Text 19
ei tina ṭhākura gauḍīyāke kariyāchena ātmasāt
e tinera caraṇa vandoṅ, tine mora nātha
ei – tato; tina – tři; ṭhākura – Božstva; gauḍīyāke – gauḍīya-vaiṣṇavů; kariyāchena – učinila; ātmasāt – upoutala na sebe; e – tĕchto; tinera – tří; caraṇa – lotosové nohy; vandoṅ – uctívám; tine – tato tři; mora – moji; nātha – Pánové.
Tato tři Božstva Vrindávanu (Madana-mohana, Govinda a Gopīnātha) upoutala duše gauḍīya-vaiṣṇavů (následovníků Pána Caitanyi). Uctívám lotosové nohy tĕchto tří Božstev, protože jsou Pány mého srdce.
Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty se uctivĕ klaní třem Božstvům z Vrindávanu, která nesou jména Śrī Rādhā-Madana-mohana, Śrī Rādhā- -Govindadeva a Śrī Rādhā-Gopīnāthajī. Tato tři Božstva jsou vším pro bengálské neboli gaudské vaiṣṇavy, jež mají přirozený sklon žít ve Vrindávanu. Gauḍīya-vaiṣṇavové, kteří přísnĕ následují principy Śrī Caitanyi Mahāprabhua, uctívají Božstvo zpíváním transcendentálních tónů určených k rozvinutí vĕdomí transcendentálních vztahů s Nejvyšším Pánem, opĕtování nálad (ras) vzájemné náklonnosti a které mají nakonec pomoci k dosažení vytouženého úspĕchu v láskyplné službĕ. Zmínĕná tři Božstva jsou uctívána ve třech různých stádiích pokročilosti oddaného. Následovníci Śrī Caitanyi Mahāprabhua tato pravidla přistupování k Pánu přísnĕ dodržují.
Gauḍīya-vaiṣṇavové vnímají konečný cíl ve védských hymnech, které se skládají z osmnácti transcendentálních slabik opĕvujících Kṛṣṇu jako Madana-mohana, Govindu a Gopījana-vallabhu. Śrī Madana-mohana okouzluje Amora, boha lásky, Govinda přináší potĕšení smyslům a kravám, a Gopījana-vallabha je transcendentální milenec gopī. Kṛṣṇa sám má vedle jmen Madana-mohana, Govinda a Gopījana-vallabha ještĕ nespočet dalších jmen, a to podle různých zábav, kterým se vĕnuje se svými oddanými.
Tato tři Božstva, Madana-mohana, Govinda a Gopījana-vallabha, mají zvláštní vlastnosti. Uctívání Madana-mohana probíhá na úrovni obnovení našeho zapomenutého vztahu s Osobností Božství. V hmotném svĕtĕ totiž nyní žijeme v naprostém zapomnĕní na náš vĕčný vztah s Nejvyšším Pánem. Slovo paṅgoḥ se vztahuje na toho, kdo není schopen se sám pohybovat, a manda-mateḥ je ten, kdo je ménĕ inteligentní, jelikož je příliš pohroužený v materialistických činnostech. Pro takové osoby je lepší neusilovat o úspĕch v plodonosných činnostech či mentální spekulaci, ale radĕji se odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství. To je dokonalost života – jednoduše se odevzdat Nejvyššímu. Na počátku duchovního života tedy musíme uctívat Madana-mohana, aby nás začal přitahovat, a tak odstranil naši připoutanost k hmotnému uspokojování smyslů. Tento vztah s Madana-mohanem je pro začínající oddané nezbytný. Chce-li potom oddaný sloužit Pánu se silnou připoutaností k Nĕmu, uctívá na úrovni transcendentální služby Govindu. Govinda je zdrojem veškerých radostí. Pokud pak dotyčný dosáhne milostí Kṛṣṇy a oddaných dokonalosti v oddané službĕ, může Kṛṣṇu vnímat jako Gopījana-vallabhu, Božstvo, které tĕší vradžské dívky.
