1. KAPITOLA

Kdysi byl svět přetížen nadměrnou vojenskou silou různých králů, kteří byli ve skutečnosti démony, ale vydávali se za představitele vládnoucí třídy. Celý svět byl tehdy neklidný a Bhúmi, bohyně vládnoucí Zemi, šla za Pánem Brahmou, aby mu vylíčila pohromy, které démonští králové způsobovali. Vzala na sebe podobu krávy a předstoupila před Pána Brahmu se slzami v očích. Byla nešťastná a nářkem se dovolávala jeho soucitu. Když Pán Brahmá slyšel o neblahé situaci na Zemi, zarmoutilo ho to a okamžitě se vydal na cestu k Mléčnému oceánu, kde sídlí Pán Višnu. Doprovázeli ho všichni polobozi v čele s Pánem Šivou a Bhúmi kráčela za nimi. Jakmile dospěli na pobřeží Mléčného oceánu, Brahmá se začal modlit k Pánu Višnuovi, který už dříve zachránil planetu Zemi tak, že přijal transcendentální podobu kance.

Mezi védskými mantrami existuje určitý druh modlitby zvaný Puruṣa-sūkta. Jejím recitováním obvykle polobozi vzdávají úctu Višnuovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Z tohoto popisu je zřejmé, že když na jakékoliv planetě nastanou těžkosti, může její vládnoucí božstvo navštívit svrchovaného pána tohoto vesmíru, Brahmu. Brahmá se pak může obrátit na Nejvyššího Pána Višnua; i když ne tak, že by šel přímo za Ním, ale přijde na břeh Mléčného oceánu. V tomto vesmíru existuje planeta zvaná Švétadvíp a na ní je oceán mléka. Z různých védských písem se můžeme dozvědět, že stejně jako je na této planetě oceán slané vody, jsou na jiných planetách různé jiné druhy oceánů. Někde je oceán mléka, někde oceán oleje a někde jsou oceány alkoholu a mnoha jiných tekutin. Puruṣa-sūkta je klasická modlitba, kterou polobozi recitují, aby potěšili Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Kšíródakašájí Višnua. Kšíródakašájí Višnu se jmenuje proto, že leží na oceánu mléka. Je podobou Nejvyšší Osobnosti Božství a všechny inkarnace přicházejí do tohoto vesmíru skrze Něho.

Když polobozi přednesli Puruṣa-sūktu, modlitbu k Nejvyšší Osobnosti Božství, patrně neslyšeli žádnou odpověď. Pán Brahmá se proto sám pohroužil do meditace a obdržel vzkaz od Pána Višnua, který pak tlumočil polobohům. Tímto způsobem se přijímá védské poznání. Nejprve je obdržel Brahmá od Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím svého srdce. Totéž stojí na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye — transcendentální poznání Véd bylo předáno Pánu Brahmovi do srdce. Podobně i zde pouze Brahmá porozuměl vzkazu Pána Višnua a předal ho polobohům, aby mohli okamžitě jednat. Vzkaz zněl: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, velice brzy přijde na Zemi i se svými svrchovaně mocnými energiemi, a dokud bude pobývat na této planetě a plnit své poslání — ničit démony a podporovat oddané — polobozi by tam měli být také a pomáhat Mu. Měli by se okamžitě všichni narodit v jaduovské dynastii, do níž sestoupí i Pán, až přijde Jeho čas. Samotný Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, se osobně zjeví jako syn Vasudévy. Ještě před Jeho příchodem by se všichni polobozi měli i se svými manželkami zjevit na světě v různých zbožných rodinách, aby Mu pomohli naplnit Jeho poslání. Zde je použito slova tat-priyārtham, což znamená, že polobozi mají sestoupit na Zem pro Pánovo potěšení. Každá živá bytost, která žije pouze proto, aby uspokojovala Pána, je polobůh. Polobozi byli dále poučeni, že před Krišnou se na Zemi také zjeví Ananta, Jeho úplná část, jenž na svých miliónech hlav drží planety tohoto vesmíru. Zároveň jim bylo vysvětleno, že na příkaz Nejvyššího Pána se zjeví i Višnuova vnější energie (Māyā), jež okouzluje všechny podmíněné duše, aby splnila Jeho záměr.

