Sloka 6.37

Cesta seberealizace či mystiky je popsaná v Bhagavad-gītě. Základním principem seberealizace je poznání, že živá bytost se liší od hmotného těla a že štěstí najde na transcendentální úrovni věčného života, blaženosti a poznání, nad úrovní těla i mysli. K seberealizaci se dá jít cestou poznání, cestou osmistupňové jógy nebo cestou bhakti-yogy. Na každé z těchto cest je třeba poznat základní postavení živé bytosti, její vztah s Bohem a činnosti, jimiž může obnovit ztracené spojení a dosáhnout nejdokonalejšího stavu, vědomí Kṛṣṇy. Kteroukoliv z těchto tří cest člověk dřív nebo později zaručeně dojde do nejvyššího cíle. To už Pán prohlásil ve druhé kapitole: i malý pokrok na transcendentální cestě dává velkou naději na osvobození. Z těchto tří cest je pro současný věk zvláště vhodná cesta bhakti-yogy, protože je nejpřímější metodou poznání Boha. Arjuna si chtěl být dvojnásob jistý, a proto požádal Pána Kṛṣṇu, aby své dřívější prohlášení potvrdil. Člověk se může upřímně vydat cestou seberealizace, ale metody rozvoje poznání a cvičení osmistupňové jógy jsou v tomto věku obecně velice obtížné. Z mnoha důvodů se proto může stát, že uchazeč navzdory soustavnému úsilí neuspěje. V první řadě je otázkou, nakolik bere své úsilí vážně. Vydat se po transcendentální cestě v podstatě znamená vyhlásit válku iluzorní energii. A ta se snaží každého, kdo se pokouší uniknout z jejího sevření, přemoci různými lákadly. Podmíněná duše už je okouzlená kvalitami hmotné energie a kdykoliv ji mohou okouzlit znovu, i když se věnuje nějaké transcendentální disciplíně. To vyjadřují slova yogāc calita-mānasaḥ – sejití z transcendentální cesty. Arjuna chce vědět, co se stane s tím, kdo takto sejde z cesty seberealizace.