Text 155
akṣaṇvatāṁ phalam idaṁ na paraṁ vidāmaḥ
sakhyaḥ paśūn anuviveśayator vayasyaiḥ
vaktraṁ vrajeśa-sutayor anuveṇu-juṣṭaṁ
yair vā nipītam anurakta-kaṭākṣa-mokṣam
akṣaṇ-vatām – tĕch, kdo mají oči; phalam – plod; idam – tento; na – ne; param – jiný; vidāmaḥ – víme; sakhyaḥ – ó přítelkynĕ; paśūn – krávy; anuviveśayatoḥ – způsobující, že přecházejí z jednoho lesa do druhého; vayasyaiḥ – s přáteli stejného vĕku; vaktram – tváře; vraja-īśa – Mahārāje Nandy; sutayoḥ – dvou synů; anuveṇu-juṣṭam – jež mají flétny; yaiḥ – jimiž; vā – nebo; nipītam – vstřebávané; anurakta – láskyplné; kaṭa-akṣa – pohledy; mokṣam – vydávající.
(Gopī řekly:) „Ó přítelkynĕ, oči, které vidí překrásné tváře synů Mahārāje Nandy, jsou vskutku šťastné. Když tito dva synové vcházejí do lesa, obklopeni svými přáteli, ženou před sebou krávy, své flétny přikládají k ústům a s láskou pohlížejí na obyvatele Vrindávanu. Myslíme si, že pro ty, kdo mají oči, není nic dokonalejšího, co by mohli zhlédnout.“
Má-li človĕk dostatek štĕstí, může Kṛṣṇu vidĕt stále, tak jako gopī. V Brahma-saṁhitĕ je řečeno, že mudrci, jejichž oči jsou potřeny balzámem čisté lásky, mohou v nitru svého srdce neustále vidĕt podobu Śyāmasundara (Kṛṣṇy). Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.21.7) zpívaly gopī při příchodu období śarat.