Text 128

V Bhagavad-gītĕ (8.13) je sláva oṁkāry popsána takto:
 

Tento verš vyjadřuje, že oṁkāra neboli praṇava je přímým zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud tedy nĕkdo v čase smrti myslí na oṁkāru, myslí na Nejvyšší Osobnost Božství, a je proto okamžitĕ přemístĕn do duchovního svĕta. Oṁkāra je základním principem všech védských manter, protože je zastoupením Pána Kṛṣṇy, jehož poznání je konečným cílem Véd, jak je řečeno v Bhagavad-gītĕ (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Māyāvādī tato jednoduchá fakta vysvĕtlená v Bhagavad-gītĕ nemohou pochopit, ale přesto se pyšní tím, že jsou vedāntisty. Nĕkdy proto takové vedāntské filosofy označujeme jako vidantisty neboli bezzubé (vi znamená „bez“ a dantī znamená „ten, kdo má zuby“). Výroky Śaṅkarovy filosofie představují zuby māyāvādských filosofů, které jsou neustále vyráženy silnými argumenty vaiṣṇavských filosofů, jakými jsou velcí ācāryové, zvláštĕ Rāmānujācārya. Śrīpāda Rāmānujācārya a Madhvācārya vyrážejí zuby māyāvādským filosofům, kteří proto mohou být nazváni vidantī, „bezzubí“.
 

Jak již bylo řečeno výše, transcendentální vibrace oṁkāra je vysvĕtlena v Bhagavad-gītĕ (8.13):
 

„Když se yogī ustálil v této yoze a pronáší posvátnou slabiku oṁ, svrchované spojení písmen, a pak opouští tĕlo s myšlenkami na Nejvyšší Osobnost Božství, určitĕ dospĕje na duchovní planety.“ Pokud pochopíme, že oṁkāra je zvukovým zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství, výsledek bude samozřejmĕ stejný, ať zpíváme oṁkāru, nebo Hare Kṛṣṇa mantru.
 

Význam transcendentální vibrace oṁkāry je dále vysvĕtlen v Bhagavad- -gītĕ (9.17):
 

„Jsem otcem tohoto vesmíru, matkou, oporou i dĕdem. Jsem předmĕtem poznání, tím, co očišťuje, a slabikou oṁ.Jsem také Ṛg, Sāma i Yajur Veda.“
 

Transcendentální vibrace oṁ je také vysvĕtlena v Bhagavad-gītĕ (17.23):

„Již od počátku stvoření se tyto tři slabiky oṁ tat sat používají k označení Nejvyšší Absolutní Pravdy (Brahmanu). Pronášeli je brāhmaṇové, když zpívali védské mantry a konali obĕti pro uspokojení Nejvyššího.“
 

O slávĕ oṁkāry pojednává veškerá védská literatura. Śrīla Jīva Gosvāmī ve svém díle Bhagavat-sandarbha říká, že ve védské literatuře je oṁkāra považována za zvukovou vibraci svatého jména Nejvyšší Osobnosti Božství. Pouze tato vibrace transcendentálního zvuku může podmínĕnou duši vysvobodit ze spárů māyi. Oṁkāře se občas také říká osvoboditel (tāra). Śrīmad-Bhāgavatam začíná vibrací oṁkāry: oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Významný komentátor Śrīdhara Svāmī kvůli tomu oṁkāru popsal jako semeno vysvobození z hmotného svĕta (tārāṅkura). A protože je Nejvyšší Pán absolutní, jsou Jeho svaté jméno a Jeho zvuková vibrace oṁkāra stejnĕ dobré jako On sám. Caitanya Mahāprabhu říká, že svaté jméno neboli oṁkāra, transcendentální zastoupení Nejvyšší Osobnosti Božství, obsahuje všechny Jeho energie.
 

