Text 49

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že podle buddhistického učení existují dva způsoby, jak chápat filosofii. Jednomu se říká hīnāyāna a druhému mahāyāna. Cesta buddhismu má devĕt zásad: (1) Stvoření je vĕčné, proto není třeba stvořitele. (2) Tento vesmírný projev je neskutečný. (3) Pravdou je „já jsem“. (4) Probíhá opakované rození a umírání. (5) Pán Buddha je jediným zdrojem pochopení pravdy. (6) Nirvāṇa neboli úplné zničení je konečným cílem. (7) Buddhova filosofie je jedinou filosofickou cestou. (8) Védy jsou výtvorem lidských bytostí. (9) Doporučují se zbožné činnosti, prokazování milosti druhým atp.

Nikdo nemůže dosáhnout Absolutní Pravdy argumenty. Jeden človĕk může být dobrý v logice a druhý ještĕ lepší v argumentech, ale protože logika zahrnuje mnohé překrucování významu slov, argumentováním nelze dospĕt ke skutečným závĕrům o Absolutní Pravdĕ. Následovníkům védských zásad je to zřejmé. Zde však vidíme, že Śrī Caitanya Mahāprabhu porazil buddhistickou filosofii argumenty. Ti, kdo v ISKCONu káží, se zajisté setkají s mnoha lidmi, kteří vĕří v intelektuální argumenty. Vĕtšina z tĕchto lidí neuznává autoritu Véd, ale intelektuální spekulace a argumenty uznávají. Kazatelé nauky o vĕdomí Kṛṣṇy by proto mĕli být připravení porážet druhé pomocí argumentů, stejnĕ jako to dĕlal Śrī Caitanya Mahāprabhu. Tento verš jasnĕ říká: tarkei khaṇḍila prabhu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu předložil tak mocné argumenty, že Mu buddhisté nebyli schopni oponovat a nedokázali prosadit svoje učení.

Jejich první zásadou je, že stvoření existuje neustále. Kdyby to však byla pravda, nemohla by existovat teorie zničení. Buddhisté říkají, že zničení či rozpuštĕní je nejvyšší pravdou. Pokud tedy existuje stvoření vĕčnĕ, žádné rozpuštĕní ani zničení nepřipadá v úvahu. Tento argument není příliš silný, protože naše praktická zkušenost je taková, že hmotné vĕci mají svůj začátek, prostředek a konec. Konečným cílem buddhistické filosofie je rozpuštĕní tĕla. To si kladou za cíl proto, že tĕlo má svůj počátek. Celý vesmírný projev je také takovým obrovským tĕlem, a pokud přijmeme jako fakt, že existuje neustále, zničení nepřipadá v úvahu. Snaha vše zničit a dosáhnout tak nicoty, je proto absurdní. Na základĕ naší praktické zkušenosti musíme připustit, že stvoření má počátek, a když to uznáme, musíme uznat i stvořitele. Takový stvořitel musí mít všeprostupující tĕlo, jak je popsáno v Bhagavad-gītĕ (13.14):

„Všude jsou Jeho ruce a nohy, Jeho oči, hlavy a tváře a všude má i uši. Tak existuje Nadduše, prostupující vším.“

Nejvyšší Osoba musí být přítomná všude. Tĕlo Pána existovalo již před stvořením; jinak by nemohl být stvořitelem. Pokud by byla Nejvyšší Osoba stvořenou bytostí, nedalo by se o Ní hovořit jako o stvořiteli. Závĕr je tedy takový, že vesmírný projev je zcela jistĕ v určitém okamžiku stvořen a že stvořitel existoval před stvořením; tudíž není stvořenou bytostí. Stvořitelem je Parabrahman neboli Nejvyšší Duše. Nejenže je hmota duši podřízená, ale ve skutečnosti je stvořená na jejím základĕ. Když duše vstoupí do lůna matky, je z hmotných složek dodaných matkou stvořeno tĕlo. V hmotném svĕtĕ je vše stvořeno, takže musí nutnĕ existovat stvořitel, který je Nejvyšší Duší a který se liší od hmoty. V Bhagavad-gītĕ je potvrzeno, že hmotná energie je nižší a že duchovní energií je živá bytost. Jak nižší, tak vyšší energie patří Nejvyšší Osobĕ.

Dalším argumentem buddhistů je, že tento svĕt je neskutečný, ale to není pravda. Tento svĕt je dočasný, ale ne neskutečný. Dokud máme tĕlo, musíme trpĕt jeho radostmi a bolestmi, přestože jím nejsme. I když nebudeme brát radosti a bolesti vážnĕ, jsou nicménĕ skutečné. Nedá se říkat, že neexistují. Pokud by tĕlesné radosti a strasti byly neskutečné, bylo by neskutečné i stvoření, a nikdo by se jím tedy příliš nezaobíral. Závĕr je, že hmotné stvoření není neskutečné či imaginární, ale dočasné.

