Kapitola 3

Příštího dne časnĕ ráno Judhišthira vykonal poslední přípravy. Jeho zvĕdové mu sdĕlili vše, co se minulého večera dĕlo v Durjódhanovĕ stanu. S úzkostí oslovil Ardžunu: „Slyšel jsi, jak Bhíšma tvrdí, že dokáže pozabíjet naši armádu za jeden mĕsíc? Totéž řekl i Dróna. Všichni kuruovští hrdinové dali najevo svoje odhodlání. Karna dokonce naznačil, že je schopen vojska porazit za pĕt dní. Řekni mi, ó Phálguni, jak dlouho si myslíš, že by ti trvalo je zabít.“

Ardžuna pohlédl na Krišnu: „Všichni kuruovští bojovníci jsou ušlechtilí hrdinové a jsou zkušení v ovládání zbraní, ale nedĕlej si starosti, milý bratře. Naši nepřátelé nebudou mít příležitost nás zabít. Ve vší vážnosti prohlašuji, že s Krišnovou pomocí dokáži v okamžiku vyhladit tři svĕty. Vlastním Šivovu osobní zbraň, která je sama schopna zničit celé stvoření. Nikdo z Kuruovců ji nezná. Nebylo by samozřejmĕ správné ji proti nim použít, ale nebude to ani potřeba. Zvítĕzíme pouhou silou našich paží.“

Ardžuna máchnutím ruky poukázal na množství přítomných králů. „Na svojí stranĕ máš kromĕ mĕ velký počet hrdinů. Až budeme v kočárech projíždĕt nepřátelskými řadami, způsobíme brzy velkou zkázu. Máme však také tebe, ó králi. Každý, na koho vrhneš svůj hnĕvivý pohled, bude jistĕ zničen jako suché listí v ohni. Nevidím žádný způsob, jak by Kuruovci mohli tuto válku vyhrát.“

Uklidnĕný Judhišthira pokračoval v přípravách na první den bitvy. Obklopili ho jeho generálové odĕní v brnĕní. Všichni se očistili posvátnými obřady a rozdali velké bohatství bráhmanům. Se zdobenými meči houpajícími se jim u pasu pak vyšli jeden po druhém ze stanu, aby odvedli svoje oddíly do bojového postavení. Časné ranní slunce odhalilo pohled na obrovskou pláň Kurukšétry pokryté dvĕma armádami. Vypadaly jako dva velké oceány přivedené k sobĕ. Vřava vojsk zaplnila nebesa jako hluboké hřmĕní v mracích na podzim.

Když bylo vše dokončeno, opustil stan i sám Judhišthira následován svými bratry a Krišnou. Na všech stranách vidĕli rozjařené oddíly připravující zbranĕ a kočáry. Když Pánduovci a Krišna nastupovali do svých kočárů, zástupy bráhmanů velebily Judhišthiru a modlily se ke Krišnovi.

Podle svého bojového plánu se pánduovská armáda znovu a znovu řadila do různých útvarů a přesouvala svoje přední bojovníky po bojišti, čímž mátla Kuruovce. Ti na to reagovali tím, že svoje oddíly rovnĕž různĕ přesouvali, aby Pánduovci snadno neprohlédli jejich plán útoku. Při manévrování obrovských armád po bojišti se zvedl mohutný oblak prachu, který zaclonil ranní slunce. Tisíce slonů připomínající temné mraky svým pohybem po bojišti roztřásly zemi. Útvary bojovníků na nablýskaných zlatých kočárech se odrážely na pozadí oddílů slonů jako shluky zářících nebeských tĕles na nočním nebi.

Vzadu za obĕma armádami se na kilometry daleko táhla jejich ležení, která se svými řadami stanů a obchodů vypadala jako dvĕ velká mĕsta. Hemžila se kuchaři, služebníky a obchodníky vĕnujícími se svým činnostem. Všichni bojovníci odešli do bitvy, která mĕla trvat do západu slunce.

Obĕ armády se k sobĕ pomalu přibližovaly. Vzduchem se rozléhalo troubení statisíců lastur. Bubnování a zvuk polnic vytvářelo smĕsici nelibozvučných tónů umocnĕnou majestátním ryčením slonů. Z kočárů se třepotaly nesčetné prapory a mezi shromáždĕnými jednotkami připomínaly vlny zářivých barev.

Velitelé obou stran se sešli, aby se dohodli na pravidlech bitvy. Bojovníci mĕli bojovat jen se sobĕ rovnými soupeři a rovnocennými zbranĕmi. Nikdo nemĕl nikoho zasáhnout bez varování   —   musel ho nejprve vyzvat k boji. Ten, kdo se vzdal nebo prchal z boje, nemĕl být za žádnou cenu zabit. Ušetřeni mĕli být rovnĕž početní služebníci na bojišti, kteří nesli zbranĕ a další vybavení.

