Text 127

Argument Śrī Caitanyi Mahāprabhua popsaný v tomto verši může i obyčejný človĕk snadno pochopit na příkladu slunce, které již od nepamĕti vydává neomezené množství svĕtla a tepla, a přesto se jeho síla ani trochu nezmenšila. Moderní vĕda vĕří tomu, že celý vesmírný projev je udržován právĕ sluncem, a skutečnĕ můžeme vidĕt, jak vliv a následky slunečního svĕtla ve vesmíru udržují řád. Růst rostlin, a dokonce i obíhání planet se odehrává díky slunečnímu teplu a svĕtlu. Moderní vĕdci proto nĕkdy považují slunce za původní příčinu stvoření, aniž by vĕdĕli, že je pouze médium, protože je také stvořeno svrchovanou energií Nejvyšší Osobnosti Božství. Vedle slunce a zázračného kamene je tu ještĕ mnoho dalších hmotných vĕcí, které přemĕňují svoji energii, a přesto zůstávají stejné. Není tedy nutné, aby se původní příčina, Nejvyšší Osobnost Božství, mĕnila spolu s přemĕnami svých různých energií.

Nepravost Śaṅkarācāryových vysvĕtlení vivarta-vādy a pariṇāma-vādy odhalili vaiṣṇavští ācāryové, zvláštĕ Jīva Gosvāmī, podle jehož názoru Śaṅkarācārya ve skutečnosti nepochopil Vedānta-sūtru. Śaṅkara například v sūtře ānanda-mayo 'bhyāsāt vyložil příponu mayaṭ za pomoci hry se slovy tak, že samotný jeho výklad dokazuje, jak nedostatečné poznání Vedānta-sūtry mĕl a jak chtĕl aforismy vedāntské filosofie pouze podpořit svůj impersonalismus. To se mu ale nepovedlo, protože nebyl schopen předložit pádné argumenty. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti cituje výrok brahma pucchaṁ pratiṣṭhā (Taittirīya Up. 2.5), který je védským důkazem toho, že původem všeho je Brahman. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho vykládal Śrīpāda Śaṅkarācārya různá sanskrtská slova tak, aby naznačil, že Vyāsadeva nemĕl témĕř žádné poznání o vyšší logice. Tyto bezostyšné úchylky od skutečného významu Vedānta-sūtry vytvořily třídu lidí, kteří se hrou se slovy snaží odvozovat z védské literatury, a zvláštĕ z Bhagavad-gīty, různé nepřímé významy. Jeden z nich dokonce prohlašoval, že slovo kurukṣetra znamená tĕlo. Tyto výklady naznačují, že ani Pán Kṛṣṇa, ani Vyāsadeva neumĕli správnĕ používat slova nebo etymologická pravidla. Chtĕjí nás tak dovést k závĕru, že Pán Kṛṣṇa osobnĕ nevĕdĕl, o čem mluví, a Vyāsadeva nevĕdĕl, co píše, a proto Pán Kṛṣṇa nechal na māyāvādīch, aby Jeho knihu pozdĕji vysvĕtlili. Takové výklady však pouze dokazují, že jejich autoři mají pramálo smyslu pro filosofii.

Místo zbytečného ztrácení času scestným odvozováním nepřímých významů z Vedānta-sūtry a další védské literatury bychom mĕli přijmout slova tĕchto knih taková, jaká jsou. Proto v našem vydání Bhagavad-gīty takové, jaká je nemĕníme význam původních slov. Budeme-li studovat i Vedānta- -sūtru takovou, jaká je, bez náladového falšování, pak ji velmi snadno pochopíme. Śrīla Vyāsadeva proto vysvĕtluje Vedānta-sūtru, počínaje první sūtrou janmādy asya yataḥ, ve svém Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1):

„Medituji o Nĕm (Pánu Śrī Kṛṣṇovi), transcendentální skutečnosti, jenž je prvotní příčinou všech příčin, z nĕhož se projevují všechny vesmíry, v nĕmž spočívají a jímž jsou zničeny. Medituji o tomto vĕčnĕ zářícím Pánu, který si je přímo i nepřímo vĕdom všech projevů, a přesto je zcela nezávislý.“ Nejvyšší Osobnost Božství dobře ví, jak vše dokonale zařídit. Je abhijña, vždy plnĕ při vĕdomí. Proto v Bhagavad-gītĕ (7.26) říká, že zná vše, minulost, současnost i budoucnost, ale Jeho nikdo mimo Jeho oddaných nezná takového, jaký je. Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, tedy alespoň částečnĕ znají oddaní Pána, ale māyāvādští filosofové, kteří ve své snaze pochopit Absolutní Pravdu zbytečnĕ spekulují, pouze ztrácejí čas.