Mantra 7

Kromě madhyama-adhikārīho a uttama-adhikārīho, o nichž byla řeč v předešlé mantře, nemůže nikdo správně vidět duchovní pozici živé bytosti. Živé bytosti jsou téže kvality jako Nejvyšší Pán, tak jako jiskry ohně jsou téže kvality jako oheň. Kvantitativně však jiskry nejsou ohněm, neboť kvantita žáru a světla obsažená v jiskrách se nerovná kvantitě obsažené v ohni. Mahā-bhāgavata, vznešený oddaný, chápe jednotu v tom smyslu, že vše vidí jako energii Nejvyššího Pána. Protože mezi energií a jejím zdrojem není rozdílu, existuje tu jednota. Bez žáru a světla by slovo „oheň“ nemělo smysl, a přesto se teplo a světlo z analytického hlediska od ohně liší. Z hlediska syntézy však jsou teplo, světlo a oheň jedno a totéž.

Sanskrtská slova ekatvam anupaśyataḥ v této mantře vybízejí k tomu, abychom viděli jednotu všech živých bytostí z hlediska zjevených písem. Každá jednotlivá jiskra nejvyššího celku (Pána) má téměř osmdesát procent známých vlastností celku, avšak Nejvyššímu Pánu se nemůže kvantitativně rovnat. Tyto vlastnosti má v nepatrném množství, neboť živá bytost je pouze nepatrnou nedílnou částí Nejvyššího Celku. Nebo můžeme použít jiného přirovnání: množství soli obsažené v jedné kapce se nikdy nevyrovná množství soli v celém oceánu. Pokud však jde o kvalitu, je sůl obsažená v jedné kapce stejná jako všechna sůl obsažená v oceánu. Kdyby individuální živá bytost byla jak kvalitativně, tak kvantitativně rovna Nejvyššímu Pánu, bylo by vyloučeno, aby podléhala vlivu hmotné energie. V předcházejících mantrách již bylo řečeno, že žádná živá bytost, mocné polobohy nevyjímaje, nemůže v žádném ohledu předčít Nejvyšší Bytost. Ekatvam tedy neznamená, že živá bytost se ve všech směrech vyrovná Nejvyššímu Pánu. Poukazuje na jednotu zájmu v širším smyslu, tak jako v rodině je zájem všech jejích členů stejný nebo v národě existuje stejný národní zájem, přestože národ tvoří mnoho různých jednotlivých občanů. Všechny živé bytosti jsou členy téže nejvyšší rodiny, a zájem Nejvyššího Pána a Jeho částí se proto neliší. Každá živá bytost je synem Nejvyšší Bytosti. V Bhagavad-gītě (7.5) je uvedeno, že všichni živí tvorové ve vesmíru – ptáci, plazi, mravenci, vodní živočichové, stromy a tak dále – jsou emanacemi okrajové energie Nejvyššího Pána. Proto všichni patří do rodiny Nejvyšší Bytosti a jejich zájmy se nestřetávají.

Duchovní bytosti jsou určeny k radosti, jak uvádí Vedānta-sūtra 1.1.12: ānanda-mayo ’bhyāsāt. Každá živá bytost – Nejvyšší Pán i Jeho nedílné části – je svou podstatou určena k věčné radosti. Živé bytosti uvězněné v hmotné schránce nepřetržitě hledají radost, avšak hledají ji na chybné úrovni. Mimo tuto hmotnou úroveň existuje duchovní úroveň, kde se Nejvyšší Bytost raduje spolu se svými nesčetnými společníky. Není tam ani stopy po hmotných kvalitách, a proto se této úrovni říká nirguṇa. Nedochází na ní ke konfliktům ohledně předmětu požitku. Zde v hmotném světě se zájmy rozličných individuálních bytostí neustále střetávají, neboť zde chybí správný střed radosti. Tím je Nejvyšší Pán, jenž je středem vznešeného duchovního tance zvaného rāsa. My všichni jsme určeni k tomu, abychom se k Němu připojili a užívali si života s jediným transcendentálním cílem a bez konfliktů. To je nejvyšší úroveň duchovního zájmu, a jakmile si člověk uvědomí tuto dokonalou jednotu, nepřichází v úvahu ani klam (moha), ani nářek (śoka).

Bezbožná civilizace povstává z klamu a jejím důsledkem je nářek. Bezbožná civilizace, kterou podporují moderní politikové, je neustále plná úzkosti, protože jí každým okamžikem hrozí zánik. To je zákon přírody. V Bhagavad-gītě (7.14) je uvedeno, že neúprosné zákony přírody nepřekoná nikdo, kromě těch, kdo se odevzdají lotosovým nohám Nejvyššího Pána. Chceme-li se tedy osvobodit od veškerého klamu a úzkosti a sjednotit všechny různorodé zájmy, musí být ve všech našich činnostech přítomen Bůh.

Výsledky našich činností musí sloužit zájmům Pána, žádným jiným účelům, protože pouze tak můžeme vnímat zájem ātma-bhūta, o němž se zmiňuje Śrī Īśopaniṣad. Zájem ātma-bhūta, o němž je řeč v této mantře, a zájem brahma-bhūta, o němž je řeč v Bhagavad-gītě (18.54), jsou totožné. Nejvyšší ātmā neboli duše je Pán samotný a nepatrná ātmā je živá bytost. Nejvyšší ātmā neboli Paramātmā sama pečuje o všechny individuální nepatrné bytosti, neboť Nejvyšší Pán se chce těšit z jejich oddanosti. Otec se expanduje ve svých dětech a pečuje o ně, protože mu to činí radost. Jestliže jsou děti poslušny otcovy vůle, probíhají rodinné záležitosti hladce, zájem všech je totožný a atmosféra příjemná. Táž situace je transcendentálně vytvořena v absolutní rodině Parabrahmanu, Nejvyššího Ducha.

Parabrahman je právě tak osobou jako jednotlivé bytosti. Ani Pán, ani živé bytosti nejsou neosobní. Tyto transcendentální osobnosti oplývají transcendentální blažeností, poznáním a věčným životem. To je pravá duchovní existence, a jakmile si člověk plně uvědomí tuto transcendentální pozici, ihned se odevzdá lotosovým nohám Nejvyšší Bytosti, Śrī Kṛṣṇy. Tato velká duše, mahātmā, je však velmi vzácná, neboť transcendentální realizace lze dosáhnout pouze po mnoha, mnoha zrozeních (Bhagavad-gītā 7.19). Jakmile jí však živá bytost dosáhne, skončí klam, bolest, utrpení hmotné existence i rození a umírání, které zažíváme v tomto životě. To je poučení, jež nám dává tato mantra Śrī Īśopaniṣady.