Kapitola 32
KRIŠNŮV NÁVRAT DO DVÁRAKY
Judhišthira však stále cítil hlubokou vinu a hanbu. Při pohledu na tisíce truchlících žen a dĕtí ve mĕstĕ ho sužoval žal. Krišna, který na Judhišthirovu žádost souhlasil, že bude po nĕjaký čas žít v Hastinápuru, promluvil k truchlícímu králi: „Nepoddávej se svému hoři, ó nejlepší z lidí, protože tak jenom zvyšuješ zármutek svých občanů a navíc působíš bolest zemřelým příbuzným. Mĕl bys oslavovat a konat obĕti. Čiň svým poddaným radost. Konej bohaté obĕti svým předkům a rozdávej milodary bráhmanům. Tak bude smyta každá stopa hříchu způsobená válkou. Vykonej obĕť ašvamédha, ó králi, a zanech tohoto zbytečného žalu.“
Judhišthira s povzdechem odpovĕdĕl: „Ó Góvindo, vím, že mĕ máš rád. Vždy jsi mnĕ i mým bratrům přál. Ó Džanárdano, promluv opĕt o vĕčných duchovních pravdách, jelikož moje mysl je stále tĕžká. Tvoje slova, která přijímám jako nektar, mĕ uklidní a nadchnou do dalšího plnĕní svých povinností.“
Krišna vždy rád uspokojil Judhišthirovy touhy. Vĕdĕl, že pánduovský vládce nemá žádné jiné útočištĕ. Ačkoliv se chtĕl vrátit do Dváraky za příbuznými, podvolil se jeho opakovaným prosbám, ať zůstane v Hastinápuru. Nyní, když Krišna vidĕl Judhišthirovu sklíčenost, ještĕ jednou promluvil, aby zmírnil jeho žal.
„Ó nejpřednĕjší z Bharatova rodu, teď musíš bojovat s tím nejmocnĕjším nepřítelem ze všech — se svojí myslí. Tvojí jedinou zbraní v této bitvĕ je poznání a nemáš na pomoc žádnou armádu. Ó králi, již je ti vše známo. Víš, že všichni tvorové jsou nesmrtelné duchovní bytosti, že tento hmotný svĕt není nic víc než jen dočasný klam a že prvořadý cíl života je hledat duchovní osvobození. Neochvĕjnĕ se tohoto poznání drž, ó Judhišthiro, a konej svoji povinnost.“
Krišna vysvĕtlil, jak se ten, kdo touží po osvobození, musí oprostit od připoutanosti a odporu k hmotným vĕcem, k nimž patří hmotné tĕlo a všechny jeho vlastnosti. Judhišthira bĕduje, protože vidí jen vnĕjší situaci. Naříká pro hmotu a nevidí duši. Všichni zabití dál žijí v nových tĕlech. Ti, kteří pro nĕ truchlí, také brzy zemřou a na svůj současný žal zapomenou. Prvořadou povinností každého človĕka je uvĕdomit si svoji pravou totožnost vĕčné části Nejvyššího. Když si to uvĕdomí, dokonale ho to osvobodí od hmotného utrpení způsobeného nevĕdomostí.
„Pochopíš to, ó králi, plnĕním svých hmotných povinností jen pro potĕšení Boha, jelikož takové činnosti jsou na duchovní úrovni a brzy tĕ povýší k duchovnímu vĕdomí. Odhoď nevĕdomost a udĕlej, co je třeba. Připrav se na obĕť, potĕš bohy a Višnua, uspokoj bráhmany a soucitnĕ a spravedlivĕ vládni tomuto svĕtu.“
Judhišthira, utĕšený a poučený Dhaumjou a ostatními mudrci, se svojí úzkosti postupnĕ vzdal. Dĕkoval Krišnovi, který se ho potom zeptal, zda-li může odjet do Indraprasthy s Ardžunou. Oba přátelé chtĕli strávit nĕjaký čas spolu v tomto krásném mĕstĕ, zvláštĕ v nebeské Majasabĕ. Judhišthira svolil a oni zanedlouho vyrazili v rychlém Krišnovĕ kočáře po široké silnici vedoucí z Hastinápuru na sever.