Poté, co Pán Brahmá, otec všech Pradžápatiů neboli ploditelů obyvatelstva vesmíru, poučil a sladkými slovy uklidnil všechny polobohy i s Bhúmi, odebral se do svého sídla, na nejvyšší hmotnou planetu zvanou Brahmalóka.

Vůdce jaduovské dynastie, král Šúraséna, vládl kraji zvanému Máthura, ve kterém leží město Mathurá, a rovněž kraji zvanému Šúraséna, který byl pojmenován podle něj. Díky jeho panování se Mathurá stala hlavním městem všech jaduovských králů. Stala se jím též proto, že Jaduovci byli velice zbožní a věděli, že Mathurá je místem, kde věčně žije Pán Šrí Krišna, stejně jako ve Dvárace.

Šúrasénův syn Vasudéva jel v kočáře se svou novomanželkou Dévakí domů ze svatebního obřadu. Jelikož Dévakin otec Dévaka svou dceru velice miloval, obdaroval ji bohatým věnem, k němuž patřily stovky kočárů ozdobených zlatem. Kansa, syn Ugrasény, chtěl při té příležitosti potěšit svou sestru Dévakí, dobrovolně se chopil otěží Vasudévova kočáru a řídil koně. Takový je zvyk ve védské civilizaci — když se dívka vdá, bratr odveze svou sestru a švagra do jejich domu. Nevěsta někdy příliš teskní po rodině svého otce, a proto jede bratr s ní až k tchánovu domu.

Celé věno, které Dévaka své dceři věnoval, čítalo: čtyři sta slonů bohatě ozdobených zlatými girlandami, patnáct tisíc ozdobených koní a osmnáct set kočárů. Rovněž vypravil dvě stě půvabných dívek, aby jeho dceři tvořily doprovod. Kšatrijský způsob uzavírání sňatku, který je v Indii dodnes běžný, vyžaduje, aby do domu krále přišlo s nevěstou i několik tuctů jejích mladých přítelkyň. Tyto dívky se nazývají služebné, ale ve skutečnosti jsou to královniny přítelkyně. Tento zvyk se dodržuje od nepaměti a lze jej vysledovat minimálně do doby předcházející příchodu Pána Krišny před pěti tisíci lety. Vasudéva si tedy kromě své ženy Dévakí přiváděl domů ještě dvě stě dalších krasavic.

Všude, kudy nevěsta a ženich na kočáře projížděli, zněly různé hudební nástroje, které ohlašovaly příznivý okamžik. Zvuky lastur, trubek, bubnů a kotlů společně vytvářely příjemnou atmosféru. Průvod radostně pokračoval ve své cestě a Kansa řídil kočár, když tu se náhle z nebe ozval podivuhodný hlas, který Kansu oslovil: “Kanso, ty jsi takový hlupák! Řídíš kočár své sestry a švagra, a přitom nevíš, že tě osmé dítě této ženy zabije.”

Kansa byl synem Ugrasény z bhódžské dynastie. Je řečeno, že byl nejdémonštějším za všech bhódžských králů. Hned, jak uslyšel proroctví z nebe, chytil Dévakí za vlasy a chystal se ji zabít svým mečem. Vasudéva užasl nad jeho chováním, a aby svého krutého a nestoudného švagra upokojil, začal mu předkládat pádné argumenty a fakta: “Můj drahý švagře Kanso, jsi nejslavnější král bhódžské dynastie a lidé tě znají jako nejlepšího válečníka a udatného krále. Jak jsi mohl propadnout takové zuřivosti, že se chystáš zabít ženu, která je tvou vlastní sestrou, a ještě k tomu v příznivou dobu jejího sňatku? Proč by ses měl tolik bát smrti? Tvá smrt se narodila již s tvým zrozením. Od prvního dne, kdy ses narodil, jsi začal umírat. Dejme tomu, že je ti pětadvacet let — to znamená, že máš již dvacet pět let umírání za sebou. Umíráš každou vteřinou, každým okamžikem. Proč by ses tedy měl smrti tolik bát? Nikdo se jí nevyhne. Můžeš zemřít dnes, nebo za sto let, ale smrti tak jako tak neunikneš. Proč by ses měl tolik bát? Smrt ve skutečnosti znamená zánik současného těla. Jakmile současné tělo přestane fungovat a smísí se s pěti prvky hmotné přírody, živá bytost, která v něm přebývala, přijme další tělo podle svých stávajících akcí a reakcí. Je to, jako když jde člověk po ulici — jednou nohou udělá krok, a když si je jistý, že touto nohou stojí na pevné zemi, zvedne druhou nohu. Tímto způsobem se těla jedno po druhém střídají a duše transmigruje. Všimni si, jak se housenky opatrně přemisťují z jedné větvičky na druhou! Stejně tak mění živá bytost své tělo, jakmile vyšší autority rozhodnou, jaké bude to příští. Dokud je živá bytost podmíněná v hmotném světě, musí přijímat jedno hmotné tělo za druhým. Příslušné příští tělo jí poskytnou přírodní zákony podle jejích akcí a reakcí z tohoto života.

