Text 87
tvāṁ śīla-rūpa-caritaiḥ parama-prakṛṣṭaiḥ
sattvena sāttvikatayā prabalaiś ca śāstraiḥ
prakhyāta-daiva-paramārtha-vidāṁ mataiś ca
naivāsura-prakṛtayaḥ prabhavanti boddhum
tvām – Ty; śīla – charakter; rūpa – podoby; caritaiḥ – činnostmi; parama – velice; prakṛṣṭaiḥ – význačnými; sattvena – neobvyklou mocí; sāttvikatayā – s převažující kvalitou dobra; prabalaiḥ – vznešenými; ca – a; śāstraiḥ – písmy; prakhyāta – proslulých; daiva – božských; parama-artha-vidām – tĕch, kdo znají nejvyšší cíl; mataiḥ – podle názorů; ca – a; na – ne; eva – jistĕ; āsura-prakṛtayaḥ – osoby s démonskou povahou; prabhavanti – jsou schopni; boddhum – znát.
„Ó můj Pane, ti, kdo jsou ovlivnĕni démonskými principy, Tĕ nemohou poznat, i když je jasné, že jsi Nejvyšší, o čemž svĕdčí Tvé vznešené činnosti, podoby, Tvůj charakter a neobyčejná moc. To potvrzují všechna zjevená písma kvality dobra a také oslavovaní transcendentalisté božské povahy.“
Tento verš pochází ze Stotra-ratny (12), kterou napsal Yamunācārya, duchovní mistr Rāmānujācāryi. Transcendentální činnosti, rysy, podoba a vlastnosti Kṛṣṇy jsou popsány v hodnovĕrných písmech a Kṛṣṇa sám sebe vysvĕtluje v Bhagavad-gītĕ, nejhodnovĕrnĕjším písmu na svĕtĕ. Dále je vysvĕtlen ve Śrīmad-Bhāgavatamu, který je považován za výklad Vedānta- -sūtry. Pán Kṛṣṇa je tedy přijímán jako Nejvyšší Osobnost Božství na základĕ tĕchto zjevených písem, ne na základĕ názorů lidí. V moderní dobĕ si jistá skupina hlupáků myslí, že mohou Bohem zvolit kohokoliv, stejnĕ jako je nĕkdo zvolen politickým vůdcem. Transcendentální Nejvyšší Osobnost Božství však dokonale popisují hodnovĕrná písma. V Bhagavad-gītĕ Pán říká, že pouze hlupáci se Mu vysmívají a myslí si, že jako Kṛṣṇa může mluvit každý.
Kṛṣṇovy činnosti jsou neobyčejné dokonce i podle historických záznamů. Kṛṣṇa tvrdil: „Jsem Bůh,“ a také podle toho jednal. Māyāvādī si myslí, že o sobĕ každý může prohlašovat, že je Bůh, ale to je jejich iluze, protože nikdo jiný nemůže provádĕt tak neobyčejné činnosti jako Kṛṣṇa. Když byl jako dítĕ na klínĕ své matky, zabil démonici Pūtanu. Potom zahubil démony Tṛṇāvartu, Vatsāsuru a Baku. Když trochu povyrostl, zabil démony Aghāsuru a Vṛṣabhāsuru. Bůh je tedy Bohem od samého začátku. Nápad, že se nĕkdo může stát Bohem pomocí meditace, je smĕšný. Tvrdou snahou lze realizovat svoji božskou povahu, ale nikdy se nestaneme Bohem. Asurové neboli démoni, kteří si myslí, že se Bohem může stát kdokoliv, jsou zavrženi.
Hodnovĕrná písma sestavily osobnosti, jako je Vyāsadeva, Nārada, Asita a Parāśara, což nejsou obyčejní lidé. Všichni následovníci védského způsobu života tyto slavné osobnosti uznávají, protože jejich hodnovĕrná písma jsou v naprostém souladu s védskými texty. Ti, kdo mají démonskou povahu, však jejich výrokům nevĕří a zámĕrnĕ vystupují proti Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a Jeho oddaným. Dnes se mezi obyčejnými lidmi stalo módou psát, co je napadne, a nechat se od dalších obyčejných lidí považovat za inkarnace Boha. Tato démonská mentalita je odsouzena v sedmé kapitole Bhagavad-gīty, kde je řečeno, že lotři a nejnižší z lidí, hlupáci a oslové kvůli své démonské povaze nejsou schopni přijmout Nejvyšší Osobnost Božství. Jsou přirovnáni k ulūkům neboli sovám, které na slunečním svĕtle nemohou otevřít oči. Protože nesnášejí sluneční svĕtlo, schovávájí se před ním, a tak jej nikdy nespatří. Nemohou uvĕřit, že by taková záře mohla existovat.