Sloka 2.13
dehino ’smin yathā dehe
kaumāraṁ yauvanaṁ jarā
tathā dehāntara-prāptir
dhīras tatra na muhyati
dehinaḥ — vtěleného; asmin — v tomto; yathā — jako; dehe — v těle; kaumāram — chlapectví; yauvanam — mládí; jarā — stáří; tathā — podobně; deha-antara — výměny těla; prāptiḥ — dosažení; dhīraḥ — rozvážný; tatra — následně; na — nikdy; muhyati — je zmatený.
Vtělená duše mění své tělo každým okamžikem, od dětství přes mládí do stáří, a stejně tak v čase smrti přechází do dalšího těla. Rozvážný člověk se touto změnou nenechá zmást.
Jelikož každá živá bytost je individuální duše, mění své tělo každým okamžikem, a tak má někdy podobu dítěte, někdy mladíka a jindy starce. Přes všechny tyto změny těla však sama duše zůstává nezměněná. Tato individuální duše nakonec vymění tělo v čase smrti tak, že přejde do jiného. A jelikož v příštím životě určitě obdrží nějaké další tělo – buď hmotné, nebo duchovní – , Arjuna neměl žádný důvod bědovat kvůli smrti; ani Bhīṣmy, ani Droṇy, o které si dělal takovou starost. Spíš ho mělo těšit, že oba vymění stará těla za nová, a tak obnoví svoji energii. Tyto změny těla přinášejí každému různé druhy požitku či utrpení, podle toho, co kdo dělal během svého života. Jelikož Bhīṣma i Droṇa byli vznešené duše, bylo jisté, že v příštím životě budou mít duchovní těla, nebo přinejmenším nebeská těla, která umožňují užívat si hmotné existence na vyšší úrovni. Ani v jednom případě nebylo proč bědovat.
Každý, kdo dokonale zná povahu individuální duše, Nadduše a hmotné i duchovní přírody, je dhīra, vyrovnaný. Takový člověk se nikdy nedá zmást změnami těl.
Māyāvādská teorie, že duše je jen jedna, je neudržitelná, protože duše se nedá dělit na kousky. Takové rozdělení na různé individuální duše by znamenalo, že Nejvyšší je dělitelný či měnitelný, což je v rozporu s neměnností Nejvyšší Duše. Jak je doloženo v Gītě, dílčí části Nejvyššího existují věčně (sanātana) a jsou kṣara, náchylné k poklesnutí do hmotné přírody. Tyto dílčí části jsou věčně částmi, a dokonce i po osvobození si každá individuální duše ponechává svůj dílčí charakter. Jakmile však jednou dosáhne osvobození, žije věčně životem plným blaženosti a poznání ve společnosti Osobnosti Božství. Teorie odrazu se dá vztáhnout na Nadduši, která dlí v každém individuálním těle a nazývá se Paramātmā. Nadduše se liší od individuální živé bytosti. Když se nebe zrcadlí ve vodě, v odrazu vidíme slunce, měsíc i hvězdy. Hvězdy lze přirovnat k živým bytostem a slunce či měsíc k Nejvyššímu Pánu. Individuální dílčí duši představuje Arjuna a Nejvyšší Duší je Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa. Ti dva nejsou na stejné úrovni; to se jasně ukáže na začátku čtvrté kapitoly. Kdyby byl Kṛṣṇa na téže úrovni jako Arjuna a nikoliv na vyšší, jejich vztah učitele a žáka by ztrácel smysl. Kdyby byli oba zmatení iluzorní energií (māyou), nebylo by zapotřebí, aby jeden dával pokyny a druhý je přijímal. Takové pokyny by neměly smysl, protože ten, kdo je v zajetí māyi, nemůže být autoritativní učitel. Z těchto souvislostí tedy vyplývá, že Śrī Kṛṣṇa je svrchovaný Pán, a má proto vyšší postavení nežli živá bytost, Arjuna, který je zapomnětlivou duší oklamanou māyou.