Toto tělo je úplně stejné jako jedno z těl, která vždy vidíme ve snech. Když spíme a sníme, vytváříme si mnoho těl představami své mysli. Viděli jsme zlato a také jsme viděli horu. A ve snu se nám tyto dva vjemy spojí dohromady, a můžeme vidět zlatou horu. Někdy se nám může zdát, že máme tělo, jež létá po obloze, a v tu chvíli na své současné tělo úplně zapomeneme. Stejně se mění naše těla. Když máš nové, zapomeneš na staré. Ve snech přijdeme do styku s mnoha novými druhy těl, ale když se probudíme, na všechna zapomeneme. Tato hmotná těla jsou ve skutečnosti výtvory našich mentálních činností, ale nyní si na svá minulá těla nevzpomínáme.

Mysl je přelétavá. Někdy určitou věc přijme, a pak ji hned zase zavrhne. Přijímání a odmítání jsou činnosti mysli ve styku s pěti předměty smyslového požitku — podobou, chutí, vůní, zvukem a dotekem. Mysl se svým spekulativním způsobem spojí s předměty smyslového požitku, a když živá bytost touží po určitém druhu těla, dostane ho. Tělo tedy přidělují zákony hmotné přírody. Živá bytost ho přijme a vyjde znovu do hmotného světa užívat si či trpět podle stavby těla. Dokud nemáme příslušný druh těla, nemůžeme si užívat či trpět s ohledem na naše mentální sklony zděděné z minulého života. Určité tělo je nám vlastně poskytnuto podle našeho mentálního stavu v době smrti.

Svítící planety, jako je Slunce, Měsíc nebo hvězdy, se odrážejí v různých nádržích, například s vodou, olejem či ghí. Pohyby odrazu odpovídají pohybům tekutiny. Zčeřená voda způsobuje, že Měsíc, který se na ní odráží, se zdánlivě také vlní, ale ve skutečnosti se vůbec nehýbe. Podobně získává živá bytost svými mentálními výmysly různé druhy těl, i když s nimi ve skutečnosti nemá žádné spojení. Kvůli iluzi, jelikož je okouzlena vlivem māyi, si však myslí, že k určitému tělu náleží. Tak probíhá podmíněný život. Dejme tomu, že nyní je živá bytost v lidském těle. Myslí si, že patří k lidské společnosti, k určité zemi nebo určitému místu. Tímto způsobem chápe svoji totožnost a zbytečně si připravuje další tělo, které nemá zapotřebí. Takové touhy a mentální výmysly jsou příčinou různých druhů těl. Zahalující vliv hmotné přírody je tak mocný, že se živá bytost spokojí s jakýmkoliv tělem, jež dostane, a s potěšením se s ním ztotožňuje. Proto tě prosím, aby ses nenechal unášet příkazy své mysli a těla.”

Vasudéva takto požádal Kansu, aby nepáchal zlo vůči své sestře, která se právě vdala. Člověk se nemá dopouštět zla na nikom, neboť zlo je příčinou strachu jak v tomto světě, tak v příštím, kdy bude postaven před Jamarádže, jenž rozhoduje o trestu po smrti. Vasudéva naléhal na Kansu jménem Dévakí a zdůrazňoval, že jde o jeho mladší sestru. Také se odvolával na šťastný den její svatby. Mladší sourozence má člověk chránit jako své vlastní děti. “Celá ta věc je po všech stránkách natolik ožehavá,” argumentoval Vasudéva, “že pokud ji zabiješ, poškodíš svou dobrou pověst.”

