Mantra 8

Tento popis transcendentální a věčné podoby Absolutní Osobnosti Božství dává na srozuměnou, že Nejvyšší Pán není beztvarý. Má svou vlastní transcendentální podobu, zcela odlišnou od podob v hmotném světě. Živé bytosti v tomto světě se vtělily do hmotné přírody a fungují jako hmotné stroje. Anatomie hmotného těla musí mít mechanickou stavbu se žilami a podobně, ale transcendentální tělo Nejvyššího Pána nic takového jako žíly nemá. Zcela jasně se zde praví, že je nevtělený, což znamená, že mezi Jeho tělem a duší není rozdílu a že nepřijímá tělo podle přírodních zákonů, jako to činíme my. Ve hmotou podmíněném životě se duše liší od hrubého těla a jemné mysli. Nejvyššího Pána se však tento rozdíl netýká. Mezi Ním, Jeho tělem a myslí není rozdílu. Je Úplným Celkem a Jeho mysl, tělo a On sám jsou jedno a totéž.

V Brahma-saṁhitě (5.1) je podobný popis Nejvyššího Pána. Je tam popsán slovy sac-cid-ānanda-vigraha, což znamená, že je věčnou podobou plně představující transcendentální existenci, poznání a blaženost. Proto nepotřebuje oddělené tělo nebo mysl, které potřebujeme my v hmotném světě. Védská literatura jasně uvádí, že Pánovo transcendentální tělo se naprosto liší od našeho, a někdy je proto popisován jako beztvarý. To znamená, že má jinou podobu než my a že Jeho podobu nejsme schopni vnímat. V Brahma-saṁhitě (5.32) se dále praví, že Pán může každou částí svého těla provádět činnost ostatních smyslů. Tím se míní, že Pán může chodit pomocí rukou, přijímat věci nohama, vidět rukama a chodidly, jíst očima atd. Ve śruti-mantrách se také praví, že ačkoliv Pán nemá takové ruce a nohy jako my, má jiný druh rukou a nohou, pomocí kterých může přijímat vše, co Mu obětujeme, a běžet rychleji než kdokoliv jiný. To potvrzuje tato osmá mantra Śrī Īśopanišady užitím slov jako śukram („všemohoucí“).

Pánova podoba určená k uctívání (arcā-vigraha) instalovaná v chrámech pravými ācāryi, kteří realizovali Pána z hlediska sedmé mantry, se neliší od původní podoby Pána. Původní podoba Pána je Śrī Kṛṣṇa, a Śrī Kṛṣṇa se expanduje do neomezeného počtu podob jako například Baladeva, Rāma, Nṛsiṁha a Varāha. Všechny tyto podoby jsou jednou a tou samou Osobností Božství. Také arcā-vigraha uctívaná v chrámech je expanzí Pánovy podoby. Uctíváním arcā-vigrahy se lze okamžitě obrátit na Pána, který přijímá službu oddaného svou všemohoucí energií. Tato arcā-vigraha Pána sestupuje na žádost ācāryů, svatých učitelů, a díky všemohoucí energii Pána působí přesně týmž způsobem jako On sám. Pošetilci, kteří neznají Śrī Īśopaniṣadu ani ostatní śruti-mantry, pokládají arcā-vigrahu uctívanou čistými oddanými za výtvor z hmotných prvků. Tato podoba se může nedokonalým očím pošetilců nebo oddaných na úrovni kaniṣṭha-adhikārī jevit jako hmotná, ale tito lidé nevědí, že všemohoucí a vševědoucí Pán může podle libosti proměňovat hmotu v ducha a ducha v hmotu.

V Bhagavad-gītě (9.11–12) vyslovuje Pán lítost nad pokleslým postavením lidí s nepatrným poznáním, kteří se Mu vysmívají, protože sestupuje do tohoto světa v lidské podobě. Tito nevědomí lidé nevědí o všemohoucnosti Pána. Pán se tedy nezjevuje ve své úplnosti lidem, kteří se oddávají mentálním spekulacím. Může být poznán jen do té míry, do jaké se mu člověk odevzdá. Pokleslé postavení živých bytostí je způsobeno tím, že zcela zapomněly na svůj vztah k Bohu.

V této mantře, tak jako v mnoha jiných védských mantrách, je jasně řečeno, že Pán od nepaměti zaopatřuje živé bytosti. Živá bytost si něco přeje a Pán zaopatří předmět žádosti v poměru ke kvalifikaci té které bytosti. Jestliže se někdo chce stát soudcem, musí získat nejen příslušnou kvalifikaci, ale též souhlas autority, která uděluje titul soudce. Kvalifikace sama o sobě nestačí k tomu, aby se člověk stal soudcem. Post soudce mu musí být přidělen vyšší autoritou. Podobně uděluje Pán živým bytostem požitky a statky v poměru k jejich kvalifikaci, ale dobrá kvalifikace sama o sobě k získání odměny nestačí. Je třeba také milosti Pána.

