Kapitola 33

V Hastinápuru se Pánduovci sžili se svým postavením vládců. Judhišthira byl ztĕlesnĕním spravedlnosti a ctnosti. Nikdo na nĕm nemohl nalézt chybu. Díky spolupráci bohů, které tĕšila zbožnost lidí v Judhišthirovĕ péči, nebyl nikdy nedostatek dešťů. Zemĕ rodila hojnost plodin a živila nespočet krav, které smáčely půdu mlékem řinoucím se jim z plných vemen. Lidé byli přesvĕdčeni o tom, že mají vše, co si přejí, a netrápila je úzkost, nemoc, duševní muka ani nadmĕrné horko či chlad. Synové vždy přežívali svoje otce a žádné ženy neovdovĕly.

Uttará, která teď žila spolu s Kuntí a Draupadí, porodila nĕkolik mĕsíců po Krišnovĕ odjezdu syna. Dala mu jméno Paríkšit. Bráhmanové v čele s Dhaumjou vykonali obřady zrození a dávání jména a Judhišthira se jich poté zeptal: „Ó bráhmanové, řeknĕte mi, prosím, jestli se toto dítĕ stane svatým králem, tak proslulým a oslavovaným za svoje činy jako jeho vznešení předkové.“

Dhaumja odpovĕdĕl, že chlapec, kterého Krišna zachránil před smrtí v dobĕ, kdy byl dosud v lůnĕ své matky, se nepochybnĕ proslaví jako vznešený oddaný Nejvyššího Pána: „Bude znám jako Višnuráta, neboli ten, jehož neustále chrání Pán. Bude obdařen všemi dobrými vlastnostmi a bude pečovat o svůj lid stejnĕ jako Ikšváku, Manuův slavný syn. Pro svoje dodržování náboženských zásad a oddanost pravdĕ bude přirovnáván k Rámovi, synovi krále Dašarathy. Bude rozdávat milodary a chránit bezmocné. Bude bojovník neodolatelný jako mocný oceán a jeho lukostřelecké umĕní se vyrovná Ardžunovu. Ó králi, rozšíří slávu svého rodu jako sám Bharata.“

Judhišthira mĕl velkou radost. Zde je důstojný dĕdic kuruovského rodu. Pánduovci stále truchlili nad ztrátou svých synů, ale pohled na Paríkšita je utĕšil. Tĕlo mu očividnĕ zdobily příznivé znaky. Judhišthira nechal chlapcovým jménem rozdat nesčetnĕ milodarů. Toto bohatství dostali mudrci, kteří se zúčastnili obřadu zrození, ale ti ho z vĕtší části rozdali dál. Potom odešli do hor s myslí soustředĕnou na svoji askezi.

Brzy po Paríkšitovĕ narození začal Judhišthira uvažovat o obĕti, kterou by rád vykonal. Stále si přál odčinit zabíjení na Kurukšétře a mudrci mu doporučili provést ašvamédhu. Tato obĕť mu stejnĕ jako rádžasúja umožní opĕt prokázat svoje postavení vládce Zemĕ. Do všech jejích končin bude muset vyslat obĕtního konĕ. Každý, kdo nepřijme jeho vládu, bude nucen bojovat.

Přestože nemĕl osobní ctižádost vládnout Zemi, chtĕl zajistit, aby svĕt kráčel po cestĕ míru a zbožnosti. Další Kurukšétra se již nesmí opakovat! Také Krišna si přál, aby se ctnostný Judhišthira a jeho bratři stali nejpřednĕjšími vládci Zemĕ. Judhišthira se tedy pustil do příprav.

Vĕdĕl, že vykonání ašvamédhy vyžaduje nesmírné bohatství, a to mu působilo úzkost. Válka závažným způsobem vyčerpala pokladnici. Pánduův syn vyjevil svoje obavy Vjásadévovi, který mu řekl o obrovské zásobĕ bohatství na severu. Mudrc Judhišthirovi povĕdĕl o dřívĕjším vládci Zemĕ Maruttovi, který vlastnil témĕř neomezené bohatství. Obĕtí potĕšil Šivu a tento bůh mu vĕnoval horu z ryzího zlata. Z ní pak vyrobil obĕtní oltáře a velké množství zlatého nádobí i dalších předmĕtů. To vše teď leží v jedné jeskyni v Himálaji. Vjásadéva Ardžunu poučil, kde onu jeskyni najde, a Ardžuna se tam hned vypravil. Vrátil se za mĕsíc s nesmírným bohatstvím, které přivážela zdánlivĕ nekonečná karavana volů a slonů.