Takto se Vasudéva snažil uklidnit Kansu dobrými radami i filosofickými úvahami, ale nedařilo se mu to, protože Kansa se sdružoval s démonskými osobami. Tyto styky z něj udělaly démona, přestože pocházel z urozeného královského rodu. Démon nikdy nedbá na dobré rady. Je jako odhodlaný zloděj—můžete mu dávat mravní ponaučení, ale nebude to nic platné. Podobně i lidé démonské či ateistické povahy stěží přijmou nějakou dobrou radu, i kdyby byla sebevíce oprávněná. To je rozdíl mezi polobohem a démonem. Ti, kdo jsou schopni přijmout dobré rady a snaží se podle nich žít, se nazývají polobozi a ti, kdo to nedovedou, se nazývají démoni.

Vasudéva začal uvažovat, jak ochrání svou ženu Dévakí, neboť jeho pokus uklidnit Kansu ztroskotal. Hrozí-li bezprostřední nebezpečí, inteligentní člověk by se ho měl všemi prostředky snažit odvrátit. Pokud se mu to však navzdory veškerým snahám nepodaří, chyba není na jeho straně. Člověk se má snažit vykonávat své povinnosti, jak nejlépe dovede, ale když ve svém úsilí neuspěje, není to jeho vina.

Vasudéva uvažoval o své ženě takto: “Nyní bych měl zachránit život alespoň Dévakí; později se budu snažit zachránit děti, pokud se nějaké narodí.” Dále uvažoval: “Jestliže v budoucnu budu mít dítě, které ho zabije, jak si Kansa myslí, pak budou Dévakí i to dítě zachráněni, neboť zákon prozřetelnosti je nevyzpytatelný. Nyní musím za každou cenu zachránit Dévakí.”

Není vůbec jisté, s jakým druhem těla přijde živá bytost do styku, stejně jako není jisté, s jakým druhem dřeva přijde do styku oheň v lese. Při lesním požáru se někdy stává, že oheň hnaný větrem jeden strom vynechá a přeskočí na druhý. Podobně může živá bytost pečlivě vykonávat své povinnosti, ale přesto bude stěží vědět, jaké tělo dostane v příštím životě. Mahárádž Bharata svědomitě plnil své povinnosti v zájmu seberealizace, ale shodou okolností vyvinul dočasnou náklonnost k jelínkovi, a v příštím životě musel přijmout tělo jelínka.

Poté, co Vasudéva promyslel, jak zachránit svou ženu, začal ke Kansovi promlouvat s velkou úctou, přestože byl Kansa největší hříšník. Někdy nastává taková situace, že i ctnostný člověk, jako byl Vasudéva, musí lichotit neřestnému člověku, jako byl Kansa. To je součástí diplomacie. Vasudéva se hluboce rmoutil, ale navenek se usmíval. Kansa byl totiž velice krutý. Vasudéva mu řekl: “Drahý švagře, uvaž prosím, že od své sestry se nemáš čeho obávat. Očekáváš nějaké nebezpečí, protože jsi slyšel prorocký hlas z nebe. Ale to nebezpečí má hrozit od jejích synů, kteří tu teď nejsou. A kdo ví, možná se nám ani žádní nenarodí. Vzhledem k tomu všemu jsi prozatím v bezpečí. Své sestry se nemusíš obávat. A pokud se jí nějací synové narodí, slibuji, že ti je všechny přinesu, abys mohl učinit nezbytná opatření.”

Kansa znal váhu Vasudévova čestného slova a jeho argumenty ho přesvědčily. Alespoň pro danou chvíli upustil od hanebného činu zabití své vlastní sestry. Vasudévu to potěšilo a pochválil Kansovo rozhodnutí. Pak se vrátil do svého domu.

