Sloka 17.1
arjuna uvāca
ye śāstra-vidhim utsṛjya
yajante śraddhayānvitāḥ
teṣāṁ niṣṭhā tu kā kṛṣṇa
sattvam āho rajas tamaḥ
arjunaḥ uvāca — Arjuna pravil; ye — ti, kdo; śāstra-vidhim — nařízení písem; utsṛjya — odmítající; yajante — uctívají; śraddhayā — víru; anvitāḥ — mající; teṣām — jejich; niṣṭhā — víra; tu — ale; kā — jaká; kṛṣṇa — ó Kṛṣṇo; sattvam — na úrovni dobra; āho — nebo; rajaḥ — pod vlivem vášně; tamaḥ — pod vlivem nevědomosti.
Arjuna se zeptal: Ó Kṛṣṇo, jaké je postavení těch, kdo se neřídí pokyny písem, ale vymýšlejí si vlastní způsoby uctívání? Jsou pod vlivem dobra, vášně, nebo nevědomosti?
V 39. verši čtvrté kapitoly Kṛṣṇa říká, že každý, kdo se s vírou věnuje určitému uctívání, postupně dospěje k poznání a to ho dovede na nejdokonalejší úroveň klidu a blahobytu. V šestnácté kapitole prohlásil, že ten, kdo nedodržuje zásady dané písmy, je asura, démon, a ten, kdo se jimi s vírou řídí, je deva neboli osoba s božskými vlastnostmi. Jaké je postavení toho, kdo s vírou dodržuje nějaká pravidla, která nejsou v písmech? Arjuna se ptá na vyjasnění této pochybnosti. Když si lidé vytvoří nějakého Boha tak, že si vyberou člověka, do kterého vloží svou víru, spadá jejich uctívání pod vliv dobra, vášně, nebo nevědomosti? Dosáhnou také dokonalého života? Mohou mít skutečné poznání a dospět k nejvyšší dokonalosti? Pokud se neřídí usměrňujícími pravidly písem, ale mají v něco víru a uctívají polobohy a lidi, mohou být ve své snaze úspěšní? Tyto otázky klade Arjuna Kṛṣṇovi.