Text 194

Neosobní monisté nevĕří, že Bůh je jediným objektem uctívání a že živé bytosti jsou Jeho vĕčnými služebníky. Podle monistů mohou být Bůh a oddaný v hmotných podmínkách oddĕlení, ale v duchovním postavení mezi nimi není rozdíl. Tomu se říká advaita-siddhānta neboli monistický závĕr. Monisté považují oddanou službu Pánu za hmotnou činnost, a proto ji staví na stejnou úroveň s karmou neboli ploduchtivým jednáním. Tato monistická chyba je velkou překážkou na cestĕ k oddané službĕ.

Tato debata mezi Advaitou Ācāryou a Nityānandou byla předstíranou hádkou, která mĕla sloužit jako velké ponaučení pro všechny oddané. Śrī Nityānanda Prabhu chtĕl zdůraznit, že Advaita Ācārya jako čistý oddaný nesouhlasil s monistickým závĕrem. Závĕrem oddané služby je:

„Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto nedvojnou podstatu Brahman, Paramātmā a Bhagavān.“ (Śrīmad-Bhāgavatam 1.2.11)

Absolutní poznání tvoří Brahman, Paramātmā a Bhagaván. Tento závĕr se liší od závĕru monistů. Śrīla Advaita Ācārya dostal titul ācārya proto, že šířil učení bhakti, ne filosofii monismu. Skutečný závĕr advaita-siddhānty, vyjádřený na samotném začátku Caitanya-caritāmṛty (Ādi 1.3), je jiný než filosofie monistů. Zde advaita-siddhānta znamená advaya-jñāna neboli jednota v různorodosti. Śrīla Nityānanda Prabhu ve skutečnosti tou přátelskou předstíranou hádkou Śrīlu Advaitu Ācāryu vychvaloval. Přednesl vaiṣṇavské závĕry v souladu s jednoznačnými slovy Bhāgavatamu – vadanti tat tattva-vidaḥ. To je také závĕr mantry z Chāndogya Upaniṣady – ekam evādvitīyam.

Oddaný ví, že existuje jednota v různorodosti. Mantry śāster nepodporují monistické závĕry impersonalistů a vaiṣṇavská filosofie impersonalismus bez různorodosti také nepřijímá. Brahman je nejvĕtší, vše se nachází v Nĕm a to je jednota. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ (7.7): mattaḥ parataraṁ nānyat – není nikdo, kdo by byl Kṛṣṇovi nadřazený. On je původní podstata, protože všechny kategorie pocházejí z Nĕho. Je tedy se všemi kategoriemi totožný a zároveň se od nich liší. Pán se neustále vĕnuje různým duchovním činnostem, ale monisté duchovní různorodosti nerozumĕjí. Závĕrem je, že i když jsou energie a její zdroj totožní, v energii pocházející z energetického zdroje existuje různorodost. V této různorodosti je rozdíl mezi různými částmi osobního já, mezi druhy stejné kategorie a mezi druhy různých kategorií. V kategoriích, které jsou chápány jako poznání, znalec a předmĕt poznání, je jinými slovy vždy rozdíl. Díky vĕčné existenci poznání, znalce a předmĕtu poznání oddaní všude vĕdí o vĕčné existenci podoby, jména, vlastností, zábav a doprovodu Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaní nikdy nesouhlasí s monistickým kázáním jednoty. Dokud se človĕk nedrží pojetí znalce, předmĕtu poznání a poznání, nemůže pochopit duchovní různorodost, ani nemůže vychutnávat transcendentální blaženost této duchovní různorodosti.

Filosofie monismu je upravenou podobou buddhistické filosofie voidismu. V předstírané hádce se Śrī Advaitou Ācāryou Śrī Nityānanda Prabhu tento druh monistické filosofie zavrhl. Vaiṣṇavové Pána Śrī Kṛṣṇu zajisté uznávají jako nejvyššího „jednoho“, a to, co je bez Kṛṣṇy, se nazývá māyā neboli to, co neexistuje. Vnĕjší māyā se projevuje ve dvou fázích – jako jīva-māyā neboli živé bytosti a jako guṇa-māyā neboli hmotný svĕt. V hmotném svĕtĕ se vyskytuje prakṛti (hmotná příroda) a pradhāna (složky hmotné přírody). Pro toho, kdo si začne být vĕdom Kṛṣṇy, však rozdíl mezi hmotnou a duchovní různorodostí neexistuje. Pokročilý oddaný jako Prahlāda Mahārāja vidí vše jako jedno – Kṛṣṇu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.4.37) se uvádí: kṛṣṇa-graha-gṛhītātmā na veda jagad īdṛśam. Ten, kdo si je plnĕ vĕdom Kṛṣṇy, nerozlišuje mezi hmotným a duchovním. Vidí vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, a tudíž jako duchovní. Śrīla Advaita Ācārya skrze advaya-jñāna-darśan oslavoval čistou oddanou službu. Śrīla Nityānanda Prabhu zde sarkasticky zavrhuje filosofii neosobních monistů a vychvaluje správnou filosofii nedvojnosti Śrī Advaity Ācāryi.