Text 102
doṣa-guṇa-vicāra — ei alpa kari’ māni
kavitva-karaṇe śakti, tāṅhā se vākhāni
doṣa-guṇa-vicāra – proto kritizovat nĕčí poezii jako dobrou nebo špatnou; ei – to; alpa – zanedbatelné; kari' – činící; māni – považuji; kavitva – básnickou vynalézavost; karaṇe – v provádĕní; śakti – schopnost; tāṅhā se – to; vākhāni – popisujeme.
„Takové chyby jsou zanedbatelné. Mĕli bychom vidĕt pouze to, jak tito básníci projevovali svoje básnické schopnosti.“
Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.11) je řečeno:
tad-vāg-visargo janatāgha-viplavo
yasmin prati-ślokam abaddhavaty api
nāmāny anantasya yaśo 'ṅkitāni yat
śṛṇvanti gāyanti gṛṇanti sādhavaḥ
„Při vysvĕtlování Pánovy slávy může nezkušený človĕk složit poezii, která bude mít mnoho nedostatků, ale vznešené osobnosti ji budou i přesto číst, poslouchat a zpívat, protože obsahuje velebení Pána.“ Človĕk musí takovou poezii studovat kvůli jejímu obsahu, i když jsou v ní nepatrné literární nedostatky. Podle vaiṣṇavské filosofie je každá kniha, jež oslavuje Pána, prvotřídní, ať je napsaná správnĕ, nebo ne. Nic jiného není třeba brát v úvahu. K básnickým kompozicím Bhavabhūtiho neboli Śrīkaṇṭhy patří sanskrtská dramata jako Mālātī-mādhava, Uttara-carita, Vīra-carita a mnoho dalších. Tento velký básník se narodil za vlády Bhojarāje jako syn brāhmaṇy Nīlakaṇṭhy. Kālidāsa žil za časů Mahārāje Vikramādityi a stal se státním básníkem. Složil asi třicet nebo čtyřicet sanskrtských dramat, včetnĕ Kumāra- -sambhavy, Abhijñāna-śakuntaly a Megha-dūty. Zvláštĕ známé je jeho drama Raghu-vaṁśa. Jayadevu jsme již popsali ve třinácté kapitole Ādi-līly.