Text 17
rājā kahe, — bhaṭṭa tumi vijña-śiromaṇi
tumi tāṅre ‘kṛṣṇa’ kaha, tāte satya māni
rājā kahe – král řekl; bhaṭṭa – Sārvabhaumo Bhaṭṭācāryo; tumi – ty; vijña-śiromaṇi – nejzkušenĕjší ze vzdĕlaných učenců; tumi – ty; tāṅre – Jeho; kṛṣṇa kaha – oslovuješ jako Kṛṣṇu; tāte – tvůj výrok; satya māni – přijímám jako pravdu.
Král řekl: „Bhaṭṭācāryo, jsi ta nejvzdĕlanĕjší a nejzkušenĕjší osoba, kterou znám. Pokud tedy oslovuješ Śrī Caitanyu Mahāprabhua jako Pána Kṛṣṇu, přijímám to jako pravdu.“
Toto je způsob, jak dĕlat pokrok v duchovní vĕdĕ. Aby mĕl človĕk cestu duchovního pokroku volnou, musí přijmout slova ācāryi, pravého duchovního mistra. To je tajemství úspĕchu. Naším vůdcem se však musí stát duchovní mistr, který je opravdu ryzím oddaným, nekompromisnĕ a bez odchylky následujícím pokyny předchozího ācāryi. Žák musí přijmout vše, co duchovní mistr řekne. Jedinĕ tehdy je úspĕch zaručen. To je védský postup.
Sārvabhauma Bhaṭṭācārya byl brāhmaṇa a seberealizovaná duše, kdežto Pratāparudra byl kṣatriya. Kṣatriyští králové se vždy vĕrnĕ řídili radami učených brāhmaṇů a svatých osob a tak vládli své zemi. Vaiśyové se zase řídili příkazy krále a śūdrové sloužili třem vyšším třídám. Brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové tak spolupracovali a vykonávali své příslušné povinnosti. Výsledkem byla poklidná společnost a lidé mohli plnit své povinnosti ohlednĕ rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy. Tak byli v tomto životĕ šťastní a schopní vrátit se domů, zpátky k Bohu.