Text 117

Je mnoho studentů, kteří, přestože čtou Bhagavad-gītu, Kṛṣṇovo postavení kvůli svému nedokonalému poznání špatnĕ pochopí a docházejí k závĕru, že je obyčejnou historickou postavou. To nesmí být náš případ. Pravdu o Kṛṣṇovi se musíme snažit pochopit velmi pečlivĕ. Jestliže kvůli lenosti nedospĕjeme k úplnému poznání Kṛṣṇy, naše představa oddané služby bude zavádĕjící, jako v případĕ tĕch, kteří se prohlašují za pokročilé oddané a napodobují transcendentální příznaky, jež lze nĕkdy vidĕt u osvobozených duší. I když je zvažování a argumentace velmi vhodný způsob, jak nezasvĕceného človĕka přivést k tomu, aby se stal oddaným, začátečníci v oddané službĕ musí vždy dbát na to, aby Kṛṣṇu poznali pohledem zjevených písem, pravých oddaných a duchovního mistra. Dokud o Śrī Kṛṣṇovi neuslyšíme od tĕchto autorit, nemůžeme dĕlat v oddanosti Śrī Kṛṣṇovi žádný pokrok. Zjevená písma se zmiňují o devíti způsobech, kterými lze dosáhnout oddané služby, a mezi nimi stojí jako první a nejdůležitĕjší naslouchání autoritĕ. Semínko oddanosti nemůže vyklíčit, dokud není zaléváno procesem naslouchání a opĕvování. Tato transcendentální poselství bychom mĕli s pokorou přijmout z duchovnĕ pokročilých zdrojů, a potom ta samá poselství přednášet ku prospĕchu svému i tĕch, kdo nás poslouchají.

Poté, co Brahmā popsal situaci čistých oddaných, kteří se již nezajímají o empirickou filosofii a plodonosné činnosti, doporučil proces naslouchání osobám, které kráčejí po cestĕ oddanosti. Kráčení ve stopách tĕchto osvobozených duší, jež jsou schopné pronášet skutečný transcendentální zvuk, nás může dovést do nejvyššího stádia oddanosti, a tak se z nás mohou stát mahā-bhāgavatové. Když Pán Caitanya Mahāprabhu učil Sanātanu Gosvāmīho, řekl (Madhya 22.65):

„Vysvobozovat ostatní ze spárů hmotné existence je skutečnĕ schopen ten, kdo dokonale chápe závĕry zjevených písem a plnĕ se odevzdává Pánovu plánu.“ Śrīla Rūpa Gosvāmī nás ve své Upadeśāmṛtĕ (3) nabádá, že pokud si přejeme rychlý pokrok v oddané službĕ, mĕli bychom být velmi aktivní a vytrvalí při konání povinností předepsaných zjevenými písmy a potvrzených duchovním mistrem. Přijetí cesty osvobozených duší a sdružování se s čistými oddanými tyto činnosti ještĕ obohatí.

Imitátoři oddaných, kteří chtĕjí vystupovat jako pokročilí vaiṣṇavové, a proto napodobují předešlé ācāryi, aniž by je následovali v principech, jsou ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.24) odsouzeni jako lidé s kamenným srdcem. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura o jejich kamenném srdci říká: bahir aśru-pulakayoḥ sator api yad dhṛdayaṁ na vikriyeta tad aśma-sāram iti kaniṣṭhādhikāriṇām eva aśru-pulakādi-mattve 'pi aśma-sāra-hṛdayatayā nindaiṣā – „Ti, kdo se naučili ronit slzy, aniž by se zmĕnila jejich srdce, jsou známí jako oddaní na nejnižší úrovni se srdcem z kamene. Jejich umĕle nacvičený a předstíraný nářek si za všech okolností zaslouží odsouzení.“ Ta skutečná zmĕna v srdci, o které byla zmínka dříve, se projeví neochotou dĕlat cokoliv, co není v souladu s oddanou službou. Aby k takové zmĕnĕ došlo, jsou plodné diskuse o Śrī Kṛṣṇovi a Jeho energiích absolutnĕ nezbytné. Falešní oddaní si mohou myslet, že je pouhé ronĕní slz přivede na transcendentální úroveň, i když skutečná zmĕna v srdci nenastala. Pokud však nepřijde transcendentální realizace, jsou takové praktiky k ničemu. Falešní oddaní neznají závĕry transcendentálního poznání, a proto si myslí, že je vysvobodí umĕlé ronĕní slz. Jiný druh falešných oddaných si zase myslí, že studovat knihy předešlých ācāryů je stejnĕ nevhodné jako studium suchých empirických filosofií. Śrīla Jīva Gosvāmī však po vzoru předešlých ācāryů hlásá závĕry písem v šesti kompozicích zvaných Ṣaṭ-sandarbhy. Falešní oddaní vĕdí o tĕchto závĕrech velmi málo, a tak nedosáhnou čisté oddané služby, protože jim chybí nadšení přijmout v oddané službĕ příznivé vedení, jež poskytují seberealizovaní oddaní. Tito falešní oddaní jsou jako impersonalisté, kteří si také myslí, že oddaná služba není o nic lepší než obyčejné plodonosné činnosti.