Sloka 10.4–5

Všechny rozmanité stavy živých bytostí, dobré i špatné, stvořil Kṛṣṇa, a tady je jejich popis.

Inteligence je schopnost analyzovat věci v pravém světle a poznání znamená vědět, co je duše a co hmota. Obyčejné poznání, získané na vysoké škole, se týká jen hmoty, ale to není poznání. Mít poznání znamená znát rozdíl mezi duší a hmotou. Moderní vzdělávací systém nepředává vědomosti o duši, zabývá se jen hmotnými prvky a potřebami těla. Proto je akademické poznání neúplné.

Stavu asammoha, osvobození od pochyb a iluze, může dosáhnout ten, kdo se zbavil nerozhodnosti a chápe transcendentální filozofii. Pomalu, ale jistě přestává být zmatený. Nic se nemá přijímat slepě; všechno je třeba pozorně zvážit. V toleranci a odpouštění (kṣamā) bychom se měli cvičit – být snášenliví a promíjet zanedbatelné přestupky druhých. Pravdomluvnost (satyam) znamená podávat fakta tak, jak jsou, bez překrucování, ku prospěchu ostatních. Podle společenských konvencí se pravda má říkat jedině tehdy, když je druhým příjemná. To ale není pravdomluvnost. Pravda se musí říkat přímo a jasně, aby druzí pochopili, jak se věci mají. Když někdo krade a budeme lidi varovat, že je zloděj, je to pravda. I když je někdy nepříjemná, neměla by se zamlčovat. Vyjevovat skutečnost takovou, jaká je, druhým ku prospěchu – to je definice pravdomluvnosti.

Ovládáním smyslů (damaḥ) se rozumí nepoužívat je k nadbytečnému osobnímu požitku. Není nic špatného na tom uspokojovat jejich skutečné potřeby, ale smyslový požitek, který není nutný, škodí duchovnímu pokroku. Proto bychom neměli smysly používat zbytečně. Stejně tak bychom neměli nechávat mysl, aby se oddávala zbytečným myšlenkám. Tomu se říká śama. Mnoho lidí myslí jen na to, jak budou vydělávat peníze. To je zneužití schopnosti myslet. Mysl by se měla používat k pochopení toho, co je hlavní potřebou lidských bytostí, na základě věrohodných zdrojů. Schopnost myslet je třeba rozvíjet ve styku se znalci písem – světci a duchovními učiteli. Štěstí (sukham) se má hledat v tom, co je příznivé rozvoji duchovního poznání vědomí Kṛṣṇy. A neštěstí (duḥkham) je zase to, co je rozvoji vědomí Kṛṣṇy nepříznivé. Vše, co prospívá uvědomování si Kṛṣṇy, má člověk přijmout, a co mu neprospívá, má odmítnout.

Zrození (bhava) se vztahuje k tělu. Duše se nerodí ani neumírá – to jsme vyjasnili na začátku Bhagavad-gīty; zrození a smrt se týkají vtělení živé bytosti v hmotném světě. Strach (bhayam) spočívá ve starostech o budoucnost. Ten, kdo si je vědomý Kṛṣṇy, nemá strach, protože jedná tak, že se zaručeně vrátí do duchovního nebe, domů, zpátky k Bohu. Čeká ho tedy skvělá budoucnost, zatímco jiní svou budoucnost neznají. Nevědí nic o příštím životě, a proto pociťují úzkost. Nejlepším způsobem, jak se zbavit úzkosti, je poznat Kṛṣṇu a být si pořád vědomí Kṛṣṇy. Tak nebudeme mít strach. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.37) stojí: bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt – příčinou strachu je pohroužení do iluzorní energie. Ti, kdo jsou od vlivu iluzorní energie osvobození, kdo jsou pevně přesvědčení, že nejsou hmotným tělem, že jsou duchovními částmi Nejvyšší Osobnosti Božství, a kdo se proto zaměstnávají transcendentální službou Nejvyššímu, se nemají čeho bát. Jejich budoucnost je světlá. Strach mají ti, kdo si nejsou vědomí Kṛṣṇy. Kdo chce být nebojácný (abhayam), musí rozvíjet vědomí Kṛṣṇy.

Nenásilí (ahiṁsā) znamená jednat tak, aby kvůli nám druzí netrpěli a nebyli zmatení. Všechny hmotné činnosti, které mají podle politiků, sociologů, lidumilů a dalších zajistit lepší budoucnost, nepřinášejí moc dobré výsledky, protože těmto lidem chybí transcendentální vize a nevědí, co je pro lidskou společnost skutečně prospěšné. Ahiṁsou se rozumí, že se lidem má dostávat takové výchovy, aby mohli dokonale využít své lidské tělo, které má sloužit zájmu duchovní realizace. Všechna hnutí a seskupení, která nepomáhají dosáhnout tohoto cíle, se tedy dopouštějí násilí a to, co lidi přibližuje k budoucímu duchovnímu štěstí, je nenásilí.