Velitelé spolu nĕjaký čas hovořili. Když byla všechna pravidla stanovena, Dhrištadjumna se zamyslel. Durjódhana a jeho stoupenci spravedlnost nikdy nebrali příliš na vĕdomí. Proč by tedy pravidla dodržovali nyní, zvláštĕ kdyby se bitva nevyvíjela v jejich prospĕch? Když se Bhíšma a ostatní generálové chystali k odchodu, Dhrištadjumna dal najevo svoje pochybnosti: „Budeme ctít tyto úmluvy, ale kladu si jednu podmínku. Pokud Kuruovci zapomenou na naši dohodu a budou bojovat bez ohledu na pravidla, i my se uchýlíme k taktice, kterou uznáme za vhodnou. Podmínky boje však jako první neporušíme.“

„Budiž,“ odpovĕdĕl Bhíšma. Opustil Dhrištadjumnu a bojovníci se vrátili do svých postavení, aby se připravili na zahájení bitvy. To mĕli ohlásit oba hlavní velitelé zadutím na lastury.

Dhritaráštra sedĕl ve svém paláci naplnĕný úzkosti. Teď nemohl dĕlat nic jiného než čekat. Starý král se chtĕl o svoje pocity s nĕkým podĕlit a ve Vidurovĕ nepřítomnosti si zavolal Saňdžaju: „Řekni mi, co se právĕ dĕje, ó Saňdžajo. Jsou již obĕ armády na Kurukšétře? Osud je silnĕjší než všechny lidské snahy. Přestože jsem se snažil svého syna zastavit, neboť jsem si vĕdom hrůz války, neuspĕl jsem. Proč, ó moudrý Saňdžajo? I když znám Durjódhanovu pošetilost, nepodařilo se mi ho zarazit. O této válce jistĕ rozhodli bohové. Kromĕ toho je pro kšatriju vždy slavné zemřít v bitvĕ.“

Saňdžaja mĕl pocit, že už nemá příliš co říci. Mnohokrát se snažil poukázat na to, že vina za neštĕstí hrozící Kuruovcům nepadá jen na Durjódhanovu hlavu, ale i na samotného krále, který to přesto nedokázal přiznat. „Ó králi, človĕk postižený neštĕstími, které jsou výsledkem jeho činů, by nemĕl vinit bohy, osud či kohokoliv jiného. Každý z nás získává spravedlivé výsledky vlastních činů. Ó vůdce Kuruovců, ty jsi nejednal ctnostnĕ. Pánduovci snášeli pronásledování tvými syny a vždy doufali, že nakonec přece jen nastolíš spravedlnost. To jsi však neučinil. Nyní ti zbývá jen naslouchat líčení o zabíjení kuruovských hrdinů.“

Bĕhem Saňdžajových slov do komnaty náhle vstoupil Vjásadéva. Riši schopný vidĕt minulost, přítomnost i budoucnost řekl: „Ó vznešený králi, tvoji synové a všichni ostatní králové dospĕli ke konci svých životů. Shromáždili se k bitvĕ a všichni se navzájem pobijí. Připomeň si zmĕny, které nevyhnutelnĕ přináší čas, a nermuť se. Ó dítĕ, jestli si přeješ bitvu vidĕt, umožním ti to.“

Dhritaráštra si povzdechl: „Nepřeji si vidĕt umírat své syny, ó vznešený mudrci. Dej mi možnost o průbĕhu bitvy naslouchat.“

„Pak tedy udĕlím schopnost vidĕt ji Saňdžajovi,“ odpovĕdĕl Vjásadéva. „Mojí milostí uvidí vše, co se odehrává na Kurukšétře. Nebeským zrakem uvidí i skryté vĕci a vše, co se dĕje v noci. Bĕhem bitvy nepocítí únavu. Pokud jde o vítĕzství, to se přikloní na stranu spravedlnosti. Bez ohledu na to, kdo zvítĕzí, bys však mĕl vĕdĕt, že témĕř všichni bojovníci na obou stranách padnou. Tak praví znamení osudu.“

Vjásadéva popsal zlá znamení vĕstící zkázu, pozemská i nebeská. Tisíce dravých ptáků usedaly na vrcholky stromů a radostnĕ krákalo. Volavky s pronikavým křikem odlétaly jižním smĕrem. Slunce bylo za úsvitu i soumraku zastínĕno trojbarevnými mraky. Podoby bohů v chrámech se potily, třásly a v nĕkterých případech dokonce spadly na zem. „To vše svĕdčí o velkém krveprolití. Mnoho hrdinných králů usne navždy, objímaje Zemi jako svou milenku.“

