Text 102
āniyā kṛṣṇere karoṅ kīrtana sañcāra
tabe se ‘advaita’ nāma saphala āmāra
āniyā – přivedení; kṛṣṇere – Pána Kṛṣṇy; karoṅ – učiním; kīrtana – zpívání svatého jména; sañcāra – zjevení; tabe – potom; se – toto; advaita – nedvojné; nāma – jméno; sa-phala – naplnĕno; āmāra – Moje.
„Když se Mi podaří přimĕt Kṛṣṇu, aby zavedl hnutí zpívání svatého jména, budu hoden jména ,Advaità.“
Māyāvādský stoupenec filosofie nedvojnosti se mylnĕ domnívá, že mezi ním a Pánem není rozdíl, a proto na Pána není schopen volat jako Advaita Prabhu. I když se Advaita Prabhu od Pána skutečnĕ neliší, přesto s Ním ve svém vztahu nikdy nesplyne, ale vĕčnĕ Mu slouží jako Jeho úplná část. To je pro māyāvādī nepochopitelné, protože uvažují na základĕ hmotného smyslového vnímání, a proto si myslí, že nedvojnost nutnĕ znamená ztratit oddĕlenou totožnost. Z tohoto verše je ale jasné, že Advaita Prabhu si svoji oddĕlenou totožnost zachovává, i když se od Pána neliší.
Śrī Caitanya Mahāprabhu kázal filosofii nepochopitelné současné jednoty s Pánem a odlišnosti od Nĕho. Pochopitelný dualismus a monismus jsou představy nedokonalých smyslů, které nemohou dosáhnout Transcendence, protože ta přesahuje představy omezené energie. Činnosti Śrī Advaity Prabhua však názornĕ dokazují nepochopitelnou nedvojnost. Ten, kdo se odevzdá Śrī Advaitovi Prabhuovi, tedy může snadno porozumĕt filosofii nepochopitelného současného dualismu a monismu.