Text 48
tāṅre śikhāilā saba vaiṣṇavera dharma
bhāgavata-ādi śāstrera yata gūḍha marma
tāṅre – jemu (Sanātanovi Gosvāmīmu); śikhāilā – Pán ho učil; saba – všech; vaiṣṇavera – oddaných; dharma – pravidelné činnosti; bhāgavata – Śrīmad- -Bhāgavatamem; ādi – počínaje; śāstrera – zjevených písem; yata – veškeré; gūḍha – důvĕrné; marma – významy.
Śrī Caitanya Mahāprabhu poučil Sanātanu Gosvāmīho o všech pravidelných činnostech oddaného na základĕ Śrīmad-Bhāgavatamu a podobných písem, která tyto důvĕrné pokyny vyjevují.
V systému parampary musí být pokyny, které žák přijímá, také podložené zjevenými védskými písmy. Žádný člen učednické posloupnosti si nemůže vytvářet svoje vlastní způsoby chování. V linii Caitanyi Mahāprabhua je mnoho takzvaných následovníků vaiṣṇavismu, kteří se svĕdomitĕ neřídí závĕry śāster, a jsou proto považováni za apasampradāyu, což znamená, že jsou „mimo sampradāyu“. Nĕkteré z tĕchto skupin jsou známé jako āula, bāula, kartābhajā, neḍā, daraveśa, sāṅi, sahajiyā, sakhībhekī, smārta, jāta-gosāñi, ativāḍī, cūḍādhārī a gaurāṅga-nāgarī. Pokud chce nĕkdo přísnĕ následovat učednickou posloupnost Pána Caitanyi Mahāprabhua, nemĕl by se s tĕmito apasampradāyemi sdružovat.
Človĕk, kterého neučí pravý duchovní mistr, nemůže pochopit védskou literaturu. Když Pán Kṛṣṇa poučoval Arjunu, prohlásil zcela jasnĕ, aby zdůraznil tento bod, že Arjuna mohl pochopit tajemství Bhagavad-gīty jen díky tomu, že byl Jeho důvĕrný přítel a oddaný. Z toho nutnĕ vyplývá, že ten, kdo chce porozumĕt tajemství zjevených písem, musí vyhledat pravého duchovního mistra, s pokorou mu naslouchat a sloužit mu. Potom mu bude význam písem zjeven. Ve Védách (Śvetāśvatara Up. 6.23) se uvádí:
yasya deve parā bhaktir
yathā deve tathā gurau
yasyaite kathitā hy arthā
prakāśante mahātmanaḥ
„Skutečný význam písem je odhalen tomu, kdo má neochvĕjnou víru jak v Nejvyšší Osobnost Božství, tak v duchovního mistra.“ Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura doporučuje: sādhu-śāstra-guru-vākya, hṛdaye kariyā aikya. Význam tohoto pokynu je, že aby mohl človĕk pochopit skutečný smysl duchovního života, musí brát v úvahu pokyny sādhua, zjevených písem a duchovního mistra. Sādhu (svĕtec neboli vaiṣṇava) ani pravý duchovní mistr neříká nic, co by přesahovalo rámec schválený zjevenými písmy. Výroky zjevených písem se proto shodují s výroky pravého duchovního mistra a svatých osob. Človĕk tedy musí jednat s ohledem na tyto tři důležité zdroje poznání.