Všechny energie jsou obsažené v posvátné vibraci svatého jména Pána. Není pochyb o tom, že svaté jméno Pána neboli oṁkāra je samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Jinými slovy ten, kdo zpívá oṁkāru a svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa, se okamžitĕ setkává přímo s Pánem v Jeho zvukové podobĕ. V Nārada-pañcarātře je jasnĕ řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství Nārāyaṇa se osobnĕ zjevuje tomu, kdo zpívá aṣṭākṣaru neboli osmislabičnou mantru oṁ namo nārāyaṇāya. Podobný výrok Māṇḍūkya Upaniṣady prohlašuje, že vše, co vidíme v duchovním svĕtĕ, je expanzí duchovní energie oṁkāry.
 

Na základĕ všech Upaniṣad Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že oṁkāra je Nejvyšší Absolutní Pravda a jako takovou ji přijímají všichni ācāryové a autority. Oṁkāra je bez počátku, nemĕnná, svrchovaná a nedotčená zánikem a vnĕjším znečištĕním. Oṁkāra je původ, střed a konec všeho a každá živá bytost, která takto oṁkāru pochopí, v ní dosáhne dokonalosti duchovní totožnosti. Protože se oṁkāra nachází v srdcích všech bytostí, je īśvarou, Nejvyšší Osobností Božství, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (18.61): īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati. Oṁkāra je stejnĕ dobrá jako Viṣṇu, jelikož je stejnĕ všudypřítomná. Ten, kdo ví, že se oṁkāra a Pán Viṣṇu od sebe neliší, nemá již nad čím naříkat a po čem toužit. Ten, kdo pronáší oṁkāru, již není śūdra, ale okamžitĕ se stává brāhmaṇou.Pouhým pronášením oṁkāry může pochopit, že celé stvoření představuje ucelenou jednotku neboli expanzi energie Nejvyššího Pána: idaṁ hi viśvaṁ bhagavān ivetaro yato jagat-sthāna-nirodha-sambhavāḥ – „Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je sám tímto vesmírem, a přesto zůstává mimo nĕj. Tento vesmírný projev pochází pouze z Nĕho, v Nĕm spočívá a do Nĕho po zničení vstoupí.“ (Bhāg. 1.5.20) Ti, kdo tomu nerozumí, docházejí k jinému závĕru, ale Śrīmad-Bhāgavatam říká, že celý tento vesmírný projev není nic jiného než expanze energie Nejvyššího Pána. Realizovat to je možné jednoduše zpíváním svatého jména Pána, oṁkāry.
 

Nemĕli bychom se ovšem pošetile domnívat, že jelikož je Nejvyšší Pán všemocný, vytvořili jsme si toto spojení písmen a, u a m, aby Ho zastupovalo. I když se jedná o spojení tří písmen a, u a m, tento transcendentální zvuk oṁkāry má skutečnou transcendentální moc a ten, kdo oṁkāru zpívá, velice brzy pozná, že se od sebe oṁkāra a Pán Viṣṇu neliší. Kṛṣṇa prohlašuje: praṇavaḥ sarva vedeṣu – „Jsem slabika oṁ ve védských mantrách.“ (Bg. 7.8) Závĕr je tedy takový, že mezi všemi inkarnacemi Nejvyšší Osobnosti Božství je oṁkāra inkarnací zvukovou. Toto tvrzení přijímají všechny Védy. Mĕli bychom mít neustále na pamĕti, že svaté jméno Pána a Pán samotný jsou vždy totožní (abhinnatvān nāma-nāminoḥ). Protože je oṁkāra základním principem veškerého védského poznání, pronáší se před vyslovením jakékoliv védské mantry. Bez oṁkāry není žádná védská mantra úspĕšná. Gosvāmī proto prohlašují, že praṇava (oṁkāra) je úplným zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství, a analyzovali oṁkārupodle písmen v ní obsažených takto:
 

