Sloka 7.15

Bhagavad-gītā učí, že člověk může překonat přísné zákony hmotné přírody jednoduše tím, že se odevzdá lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti, Kṛṣṇy. Proto se nabízí otázka: Jak je možné, že se vzdělaní filozofové, vědci, podnikatelé, státosprávci a ostatní vůdci společnosti neodevzdávají lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy, všemocné Osobnosti Božství? Tito lidé různými způsoby usilují o mukti neboli osvobození od zákonů hmotné přírody, za pomoci velkých plánů a to vytrvale, po mnoho let a životů. Jestliže k osvobození stačí odevzdat se lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství, proč potom tito inteligentní a pracovití vůdci tuto jednoduchou metodu nepřijmou?

Gītā na tuto otázku odpovídá naprosto přímo. Opravdu vzdělaní vůdci společnosti, jako jsou Brahmā, Śiva, Kapila, Kumārové, Manu, Vyāsa, Devala, Asita, Janaka, Prahlāda, Bali a později Madhvācārya, Rāmānujācārya, Śrī Caitanya a mnozí další, poctiví filozofové, politici, učitelé, vědci atd., se odevzdávají lotosovým nohám Nejvyšší Osoby, všemocné autority. Cestu a plán Nejvyššího Pána nenásledují ti, kdo pravými filozofy, vědci, učiteli či státosprávci nejsou, ale jen se za ně vydávají. Jelikož o Bohu nic nevědí, vytvářejí si své vlastní světské plány a tak jen komplikují problémy hmotné existence ve jménu jejich řešení. Hmotná energie je příliš mocná, a tak se dokáže ubránit neautorizovaným plánům ateistů a zmařit snahy jejich plánovacích komisí.

Ateističtí plánovači jsou tu označeni slovem duṣkṛtinaḥ, „ničemové“. Kṛtī je ten, kdo dělá nějakou záslužnou činnost. Ateistický plánovač je jistě velmi inteligentní a také má své zásluhy, protože k uskutečnění každého velkého plánu, ať dobrého, nebo špatného, je zapotřebí inteligence. Ateista ale používá svůj mozek nesprávným způsobem, proti plánu Nejvyššího Pána. Proto je ateistický plánovač duṣkṛtī neboli ten, kdo své zásluhy vyčerpává se špatným záměrem.

V Gītě je jasně řečeno, že hmotná energie plně podléhá vedení Nejvyššího Pána. Sama o sobě nemá žádnou nezávislost. Jedná jako stín, který následuje původní předmět. Přesto je velmi mocná a ateista kvůli své bezbožnosti neví, jak jedná, ani nemůže znát plán Nejvyššího Pána. Působením iluze a kvalit vášně a nevědomosti jsou všechny jeho plány zmařeny, jako tomu bylo v případě Hiraṇyakaśipua a Rāvaṇy – i když byli oba po hmotné stránce učenými vědci, filozofy, vládci a učiteli, jejich plány zcela zkrachovaly. Duṣkṛtīch, ničemů, jsou čtyři druhy, a zde je jejich popis.

1) Mūḍhové jsou úplní hlupáci, kteří pracují těžce jako soumaři. Chtějí si sami užívat plodů své práce a nechtějí se o ně dělit s Nejvyšším. Typickým příkladem takového zvířete je osel. Jeho pán ho nutí těžce pracovat a toto poslušné zvíře ani neví, pro koho ve dne v noci tolik dře. Osel je spokojený, když si trochou trávy naplní žaludek, chvíli si pospí ve strachu, že ho pán zbije, a ukojí své sexuální choutky i za cenu, že dostane od opačného pohlaví nakopáno. Někdy zpívá básně a filozofuje, ale jeho hýkání jen ruší okolí. Tak vypadá postavení hlupáka, který pracuje, aby něco získal, protože neví, pro koho by měl pracovat. Neví, že karma (činnost) má sloužit yajñi (oběti).

