Mantra 2

Nikomu se nechce zemřít a každý chce žít co nejdéle. Tento sklon se projevuje nejen u jednotlivců, nýbrž i kolektivně ve společnosti a národě. Všechny druhy živých bytostí tvrdě bojují o život, a podle Véd je to zcela přirozené. Živá bytost je svou podstatou věčná, ale následkem svého zajetí v hmotné existenci musí znovu a znovu měnit své tělo. Tento proces se nazývá převtělování duše či karma-bandhana, pouto v podobě činnosti. Živá bytost musí pracovat pro svou obživu, neboť to je zákon hmotné přírody, a jestliže nejedná v souladu s předepsanými povinnostmi, porušuje zákon přírody a zaplétá se stále více do koloběhu rození a umírání v mnoha druzích života.

Ostatní životní druhy také podléhají koloběhu rození a umírání, ale jakmile živá bytost dosáhne lidského života, je jí dána možnost vymanit se ze zákonů karmy. Karma, akarma a vikarma jsou velmi srozumitelně popsány v Bhagavad-gītě. Činy vykonané v souladu s předepsanými povinnostmi, o nichž se píše ve zjevených písmech, se nazývají karma. Činy, jež člověka vysvobozují z koloběhu rození a umírání, se nazývají akarma. A činy, při nichž člověk zneužil své svobody a jež vedou do nižších forem života, se nazývají vikarma.

Mezi těmito třemi druhy činností dávají inteligentní lidé přednost těm, které osvobozují ze zajetí karmy. Obyčejní lidé si přejí vykonávat dobrou práci, aby došli uznání a aby získali vyšší postavení v tomto světě nebo v nebi, avšak pokročilejší lidé se chtějí zcela oprostit od akcí a reakcí práce. Inteligentní lidé dobře vědí, že jak dobré, tak špatné činy poutají člověka k hmotným útrapám. Proto usilují jednat způsobem, který vede k osvobození od reakcí dobré i špatné práce. Tento způsob osvobozující práce je popsán na těchto stránkách Śrī Īśopaniṣady.

Pokyny obsažené ve Śrī Īśopaniṣadě jsou podrobněji vysvětleny v Bhagavad-gītě, tresti všech Upaniṣad, někdy též zvané Gītopaniṣad. V Bhagavad-gītě říká Osobnost Božství, že člověk nemůže dosáhnout stavu naiṣkarmya neboli akarma, dokud nesplní předepsané povinnosti, o nichž se zmiňuje védská literatura (Bhagavad-gītā 3.9–16). Ta může usměrnit pracovní energii člověka tak, aby si postupně mohl uvědomit autoritu Nejvyšší Bytosti. Když si uvědomí autoritu Osobnosti Božství – Vāsudevy neboli Kṛṣṇy – rozumí se, že dosáhl pozitivního poznání. V tomto čistém stádiu nemohou již kvality hmotné přírody – dobro, vášeň a nevědomost – člověka ovlivňovat, protože je nyní schopen konat práci, která ho nepoutá ke koloběhu rození a umírání (naiṣkarmya).

Ve skutečnosti nemusí nikdo dělat nic víc než oddaně sloužit Pánu. Na nižších životních stupních ovšem není možné neprodleně přijmout oddanou službu Bohu a není ani možné úplně skoncovat s prací, která přináší hmotné výsledky. Podmíněná duše je zvyklá pracovat pro smyslový požitek, ve svém vlastním sobeckém zájmu, bezprostředním nebo rozšířeném. Obyčejný člověk pracuje pro svůj vlastní smyslový požitek, a když se toto pojetí smyslového požitku rozšíří na jeho společnost, národ nebo celé lidstvo, bere na sebe různé přitažlivé názvy jako altruismus, socialismus, komunismus, nacionalismus, humanismus atd. Tyto „ismy“ jsou jistě velmi přitažlivými formami činností, které karmicky poutají (karma-bandhana), ale védský pokyn Śrī Īśopaniṣady zní: Chce-li někdo žít pro některý ze jmenovaných „ismů“, nechť umístí Boha do středu. Mít rodinu nebo být altruistou, socialistou, komunistou, patriotem nebo humanistou není nic špatného, pokud člověk jedná v duchu īśāvāsya, tj. pojetí s Bohem ve středu.

Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (2.40) uvádí, že činnosti zaměřené k Bohu jsou tak cenné, že již několik málo jich stačí k tomu, aby člověka zachránily před největším nebezpečím. Největším nebezpečím života je znovu sklouznout do vývojového cyklu rození a umírání mezi 8 400 000 druhy života. Za velmi nešťastného člověka je třeba pokládat toho, kdo si nějakým způsobem nechá ujít duchovní možnost, kterou mu poskytuje jeho lidské tělo, a sklouzne znovu do vývojového cyklu, třebaže si to kvůli svým nedokonalým smyslům neuvědomuje. Proto nám Śrī Īśopaniṣad doporučuje, abychom svoji energii používali v duchu īśāvāsya. Takto si pak můžeme přát žít dlouhá léta. V opačném případě je dlouhý život sám o sobě bezcenný. Strom žije stovky let, ale nemá žádný smysl žít dlouho jako strom nebo dýchat jako měchy, plodit děti jako prasata a psi nebo jíst jako velbloudi. Pokorný život zaměřený na Boha je cennější než nabubřelý humbuk v podobě života zasvěceného bohapustému altruismu nebo socialismu.

Jestliže se altruistické činnosti provádějí v duchu Śrī Īśopaniṣady, stávají se formou karma-yogy, jak je doporučeno v Bhagavad-gītě (18.5–9). Poskytují ochranu před evolučním cyklem rození a umírání. I když taková činnost zaměřená na Boha zůstane neukončená, je člověku i tak prospěšná, neboť mu v jeho příštím životě zaručí lidské tělo. Tak dostane další příležitost zlepšit si své postavení na cestě osvobození.

Jak provádět činnosti zaměřené na Boha je podrobně vysvětleno v knize Bhakti-rasāmṛta-sindhu Śrīly Rūpy Gosvāmīho. Vydali jsme ji v angličtině pod názvem The Nectar of Devotion (Nektar oddanosti). Tuto cennou knihu doporučujeme všem, kdo mají zájem jednat v duchu Śrī Īśopaniṣady.