Ardžuna a Krišna strávili v Indraprastĕ celé týdny. Po příjezdu je vítaly tisíce rozjásaných občanů. Pak se oba odebrali do Majasabhy a také spolu trávili čas v nádherných lesnatých oblastech kolem mĕsta. Hovořili o mnoha bitvách, které Pánduovci vyhráli. Krišna vidĕl, že i Ardžuna se trápí kvůli ztrátĕ svých synů a přátel, a utĕšil ho.
Po nĕkolika týdnech se chtĕl Krišna opĕt vrátit do Dváraky a požádal Ardžunu, aby Mu opatřil Judhišthirovo svolení: „Mĕl bys vĕdĕt, že nemohu udĕlat nic, co by se nelíbilo tvému bratrovi. Můj život, bohatství i následovníci jsou mu k dispozici. Myslím si však, že bych se mĕl vrátit, abych navštívil svého stárnoucího otce Vasudévu a další příbuzné. Judhišthirovi podléhá Zemĕ se svým pásem moří, hor, dolů i lesů. Utĕšil jsem ho rozumnými a moudrými slovy a nyní je rozhodnut plnit svoji povinnost. Proto si myslím, že nastal čas, abych odešel. Pojďme za Judhišthirou spolu a poprosme ho o souhlas.“
Ardžuny se při myšlence na Krišnův odjezd zmocnila úzkost, ale vĕdĕl, že je už načase. Krišna nevidĕl svoje příbuzné od války. Určitĕ budou truchlit pro Abhimanjua a budou postrádat i samotného Krišnu. Ardžuna s Krišnovou žádostí neochotnĕ souhlasil. Časnĕ ráno příštího dne se tedy vypravili zpátky do Hastinápuru.
Po cestĕ Mu Ardžuna řekl: „Milý Mádhavo, poznal jsem Tvoji pravou totožnost ze Tvých hlubokých pokynů přednesených první den války, ale dĕlá mi potíže si na nĕ vzpomenout, můj Pane. Teď, když se nás chystáš opustit, je moje mysl zmatena. Jestli s tím souhlasíš, zopakuj mi, prosím, toto poznání.“
Krišna se láskyplnĕ usmál. „Tvoje mysl je nepochybnĕ tĕkavá, ó synu Pándua. Pravdy, které jsem pronesl, byly důvĕrné a neznámé dokonce i bohům. Nemám radost z toho, že jsi je zapomnĕl, a nemyslím si, že je mohu nyní zopakovat. Budu však vyprávĕt starý příbĕh se stejným námĕtem. Soustřeď svoji mysl a snaž se ho pochopit, ó Pártho, neboť toto poznání tĕ zbaví hmotných pout.“
Dáruka řídil kočár do Hastinápuru a Krišna cestou vyprávĕl příbĕh. Ardžuna se topil v lásce ke Krišnovi a byl uchvácen Jeho výřečným projevem. Kočár uhánĕl po rovné cestĕ, míjel různé vesnice a obdĕlaná pole či louky s pasoucím se dobytkem. Témĕř na konci denní cesty Krišna svoje pokyny zakončil slovy: „Jestli Mĕ alespoň trochu miluješ, ó potomku Kurua, budeš žít v souladu s tĕmito pokyny. Vždy pamatuj na svoji pravou totožnost — že jsi duše — a neochvĕjnĕ služ Duši Nejvyšší. Tak již nikdy neupadneš do klamu.“
Ardžuna odpovĕdĕl, že pokud se jeho týče, Nejvyšší Duší je Krišna. Vzpomínat na Nĕho je vše, co k dosažení dokonalosti života potřebuje. „Jsem přesvĕdčen o Tvojí slávĕ, ó Góvindo. I kdybych ji mĕl neustále líčit tisíci ústy po tisíc let, nikdy bych neskončil. Jsi jediný Pán všech tvorů a lidé Tĕ znají rozličnými způsoby jen kvůli svému různorodému vnímání. Vše, čeho jsme my Pánduovci dosáhli, je pouze výsledek Tvojí příznĕ.“
Krišna Ardžunu objal, a ten Ho ujistil, že pro Nĕho získá Judhišthirovo svolení k odjezdu. „Ačkoliv mi při pomyšlení na Tvůj odjezd puká srdce, chápu, že se musíš vrátit ke svojí rodinĕ. Již tak jsme byli dostatečnĕ obdařeni Tvojí přízní tím, že jsi s námi strávil tolik času.“
