Sloka 2.18
antavanta ime dehā
nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ
anāśino ’prameyasya
tasmād yudhyasva bhārata
anta-vantaḥ — spějící k zániku; ime — všechna tato; dehāḥ — hmotná těla; nityasya — věčně existující; uktāḥ — je řečeno; śarīriṇaḥ — vtělené duše; anāśinaḥ — nezničitelné; aprameyasya — nezměřitelné; tasmāt — proto; yudhyasva — bojuj; bhārata — ó potomku Bharaty.
Hmotné tělo nezahubitelné, nezměřitelné a věčné živé bytosti nevyhnutelně zanikne. Proto bojuj, ó potomku Bharaty.
Každé hmotné tělo musí zaniknout. Může se to stát okamžitě, nebo za sto let – je to jen otázka času. Tělo se nedá udržovat při životě donekonečna. Duše je zato tak nepatrná, že ji nepřítel nemůže ani spatřit, natož pak zabít. Jak jsme již zmínili v předchozím verši, je tak malá, že ji nikdo nedokáže změřit. Ani z jednoho, ani z druhého hlediska tedy není proč naříkat, neboť živou bytost v její skutečné podobě nelze zabít a hmotné tělo nelze trvale zachovat. Nepatrná částečka duchovního celku získává toto hmotné tělo podle toho, co dělá; proto má člověk dodržovat náboženské zásady. Vedānta-sūtry popisují živou bytost jako světlo, jelikož je nedílnou částí absolutního světla. Tak jako sluneční světlo udržuje v chodu celý vesmír, světlo duše udržuje při životě hmotné tělo. Jakmile ho duše opustí, tělo se začne rozkládat – je to tedy duše, která ho udržuje naživu. Tělo samo o sobě nemá žádný význam. Kṛṣṇa radil Arjunovi, aby bojoval a neobětoval náboženství hmotným ohledům, týkajícím se těla.