Judhišthira potom pozval panovníky celého svĕta k účasti na obĕti. Chtĕl se všemi králi navázat mírové vztahy, ale vĕdĕl, že po válce bude přetrvávat mnoho nepřátelských pocitů. Mnozí králové se války na Kurukšétře nezúčastnili, a budou proto pravdĕpodobnĕ neutrální, ale nĕkteří, jejichž otce nebo bratry Pánduovci zabili, vůči nim chovali nepřátelství. Judhišthira to vĕdĕl a přikázal Ardžunovi, ať obĕtního konĕ doprovází. Každý, kdo konĕ spatří a odmítne Judhišthirovu nadvládu, bude muset Ardžunovi čelit. Pánduův syn si oblékl svoje zlaté brnĕní a přichystal se k výpravĕ.

Bráhmanové mu požehnali a on se vydal za konĕm. Spolu s ním vyšla početná družina bojovníků a bráhmanové, kteří mĕli konat posvátné příznivé obřady a zaručit mu úspĕch. Judhišthira Ardžunu snažnĕ prosil, ať nikoho nezabíjí, pokud to nebude zcela nevyhnutelné. Ardžuna to mĕl na pamĕti, a tak se vždy nejprve snažil navázat mírové vztahy pomocí diplomacie. V nĕkterých případech se však musel chopit zbraní. Bojoval s Trigarty, kteří k nĕmu chovali nepřátelství za to, že ve válce zabil jejich krále a jeho bratry. Když je přemohl, vybojoval další lítý boj s králem Vadžradattou, Bhagadattovým synem. Bitva trvala tři dny, po nichž Ardžuna Vadžradattu nakonec porazil, ale jeho život ušetřil. Když král souhlasil, že přinese k Judhišthirovĕ obĕti daň, vydal se Ardžuna k jihu.

Mezi ním a Sindhy, kteří truchlili nad Džajadrathovou smrtí, se strhla ukrutná bitva. Do boje s Ardžunou vyjely desetitisíce bojovníků. Zaútočil na nĕ však šípy z Gándívy, rozbil jim zbranĕ na kusy a přimĕl k útĕku.

V hlavním mĕstĕ království Sindhu žila Durjódhanova sestra Dušalá. Když vidĕla, že Ardžuna drtí její vojáky, rychle vyšla z mĕsta s dítĕtem v náruči. Jakmile ji bojovníci spatřili přibíhat na bojištĕ, sklonili zbranĕ. S nářkem padla před Ardžunou na zem: „Zadrž, ó hrdino! Nenič poslední z našeho rodu. Pohleď na toto dítĕ. Je to tvůj příbuzný, syn mého syna. Otec tohoto chlapce si vzal život z čirého žalu nad Džajadrathovou smrtí. A teď ty, Džajadrathův vrah, usiluješ o zničení zbytku naší rodiny a následovníků. Ó Ardžuno, zapomeň, prosím, na hříchy dĕda tohoto dítĕte a slituj se nad ním.“

Ardžuna při pohledu na plačící Dušalu, kterou považoval za sestru, odhodil luk. Zlořečil životu kšatriji a vykřikl: „Hanba hříšnému Durjódhanovi! Ta ničemná osoba, tak chtivá království, způsobila smrt všech mých příbuzných!“

Ardžuna sestoupil z kočáru a Dušalu utĕšil. Ta se otočila k sindhským bojovníkům a řekla jim, ať odloží zbranĕ a uzavřou s Ardžunou mír. Souhlasili. Ardžuna ji propustil a ona se vrátila do mĕsta. Ardžuna šel pak dál svou cestou.

Kůň dospĕl k Manipuru, kde Ardžunu mírumilovnĕ přivítal jeho syn Babhruváhana, jehož zplodil s princeznou Čitrángadou. Babhruváhana zůstal v Manipuru, jak Ardžuna svolil v dobĕ jeho narození, vládl tomuto království a do velké války se nijak nezapojil. Přišel za Ardžunou s obĕtinami zlata a stříbra, ale Ardžuna byl přesto očividnĕ nespokojen. Jeho mysl ovládl hnĕv a vykřikl na syna: „Proč přicházíš v míru, ó dítĕ, když do tvojí zemĕ vstoupil nepřítel? To vůbec není v souladu s kšatrijskými povinnostmi. Zachoval ses jako žena! Přicházím se zbranĕmi a ty bys mĕ mĕl vyzvat chrabrými slovy. Ty ničemný chlapče, chop se zbraní a bojuj se mnou.“

Babhruváhanu otcova reakce překvapila. Snažil se ho všelijak uklidnit, ale Ardžuna ho neposlouchal a opakovanĕ vybízel syna k boji.

