TEXT 2

Slovo adhiyajñaḥ, Pán oběti, se může vztahovat na Indru nebo na Viṣṇua. Viṣṇu je Pánem předních polobohů, ke kterým patří také Brahmā a Śiva, a Indra je pánem polobohů spravujících hmotný svět. Jak Indra, tak Viṣṇu jsou uctíváni konáním yajñí. Zde se však Arjuna ptá, kdo je skutečným Pánem yajñi (oběti) a jak dlí v těle živé bytosti.

Arjuna oslovuje Pána Madhusūdano, protože Kṛṣṇa v minulosti zabil démona jménem Madhu. Otázky, které mají charakter pochybností, se ve skutečnosti neměly v Arjunově mysli objevit, jelikož je oddaným vědomým si Kṛṣṇy. Takové pochybnosti jsou jako démoni. Kṛṣṇa je v zabíjení démonů velikým odborníkem, a proto Mu zde Arjuna říká Madhusūdano — chce, aby zničil démonské pochybnosti, které vyvstaly v jeho mysli.

Slovo prayāṇa-kāle objevující se v tomto verši je velmi významné, protože ve chvíli smrti bude prověřeno vše, co v životě děláme. Arjuna se dychtí dozvědět o těch, kteří neustále jednají s vědomím Kṛṣṇy — jaké bude jejich postavení v této poslední chvíli? Při umírání jsou narušeny všechny pochody v těle a mysl je ve špatném stavu. Umírajícímu, který je rozrušen stavem těla, hrozí, že nebude schopen vzpomínat na Nejvyššího Pána. Velký oddaný Mahārāja Kulaśekhara se modlí: “Můj milý Pane, nyní jsem celkem zdravý a bylo by lépe, kdybych zemřel ihned, aby má mysl jako labuť mohla vyhledat útočiště u stonku v podobě Tvých lotosových nohou.” Této metafory je použito proto, že labutě jakožto vodní ptáci se s potěšením potápějí a zaplétají mezi stonky lotosů. Mahārāja Kulaśekhara říká Pánu: “Nyní je má mysl klidná a jsem docela zdravý. Jestliže zemřu okamžitě a budu při tom myslet na Tvé lotosové nohy, jsem si jist, že má oddaná služba Tobě bude přivedena k dokonalosti. Budu-li ale muset čekat na přirozenou smrt, pak nevím, co se stane, protože tehdy budou pochody v těle narušeny, hrdlo bude zalknuté a já nevím, zda budu schopen vyslovit Tvé svaté jméno. Ať raději zemřu hned.” Arjuna se ptá, jak lze v takové chvíli upřít mysl na Kṛṣṇovy lotosové nohy.