Kočár vjel do Hastinápuru a míjel zástupy jásajících občanů, kteří se hrnuli na kraj cesty, aby jej vidĕli projíždĕt. Ardžuna s Krišnou se na lidi usmívali a přijímali jejich uctívání tím, že jim žehnali. Brzy dorazili ke královskému paláci a rychle se vydali za Judhišthirou. Poklonili se mu u nohou a s láskou ho pozdravili. Poté se poklonili Dhritaráštrovi a Gándhárí, kteří sedĕli na trůnech poblíž Judhišthirova.
Po obřadném přivítání Ardžuna s Krišnou usedli před Judhišthiru a služebnice je ovívaly čámarami. Judhišthira vidĕl, že k nĕmu oba vzhlížejí, a řekl: „Zdá se, že máte nĕco na srdci. Vyslovte to, ó hrdinové. Ať si přejete cokoliv, vyhovím vám. Neváhejte vyjevit svoji mysl.“
Ardžuna, který očekával, že bratr řekne přesnĕ toto, se usmál: „Kéšava, pán Vrišniovců a Jaduovců, si přeje vidĕt svého otce a ostatní příbuzné ve Dvárace. Ó králi, jestli to považuješ za vhodné, pak Ho, prosím, nech odejít. Dovol Mu odebrat se do svého mĕsta.“
Judhišthira a jeho bratři hledĕli na Krišnu, který s nimi strávil již celé mĕsíce. Jakmile se doslechl, že jejich vyhnanství končí, opustil Dváraku, aby byl s nimi a vedl je zpĕt do jejich bývalého postavení vládců svĕta. Všichni bratři vĕdĕli, že bez Krišny by rozhodnĕ nemohli uspĕt. Teď Jeho práce skončila. Durjódhana a jeho armáda neporazitelných bojovníků padli. Vládnoucí postavení Pánduovců nikdo nezpochybňoval a byli na tom dokonce ještĕ lépe než před vyhnanstvím. Vládli teď Hastinápuru i Indraprastĕ, dvĕma vznešeným hlavním mĕstům Zemĕ.
Pánduovci však nijak zvlášť o moc ani o bohatství nestáli. Pro nĕ byla Krišnova přítomnost a láska cennĕjší než vláda nad celou Zemí. Judhišthira přijal trůn, a dokonce i válku vyhlásil Kuruovcům nakonec jen tehdy, když pochopil, že to je přání Krišny. Když teď Judhišthira slyšel, že se Krišna chce vrátit do Dváraky, řekl: „Ó Pane s lotosovýma očima, ó Mádhavo, dovolím Ti jít. Jdi a navštiv mého strýce z matčiny strany a bohyni Dévakí. Byl jsi dlouho pryč. Vyřiď jim a také Balarámovi, který si vždy zasluhuje být uctíván celým svĕtem, moje nejuctivĕjší pozdravy. Mysli na nás každý den, a jestli Tĕ to potĕší, vrať se, až budeme konat ašvamédhu. Vše, co vlastníme, je pouze výsledkem Tvojí příznĕ.“
Judhišthira okamžitĕ vypravil do Dváraky rychlé posly, aby oznámili občanům Krišnův brzký příjezd. Také nařídil, ať Krišna dostane hojné množství drahokamů a zlata. Krišna dary laskavĕ přijal a řekl: „Ó bojovníku mocných paží, jsi pánem Zemĕ. Vše, co mám, je Tvoje, a můžeš s tím naložit, jak si přeješ. Nyní odjedu, ale určitĕ se vrátím, abych vidĕl tvoji obĕť.“
Krišna se rozhodl odjet do Dváraky časnĕ ráno příštího dne. Vstal ze svého sedadla jako slunce vycházející nad východní kopce a opustil shromáždĕní s Ardžunou a Sátjakim po boku. Judhišthira a ostatní Pánduovci ho následovali, když nastoupil do svého kočáru a odjel se svými dvĕma přáteli na noc do Ardžunova paláce.
