Text 121
nāyaṁ śriyo ’ṅga u nitānta-rateḥ prasādaḥ
svar-yoṣitāṁ nalina-gandha-rucāṁ kuto ’nyāḥ
rāsotsave ’sya bhuja-daṇḍa-gṛhīta-kaṇṭha-
labdhāśiṣāṁ ya udagād vraja-sundarīṇām
na – ne; ayam – toto; śriyaḥ – bohynĕ štĕstí; aṅge – na hrudi; u – bĕda; nitānta-rateḥ – ta, která má důvĕrný vztah; prasādaḥ – přízeň; svaḥ – z nebeských planet; yoṣitām – žen; nalina – lotosového kvĕtu; gandha – majících vůni; rucām – a tĕlesný lesk; kutaḥ – mnohem ménĕ; anyāḥ – jiné; rāsa-utsave – při slavnosti tance rāsa;
„,Když Pán Śrī Kṛṣṇa tančil s gopīmi bĕhem rāsa-līly, objímal je svými pažemi okolo krku. Takové transcendentální příznĕ se nikdy nedostalo bohyni štĕstí ani ostatním společnicím v duchovním svĕtĕ. O nĕčem takovém se nikdy nesnilo ani tĕm nejkrásnĕjším dívkám z nebeských planet, jejichž tĕlesný lesk a vůnĕ připomínají krásu a vůni lotosových kvĕtů. Co potom říci o pozemšťankách, které mohou být překrásné podle svĕtských mĕřítek?̀“
Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.47.60).