Na základĕ toho, že Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu vysvĕtlil tuto náladu oddané služby na třech úrovních, instalovali ve Vrindávanu různí Gosvāmī tato uctívaná Božstva. Jsou nesmírnĕ drahá všem místním gauḍīya- -vaiṣṇavům, kteří alespoň jedenkrát dennĕ navštĕvují Jejich chrámy. Kromĕ chrámů tĕchto tří hlavních Božstev bylo ve Vrindávanu založeno mnoho dalších chrámů, mezi nĕž patří například chrám Rādhā-Dāmodara založený Jīvou Gosvāmīm, chrám Śyāmasundara založený Śyāmānandou Gosvāmīm, chrám Gokulānandy založený Lokanāthem Gosvāmīm a chrám Rādhā- -ramaṇa založený Gopālem Bhaṭṭou Gosvāmīm. Existuje tam sedm hlavních chrámů, více než čtyři sta let starých, které jsou mezi stávajícími pĕti tisíci chrámy ve Vrindávanu nejdůležitĕjší.
Slovo gauḍīya se vztahuje na část Indie, která se nachází mezi jižním úbočím Himálaje a severním úbočím pohoří Vindhja a jmenuje se Árjávarta neboli zemĕ āryů. Tato část zemĕ se dĕlí na pĕt provincií zvaných Paňča- -gaudadéš: Sárasvata (Kašmír a Paňdžáb), Kánjakubdža (Uttarpradéš, včetnĕ současného mĕsta Lakhnaú), Madhja-gauda (Madhjapradéš), Maithila (Bihár a část Bengálska) a Utkala (část Bengálska a celá Urísa). Bengálsku se nĕkdy říká Gaudadéš; zčásti proto, že tvoří část Maithily, a také proto, že hlavní mĕsto hindského krále Rāje Lakṣmaṇa Seny se nazývalo Gauda. Toto staré hlavní mĕsto vešlo pozdĕji ve známost pod jménem Gaudapur a nakonec jako Májápur.
Uḍiyā je označení pro oddané z Urísy, gauḍīya jsou oddaní z Bengálska a oddaní z jižní Indie jsou známí jako drávidští oddaní. Stejnĕ jako je pĕt provincií v Árjávartĕ, je i jižní Indie, zvaná Dákšinátja, rozdĕlena na pĕt provincií, kterým se říká Paňča-dravida. Zde se narodili jak čtyři vaiṣṇavští ācāryové, kteří jsou velkými autoritami čtyř vaiṣṇavských posloupností, tak i Śrīpāda Śaṅkarācārya z māyāvādské školy. Z tĕchto čtyř vaiṣṇavských ācāryů, které gauḍīya-vaiṣṇavové uznávají, se Śrī Rāmānuja Ācārya zjevil v jižní části Ándhrapradéše v Mahábhútapurí, Śrī Madhva Ācārya v Pádžakam (nedaleko Vimánagiri) v okrese Mangalúr, Śrī Viṣṇu Svāmī se zjevil v Pándji a Śrī Nimbārka v Mungéra-patanĕ zcela na jihu.
Třebaže se Śrī Caitanya Mahāprabhu začlenil do učednické posloupnosti Madhvy Ācāryi, vaiṣṇavové Jeho školy neuznávají tattva-vādī, kteří se k Madhvovĕ sampradāyi také hlásí. Vaiṣṇavové z Bengálska se radĕji prohlašují za gauḍīya-vaiṣṇavy, aby se zřetelnĕ odlišili od tattva-vādské vĕtve Madhvových následovníků. Śrī Madhva Ācārya je známý i jako Śrī Gauḍa- -pūrṇānanda, takže Mādhva-gauḍīya-sampradāya je pro učednickou posloupnost gauḍských vaiṣṇavů naprosto vyhovující jméno. Náš duchovní mistr, Oṁ Viṣṇupāda Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja, přijal zasvĕcení v Mādhva-gauḍīya-sampradāyi.