Text 133

Zde je vysvĕtlen rozdíl mezi Absolutní a relativní pravdou. Pán Gopīnātha zde otevřenĕ přiznává, že je zlodĕj. Ukradl nádobu sladké rýže a nebylo to zatajováno, protože Jeho kradení je zdrojem velké transcendentální blaženosti. V hmotném svĕtĕ je krádež trestným činem, ale v duchovním svĕtĕ je Pánovo kradení zdrojem transcendentální blaženosti. Svĕtští darebáci, kteří nechápou absolutní povahu Osobnosti Božství, nĕkdy o Pánu Śrī Kṛṣṇovi říkají, že je nemorální, aniž by vĕdĕli, že Jeho zdánlivĕ nemorální činnosti, které nezůstávají v tajnosti, přinášejí oddaným velkou blaženost. Tito darebáci nechápou transcendentální chování Nejvyšší Osobnosti Božství a hanobí Pánův charakter, čímž se okamžitĕ řadí do kategorie nevĕřících (kam patří darebáci, nejnižší z lidí, démoni a ti, jejichž poznání unesla iluzorní energie). Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (7.15) vysvĕtluje:

„Ničemové, kteří jsou naprosto hloupí, nejnižší z lidí, jejichž poznání unesla iluze a kteří mají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.“

Svĕtští darebáci nechápou, že cokoliv Kṛṣṇa dĕlá, je díky své absolutní povaze vždy dobré. Tuto Pánovu vlastnost vysvĕtluje Śrīmad-Bhāgavatam (10.33.29). Nĕkdo může považovat určité činnosti svrchovanĕ mocné osoby podle svĕtských mĕřítek za zcela nemorální, ale to neodpovídá skutečnosti. Slunce například vysává vodu ze zemského povrchu, a to nejen z moří, ale také ze špinavých stok, obsahujících moč a další nečisté substance. Slunce se tím však neznečistí, ale naopak nečisté místo očistí. I když oddaný přistoupí k Pánu s nĕjakým nemorálním či nevhodným zámĕrem, přesto se očistí; Pán zůstává nedotčen. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.29.15) je řečeno, že když nĕkdo přijde za Nejvyšším Pánem dokonce i na popud chtíče, hnĕvu nebo strachu (kāmaṁ krodhaṁ bhayaṁ), bude očištĕn. Gopī jako mladé dívky přišly za Kṛṣṇou, protože to byl krásný mladý chlapec. Z vnĕjšího pohledu to vypadá, že je za Pánem pohánĕl chtíč, a Pán s nimi o půlnoci tančil. Ze svĕtského pohledu se tyto činnosti mohou jevit jako nemorální, protože vdaná ani svobodná dívka nemůže opustit domov, aby se stýkala s nĕjakým mladíkem a tančila s ním. Přestože je to ze svĕtského pohledu nemorální, činnosti gopī jsou uznávány jako nejvyšší forma uctívání, protože to byl Pán Kṛṣṇa, za kým se svými chtivými touhami uprostřed noci přišly.

Neoddaní však tyto vĕci nemohou pochopit. Kṛṣṇu je třeba poznat v tattvĕ (pravdĕ). Je třeba použít zdravý rozum a uvĕdomit si, že když pouhým zpíváním Kṛṣṇova svatého jména se človĕk očistí, jak by potom mohl být Kṛṣṇa nemorální? Svĕtští hlupáci jsou však naneštĕstí uznáváni za představitele učenosti a jsou jim udílena vysoká místa, ze kterých učí širokou populaci bezbožné zásady. To je vysvĕtleno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.31): andhā yathāndhair upanīyamānāḥ. Slepci se snaží vést další slepce. Protože pochopení tĕchto darebáků je nezralé, obyčejní lidé by nemĕli Kṛṣṇovy zábavy s gopīmi rozebírat. Neoddaný by nemĕl rozebírat ani to, jak Pán krade sladkou rýži pro své oddané. Je zde varování, abychom na takové vĕci ani nemysleli. Kṛṣṇa je nejčistší z nejčistších, ale svĕtští lidé se myšlením na Kṛṣṇovy zábavy, které se jeví jako nemorální, sami znečistí. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto o Kṛṣṇových činnostech s gopīmi nikdy veřejnĕ nemluvil. Tyto vztahy rozebíral pouze se svými třemi důvĕrnými přáteli. O rāsa-līle nikdy nemluvil veřejnĕ, jak to dĕlají placení přednašeči, i když nerozumĕjí ani Kṛṣṇovi, ani povaze publika. Śrī Caitanya Mahāprabhu však doporučoval veřejné zpívání svatého jména ve velkém tolik hodin, kolik je jen možné.