Mantra 9

Tato mantra nabízí srovnání vidyi a avidyi. Avidyā neboli nevědomost je nepochybně nebezpečná, ale vidyā neboli vědomost je daleko nebezpečnější, je-li mylná nebo zbloudilá. Tato mantra Śrī Īśopaniṣady je dnes aktuálnější než kdykoliv předtím. Moderní civilizace dosáhla značných pokroků v oblasti všeobecného vzdělání, ale výsledkem je, že lidé jsou ještě nešťastnější než dříve, protože se zdůrazňuje hmotný pokrok na úkor nejdůležitější stránky života, duchovního aspektu.

Co se týče vidyi, první mantra jasně vysvětlila, že Nejvyšší Pán je vlastníkem všeho a že zapomenutí na tento fakt se nazývá nevědomost. Čím více člověk zapomíná na tuto životní skutečnost, v tím větší temnotě se nalézá. Proto je bezbožná civilizace zaměřená na takzvaný rozvoj vzdělání nebezpečnější než civilizace, v níž mají široké vrstvy lidu nižší vzdělání.

Z různých skupin lidí – karmīch, jñānīch a yogīch – se uspokojování smyslů věnují karmī. V moderní civilizaci se 99,9 procent lidí věnuje uspokojování smyslů pod heslem industrializace, hospodářského rozvoje, altruismu, politické činnosti a tak dále. Všechny tyto činnosti se však víceméně zakládají na uspokojování smyslů a po vědomí Boha popsané v první mantře v nich není ani stopy.

Bhagavad-gītā (7.15) používá pro označení lidí, kteří se věnují hrubému uspokojování smyslů, výrazu mūḍha, osel. Osel je symbolem hlouposti. Ti, kdo se zabývají pouze planou honbou za smyslovými požitky, uctívají podle Śrī Īśopaniṣady avidyu. Ti, kdo hrají roli pomocníků takové civilizace ve jménu rozvoje vzdělání, nadělají ve skutečnosti víc škody než ti, kdo se nacházejí na úrovni hrubého uspokojování smyslů. Rozvíjení vzdělání bezbožnými lidmi je stejně nebezpečné jako vzácný šperk na hlavě kobry. Kobra ozdobená drahocenným šperkem je ještě nebezpečnější než kobra bez šperku. V Hari-bhakti-sudhodayi (3.11.12) se rozvoj vzdělání bezbožných lidí přirovnává k ozdobám na mrtvém těle. V Indii, stejně jako v mnoha jiných zemích, mají někteří lidé ve zvyku nosit v čele průvodu ozdobenou mrtvolu, aby potěšili truchlící pozůstalé. Právě taková je i moderní civilizace: slátanina činností, jež mají zastřít nepřetržité utrpení hmotné existence. Cílem všech těchto činností je smyslový požitek. Nad smysly však stojí mysl, nad myslí inteligence a nad inteligencí duše. Cílem opravdového vzdělání má tedy být seberealizace, realizace duchovních hodnot duše. Vzdělání, jež nevede k této realizaci, je třeba pokládat za avidyu, čili nevědomost. Rozvíjením této nevědomosti klesá člověk do nejtemnějších končin.

Bhagavad-gītā (2.42, 7.15) označuje nepravé světské učitele jako veda-vāda-rata a māyayāpahṛta-jñāna. Dalšími jsou ateističtí démoni a nejnižší z lidí. Veda-vāda-rata je ten, kdo se prohlašuje za velkého znalce Véd, ale naneštěstí se naprosto odchyluje od jejich smyslu. V Bhagavad-gītě (15.15) je řečeno, že cílem Véd je poznání Osobnosti Božství, ale veda-vāda-rata nemá o Osobnost Božství ani nejmenší zájem. Je naopak fascinován hmotnými výsledky, jako je například dosažení nebe.

Jak je řečeno v první mantře, máme si být vědomi toho, že všechno patří Osobnosti Božství, a musíme se spokojit se svým přídělem životních nezbytností. Účelem všech Véd je probudit v zapomnětlivých lidských bytostech toto vědomí Boha. Stejný cíl je vytyčen různými způsoby v rozličných písmech světa k poučení pošetilého lidstva. Konečným cílem všech náboženství je tedy dovést člověka zpět k Bohu.

Veda-vāda-rata je však místo toho, aby si uvědomil, že smyslem Véd je oživit u zapomnětlivých duší jejich ztracený vztah s Osobností Božství, přesvědčen, že vedlejší výsledky, jako například dosažení nebeských rozkoší v zájmu smyslového požitku – chtíče, který je původní příčinou jeho pouta ke hmotě – jsou konečným cílem Véd. Tito lidé zavádějí svým chybným výkladem Véd ostatní na scestí. Někdy odsuzují dokonce i Purāṇy, autentické védské výklady pro laiky. Podávají vlastní výklady Véd a opomíjejí autoritu velkých učitelů (ācāryů). Mají také sklon vybírat ze svých řad nějakou bezcharakterní osobu a představovat ji jako vůdčí osobnost védského poznání. Tato mantra zvláště tyto lidi odsuzuje velmi přiléhavým sanskrtským spojením vidyāyāṁ-ratāḥ. Vidyāyām se týká studia Véd, neboť Védy jsou původem všeho poznání (vidyā), a ratāḥ znamená „ti, kdo se věnují“. Vidyāyāṁ ratāḥ tedy znamená „ti, kdo studují Védy“. Tito takzvaní studenti Véd jsou zde zavrženi, poněvadž neznají skutečný smysl Véd, neboť neposlouchají ācāryi. Vykládají smysl každého slova Véd tak, aby vyhovoval jejich vlastním účelům, a nevědí, že védská literatura je sbírkou výjimečných knih, kterým lze porozumět pouze v rámci učednické posloupnosti.

Chce-li člověk porozumět transcendentálnímu poselství Véd, musí se obrátit na pravého duchovního mistra. To nařizuje Muṇḍaka Upaniṣad (1.2.12). Lidé typu veda-vāda-rata však mají své vlastní ācāryi, kteří nenáleží do řetězce transcendentální posloupnosti. Chybným vykládáním védské literatury tak spějí do nejtemnějších končin nevědomosti. Poklesnou do ještě hlubší nevědomosti než ti, kdo o Védách vůbec nic nevědí.

Lidé zvaní māyayāpahṛta-jñāna se sami prohlašují za „Bohy“. Domnívají se, že oni sami jsou Bohem a že není důvodu uctívat nějakého jiného Boha. Nemají nic proti uctívání obyčejného člověka, pokud je bohatý, ale nikdy nebudou uctívat Osobnost Božství. Tito lidé si nejsou schopni uvědomit svou vlastní hloupost, a tak nikdy neuvažují o tom, jak je možné, aby byl Bůh v zajetí māyi, svého vlastního klamu. Kdyby se Bůh někdy dostal do zajetí klamu, byl by klam mocnější než Bůh. Sice prohlašují, že Bůh je všemohoucí, ale neberou na zřetel, že je-li všemohoucí, není možné, aby Ho přemohla māyā. Tito samozvaní „Bozi“ nedokáží jasně zodpovědět tyto otázky. Stačí jim, že se sami stali „Bohem“.