Text 46

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.17.27). Vyslovil ho Pán Kṛṣṇa, když se Jej Uddhava dotazoval na čtyři třídy a čtyři duchovní stavy ve společnosti. Pán hovořil zvláštĕ o tom, jak by se mĕl chovat brahmacārī, o kterého se stará duchovní mistr. Duchovní mistr si neužívá vĕcí, které mu žáci dávají. Je jako rodič. Tak jako dítĕ nemůže dospĕt bez pozorné péče svých rodičů, nemůže se nikdo povznést na úroveň transcendentální služby bez péče duchovního mistra.

Duchovní mistr se také nazývá ācārya neboli transcendentální profesor duchovní vĕdy. Manu-saṁhitā (2.140) vysvĕtluje povinnosti ācāryi takto: pravý duchovní mistr se ujímá svých žáků, učí je védskému poznání se všemi jeho spletitostmi a dává jim druhé zrození. Obřad, který se provádí při zasvĕcení žáka do studia duchovní vĕdy, se nazývá upanīti neboli slavnost, která žáka více sblíží s duchovním mistrem. Ten, kdo se nemůže sblížit s duchovním mistrem, nemůže mít posvátnou šňůru, což naznačuje, že je śūdrou. Posvátná šňůra na tĕle brāhmaṇy, kṣatriyi nebo vaiśyi je symbolem zasvĕcení duchovním mistrem; pokud ji nĕkdo nosí jenom proto, aby dal najevo svůj urozený původ, nemá žádnou hodnotu. Povinností duchovního mistra je zasvĕtit žáka obřadným předáním posvátné šňůry a teprve po vykonání této saṁskāry neboli očistného obřadu začne duchovní mistr žáka skutečnĕ učit Védy. Ani tomu, kdo se narodil jako śūdra, není tato možnost duchovního zasvĕcení upřena za předpokladu, že si získá uznání duchovního mistra, který je řádnĕ autorizovaný udĕlit žákovi právo být brāhmaṇou, pokud ho k tomu shledá dokonale způsobilým. Ve Vāyu Purāṇĕ je ācārya definován jako ten, kdo zná význam veškeré védské literatury, dokáže ho vysvĕtlit, řídí se pravidly Véd a učí žáka jednat stejným způsobem.

Osobnost Božství se projevuje jako duchovní mistr jen díky svému nezmĕrnému soucitu. V jednání ācāryi proto nenajdeme žádné jiné činnosti než transcendentální láskyplnou službu Pánu. Je tedy Nejvyšší Sloužící Osobnost Božství. Proto je prospĕšné se odevzdat takovému neochvĕjnému oddanému, jenž je nazýván āśraya-vigraha neboli projevení či podoba Pána, u nĕhož človĕk musí přijmout útočištĕ.

Vydává-li se nĕkdo za ācāryu, aniž má vůči Pánu služebnický postoj, je považován za provinilce, který se dopustil prohřešku, a tento urážlivý postoj mu znemožňuje být ācāryou. Pravý duchovní mistr se vždy vĕnuje ryzí oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství. Duchovní mistr, který splňuje tato kritéria, je přímým projevem Pána a skutečným zástupcem Śrī Nityānandy Prabhua. Takový duchovní mistr je známý jako ācāryadeva. Svĕtští lidé, kteří jsou ovlivnĕní závistivou povahou a nespokojení, protože ve všem hledají smyslový požitek, skutečného ācāryu kritizují. Závidĕt pravému ācāryovi však znamená závidĕt samotnému Pánu, protože se ve skutečnosti neliší od Osobnosti Božství. Takový postoj bude mít na transcendentální realizaci ničivé účinky.

Jak již bylo řečeno, žák by mĕl duchovního mistra vždy ctít jako projevení Śrī Kṛṣṇy, ale zároveň by mĕl mít vždy na pamĕti, že duchovní mistr není nikdy oprávnĕn napodobovat transcendentální zábavy Pána. Falešní duchovní mistři se vydávají za totožné se Śrī Kṛṣṇou ve všech ohledech, aby zneužívali sentimenty svých žáků. Tito impersonalisté však své žáky pouze matou, protože jejich konečným cílem je splynout s Pánem. To je v rozporu s principy oddané služby.

Skutečnou védskou filosofií je acintya-bhedābheda-tattva, která učí, že vše je s Pánem, Osobností Božství, totožné, a zároveň se od Nĕho vše liší. Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī potvrzuje, že toto je opravdové postavení pravého duchovního mistra, a říká, že bychom na duchovního mistra mĕli vždy myslet v rámci jeho důvĕrného vztahu s Mukundou (Śrī Kṛṣṇou). Śrīla Jīva Gosvāmī ve svém díle Bhakti-sandarbha (213) jasnĕ vysvĕtluje, že když se čistý oddaný dívá na duchovního mistra a na Pána Śivu jako na osoby rovné Osobnosti Božství, je to proto, že je vidí jako velice drahé Pánu, ne s Ním totožné ve všech ohledech. Stejná fakta potvrdili, kráčejíce ve stopách Śrīly Raghunātha dāse Gosvāmīho a Śrīly Jīvy Gosvāmīho, i pozdĕjší ācāryové, jako je Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Ten ve svých modlitbách k duchovnímu mistrovi potvrzuje, že všechna zjevená písma pokládají duchovního mistra za totožného s Osobností Božství, protože je velice drahým a důvĕrným společníkem Pána. Gauḍīya-vaiṣṇavové proto Śrīlu Gurudevu (duchovního mistra) uctívají v tomto svĕtle – jako služebníka Osobnosti Božství. Duchovní mistr je tedy ve všech dávných písmech o oddané službĕ i v novĕjších písních Śrīly Narottama dāse Ṭhākura, Śrīly Bhaktivinoda Ṭhākura a dalších ryzích vaiṣṇavů, vždy považován buď za jednu z důvĕrných společnic Śrīmatī Rādhārāṇī, nebo za projevené zastoupení Śrīly Nityānandy Prabhua.