Vjásadéva také popsal, jak zlovĕstné postavení zaujaly planety. Po nĕjakou dobu k nim takto rozmlouval a nakonec řekl: „Vĕz, že tato znamení vĕstí kšatrijům záhubu. O tom nemůže být pochyb.“

Dhritaráštra pozvedl svoji tvář k rišimu: „O této válce jistĕ rozhodli bohové. Ó mudrci, nedosáhnou všichni kšatrijové končin vyhrazených hrdinům, zažívaje tak nikdy nekončící štĕstí? Smrtí v bitvĕ určitĕ získají v tomto životĕ slávu a v příštím životĕ radost.“

Vjásadéva neodpovĕdĕl ihned. Soustředil mysl v meditaci a potom řekl: „Čas ničí vesmír a všechny bytosti v nĕm. Nic v tomto svĕtĕ netrvá vĕčnĕ. Poté, co bylo vše ostatní zničeno, přetrvává s duší pouze ctnost. Ukaž tedy svým synům správnou cestu. Všichni byste mĕli následovat Krišnovu vůli. Tato vĕčná bytost osobnĕ ukázala pravou cestu ctnosti, ale vy jste ji nepřijali. Vraždĕní lidí, zvláštĕ příbuzných, nemůže nikdy přinést nic dobrého. Védy je vždy zavrhují. To, co se má stát, můžeš stále ještĕ odvrátit, můj synu, ale tvoje připoutanost ke království ti v tom brání. Tvoje ctnost se rychle vytrácí. Dovolil jsi svému synovi, který se narodil jako zosobnĕná Smrt tvého rodu, aby vedl Kuruovce do záhuby.“

Dhritaráštra se svĕšenou hlavou poslouchal tvrdé výtky svého otce, které pronikaly nehybným tichem prázdné komnaty. „Jakou cenu má království získané prostřednictvím hříchu a přinášející pouze hřích, ó králi? Chraň svoje dobré jméno a svoji ctnost. Pak se ti podaří dosáhnout nebes. Nechť mají Pánduovci svoje království a Kuruovci mír.“

Dhritaráštra byl před mudrcem na rozpacích. Žalostným hlasem se snažil hájit: „Ó nesmírnĕ mocný riši, tvoje slova jsou bezchybná. I mnĕ je známo to, co víš ty. Vĕř mi, prosím, že nemám sklon ke hříchu. Moji synové mĕ neposlechnou. Snažil jsem se, jak nejlépe jsem mohl. Neopouštĕj mĕ. Ty dokážeš ochránit moji slávu i ctnost. Považuj mĕ za obyčejného človĕka s dobrými úmysly, ale omezenou silou. Ó vznešený, jsi uctívaný praotec všech Kuruovců. Buď ke mnĕ milostivý.“

Vjásadévovi bylo jasné, že Kuruovcům již nemůže nijak pomoci. Vstal, aby odešel. „Ó králi, odcházím. Přeješ si ode mĕ naposledy ještĕ nĕco slyšet?“

„Ano, je zde jedna vĕc. Jaká znamení vĕstí armádĕ vítĕzství?“

Král se stále nevzdal nadĕje, že by jeho synové přece jen mohli nĕjakým způsobem zvítĕzit. Chtĕl vĕdĕt, jestli tomu nĕco nasvĕdčuje. Kuruovské síly jsou koneckonců témĕř dvakrát početnĕjší než pánduovské.

Vjásadéva mu povĕdĕl, jaká znamení vĕstí vítĕzství. Poznal, na co Dhritaráštra myslí, a proto řekl: „Na velikosti armády pramálo záleží. Rozdĕlenou a prchající velkou armádu je obtížné přeskupit. Důležitĕjší je odvaha a přátelství vojáků. I padesát dobře vycvičených mužů, kteří se dobře znají a necouvnou, může porazit celou armádu. Vítĕzství v žádné bitvĕ není jisté. Proto je vždy lepší vyjednávat o míru. Výsledek dosažený vyjednáváním je nejlepší, výsledek dosažený rozkolem průmĕrný a výsledek získaný válkou nejhorší. I vítĕze postihují tĕžké ztráty.“

Nato riši odešel a komnatou se rozléhal klapot jeho dřevĕných sandálů na mramorové podlaze. Saňdžaja začal popisovat události na Kurukšétře a Dhritaráštra znovu a znovu dlouze vzdychal.

