Mantra druhá

Nikomu se nechce zemřít a každý chce žít co nejdéle. Tato tendence se projevuje nejen u jednotlivců, nýbrž i kolektivně ve společnosti a národě. Každá živá bytost tvrdě zápasí o život, a podle védských spisů je to zcela přirozené. Živá bytost je svou podstatou věčná, ale následkem svého zajetí v hmotné existenci musí znovu a znovu měnit své tělo. Tento proces se nazývá převtělování duší a někdy se mu také říká karma-bandhana, připoutanost k práci. Živý tvor musí pracovat pro svou obživu, neboť to je zákon hmotné přírody, a jestliže nejedná v souladu s uloženými povinnostmi, porušuje zákony přírody a uvazuje se stále více ke koloběhu rození a umírání.

Ostatní životní formy jsou podřízeny koloběhu rození a umírání, ale jakmile živá bytost dosáhne lidského života, je jí dána možnost vymanit se ze zákonů karmy. Karma, akarma a vikarma jsou velmi srozumitelně popsány v Bhagavad-gítě. Činy vykonané v souladu s uloženými povinnostmi, o nichž se píše ve zjevených spisech, se nazývají karma. Činy, jež člověka vysvobozují z koloběhu rození a umírání, se nazývají akarma. A konečně činy, při nichž člověk zneužil své svobody a jež vedou k nižší životní formě, se nazývají vikarma. Mezi těmito třemi druhy činností dá inteligentní člověk přednost těm, které ho osvobozují ze zajetí karmy. Obyčejní lidé si přejí vykonávat dobrou práci, aby došli uznání, a aby na tomto světě nebo v nebi získali vyšší postavení, avšak vyspělejší lidé se chtějí zcela oprostit od akcí a reakcí práce. Inteligentní lidé dobře vědí, že jak dobré, tak špatné činy připoutávají člověka k materiálním útrapám. Proto usilují jednat způsobem, který vede k osvobození od účinků dobré i špatné práce.

Pokyny obsažené ve Šrí Íšópanišadě jsou podrobněji vysvětleny v Bhagavad-gítě, tresti všech Upanišad, někdy též zvané Gítópanišad. V Bhagavad-gítě říká Osobnost Božství, že člověk nemůže dosáhnout stavu naiṣkarma nebo akarma, dokud nesplní předepsané povinnosti, o nichž se zmiňují védské spisy (Bg. 3.9-16). Védy mohou usměrnit pracovní energii člověka tak, aby si postupně mohl uvědomit autoritu Nejvyšší Bytosti. Když si člověk uvědomí autoritu Osobnosti Božství, rozumí se, že dosáhl pozitivního poznání. V tomto stádiu čistoty nemohou již kvality hmotné přírody: dobro, vášeň a nevědomost, ovlivňovat člověka, který je nyní schopen konat práci, která ho neváže ke koloběhu rození a umírání (naiṣkarma).

Ve skutečnosti nemusí nikdo dělat nic jiného než oddaně sloužit Pánu. Na nižších životních stupních ovšem není možné začít neprodleně vykonávat oddanou službu Bohu. Stejně tak není možné úplně skoncovat s prací, která přináší následky. Podmíněná duše je zvyklá pracovat pro smyslový požitek, ve svém vlastním sobeckém zájmu, ať již bezprostředním nebo rozšířeném. Obyčejný člověk pracuje pro svůj vlastní smyslový požitek, a když se toto pojetí smyslového požitku rozšíří na jeho společnost, národ nebo celé lidstvo, bere na sebe různé přitažlivé názvy jako altruismus, socialismus, komunismus, nacionalismus, humanismus atd. Tyto “ismy” jsou velice přitažlivými formami činností, které připoutávají (karma-bandhana), ale védský pokyn Šrí Íšópanišady zní: Chce-li někdo žít pro některý ze jmenovaných “ismů”, nechť umístí Boha do středu. Mít rodinu nebo být altruistou, socialistou, komunistou, patriotem nebo humanistou není nic špatného, pokud člověk vykonává tuto činnost v duchu īśāvāsya, tj. pojetí s Bohem ve středu.

Činnosti soustředěné k Bohu jsou v Bhagavad-gítě (2.40) tak oceňovány, že již několik málo jich stačí k tomu, aby člověka zachránily před největším nebezpečím. Největším nebezpečím života je znovu sklouznout do vývojového cyklu rození a umírání. Za nejnešťastnějšího člověka se musí pokládat ten, kdo si nějakým způsobem nechá ujít duchovní možnost, kterou mu poskytuje jeho lidská forma života a sklouzne znovu do vývojového cyklu, třebaže si to v důsledku svých nedokonalých smyslů neuvědomuje. Proto nám Šrí Íšópanišad doporučuje, abychom používali svých sil v duchu īśāvāsya, a takto si pak můžeme přát žít dlouhá léta. V opačném případě není dlouhý život o nic lepší než život stromu, což je také živá bytost, která může žít stovky nebo tisíce let. Nemá žádný smysl žít dlouho jako strom nebo dýchat jako měchy, plodit děti jako prasata a psi nebo jíst jako velbloud. Pokorný život soustředěný k Bohu je cennější než velkolepý humbuk, jímž je život zasvěcený bohaprázdnému altruismu nebo socialismu.

Jestliže se například altruistická činnost provádí v duchu Šrí Íšópanišady, stává se formou karma-jógy, jak je doporučeno v Bhagavad-gítě (18.5-9). Tomu, kdo ji vykonává, poskytuje ochranu před evolučním cyklem rození a smrti. I když takováto činnost soustředěná k Bohu zůstane neukončená, je člověku prospěšná, neboť mu v jeho příštím životě zaručuje lidskou životní podobu. Tak dostane novou příležitost zlepšit si své postavení na cestě k vysvobození.

How one can execute God-centered activities is elaborately explained in the Bhakti-rasāmṛta-sindhu, by Śrīla Rūpa Gosvāmī. We have rendered this book into English as The Nectar of Devotion. We recommend this valuable book to all who are interested in performing their activities in the spirit of Śrī Īśopaniṣad.