Vyrovnanost (samatā) je stav bez připoutanosti a odporu. Příliš lpět nebo příliš nesnášet není dobré. K hmotnému světu je třeba se vztahovat jak bez připoutanosti, tak bez nechuti. Znovu – měli bychom přijímat to, co je příznivé pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy, a zavrhovat to, co je nepříznivé. To se nazývá samatā, vyrovnanost. Člověk vědomý si Kṛṣṇy nemá, co by zavrhoval nebo přijímal, pokud to nesouvisí s vědomím Kṛṣṇy.

Spokojenost (tuṣṭi) znamená nevyvíjet zbytečné úsilí o hromadění hmotných statků. Člověk by se měl spokojit s tím, co dostává milostí Nejvyššího Pána. Tomu se říká spokojenost. Tapas je výraz pro askezi. Védy v tomto ohledu uvádějí mnoho usměrňujících pravidel, jako například, že člověk má vstát brzy ráno a poté se vykoupat. Někdy se brzy ráno vstává těžko, ale tyto těžkosti jsou askeze. Další pravidla ukládají některé dny v měsíci se postit. Možná se nám nechce všechny půsty držet, ale pokud jsme odhodlaní dělat pokrok na cestě vědomí Kṛṣṇy, měli bychom tyto tělesné potíže přijmout, protože jsou doporučené. Neměli bychom se však postit zbytečně nebo v rozporu s védskými pokyny. Není vhodné se postit z politických důvodů; takový půst patří podle Bhagavad-gīty ke kvalitě nevědomosti, a cokoliv se dělá pod vlivem nevědomosti nebo vášně, nesvědčí duchovnímu pokroku. Zato činnosti na úrovni kvality dobra člověka povznášejí, a půst podle védských pokynů ho obohacuje duchovním poznáním.

Co se týče dobročinnosti (dāna), člověk by měl věnovat polovinu svého výdělku na nějaké dobré účely. Co jsou dobré účely? Cokoliv, co se pojí s vědomím Kṛṣṇy. To jsou nejen dobré, ale ty nejlepší účely. Jelikož Kṛṣṇa je dobrý, jsou dobré i plány s Ním spojené. Milodary se proto mají dávat těm, kdo jednají ve prospěch vědomí Kṛṣṇy. Védská literatura přikazuje dávat milodary brāhmaṇům. To se dodnes dělá, i když ne příliš přesně podle védských pokynů. Proč by měli brāhmaṇové dostávat milodary? Protože se věnují rozvíjení vyššího, duchovního poznání. Od brāhmaṇy se očekává, že celý svůj život zasvětí poznávání Brahmanu. Brahma jānātīti brāhmaṇaḥ – tomu, kdo zná Brahman, se říká brāhmaṇa. Milodary tedy náleží brāhmaṇům, jelikož ti se stále věnují vyšší, duchovní službě a nemají čas vydělávat na živobytí. Védy dále uvádějí, že milodary má dostávat také sannyāsī – ten, kdo přijal stav odříkání. Sannyāsī chodí žebrat od domu k domu ne kvůli penězům, ale proto, aby hospodáře probudil ze spánku v nevědomosti. Hospodáři se starají o rodiny a zapomínají na skutečný smysl života, že mají probouzet své vědomí Kṛṣṇy. Proto k nim sannyāsī chodí jako žebrák a snaží se je povzbuzovat, aby si uvědomovali Kṛṣṇu. Védy nás pobízejí, abychom se probudili a naplnili poslání lidského života. Sannyāsī rozdávají potřebné poznání i metodu, jak toho dosáhnout, a proto má člověk dávat milodary jim, brāhmaṇům, a na podobné dobré účely; ne na cokoliv, co ho napadne.

Slávu (yaśas) bychom měli hodnotit podle Pána Caitanyi, který řekl, že slavný je ten, kdo je známý jako velký oddaný. To je skutečná sláva. Pokud někdo úspěšně rozvinul vědomí Kṛṣṇy a je tím známý, je doopravdy slavný. Jiná sláva není nic slavného.

Všechny tyto vlastnosti se vyskytují v celém vesmíru, ve společnostech lidí i polobohů. Na jiných planetách existuje mnoho forem lidského života a tyto vlastnosti jsou i tam. Všechny je vytváří Kṛṣṇa pro ty, kdo chtějí prohlubovat své vědomí Kṛṣṇy, ale každý je musí vyvinout sám ve svém nitru. Řízením Nejvyššího Pána vyvíjí ten, kdo Mu oddaně slouží, všechny dobré vlastnosti.

Kṛṣṇa je původem všeho, dobrého i špatného. V tomto hmotném světě se nemůže projevit nic, co by nebylo v Kṛṣṇovi. To je skutečné poznání – vědět, že i když jsou vlastnosti různé, všechny pocházejí od Kṛṣṇy.