Na bojišti Judhišthira hovořil s Ardžunou: „V porovnání s nepřítelem je našich vojáků jen pár. V takových případech Brihaspati doporučuje útvar ve tvaru jehly. Rychle tímto způsobem seřaď naše síly, ó Dhanandžajo, nebo tak, jak uznáš za vhodné.“

Ardžuna stál před svým bratrem odĕn od hlavy k patĕ v neproniknutelném brnĕní. V rukou držel Gándívu, ze kterého vycházela duhová záře. Poblíž stál jeho kočár barvy ohnĕ a na nĕm Krišna, jenž držel opratĕ bĕlostných koní. Pohlédl na Judhišthiru, který zářil ve svém blyštivém brnĕní a šperky ozdobené přilbĕ. „Seřadím naše síly do neproniknutelného tvaru vadžry, který vytvořil Indra. Na špici postavím Bhímu. Jen při pouhém pohledu na nĕho se nepřítel rozprchne jako stádo vydĕšených zvířat při pohledu na lva. Neexistuje človĕk schopný pohledu na rozzuřeného Vrikódaru. Bude naším útočištĕm, tak jako je Indra útočištĕm nebešťanů.“

Ardžuna nastoupil do kočáru a vyjel sešikovat armádu. Vedoucí oddílu kočárů se rychle pohnuly kupředu a seskupily se do tvaru dlouhého bodce, jehož špici tvořili Bhíma, Dhrištadjumna, Nakula, Sahadéva a Dhrištakétu. Tyto generály doprovázely statisíce vojáků třímající meče, oštĕpy a sekery. Armáda se s dunivým rachotem pohnula vpřed, z boku chránĕna velkými slony v ocelovém brnĕní. Za bodcem se rozšiřovala do vĕtší skupiny tvořené jezdci a pĕchotou a zezadu útvar chránil Viráta se svojí akšauhiní vojáků.

Nakula a Sahadéva chránili Bhímu po levém a pravém boku, zatímco Abhimanju a Draupadini synové ho střežili zezadu. Nedaleko za nimi následoval Šikhandí, chránĕn Ardžunou a pevnĕ odhodlán zabít Bhíšmu. Judhišthira zaujal postavení ve středu armády. Kolem dokola ho chránilo mnoho bojovníků na kočárech a připomínal Slunce obklopené zářivými planetami.

Nad jednotkami čnĕly prapory bojovníků jako palmy zdobené zlatem a stříbrem. Nade všemi se zdvihal Ardžunův obrovský prapor, na jehož vrcholu Hanumán vydával dĕsivý válečný pokřik. Armáda se sunula kupředu a Bhíma točil svým kyjem a řval. Zdálo se, jako by Kuruovce spaloval svým pohledem. Nahánĕl strach i vlastním vojákům.

Jakmile se pánduovské oddíly seřadily, zastavily se a očekávaly rozkazy. Oba velitelé mĕli před zahájením boje zatroubit na lastury. Pánduovci hledĕli k východní stranĕ bojištĕ, kde se po celé šíři obzoru, kam až oko dohlédlo, táhla nesmírná kuruovská armáda. Zvedl se silný vítr unášející ostré kameny a oblázky a z oblohy zahřmĕlo, přestože nebylo vidĕt žádné mraky. Padaly meteory a zemĕ se třásla. Slunce zastínil hustý oblak prachu.

Bhíšma při pohledu na vadžru Pánduovců seřadil kuruovské jednotky do tvaru určeného k obranĕ proti ní. Se svojí bílou přilbou, bílým praporem, bílým lukem a bílým slunečníkem nad hlavou připomínal bílou horu. Durjódhana jel uprostřed armády na slonu barvy modrého lotosu. Shora nad sedadlem ho chránil velký bílý slunečník. Na rameno si položil svůj velký kyj a o bok opřel luk. Opĕvovali ho básníci a pĕvci a chránily ho statisíce vojáků.

Všichni Dhritaráštrovi synové tvořili součást jednotky podléhající Bhíšmovĕ velení a jeho osobní ochranĕ. Proti Pánduovcům postupovali nesčetní králové a princové ze všech částí zemĕkoule obklopení svými vojsky. Za všemi vojáky jel na zlatém kočáře taženém ryšavými koňmi Dróna.