Po východu slunce se Krišna připravil k odjezdu. Nastoupil na drahokamy posázený kočár a jel k Judhišthirovu paláci, aby se naposledy rozloučil. Kuntí a ostatní kuruovské ženy slyšely, že se chystá odjet, a přišly Ho navštívit. Vznešené ženy zářící v hedvábí stály se slzami v očích a v mysli se znovu a znovu klanĕly u Krišnových nohou.
Kuntí si připomnĕla, jak ji a její syny Krišna mnohokrát ochránil, stála vedle Jeho kočáru se sepjatýma rukama a modlila se k Nĕmu.
„Ó Krišno, jsi původní osobnost, neovlivnĕná ničím v tomto hmotném svĕtĕ. Existuješ uvnitř a vnĕ všeho, a přesto jsi pro všechny neviditelný. Pošetilí lidé nedokáží rozpoznat Tvoji totožnost v podobĕ Nadduše ve všech bytostech, jelikož Tĕ nelze poznat hmotnými smysly. Jen ti, kteří jsou prosti chtíče a chamtivosti, se k Tobĕ mohou přiblížit a poznat Tĕ, neboť jinak zůstáváš skryt svojí matoucí energií. A přesto odpovídáš tĕm, kteří k Tobĕ přicházejí s láskou, vedeni svým srdcem, abys je zbavil klamu.“
Kuntí stála před velkým královským palácem, který se nad ní tyčil jako bílá hora, a po nĕjaký čas Krišnu velebila. Popisovala mnoho příležitostí, kdy jí a jejím synům hrozilo nebezpečí, a jak je Krišna zachránil. Hlas se jí chvĕl vznešenou radostí: „Ó Góvindo, přeji si, aby se všechna tato neštĕstí znovu a znovu opakovala, abychom Tĕ mohli znovu a znovu vidĕt, protože spatřit Tĕ znamená, že již více nespatříme opakované zrození a smrt.“
Bĕhem vyhnanství synů se Kuntí vĕnovala půstům a askezi. Byla to seberealizovaná duše a chápala, že konečný cíl života je osvobození od opakovaného rození v hmotném svĕtĕ. Uvĕdomila si, že její četné životní tĕžkosti ji nutily meditovat o Krišnovi, a cítila, že ty tĕžkosti byly velké požehnání, neboť tak poznala Krišnu jako konečný cíl všech duchovních činností. Kuntí rozvíjela odpoutanost od hmoty a modlila se, aby Krišna přesekl její poslední pouta ke svĕtu v podobĕ její náklonnosti k synům a ostatním příbuzným. Vĕdĕla, že úplného osvobození dosáhne, pokud bude na všechny živé bytosti včetnĕ vlastní rodiny pohlížet jako na vĕčné duše. Ten, kdo má skutečné poznání, vidí a miluje všechny tvory stejnĕ, protože ví, že jsou částmi Nejvyššího. Tĕlesné přívlastky jsou dočasné a z konečného hlediska bezvýznamné.