Potom se každý rok v příslušnou dobu narodilo Dévakí jedno dítě. Tak porodila osm chlapečků a také jednu dívku. Když se narodil první syn, Vasudéva dostál svému čestnému slovu a okamžitě přinesl dítě Kansovi. Vasudéva byl velice vznešený a proslulý tím, že drží své slovo, a chtěl si tuto pověst uchovat. I když pro něj bylo bolestivé se novorozeněte vzdát, Kansa ho přijal s radostí. Později však vzhledem k Vasudévovu chování pocítil určitý soucit. To je typické. Velká duše jako Vasudéva nepokládá nic za bolestné, když plní svou povinnost. Učený člověk, jako Vasudéva, koná své povinnosti bez váhání. Na druhou stranu démon jako Kansa se nikdy nezdráhá dopustit jakéhokoliv ohavného činu. Proto se říká, že svatý člověk dokáže snášet jakkoliv těžké životní podmínky, učený člověk je schopný plnit své povinnosti, aniž by čekal na příznivé okolnosti, podlý člověk jako Kansa dokáže jednat jakkoliv hříšným způsobem a oddaný umí obětovat vše pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Kansu uspokojilo Vasudévovo jednání. Divil se, když viděl, jak plní svůj slib. Potěšen se nad ním slitoval a promluvil takto: “Můj milý Vasudévo, toto dítě mi nemusíš dávat. Od něho mi nebezpečí nehrozí. Slyšel jsem, že mě zabije osmé dítě, které s Dévakí přivedeš na svět. Proč bych ti zbytečně bral toto dítě? Vezmi si je zpátky.”

Když se Vasudéva vracel se svým prvorozeným synem domů, měl sice radost z toho, jak se Kansa zachoval, ale přesto mu nevěřil, protože věděl, že se nedovede ovládat. Ateista neumí držet čestné slovo. Člověk, který nedokáže ovládat své smysly, nemůže být pevný ve svém odhodlání. Velký politik Čánakja Pandit říkal: “Nikdy nevěř diplomatovi a ženě.” Lidé, kteří propadli neomezenému uspokojování smyslů, nemohou být pravdomluvní a nelze jim důvěřovat.

Tehdy navštívil Kansu velký mudrc Nárada. Dozvěděl se, jak se Kansa slitoval nad Vasudévou a vrátil mu jeho prvorozené dítě. Nárada si přál co nejvíce urychlit sestoupení Pána Krišny, a proto sdělil Kansovi, že obyvatelé Vrindávanu, jako Nanda Mahárádž a ostatní pastevci krav se svými manželkami, a také Vasudéva, jeho otec Šúraséna a všichni jeho příbuzní z rodu Vršniovců v jaduovské dynastii jsou i se všemi svými přáteli a dobrodinci ve skutečnosti polobozi. Nárada varoval Kansu, aby si na ně dal pozor, protože Kansa a všichni jeho přátelé a rádci byli démoni. Démoni se vždy bojí polobohů. Jakmile Kansa uslyšel Náradovu zprávu, že se polobozi zjevili v různých rodinách, ihned se velice polekal. Věděl, že když se zjevili polobozi, jistě brzy přijde i Pán Višnu. Okamžitě svého švagra Vasudévu i Dévakí zajal a vsadil je za mříže.

Ve vězení, spoutáni železnými řetězy, přivedli Vasudéva a Dévakí každý rok na svět jednoho chlapečka a Kansa je jednoho po druhém zabil, neboť je považoval za inkarnace Višnua. Obával se hlavně osmého dítěte, ale po Náradově návštěvě došel k závěru, že kterékoliv z nich může být Krišna. Pro jistotu tedy zabil všechny děti, které se Vasudévovi a Dévakí narodily.

Kansovo jednání není těžké pochopit. Ze světové historie známe mnoho případů, kdy osoby královského původu pro dosažení vlastních cílů zabily svého otce, bratra, nebo i celou rodinu se všemi přáteli. To není žádné překvapení, neboť členové démonské, hamižné vládnoucí třídy jsou schopni zabít kohokoliv, aby uskutečnili své zločinné záměry.

Náradovou milostí se Kansa dozvěděl o svém předchozím vtělení. Dozvěděl se, že v minulém životě byl démonem, který se jmenoval Kálanémi, a že ho zabil Višnu. Když se nyní narodil v bhódžském rodě, rozhodl se stát úhlavním nepřítelem jaduovské dynastie — v ní se měl narodit Krišna, a Kansa se velice bál, že ho zabije, tak jako ho zabil v minulém životě.

Ze všeho nejdříve uvěznil svého otce Ugrasénu, neboť byl vůdčím králem jaduovské, bhódžské a andhakské dynastie. Potom obsadil království Vasudévova otce Šúrasény a prohlásil sám sebe za krále všech těchto zemí.