Text 219
yat te sujāta-caraṇāmburuhaṁ staneṣu
bhītāḥ śanaiḥ priya dadhīmahi karkaśeṣu
tenāṭavīm aṭasi tad vyathate na kiṁ svit
kūrpādibhir bhramati dhīr bhavad-āyuṣāṁ naḥ
yat – protože; te – Tvoje; sujāta – jemné; caraṇa-ambu-ruham – lotosové nohy; staneṣu – na ňadra; bhītāḥ – obávající se; śanaiḥ – velice opatrnĕ; priya – ó drahý; dadhīmahi – pokládáme; karkaśeṣu – hrubá a tvrdá; tena – takovýma lotosovýma nohama; aṭavīm – lesem; aṭasi – chodíš; tat vyathate – jsou zraňovány; na – ne; kim svit – ať už; kūrpa-ādibhiḥ – malými kamínky; bhramati – mate; dhīḥ – inteligenci; bhavat-āyuṣām – tĕch, kdo na Tebe myslí jako na svůj život; naḥ – nás.
„(Gopī řekly:) ,Drahý Kṛṣṇo, velice opatrnĕ si pokládáme Tvé jemné lotosové nohy na svá tvrdá ňadra. Když chodíš lesem, do Tvých hebkých lotosových nohou se zabodávají malé kamínky. Bojíme se, že Tĕ to bolí. Jsi pro nás vším, a proto jsou naše mysli velmi rozrušené, když Tvé lotosové nohy zakoušejí bolest.̀“
Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.31.19).