Kuntí popsala Krišnovy transcendentální vlastnosti a svoje modlitby zakončila upřímnou prosbou: „Ó pane Madhua, kéž jsem neustále přitahována k Tobĕ a nic jiného mĕ nerozptyluje, tak jako Gangá neustále volnĕ plyne do moře. Jsi jediné útočištĕ jak moje, tak i mých synů. Jak to, že nás dnes opouštíš, i když na Tobĕ zcela závisíme a nemáme žádného jiného ochránce, zvláštĕ teď, když jsme si znepřátelili tolik králů?“
Kuntí vĕdĕla, že i když Pánduovci přemohli svoje nepřátele, brzy se budou muset potýkat se syny a následovníky zabitých králů. Tito králové přivedli na Kurukšétru jen nĕkteré svoje oddíly a v dobĕ svojí nepřítomnosti nechali vládnout své syny a bratry. Proto po celém svĕtĕ existuje stále ještĕ mnoho vládců, kteří velí armádám a pravdĕpodobnĕ budou mít k Pánduovcům nepřátelský vztah.
S pohledem upřeným na Krišnův obličej dodala: „Tak jako jméno a sláva určitého tĕla skončí s odchodem živého ducha, také všechna naše sláva a činnosti okamžitĕ skončí, pokud na nás nebudeš dohlížet. Ó Krišno, vlastníš všechny mystické síly, jsi učitelem celého vesmíru, všemocný Bůh a já se Ti uctivĕ klaním.“
Když Kuntí dokončila své modlitby, Krišna zdvihl svou ruku ozdobenou šperky a červenou santálovou pastou v žehnajícím gestu a okouzlil všechny, kteří Ho vidĕli, svojí krásou a elegancí. Řekl Kuntí, že tak jako na Nĕho neustále myslí ona, ani On na ni a na její syny nikdy nezapomnĕl.
Nastal čas Krišnova odjezdu. Sátjaki nastoupil do kočáru a Judhišthirův královský doprovod s Ním vyjel z mĕsta. Judhišthira a bratři nastoupili do Krišnova kočáru a objali Ho. Ženy z paláce velebily Krišnu z balkónů a zasypávaly Ho kvĕty. Ulice lemovali občané toužící Krišnu naposledy spatřit. Pánduovci se rozloučili a sestoupili, Dáruka pobídl Krišnovy nebeské konĕ a kočár vyjel.
Pánduovci stáli a hledĕli za kočárem jedoucím po cestĕ z červených kamenů z mĕsta. Když zmizel z dohledu, pomalu a tiše se vrátili do paláce.
* * *
Krišna na svém kočáře osamĕl a Dáruka popohnal konĕ. Kočár rychle dosáhl rychlosti vĕtru. Míjel jezera, řeky, lesy a kopce a také mĕsta a vesničky a nakonec dorazil do Dváraky. Když se Krišna přiblížil k mĕstu, zatroubil na lasturu. Zaslechly Ho stráže a s radostnými výkřiky otevřely mĕstské brány. Oznámily Krišnův bezprostřední příjezd a občané vybĕhli z mĕsta. Jakmile spatřili Krišnu vracejícího se po tak dlouhé dobĕ, připadalo jim, jako by se probrali z dlouhého spánku. Obdarovávali Ho kravami, zlatem a drahokamy, a když projíždĕl kolem, jásali a bili do bubnů.
Střechy sídel lemovaly prapory na vysokých žerdích a po zemi byly poházeny okvĕtní lístky. Jak se Krišnův kočár pomalu pohyboval po cestĕ, občané mávali ratolestmi palem, banánovníků a mangovníků. Ve všech dveřích stály zlaté nádoby, koše s ovocem a cukrovou třtinou, nádoby s mlékem a další příznivé předmĕty. Z každého domu se linula vůnĕ zapálených tyčinek a hořely v nich statisíce svíček.
Cestou k otcovu paláci Krišna vidĕl bohatství mĕsta — sady a kvĕtinové zahrady, krásná jezera plná labutí a červených a modrých lotosů. Na každé křižovatce stály zlaté brány posázené drahými kameny a cesty lemovala bĕlostná sídla.
