Text 137
svataḥ-pramāṇa veda satya yei kaya
‘lakṣaṇā’ karile svataḥ-prāmāṇya-hāni haya
svataḥ-pramāṇa – dokazující sama sebe; veda – védská literatura; satya – pravda; yei – cokoliv; kaya – říká; lakṣaṇā – výklad; karile – vytvářením; svataḥ-prāmāṇya – schopnost být sama sobĕ důkazem; hāni – ztracená; haya – stává se.
„Védské výroky jsou samy sobĕ důkazem. Cokoliv říkají, se musí přijmout. Pokud je vykládáme podle svých vlastních představ, autorita Véd se okamžitĕ ztrácí.“
Ze čtyř hlavních druhů důkazů – přímého vnímání, hypotézy, historického odkazu a Véd – je védský důkaz uznáván jako nejpřednĕjší. Chceme-li vysvĕtlovat Védy po svém, musíme si vymyslet nĕjaký výklad podle toho, co chceme dĕlat. Takový výklad představíme jako návrh či hypotézu, což ovšem znamená, že to není skutečná pravda a vlastní důkaz je ztracen.
Śrīla Madhvācārya ve svém komentáři k aforismu dṛśyate tu (Vedānta-sūtra 2.1.6) uvádí následující citát z Bhaviśya Purāṇy:
ṛg-yajuḥ-sāmātharvāś ca
bhārataṁ pañcarātrakam
mūla-rāmāyaṇaṁ caiva
veda ity eva śabditāḥ
purāṇāni ca yānīha vaiṣṇavāni vido viduḥ
svataḥ-prāmāṇyam eteṣāṁ nātra kiñcid vicāryate
Ṛg Veda, Yajur Veda, Sāma Veda, Atharva Veda, Mahābhārata, Pañcarātra a původní Rāmāyaṇa jsou považovány za védskou literaturu. Purāṇy (jako je Brahma-vaivarta Purāṇa, Nāradīya Purāṇa, Viṣṇu Purāṇa a Bhāgavata Purāṇa) jsou zvláštĕ určeny pro vaiṣṇavy a je to také védská literatura. Cokoliv je tedy v Purāṇāch, Mahābhāratĕ a Rāmāyaṇĕ uvedeno, je důkazem samo o sobĕ a není třeba to vykládat. Bhagavad-gītā se rovnĕž nachází v Mahābhāratĕ, a proto jsou všechny její výroky důkazy samy o sobĕ. Výkladů tedy není třeba, a pokud je vytváříme, je celá autorita védské literatury ztracena.