Judhišthira při pohledu na kuruovskou armádu v čele s Bhíšmou opĕt pocítil obavy a obrátil se na Ardžunu: „Ó hrdino mocných paží, zdá se mi, že Bhíšma seřadil své jednotky do neproniknutelného útvaru a nevidím žádný způsob, jak praotce přemoci. Právem se pyšní neomezenou silou a nehasnoucí slávou. Kdo se k nĕmu v bitvĕ dokáže přiblížit? Jak můžeme zvítĕzit?“

Judhišthira působil zdrceným a sklíčeným dojmem. Ardžuna k nĕmu promluvil povzbudivými slovy: „Slyš, o králi, o tom, jak jen pár mužů dokáže přemoci obrovskou armádu. V dávných dobách, kdy nebešťané bojovali s démony, to vysvĕtlil Brihaspati. Vítĕzství nezaručuje odvaha, ale pravda, soucit, zbožnost a ctnost. Milý bratře, bojuj s důvĕrou, že vítĕzství je vždy tam, kde je spravedlnost.“

Na Judhišthirovi byly stále vidĕt pochyby. Byla jeho vĕc vůbec spravedlivá? Zdálo se mu, že příčinou této války je jen jeho touha po království. Ardžuna vycítil jeho pochybnosti a pokračoval: „Máme na naší stranĕ Krišnu, zosobnĕnou spravedlnost a pravdu. Nárada řekl, že vítĕzství najisto připadne Krišnovi a všem na Jeho stranĕ. To je jeden z Pánových vĕčných atributů. Jeho moc je nekonečná. On je původní osoba stojící mimo tento hmotný svĕt s veškerou jeho politikou a utrpením. Nevidím důvod, proč by ses mĕl rmoutit, když je na naší stranĕ tento Pán nebešťanů a přeje ti úspĕch.“

Pomyšlení na Krišnu Judhišthiru uklidnilo. Přehlédl svoje jednotky. „Je to přesnĕ tak, jak říkáš, Ardžuno. Krišna si toto střetnutí přeje, a my bychom tedy nemĕli váhat. Řekni našim mužům, ať bojují ze všech sil, čestnĕ a s touhou dosáhnout nebes.“

Judhišthira pak rozdal milodary početným bráhmanům, kteří ho doprovázeli na bojištĕ. Obklopovali ho rišiové, kteří kráčeli v jeho blízkosti a pronášeli hymny na jeho oslavu a pro zajištĕní příznĕ v bitvĕ. Obdarováni zlatem, kravami, ovocem, kvĕty a odĕvy a s modlitbami a védskými mantrami na rtech pak opustili bojištĕ.

Ardžunův kočár se přesunul do čela armády. Krišna řekl: „Tam stojí onen mocný hrdina, Bhíšma, který vykonal stovky obĕtí, spaluje nepřátele v bitvĕ a brzy napadne naše vojáky jako lev. Chrání ho nesčetní bojovníci, tak jako mraky zakrývají slunce. Zvol si za cíl jeho, Ardžuno, protože nikdo jiný se mu postavit nemůže.“

Krišna Ardžunu vybídl k modlitbĕ k bohyni Durze, aby ho obdařila silou. Ardžuna seskočil z kočáru a poklekl se sepjatýma rukama. S tváří obrácenou k východu pronášel hymny z Véd, aby si vyprosil požehnání mocné bohynĕ hmotné energie. Bĕhem jeho modlitby se bohynĕ zjevila na obloze nad ním: „Ó synu Pándua, vítĕzství tĕ nemine. Pomáhá ti nepřemožitelný Nárájan. Žádný nepřítel   —   ani mocný Indra   —   tĕ přemoci nedokáže.“

Durgá zmizela a Ardžuna vstal. Považoval se za požehnaného, a tak s radostí v srdci opĕt nastoupil do svého kočáru.

Bhíšma vidĕl, že obĕ armády zaujmuly svoje pozice a očekávají začátek bitvy, a proto pozdvihl lasturu a mocnĕ na ni zadul. Bojištĕm se okamžitĕ rozeznĕly stovky dalších lastur, neboť se k nĕmu přidali všichni přední bojovníci. Najednou zaznĕly všechny bubny, polnice, trubky a rohy a jejich společný zvuk připomínal bouři.

Ardžuna a Krišna uchopili svoje lastury a jejich táhlé a mocné troubení se rozlehlo bojištĕm. Bhíma, dvojčata a všichni ostatní přední pánduovští bojovníci také zaduli na svoje lastury. Kuruovci po zaslechnutí tohoto nebeského zvuku cítili, jak se jim zachvĕla srdce, ale Bhíšmu to povzbudilo. Rozpoznal hlas Krišnovy transcendentální lastury a oči se mu zalily slzami. Stál tu vĕčný Pán všech svĕtů připravený chránit svoje oddané služebníky osobní účastí v bitvĕ. Bhíšma pohlédl na Ardžunův kočár. Krutý osud ho postavil proti Krišnovi a Pánduovcům. Povinnost je nepochybnĕ všemocná.