Početní bráhmanové Krišnu uctívali a Krišna slyšel jejich chválu, když kolem nich projíždĕl. Hlasy zaplavenými extází pronášeli: „Ó všemocný, zasloužíš si být uctíván i bohy a jsi konečný cíl života všech transcendentalistů. Jsi náš ochránce, průvodce a uctívaný Pán. Opĕt jsme Tĕ spatřili jen díky štĕstí, neboť i obyvatele nebes navštĕvuješ jen zřídkakdy.“
Bráhmanové se modlili, aby Krišna Dváraku již nikdy neopouštĕl, protože každý den jeho nepřítomnosti jim připadal jako tisíce let.
Krišna přijal jejich modlitby a uctívání s láskyplným pohledem. Když se kočár pohnul vpřed, šlo před ním mnoho silných mužů, aby Mu uvolnilo cestu. Krišnův kočár následovaný průvodem slonů, kočárů a kráčejících občanů postupnĕ projel hustými davy a dospĕl k Vasudévovu paláci. Na nádvoří Krišna uvidĕl pestrobarevnĕ odĕné tanečnice a herce dovednĕ a elegantnĕ ztvárňující Jeho zábavy, zatímco pĕvci a básníci Ho oslavovali za doprovodu hudebních nástrojů.
Potĕšený Krišna sestoupil z kočáru a setkal se s předními občany. Podle jejich postavení se před nimi buď poklonil, objal je, nebo jim požehnal. Se stovkami občanů si vymĕňoval pozdravy, potřásal si s nimi rukama a žehnal jim. Potom vstoupil do otcova paláce.
Dévakí Krišnu přivítala po Jeho vstupu do domu jako první. Poté, co položil hlavu k jejím nohám, Ho objala, posadila si Ho na klín, hladila Ho po hlavĕ a žehnala Mu.
Krišna potom pozdravil všechny starší ženy z paláce, na které pohlížel jako na matky, a potom předstoupil před Vasudévu. Dotkl se jeho nohou, přijal jeho objetí a pak se posadil po jeho boku a povĕdĕl mu, co je nového v Hastinápuru. Vasudéva toho o válce příliš neslyšel, a proto požádal Krišnu, ať mu vypoví vše, co se od Jeho odjezdu událo.
Vasudéva obklopený ostatními vrišniovskými staršími naslouchal Krišnovĕ vyprávĕní. Krišna se otci úmyslnĕ nezmínil o Abhimanjuovĕ smrti.
Když domluvil, zeptala se Subhadrá sedící po otcovĕ boku: „Proč jsi, ó Krišno, neřekl otci o smrti mého syna?“ Jakmile to dořekla, zhroutila se v mdlobách na podlahu paláce.
Jakmile Vasudéva zaslechl její slova, i on se zármutkem zhroutil. Krišna je rychle oba zdvihl a utĕšil je: „Můj milý otče, nejmilejší sestro, jak jsem mohl říci to, co by vám způsobilo jen žal? Vĕzte, že hrdinný Abhimanju zemřel uprostřed bitevní vřavy. Potýkal se s nepřemožitelnými bojovníky, ani jednou jim neukázal záda a nakonec v boji položil život. Ten mocný hrdina padl jen nevyhnutelným vlivem času. Nikdo ho nemohl zabít. Nyní dosáhl končin vĕčného štĕstí. Odvrhnĕte svůj spalující zármutek a vykonejme jeho pohřební obĕti.“
Krišna se odebral na posvĕcené místo v palácovém komplexu a s pomocí Balarámy a bráhmanů vykonal Abhimanjuův obřad šráddha. Jménem svého zemřelého synovce rozdal jako milodary miliónům bráhmanů kupy zlata a drahokamů a statisíce krav. Obřadu se zúčastnili všichni přední Vrišniovci v čele s králem Ugrasénou, všichni Krišnovi synové v počtu mnoha tisíc i další příbuzní.
Po obřadu se Krišna odebral do svých osobních komnat v Rukmininĕ paláci a občané Dváraky se vrátili domů se smíšenými pocity radosti i smutku.