Ti, kdo ve dne v noci těžce pracují, aby splnili náročné povinnosti, které si sami vytvořili, většinou říkají, že nemají čas naslouchat o nesmrtelnosti živé bytosti. Tito mūḍhové považují pomíjivé hmotné zisky za všechno, co život může dát, přestože si užívají jen zlomku plodů své práce. Pro vytoužený zisk probdí mnoho dní a nocí a kvůli žaludečním vředům nebo špatnému trávení skoro ani nejedí, pohroužení ve dne v noci v těžké práci ve prospěch svých iluzorních pánů. Nevědí, kdo je jejich skutečný pán, a tak maří svůj cenný čas službou mamonu. Nejvyššímu Pánovi všech pánů se bohužel nikdy neodevzdávají a nikdy si neudělají čas na to, aby o Něm naslouchali ze správných zdrojů. Prase, které žere výkaly, nemá zájem o sladkosti z cukru a ghí a podobně i hloupý dříč neúnavně naslouchá světským novinkám z pomíjivého světa pro potěšení smyslů, ale nemá čas naslouchat o věčné životní síle, která hmotným světem hýbe.

2) Další druh duṣkṛtīch, ničemů, se nazývá narādhama, „nejnižší z lidí“. Nara znamená „člověk“ a adhama znamená „nejnižší“. Z 8 400 000 různých druhů živých bytostí je lidských druhů 400 000. Mezi nimi je mnoho nižších forem lidského života, povětšinou necivilizovaných. Civilizovaní lidé jsou ti, kteří se řídí usměrňujícími zásadami společenského, politického a náboženského života. Ti, kdo jsou rozvinutí po společenské a politické stránce, ale nemají žádné náboženské zásady, patří mezi narādhamy. A náboženství bez Boha také není náboženství, protože smyslem dodržování náboženských zásad je poznat Nejvyšší Pravdu a jaký s Ní máme vztah. Pán, Osobnost Božství, v Gītě jasně říká, že nad Ním už není žádná autorita a že On je Nejvyšší Pravda. Civilizovaná forma lidského života má sloužit k tomu, aby člověk obnovil ztracené vědomí svého věčného vztahu s Nejvyšší Pravdou, všemocnou Osobností Božství Śrī Kṛṣṇou. Každý, kdo promarňuje tuto příležitost, je narādhama. Ze zjevených písem se dozvídáme, že když je dítě v matčině lůně, v krajně nepříjemné pozici, kdy se nemůže hýbat, modlí se k Bohu o vysvobození a slibuje, že jakmile se dostane ven, bude uctívat jen Jeho. Modlit se ve svízelné situaci k Bohu je přirozený instinkt každé živé bytosti, protože každý je s Bohem věčně spojený. Po porodu ale dítě pod vlivem māyi, iluzorní energie, zapomene jak na těžkosti zrození, tak na svého vysvoboditele.

Ti, kdo se o děti starají, mají povinnost probudit jejich dřímající božské vědomí. Manu-smṛti, která je souborem náboženských zásad, předepisuje deset očistných obřadů určených k probuzení vědomí Boha v rámci systému varṇāśramy. Dnes se ale lidé v žádné části světa těmito zásadami přísně neřídí, a proto 99,9 procent obyvatelstva tvoří narādhamové.

Když se všichni obyvatelé stanou narādhamy, je veškeré jejich takzvané vzdělání působením všemocné hmotné energie bezcenné. Podle Gīty je učeným člověkem ten, kdo vidí stejně brāhmaṇu, psa, krávu, slona i pojídače psů. To je pohled skutečného oddaného. Śrī Nityānanda Prabhu, který je inkarnací Boha v podobě duchovního učitele, vysvobodil typické narādhamy – bratry Jagāie a Mādhāie – a tím ukázal, jak pravý oddaný prokazuje milost i nejnižším z lidí. Z toho plyne, že narādhama, kterého Osobnost Božství zavrhuje, může obnovit své duchovní vědomí jedině milostí oddaného.

