Text 19

Tento odstavec je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (5.6.18). Když Śrī Śukadeva Gosvāmī popisoval Ṛṣabhadevův charakter, citováním tohoto verše odlišil bhakti-yogu a osvobození. Ve svém vztahu k Yaduovcům a Pāṇḍuovcům Pán nĕkdy jednal jako jejich vládce, nĕkdy jako rádce, přítel, hlava rodiny, a jindy dokonce jako jejich sluha. Jednou musel vykonat Yudhiṣṭhirův pokyn a doručit dopis, který Yudhiṣṭhira napsal Duryodhanovi ohlednĕ mírových jednání. Jindy se zase stal Arjunovým vozatajem. To jasnĕ dokresluje, že v bhakti-yoze je mezi Nejvyšší Osobností Božství a oddaným vztah založený na transcendentálních náladách, známých jako dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Chce-li oddaný od Nejvyšší Osobnosti Božství jen osvobození, snadno je od Nĕho získá, což potvrzuje i Bilvamaṅgala Ṭhākura. Muktiḥ svayaṁ mukulitāñjali sevate 'smān – pro oddaného není mukti nijak zvláštĕ důležité, protože neustále stojí u jeho dveří a čeká, jak by mu mohlo sloužit. Oddaný tedy musí být přitahován chováním obyvatel Vrindávanu, kteří žijí ve vztahu s Kṛṣṇou. Zemĕ, voda, krávy, stromy a kvĕtiny Kṛṣṇovi slouží v śānta-rase, Jeho služebníci v dāsya-rase a Jeho přátelé pasáčci v sakhya-rase. Starší gopī a gopové Kṛṣṇovi slouží jako otec a matka, strýc a další příbuzní, a mladé gopī, pasačky, slouží Kṛṣṇovi s milostnou láskou.

Při oddané službĕ musí mít oddaný přirozený sklon sloužit Kṛṣṇovi v jednom z tĕchto transcendentálních vztahů. To je opravdový úspĕch v životĕ. Získat osvobození není pro oddaného vůbec tĕžké. Dokonce i ten, kdo není schopen navázat vztah s Kṛṣṇou, může získat osvobození splynutím se září Brahmanu. Tomu se říká sāyujya-mukti. Vaiṣṇavové sāyujya- mukti nikdy nepřijmou, i když nĕkdy přijmou nĕkterou z ostatních forem osvobození, jmenovitĕ sārūpya, sālokya, sāmīpya a sārṣṭi. Čistý oddaný ale žádný z tĕchto druhů osvobození nepřijme, protože chce jen v transcendentálním vztahu sloužit Kṛṣṇovi. To představuje úroveň dokonalosti v duchovním životĕ. Māyāvādští filosofové touží po splynutí se září Brahmanu, i když oddaní tento druh osvobození vždy ignorují. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī Ṭhākura při popisování tohoto druhu mukti, zvaného kaivalya neboli ztotožnĕní se s Nejvyšším, řekl: kaivalyaṁ narakāyate – „splynout s Pánem je stejné jako jít do pekla.“ Ideál māyāvādské filosofie, kterým je splynutí s Nejvyšším, je pro oddaného pekelný a nikdy jej nepřijme. Māyāvādští filosofové nevĕdí, že i když splynou se září Nejvyššího, nenajdou tam konečný klid. Individuální duše nemůže žít v záři Brahmanu ve stavu nečinnosti, a tak po nĕjakém čase začne znovu toužit po činnosti. Protože si však není vĕdoma svého vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, a není tedy duchovnĕ činná, musí znovu sestoupit do tohoto hmotného svĕta a vykonávat další činnosti zde. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

Protože māyāvādští filosofové nemají žádné poznatky o transcendentální službĕ Pánu, musí dokonce i poté, co dosáhli osvobození od hmotných činností a splynuli se září Brahmanu, znovu sestoupit do tohoto hmotného svĕta, aby otevírali nemocnice, školy nebo se vĕnovali podobným filantropickým činnostemi.