Sloka 8.2
adhiyajñaḥ kathaṁ ko ’tra
dehe ’smin madhusūdana
prayāṇa-kāle ca kathaṁ
jñeyo ’si niyatātmabhiḥ
adhiyajñaḥ — Pán oběti; katham — jak; kaḥ — kdo; atra — zde; dehe — v těle; asmin — tomto; madhusūdana — ó Madhusūdano; prayāṇa-kāle — v čase smrti; ca — a; katham — jak; jñeyaḥ asi — jsi poznatelný; niyata-ātmabhiḥ — těmi, kteří se ovládají.
Ó Madhusūdano, kdo je Pán oběti a jak žije v těle? A jak Tě mohou ti, kdo se věnují oddané službě, znát v čase smrti?
„Pánem oběti“ je možné nazvat Indru nebo i Viṣṇua. Viṣṇu je představeným hlavních polobohů, ke kterým patří i Brahmā a Śiva, a Indra je představeným polobohů spravujících hmotný svět. Konáním yajñí lidé uctívají jak Indru, tak Viṣṇua. Arjuna se ale ptá, kdo je skutečným Pánem yajñi (oběti) a jak pobývá v těle živé bytosti.
Arjuna oslovuje Pána „Madhusūdano“, neboť Kṛṣṇa kdysi zabil démona, který se jmenoval Madhu. Arjunovy otázky, které vyjadřovaly pochyby, se vůbec neměly v jeho mysli objevit. Takové pochybnosti jsou jako démoni, a pro Kṛṣṇu je zabíjení démonů hračka. Proto Mu zde Arjuna říká „Madhusūdano“ – chce, aby Kṛṣṇa zabil démonské pochyby, které mu vyvstaly v mysli.
Výraz prayāṇa-kāle v tomto verši je významný, protože chvíle smrti bude zkouškou ze všeho, co v životě děláme. Arjuna chce vědět, co bude s těmi, kdo dělají všechno s vědomím Kṛṣṇy – jaké bude jejich postavení v této kritické chvíli? Při umírání přestávají všechny tělesné orgány fungovat, a mysl není v dobrém stavu. Člověk rozrušený touto tělesnou situací nedokáže vzpomínat na Nejvyššího Pána. Velký oddaný Mahārāja Kulaśekhara se modlíval: „Můj milý Pane, teď jsem celkem zdravý, tak ať raději zemřu hned, aby se labuť mé mysli mohla zaplést do stonků Tvých lotosových nohou.“ Toto přirovnání použil proto, že labuť je vodní pták, který si rád pohrává se stonky lotosových květů a zaplétá se mezi ně. Mahārāja Kulaśekhara říkal Pánu: „Teď je má mysl klidná a jsem docela zdravý. Pokud zemřu okamžitě a budu přitom myslet na Tvé lotosové nohy, jsem si jistý, že má oddaná služba Tobě nabude dokonalosti. Jestliže ale budu muset čekat na přirozenou smrt, pak nevím, co se stane, protože tehdy budou tělesné pochody narušené, hrdlo se mi zalkne a já možná nedokážu vyslovit Tvé svaté jméno. Tak ať raději zemřu hned.“ Arjuna se ptá: jak může člověk v takové chvíli upřít mysl na Kṛṣṇovy lotosové nohy?