Oṁkāru tvoří písmena a, u a m. A-kāreṇocyate kṛṣṇaḥ – písmeno a (a-kāra) označuje Kṛṣṇu, jenž je sarva-lokaika-nāyakaḥ, vládce všech živých bytostí a hmotných i duchovních planet. Nāyaka znamená „vůdce“. Kṛṣṇa je svrchovaným vůdcem (nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām). Písmeno u (u-kāra) označuje Śrīmatī Rādhārāṇī, Kṛṣṇovu energii blaženosti, a m (m-kāra) označuje živé bytosti (jīvy). Oṁ je tak úplným spojením Kṛṣṇy, Jeho energie a Jeho vĕčných služebníků. Oṁkāra jinými slovy zastupuje Kṛṣṇu, Jeho jméno, slávu, zábavy, doprovod, expanze, oddané, energie a všechno ostatní, co k Nĕmu patří. Pán Caitanya Mahāprabhu v tomto verši Śrī Caitanya- caritāmṛty říká: sarva-viśva-dhāma – oṁkāra je to, na čem vše spočívá, stejnĕ jako je tím, na kom vše spočívá, Kṛṣṇa (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham).
 

Māyāvādští filosofové považují za mahā-vākyu neboli hlavní védskou mantru mnoho védských manter jako například tat tvam asi (Chāndogya Upaniṣad 6.8.7), idaṁ sarvaṁ yad ayam ātmā a brahmedaṁ sarvam (Bṛhad- āraṇyaka Upaniṣad 2.5.1), ātmaivedaṁ sarvam (Chāndogya Upaniṣad 7.25.2) a neha nānāsti kiñcana (Kaṭha Upaniṣad 2.1.11). To je však velký omyl. Pouze oṁkāra je mahā-vākya. Všechny tyto ostatní mantry, které māyāvādī přijímají jako mahā-vākyu, jsou vedlejší a nelze je považovat za mahā-vākyu N neboli mahā-mantru. Mantra tat tvam asi je pouze částečné pochopení Véd na rozdíl od oṁkāry, představující úplné pochopení Véd. Transcendentálním zvukem, který v sobĕ zahrnuje veškeré védské poznání, je proto oṁkāra (praṇava).
 

Kromĕ oṁkāry nelze žádné ze slov pronášených následovníky Śaṅkarācāryi považovat za mahā-vākyu. Jsou to jen zbĕžné poznámky. Śaṅkarācārya ovšem nikdy zpívání mahā-vākyi oṁkāry nezdůrazňoval; jako mahā-vākyupřijímal pouze slova tat tvam asi. Představoval si, že živá bytost je Bůh, a tak překroutil význam všech manter Vedānta-sūtry, aby dokázal, že živé bytosti a Nejvyšší Absolutní Pravda neexistují oddĕlenĕ. To je stejné, jako když se politik snaží dokazovat nenásilí na základĕ Bhagavad-gīty. Kṛṣṇa vůči démonům používá násilí, a snažit se dokázat, že je Kṛṣṇa nenásilný, znamená Kṛṣṇu nakonec úplnĕ popřít. Takové výklady Bhagavad-gīty jsou absurdní, a totéž platí o Śaṅkarācāryových výkladech Vedānta-sūtry. Žádný normální, rozumný človĕk je neuzná. V současnosti je však Vedānta-sūtra překrucována nejen takzvanými vedāntisty, ale také jinými bezcharakterními lidmi, kteří jsou tak zkažení, že dokonce doporučují, aby sannyāsī jedli maso, ryby a vejce. Takzvaní následovníci Śaṅkary, neosobní māyāvādī, takto klesají hloubĕji a hloubĕji. Jak mohou tito nízcí lidé vysvĕtlovat Vedānta-sūtru,která je jádrem veškeré védské literatury?
 

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa – „Každý, kdo zaslechne výklad Vedānta-sūtry od māyāvādské školy, je naprosto ztracen.“ Bhagavad-gītā (15.15) vysvĕtluje: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – veškerá védská literatura smĕřuje k poznání Kṛṣṇy. Māyāvādská filosofie však každého od Kṛṣṇy odvedla. Hnutí Hare Kṛṣṇa je proto potřeba na celém svĕtĕ, aby zachránilo svĕt před degradací. Každý inteligentní a duševnĕ zdravý človĕk musí zavrhnout filosofické výklady māyāvādīch a přijmout výklady vaiṣṇavských ācāryů. Pro pochopení skutečného významu Véd by mĕl číst Bhagavad-gītu takovou, jaká je.