Živá bytost obvykle neví, oč má Pána žádat, ani o jaké místo se ucházet. Jakmile však pozná své přirozené postavení, žádá o přijetí do transcendentální společnosti Pána, aby Mu mohla prokazovat transcendentální láskyplnou službu. Živé bytosti, které jsou pod vlivem hmotné přírody, bohužel žádají o mnoho jiných věcí a podle Bhagavad-gīty (2.41) je jejich inteligence popsána jako rozdvojená neboli rozvětvená. Duchovní inteligence je jednolitá, zatímco inteligence světská je rozvětvená. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.30–31) je uvedeno, že ti, kdo jsou okouzleni dočasnou krásou vnější energie, zapomínají na pravý cíl života: návrat k Bohu. Kdo zapomíná na tento cíl, pokouší se organizovat věci pomocí různých plánů a programů, což je totéž, jako kdyby žvýkal to, co již jednou bylo přežvýkáno. Nicméně Pán je tak laskavý, že v tom dovoluje zapomnětlivé živé bytosti pokračovat a nebrání jí. Proto tato mantra Śrī Īśopaniṣady používá velmi vhodné slovo yāthātathyataḥ, které naznačuje, že Pán odměňuje živé bytosti podle jejich tužeb. Jestliže si živá bytost přeje jít do pekla, nechá ji tam Pán jít, a jestliže si přeje vrátit se domů, zpátky k Bohu, Pán jí pomáhá.

Bůh je zde popsán jako paribhūḥ, největší ze všech. Nikdo není větší nebo Jemu rovný. Ostatní živé bytosti jsou tu popsány jako žebráci, kteří Pána žádají o vytoužené věci a On jim je dává. Kdyby se moc živé bytosti rovnala moci Pánově – kdyby živá bytost byla všemohoucí a vševědoucí, nepřicházelo by v úvahu žádné žebrání, a to ani o takzvané vysvobození. Pravým osvobozením je návrat k Bohu. Osvobození, jak je chápou impersonalisté, je mýtus a žebrání o smyslový požitek musí pokračovat věčně, dokud žebrák nepřijde k rozumu a nerealizuje své přirozené postavení.

Pouze Nejvyšší Pán je soběstačný. Když se Śrī Kṛṣṇa před 5 000 lety zjevil na Zemi, projevil se v plné míře jako Bůh prostřednictvím svých činností. Ve svém dětství zabil mnoho mocných démonů, jako byli Aghāsura, Bakāsura a Śakaṭāsura, a nebylo možné, aby tuto moc obdržel nějakým vedlejším úsilím. Zvedl kopec Govardhana, aniž by se cvičil ve vzpírání. Tančil s gopīmi bez společenských omezení a bez hanby. Třebaže gopī k Němu přistupovaly s pocity milostné lásky, ctil vztah mezi gopīmi a Pánem Kṛṣṇou i Pán Caitanya, přísný sannyāsī, který neochvějně dodržoval pravidla správného chování. Śrī Īśopaniṣad říká, že Pán je také śuddham (antiseptický) a apāpa-viddham (profylaktický), čímž potvrzuje, že je vždy čistý a neposkvrněný. Je antiseptický v tom smyslu, že i nečistá věc se může dotykem s Ním očistit. Slovo „profylaktický“ se vztahuje na vliv Jeho společnosti. Bhagavad-gītā (9.30–31) zmiňuje, že oddaný se zpočátku může jevit jako su-durācāra, tj. ten, kdo se nechová správně, avšak přesto má být považován za čistého, neboť je na správné cestě. Je tomu tak díky profylaktickým vlastnostem Pánovy společnosti. Pán je apāpa-viddham také proto, že se Ho nemůže dotknout hřích. I tehdy, když se chová zdánlivě hříšně, jsou všechny Jeho činy dobré, neboť nepřichází v úvahu, aby na Něho měl hřích jakýkoliv vliv. Protože je Pán za všech okolností śuddham, nejčistší, bývá často přirovnáván ke slunci. Slunce absorbuje vlhkost z mnoha nedotknutelných míst na zemi, a přesto zůstává čisté. Ve skutečnosti očišťuje nečisté věci svou sterilizační silou. Může-li být tak mocné slunce, jež je hmotnou věcí, jen stěží si lze představit očistnou moc všemocného Pána.