Text 44
mālī manuṣya āmāra nāhi rājya-dhana
phala-phula diyā kari’ puṇya upārjana
mālī – zahradník; manuṣya – človĕk; āmāra – Moje; nāhi – není; rājya – království; dhana – bohatství; phala – plody; phula – kvĕty; diyā – dávající; kari' – činím; puṇya – zbožnost; upārjana – dosažení.
„Jsem jenom zahradník. Nemám ani království, ani velké bohatství. Mám jen nĕjaké ovoce a kvĕty, které chci využít tak, abych v životĕ dosáhl zbožnosti.“
Při své službĕ lidské společnosti se Śrī Caitanya Mahāprabhu představuje jako nepříliš velký boháč, čímž naznačuje, že ten, kdo chce prospívat lidstvu, nemusí být bohatý. Zámožní lidé jsou nĕkdy pyšní na to, že mohou pro lidstvo dĕlat nĕco prospĕšného, což ostatní nemohou. Praktickým příkladem toho jsou období, kdy je v Indii kvůli suchu nedostatek potravin. Tehdy nĕkteří členové bohatších vrstev s pomocí vlády velice okázalým způsobem pyšnĕ rozdávají jídlo, jako kdyby pouze tyto činnosti mĕly lidem přinést prospĕch. Dejme tomu, že by nebyly žádné obilniny. Jak by potom boháči rozdávali jídlo? Úroda obilí je zcela v Božích rukách. Kdyby nepršelo, nebylo by obilí, a tak by tito boháči nemohli lidem nic rozdávat.
Skutečným životním cílem tedy je uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu píše, že oddaná služba je tak vznešená, že je příznivá a přínosná pro každého človĕka. Śrī Caitanya Mahāprabhu také prohlásil, že k šíření bhakti, učení o oddané službĕ, není třeba být velkým boháčem. Každý, kdo toto umĕní ovládá, to může dĕlat, a tak lidstvu prokazovat tu nejlepší službu. Pán Caitanya Mahāprabhu přijímá roli zahradníka, protože zahradník obvykle není moc bohatý, ale má ovoce a kvĕty. Každý může pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství oddanou službou získat nĕjaké ovoce a kvĕty, jak Pán doporučuje v Bhagavad-gītĕ (9.26):
patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ
yo me bhaktyā prayacchati
tad ahaṁ bhakty-upahṛtam
aśnāmi prayatātmanaḥ
Bohatstvím, majetkem a vysokým postavením nikdo Nejvyššího Pána neuspokojí, ale každý si může obstarat kousek ovoce nebo kvĕt a obĕtovat je Pánu. Pán říká, že pokud Mu tyto vĕci obĕtujeme s oddaností, přijme je a sní je. Když Kṛṣṇa jí, uspokojí to celý svĕt. V Mahābhāratĕ je popsán příbĕh, jak bylo tím, že se Kṛṣṇa najedl, uspokojeno šedesát tisíc žáků Durvāsy Muniho. Pokud se nám tedy podaří naším životem (prāṇaiḥ), majetkem (arthaiḥ), inteligencí (dhiyā) nebo slovy (vācā) uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, celý svĕt bude přirozenĕ šťastný. Naší hlavní povinností proto je svými činnostmi, penĕzi a slovy uspokojovat Nejvyššího Pána. To je velmi jednoduché. I když je človĕk bez penĕz, může každého učit o Hare Kṛṣṇa mantře. Může jít všude, do každého domu, a všechny žádat, aby zpívali Hare Kṛṣṇa mantru. Tak na celém svĕtĕ zavládne štĕstí a mír.