Ardžuna třímal nad Judhišthirovou hlavou bílý slunečník. Po bocích mu stála dvojčata a ovívala ho čámarami se zlatými rukojeťmi.

Judhišthira nechal jet v čele průvodu Dhritaráštru. Starý kuruovský vládce sedĕl s Gándhárí na zlatém kočáře. Přímo za Judhišthirou jel Krišna na svém kočáře řízeném Dárukou a taženém čtyřmi Krišnovými znamenitými koňmi. Po Krišnovĕ boku sedĕl Sátjaki. Průvod uzavíral velký počet slonů a kočárů. Opustili oblast lesů u Gangy a po rovné cestĕ se pomalu blížili do mĕsta. Když vstoupili do Hastinápuru, přivítal je zvuk bubnů a lastur a rovnĕž ovace tisíců šťastných občanů.

« Previous Next »