Když spolu takto rozmlouvali, ze zemĕ se náhle zjevila Ulupí. Dcera krále Nágů a Ardžunova manželka se postavila před Babhruváhanu a řekla: „Slyš, ó princi. Jsem Ulupí, tvoje matka, a přišla jsem, abych prospĕla tobĕ i tvému otci. Bojuj s ním, jelikož ho to potĕší, a ty pak získáš zbožné zásluhy.“

Když princ uslyšel slova nevlastní matky a otcovy opakované výzvy, souhlasil. Oblékl si svoje zářící brnĕní, nastoupil do kočáru a stanul před otcem připraven k boji. Všiml si poblíž stojícího obĕtního konĕ a vyslal nĕkolik svých mužů, aby ho chytili a odvedli do mĕsta. Ardžuna se rozzuřil a zaplavil svého mocného syna šípy.

Mezi otcem a synem se strhl strašlivý boj, kdy na sebe oba nemilosrdnĕ vypouštĕli nesčetné šípy. Náhle Ardžunu zasáhl hluboko do ramene ocelový šíp, až témĕř ztratil vĕdomí, a opřel se o žerď praporu. Když se probral, pochválil syna slovy: „Výbornĕ! Ó synu Čitrángady, potĕšil jsi mĕ svojí odvahou a silou. Nyní nebojácnĕ stůj, neboť vypustím svoje hrozivé šípy.“

Ardžuna neúnavnĕ bojoval. Svými šípy roztříštil synův kočár a zabil mu konĕ. Princ seskočil na zem a neohroženĕ stál před otcem. Bĕhem okamžiku vytáhl dlouhý zlatý šíp posetý drahokamy s opeřením z kánĕte a z plnĕ nataženého luku ho vystřelil. Šíp zasáhl Ardžunu do hrudi a prorazil mu brnĕní.

Ardžuna zasténal bolestí a spadl z kočáru na zem, kde zůstal ležet. Babhruváhanu, jenž byl sám probodaný po celém tĕle Ardžunovými šípy, zachvátil při pohledu na mrtvého otce žal a také se zhroutil na zem.

Čitrángadá se doslechla, že její manžel i syn padli na bojišti. Vybĕhla z mĕsta, a když je tam spatřila, rovnĕž omdlela. Když se probrala, spatřila před sebou Ulupí. Protože vĕdĕla, že Babhruváhana bojoval s otcem na její příkaz, řekla: „Ó Ulupí, pohleď na našeho vždy vítĕzného manžela. Padl následkem tvých pokynů mému synovi. Neznáš chování úctyhodných žen? Nejsi snad oddána svému manželovi? Jestli tĕ Ardžuna nĕjak urazil, mĕla jsi mu odpustit. Proč se nermoutíš? Ó ženo z hadího rodu, jsi bohynĕ. Snažnĕ tĕ prosím, oživ našeho manžela.“

Čitrángadá bĕžela k Ardžunovi a s nářkem padla na zem. Se šípem trčícím mu z hrudi a krví vytékající z rány se podobal kopci se stromem na vrcholku a s kameny protkanými žilkami rudého kovu. Manipurská princezna si položila Ardžunovy nohy do klína a její nářek nebyl k utišení.

Mezitím přišel k vĕdomí Babhruváhana, vstal a rozbĕhl se k otci. Začal naříkat spolu se svou matkou. Zalknutým hlasem naříkal: „Bĕda, co jsem to udĕlal? Jak mohu odčinit zabití otce? Za takový hřích bych mĕl jistĕ všemožnĕ trpĕt. Nemohu dále žít. Usednu po otcovĕ boku a budu se postit, dokud si pro mĕ nepřijde smrt. Nechte mĕ jít cestou, po které již kráčí Ardžuna.“

Princ chvíli naříkal a potom zmlkl. Zaujal jógový sed vedle Ardžunova tĕla a připravoval se na slib praja   —   půst až do smrti.

