Text 42
“kene curi kara, kene māraha śiśure
kene para-ghare yāha, kibā nāhi ghare”
kene curi kara – proč kradeš; kene māraha śiśure – proč biješ druhé dĕti; kene – proč; para-ghare – do domů druhých; yāha – chodíš; kibā – co; nāhi – není; ghare – ve Tvém domĕ.
Śacīmātā řekla: „Proč kradeš, co patří druhým? Proč biješ jiné dĕti? A proč chodíš do domů sousedů? Co Ti doma schází?“
Podle Vedānta-sūtry (janmādy asya yataḥ) je vše, co nacházíme v tomto hmotném svĕtĕ, přítomno ve svĕtĕ duchovním, protože tvoření, udržování i ničení probíhají v Nejvyšším Absolutním. Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství, samotný Kṛṣṇa. Jak to, že tedy krade, a jak to, že se pere? Nedĕlá to jako zlodĕj či nepřítel, ale jako milující přítel. Jako dítĕ nekrade proto, že by Mu nĕco scházelo, ale proto, že je to přirozený dĕtský sklon. V tomto hmotném svĕtĕ dĕti také nĕkdy chodí bez nepřátelství a zlých úmyslů do cizích domů a kradou a nĕkdy se perou. I Kṛṣṇa v dĕtství dĕlal všechny tyto vĕci, stejnĕ jako jiné dĕti. Sklony krást a bojovat existují i v duchovním svĕtĕ, protože jinak by nemohly existovat zde v hmotném svĕtĕ. Rozdíl mezi hmotným a duchovním svĕtem je ten, že v duchovním svĕtĕ se krade s přátelstvím a láskou, kdežto bitky a krádeže v tomto hmotném svĕtĕ se zakládají na nepřátelství a zášti. Mĕli bychom tedy pochopit, že všechny tyto činnosti existují v čisté podobĕ v duchovním svĕtĕ, kdežto v hmotném svĕtĕ jsou všechny činnosti plné utrpení.