Když Śrī Caitanya Mahāprabhu propagoval bhāgavata-dharmu neboli činnosti oddaných, doporučoval všem lidem pokorně naslouchat poselství Osobnosti Božství. Jádrem tohoto poselství je Bhagavad-gītā. Nejnižší z lidí může zachránit jedině toto pokorné naslouchání, ale oni bohužel odmítají těmto pokynům byť jen dopřát sluchu, natož aby se vůli Nejvyššího Pána odevzdali. Narādhamové, nejnižší z lidí, vědomě zanedbávají prvořadou povinnost lidské bytosti.

3) Další druh duṣkṛtīch se nazývá māyayāpahṛta-jñānāḥ, což jsou ti, jejichž rozsáhlé poznání pozbylo vlivem iluzorní hmotné energie smyslu. Většinou jsou to vysoce vzdělaní lidé: velcí filozofové, básníci, literáti, vědci a podobně, ale iluzorní energie jim dává špatný směr, a tak se nepodřizují vůli Nejvyššího Pána.

V současné době jich najdeme mnoho, dokonce i mezi učiteli Bhagavad-gīty. V Gītě Śrī Kṛṣṇa jasně a srozumitelně říká, že On je Nejvyšší Osobnost Božství. Nikdo Ho nepřevyšuje a nikdo se Mu nevyrovná. Je otcem Brahmy, původního otce všech lidských bytostí. Dokonce je řečeno, že je otcem nejen Brahmy, ale všech životních druhů. Je základem neosobního Brahmanu a Paramātmā neboli Nadduše v srdci každé živé bytosti je Jeho úplnou částí. Je zdrojem všeho a každému se doporučuje odevzdat se Jeho lotosovým nohám. Přes všechna tato jasná prohlášení se māyayāpahṛta-jñānāḥ vysmívají osobnosti Nejvyššího Pána a považují Ho za obyčejného člověka. Nevědí, že požehnané lidské tělo dostalo svou podobu podle věčného a transcendentálního těla Nejvyšší Osobnosti Božství.

Všechny neautorizované výklady Gīty pocházející od skupiny māyayāpahṛta-jñānāḥ, mimo systém parampary, staví mnoho překážek do cesty duchovního porozumění. Tito pomatení vykladači se neodevzdávají lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy ani to neučí druhé.

4) Poslední druh duṣkṛtīch se nazývá āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, lidé s démonskými zásadami. To jsou vyložení ateisté. Někteří z nich tvrdí, že Nejvyšší Pán nemůže nikdy sestoupit do hmotného světa, ale nedovedou uvést jediný pádný důvod. Jiní zase říkají, že Pán je podřízený neosobnímu rysu, přestože podle Gīty je tomu právě naopak. Ateista posedlý závistí vůči Nejvyšší Osobnosti Božství představuje mnoho nepravých inkarnací, které si sám stvořil v továrně svého mozku. Tito lidé, pro které je životní zásadou zneuctívat Osobnost Božství, se lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy nemohou odevzdat.

Śrī Yāmunācārya Albandaru z jižní Indie prohlásil: „Ó můj Pane! Ateisticky založení lidé Tě nikdy nepoznají, přestože máš neobyčejné vlastnosti, podoby a činnosti, přestože všechna zjevená písma patřící ke kvalitě dobra dokládají, že jsi osoba, a přestože Tě uznávají slavné autority, proslulé hloubkou svého poznání transcendentální vědy a božskou povahou.“

Výše uvedení – 1) úplní hlupáci, 2) nejnižší z lidí, 3) pomatení spekulanti a 4) zatvrzelí ateisté – se tedy nikdy neodevzdávají lotosovým nohám Osobnosti Božství, přes všechny rady písem a autorit. Jinými slovy ti, kdo neuznávají svrchovanou autoritu Pána, musí patřit do jedné z těchto skupin.