Buddhisté také tvrdí, že princip „já jsem“ je konečnou pravdou, ale to vylučuje individualitu „já“ a „ty“. Pokud neexistuje „já“ a „ty“ neboli individualita, není možné argumentovat. Buddhistická filosofie stojí na argumentech, ale o argumentech nemůže být ani řeči, pokud závisíme pouze na pojetí „já jsem“. Musí existovat také „ty“ neboli jiná osoba. Musíme přijmout filosofii duality – existenci individuální duše a Nadduše. To je potvrzeno ve druhé kapitole Bhagavad-gīty (2.12), kde Pán říká:

„Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech tĕchto králů, a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.“

V minulosti jsme mĕli různá tĕla a po zničení tohoto tĕla budeme žít zase v dalším. Princip duše je vĕčný a bude existovat v tomto i v příštím tĕle. I v tomto životĕ prožíváme existenci v tĕle dítĕte, v tĕle mladíka, v tĕle muže a v tĕle starce a po zničení tohoto tĕla získáváme další tĕlo. Buddhisté převtĕlování také uznávají, ale nevysvĕtlují správnĕ další zrození. Existuje 8 400 000 životních druhů a my se v příštím životĕ můžeme narodit v kterémkoliv z nich; lidskou podobu nemáme zaručenou.

Podle páté zásady buddhistů je Pán Buddha jediným zdrojem poznání. To však nemůžeme přijmout, protože Pán Buddha zavrhl principy védského poznání. Každý musí přijmout princip standardního poznání, protože Absolutní Pravdy nelze dosáhnout pouhou intelektuální spekulací. Pokud je každý autoritou a pokládá svoji vlastní inteligenci za konečné mĕřítko, což je dnes velká móda, budou písma vykládána mnoha různými způsoby a každý bude tvrdit, že právĕ ta jeho filosofie je nejvyšší. To se stalo velkým problémem: každý si vykládá písma po svém, a vytváří si tak svoji vlastní autoritu. Yata mata tata patha. Kdekdo se nyní snaží prosadit svou vlastní teorii jako konečnou pravdu. Buddhisté mají teorii, že konečným cílem je úplné zničení, nirvāṇa. Zničení se vztahuje na tĕlo, ale duše přechází z jednoho tĕla do druhého. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohlo vzniknout tolik různorodých tĕl? Je-li další zrození skutečností, je skutečností i další tĕlesná podoba. Jakmile uznáme hmotné tĕlo, musíme uznat také skutečnost, že bude zničeno a že budeme muset přijmout další tĕlo. Jsou-li všechna hmotná tĕla odsouzena ke zničení, musíme získat tĕlo nehmotné neboli duchovní, jestliže chceme, aby naše další zrození nebylo falešné. Jak lze získat duchovní tĕlo, vysvĕtluje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (4.9):

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštĕní tĕla nenarodí znovu v hmotném svĕtĕ, ale dospĕje do Mého vĕčného sídla, ó Arjuno.“

To je nejvyšší dokonalost – vzdát se hmotného tĕla a nepřijímat další, ale vrátit se domů, zpátky k Bohu. Dokonalostí není přestat existovat. Bytí pokračuje dál. Chceme-li však pozitivnĕ zničit hmotné tĕlo, musíme přijmout tĕlo duchovní. Jiná vĕčnost pro duši neexistuje.

Teorii, že buddhistická filosofie je jedinou cestou, nemůžeme přijmout, protože je plná nedostatků. Dokonalá filosofie je ta, která nemá chyby, a to je filosofie vedānty. V této filosofii nelze nalézt žádné nedostatky, a proto můžeme učinit závĕr, že vedānta je nejvyšší filosofickou cestou k pochopení pravdy. Podle buddhistů jsou Védy sestavené obyčejnými lidskými bytostmi. V tom případĕ by nebyly autoritativní. Z védské literatury se dozvídáme, že Védy byly předneseny Pánu Brahmovi krátce po stvoření. Brahmā je sice v tomto vesmíru původní osobou, ale on Védy nestvořil. Pokud Brahmā Védy nestvořil, i když je uznáván jako první stvořená bytost, odkud k nĕmu védské poznání přišlo? Je zřejmé, že Védy nepocházejí od obyčejné osoby zrozené v tomto hmotném svĕtĕ. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye – po stvoření vložila Nejvyšší Osoba védské poznání do srdce Brahmy. Nikdo jiný než Brahmā na začátku stvoření neexistoval, a on přesto Védy nesestavil. Závĕrem tedy je, že Védy nebyly sestaveny žádnou stvořenou bytostí. Védské poznání dal Nejvyšší Pán, který stvořil tento hmotný svĕt. To přijímá i Śaṅkarācārya, přestože není vaiṣṇavou.

Dále je řečeno, že milosrdnost je jednou z vlastností buddhisty, ale milosrdnost je relativní vĕc. Svoji milost prokazujeme tĕm, kdo jsou v nižším postavení nebo kdo trpí víc než my. Pokud je však přítomný nĕkdo výše postavený, ten se předmĕtem naší milosti stát nemůže; naopak my jsme předmĕtem jeho milosti. Projevování soucitu a milosti je proto relativní činnost. Není to Absolutní Pravda. Vedle toho musíme také vĕdĕt, co skutečná milost je. Dát nemocnému človĕku k jídlu nĕco, co má zakázané jíst, není projev milosti, ale spíše krutost. Dokud tedy opravdu nevíme, co milost je, můžeme vytvářet nežádoucí situaci. Chceme-li projevit skutečnou milost, budeme kázat vĕdomí Kṛṣṇy, abychom obnovili ztracené vĕdomí lidí, původní vĕdomí živé bytosti. Buddhističtí filosofové neuznávají existenci duše, a proto je jejich takzvaná milost neúplná.