Ulupí vidĕla svoji spolumanželku i nevlastního syna přemožené zármutkem a přistoupila k nim blíž. Svojí mystickou silou přinesla z království Nágů nebeský drahokam, který mĕl moc oživovat mrtvé. S tímto zářícím drahokamem, který hrál stovkami různých barev, šla k Babhruváhanovi a řekla mu: „Vstaň, ó synu. Ardžunu jsi nezabil. Žádný človĕk ani bůh ho nemůže zabít. Je to vĕčný riši s nezničitelnou duší. Jeho zdánlivá smrt je pouhý klam. Ó dítĕ, vezmi tento drahokam, polož ho na otcovu hruď a on vstane.“

Princ udĕlal, co mu řekla, a Ardžuna témĕř okamžitĕ otevřel oči. Rána se mu zahojila, posadil se a rozhlédl se kolem. Babhruváhana si úlevou oddechl. Poklonil se u otcových nohou a prosil o odpuštĕní. Na obloze se rozeznĕly kotle a snesl se z ní déšť kvĕtů. Hlasy na nebesích volaly: „Výbornĕ! Výbornĕ!“

Ardžuna vstal a láskyplnĕ syna objal. „Jakou příčinu mají všechna tato znamení?“ zeptal se. „Proč tvoje matka Čitrángadá přišla na pole? Proč tu také vidím princeznu z rodu Nágů?“

Babhruváhana otci řekl, ať se zeptá Ulupí. Ardžuna na ni pohlédl s otázkou v očích: „Co tĕ sem přivádí, ó dcero Nágů? Přišla jsi sem pro naše dobro? Doufám, že ani já, ani můj syn jsme ti nijak neublížili.“

Ulupí se usmála a ujistila Ardžunu, že ji nikdo neurazil. Vybídla prince k boji, aby posloužila jemu i Ardžunovi. „Slyš moje slova, ó Ardžuno mocných paží. Bĕhem války jsi podvodnĕ zabil Bhíšmu. Když ses k nĕmu blížil, postavil jsi před sebe Šikhandího. Za tento hřích bys poklesl do pekla, ale činy tvého syna jej smyly.“

Ulupí vysvĕtlila, že krátce po Bhíšmovĕ pádu vidĕla vasuy, kteří se přišli vykoupat do Gangy. U řeky zavolali bohyni Gangu a řekli jí: „Ardžuna nečestnĕ zabil tvého syna. Za to ho stihne naše kletba, aby zemřel.“ Gangá souhlasila. Ulupí vše vidĕla a v úzkosti se vydala za svým otcem. Řekla mu, čeho byla svĕdkem, a její otec, král Nágů, se ihned odebral za vasuy. Prosil je, ať jsou k Ardžunovi, jeho zeti, milosrdní, a oni odpovĕdĕli: „Dhanandžaja má mladého syna, který je nyní králem Manipuru. Tento král srazí otce v bitvĕ a zbaví ho naší kletby.“

Ulupí pokračovala: „To je důvod, proč tĕ tvůj syn zabil. Nemohl tĕ zabít ani Indra, ale říká se, že syn je otcovo vlastní já. Poté jsem tĕ přivedla k životu tímto nebeským drahokamem.“

Ukázala Ardžunovi zářící drahokam a on radostnĕ odpovĕdĕl: „Se vším, co jsi udĕlala, souhlasím, ó bohynĕ. Nedopustila ses žádné chyby.“

Babhruváhana Ardžunu naléhavĕ prosil, aby strávil noc ve mĕstĕ se svými dvĕma manželkami, ale Ardžuna to odmítl   —   nemůže si odpočinout, dokud se obĕtní kůň nevrátí do Hastinápuru. Pak se s manželkami i synem rozloučil. Babhruváhana řekl, že se brzy objeví v Hastinápuru na Judhišthirovĕ obĕti. Ardžuna ještĕ vybídl své manželky, ať se k nĕmu pozdĕji v Hastinápuru připojí, a potom pokračoval dál v cestĕ za obĕtním konĕm.

Přišel do Rádžagrihy, mĕsta, kam kdysi šel s Bhímou a Krišnou zabít Džarásandhu. Džarásandhův vnuk Méghasandhi byl vĕkem stále ještĕ chlapec, ale již dodržoval kšatrijské povinnosti. Vyjel z mĕsta a vyzval Ardžunu k boji smĕlými a hrdinskými slovy. „Zdá se, že tohoto konĕ chrání jen ženy,“ prohlásil a rozpoutal se velký boj. V jeho průbĕhu byl Méghasandhiho kočár rozbit a on sám nakonec podlehl. Ardžuna řekl: „Na Judhišthirův příkaz nezabiji krále, které porazím, pokud se podvolí jeho vládĕ.“

Méghasandhi souhlasil, že se zúčastní Judhišthirovy obĕti a přinese daň, a Ardžuna pokračoval v cestĕ. Než se kůň nakonec dostal na cestu vedoucí do Hastinápuru, Ardžuna svedl boj s nĕkolika dalšími panovníky a přinutil je přijmout Judhišthiru jako vladaře.