Sloka 4.6

Pán popsal, čím je výjimečné Jeho zrození: i když může vypadat jako obyčejná osoba, pamatuje si všechno ze svých mnoha minulých zrození, zatímco obyčejný člověk si nepamatuje, ani co dělal před několika hodinami. Když se někoho zeptáme, co dělal včera přesně ve stejnou dobu, těžko nám okamžitě odpoví. Bude si muset hodně namáhat paměť, aby si vzpomněl. A přesto se někteří lidé opovažují tvrdit, že jsou Bůh či Kṛṣṇa. Takovými nesmyslnými řečmi bychom se neměli nechat zmást. Pán teď dále vysvětluje svou prakṛti, podobu. Prakṛti znamená „přirozenost“ a také svarūpa, „vlastní podoba“. Pán říká, že přichází na tento svět ve svém vlastním těle. Nemění tělo jako obyčejná živá bytost, která přechází z jednoho těla do druhého. Podmíněná duše má v tomto životě určité tělo, ale v příštím životě už bude mít jiné. V hmotném světě živá bytost nemá stálé tělo a převtěluje se z jednoho těla do druhého. Pán se ale nepřevtěluje. Pokaždé přichází prostřednictvím své vnitřní energie ve stále stejném původním těle. Kṛṣṇa se tedy v hmotném světě zjevuje ve své původní věčné dvouruké podobě, držící flétnu. Zjevuje se ve svém věčném těle, neznečištěném tímto hmotným světem. Ačkoliv přichází ve stejném transcendentálním těle a je Pánem vesmíru, přesto se zdá, že se rodí jako obyčejná živá bytost. A třebaže Jeho tělo nepodléhá změnám jako hmotné tělo, přesto se zdá, že Pán Kṛṣṇa roste z dětství do chlapectví a z chlapectví do mládí. Podivuhodné ale je, že tento věk nikdy nepřekročí. V době, kdy probíhala bitva na Kurukṣetře, měl doma mnoho vnoučat, a podle hmotných měřítek tedy už byl hodně starý. Přesto vypadal jako mladý muž kolem dvaceti nebo pětadvaceti let. Nikdy nevidíme obrázek Pána Kṛṣṇy jako starce, protože Kṛṣṇa nikdy nestárne jako my, i když je v celém stvoření nejstarší osobou všech dob – minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jeho tělo a inteligence nikdy neslábnou ani se nemění. To ukazuje, že i když je v hmotném světě, zůstává stejnou nezrozenou, věčnou podobou blaženosti a poznání s neměnným transcendentálním tělem a inteligencí. Zjevuje se a mizí tak jako slunce, které vyjde, překulí se nám nad hlavou a pak nám sejde z očí. Když už slunce nevidíme, myslíme si, že zapadlo, a když ho máme před očima, myslíme si, že je nad obzorem. Ve skutečnosti je slunce stále na svém místě, ale my se svými nedokonalými, omezenými smysly počítáme, kdy se objevilo na nebi a kdy z něho zmizelo. Pán Kṛṣṇa přichází na svět a odchází z něho úplně jinak než obyčejné živé bytosti, a to dokazuje, že je věčným blaženým poznáním, jež se projevuje působením své vnitřní energie, takže hmotná příroda Ho nikdy neznečistí. Védy potvrzují, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je nezrozený, a přesto se zdá, že se rodí v rozmanitých podobách. Védská doplňková písma také uvádějí, že i když se Pán jakoby rodí, nikdy nemění tělo. V Bhāgavatamu se zjevuje před svou matkou jako Nārāyaṇa se čtyřma rukama, v plné míře ozdobený šesti druhy bohatství. To, že se zjevuje ve své původní věčné podobě, je Jeho bezpříčinná milost, kterou obdařuje živé bytosti, aby se mohly soustředit na Nejvyššího Pána takového, jaký je, a ne na výtvory mysli nebo představy, za které impersonalista Pánovy podoby mylně pokládá. Podle slovníku Viśva-kośa označuje slovo māyā či ātma-māyā Pánovu bezpříčinnou milost. Pán si je vědomý všech dřívějších příležitostí, kdy se zjevoval a mizel, ale když obyčejná živá bytost dostane další tělo, pak na všechno, co zažívala v předchozím těle, zapomene. Kṛṣṇa je Pánem všech živých bytostí, protože během svého pobytu na Zemi projevuje úžasné nadlidské činnosti. Proto je vždy stejnou Absolutní Pravdou a nikdy není rozdíl mezi Jeho podobou a Jím samotným nebo mezi Jeho vlastnostmi a Jeho tělem. Nabízí se tu otázka, proč se Pán zjevuje v tomto světě a pak ho opouští. To vysvětlí následující verš.