49. KAPITOLA

Na pokyn Šrí Krišny, Nejvyšší Osobnosti Božství, navštívil Akrúra Hastinápur, jenž se údajně rozkládal tam, kde dnes leží Nové Dillí. Část Nového Dillí se dodnes nazývá Indraprastha a obyčejní lidé ji považují za dávné hlavní město Pánduovců. Samotné jméno Hastinápur naznačuje, že tam bylo mnoho hastī neboli slonů; Pánduovci chovali ve městě mnohé slony, a proto se nazývalo Hastinápur. Vydržovat slony je značně nákladné, a království tudíž muselo být velmi bohaté. Když Akrúra dojel do Hastinápuru, viděl tam mnoho slonů, koní, kočárů a dalšího jmění. Králové z Hastinápuru byli považováni za krále celého světa. Jejich sláva byla rozšířená po celém království a jejich vládnutí se řídilo dobrými radami učených bráhmanů.

Poté, co si Akrúra prohlédl bohaté hlavní město, sešel se s králem Dhritaráštrou, vedle něhož také viděl sedět praotce Bhíšmu. Po setkání s nimi se vydal navštívit Viduru a potom Kuntí, svoji sestřenici. Postupně si promluvil s králem Báhlíkou a jeho synem Sómadattou, Drónáčárjou, Kripáčárjou, Karnou a Sujódhanou. (Sujódhana je jiné jméno Durjódhany.) Rovněž navštívil Drónáčárjova syna Ašvatthámu, pět bratrů Pánduovců a další přátele a příbuzné žijící ve městě. Všichni, kdo měli schůzku s Akrúrou, který byl také známý jako syn Gándiní, ho vítali s radostí a ptali se ho, jak se daří jejich příbuzným. Vždy mu nabídli pohodlné místo k sezení a potom se zase on ptal, jak se mají jeho příbuzní a co dělají.

Jelikož ho do Hastinápuru vyslal samotný Pán Krišna, je zjevné, že byl dostatečně inteligentní, aby dovedl posoudit diplomatickou situaci. Po smrti krále Pándua se Dhritaráštra nezákonně zmocnil trůnu, přestože byli přítomní Pánduovi synové. Akrúrovi byly zřejmé nekalé úmysly Dhritaráštry, jenž velice nadržoval svým vlastním synům. Již zabral království a nyní se chtěl zbavit pěti bratrů Pánduovců. Akrúra věděl, že všichni Dhritaráštrovi synové, v čele s Durjódhanou, byli podlí politici. Dhritaráštra se neřídil dobrými radami, které mu dávali Bhíšma a Vidura; místo toho se nechal vést špatnými pokyny osob, jako byli Karna a Šakuni. Akrúra se rozhodl zůstat v Hastinápuru několik měsíců, aby mohl celou politickou situaci důkladně prozkoumat.

Akrúra se postupně dozvěděl od Kuntí a Vidury, že Dhritaráštrovi synové byli nesnášenliví a závistiví vůči pěti bratrům Pánduovcům, kteří dokonale ovládali válečnické umění a byli velice silní. Jednali jako skuteční ušlechtilí hrdinové, měli všechny dobré vlastnosti kšatrijů a byli zodpovědnými princi, kteří vždy mysleli na blaho svých občanů. Akrúra se také dozvěděl, že se závistiví Dhritaráštrovi synové už pokusili Pánduovce zabít pomocí smrtícího jedu.

Akrúra byl jedním z bratranců Kuntí; jakmile se s ním tedy setkala, tázala se na své příbuzné z otcovy strany. Rozplakala se, když si vzpomněla na své rodiště, a ptala se Akrúry, zda si na ni otec, matka, bratři, sestry a další přátelé doma ještě vzpomínají. Zvláště se dotazovala na své slavné synovce, Krišnu a Balarámu. Zeptala se: “Nevíš, zda se Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, který má velice rád své oddané, pamatuje na mé syny? A Balaráma si na nás vzpomíná?” V hloubi srdce se Kuntí cítila jako laň mezi tygry, a její postavení takové skutečně bylo. Po smrti jejího manžela, krále Pándua, se měla starat o pět dětí, ale Dhritaráštrovi synové jim stále usilovali o život. Bezpochyby žila jako ubohé nevinné zvíře mezi mnoha tygry. Jelikož byla oddanou Pána Krišny, vždy na Něho myslela a čekala, že Krišna jednoho dne přijde a zachrání je z jejich nebezpečné situace. Zeptala se Akrúry, zda se Krišna chystá přijít poradit osiřelým Pánduovcům, jak zamezit intrikám Dhritaráštry a jeho synů. Když o tom všem s Akrúrou mluvila, cítila se bezmocná a zvolala: “Milý Krišno! Milý Krišno! Jsi nejvyšší mystik, Nadduše vesmíru. Jsi skutečný příznivec celého vesmíru. Můj milý Góvindo, nyní jsi ode mne velice daleko, ale přesto se modlím, abych mohla přijmout útočiště u Tvých lotosových nohou. Žiji zachvácená žalem s pěti syny, kteří nemají otce. Plně chápu, že kromě Tvých lotosových nohou není jiného útočiště či ochrany. Tvé lotosové nohy mohou zachránit všechny ztrápené duše, protože jsi Nejvyšší Osobnost Božství. Jen Tvou milostí se člověk může vysvobodit z koloběhu zrození a smrtí. Můj milý Krišno, jsi nejčistší, Nadduše a Pán všech jógích. Co více mohu říci? Mohu se Ti jen s úctou poklonit. Přijmi mě jako svou oddanou, která se Ti plně odevzdává.”

I když tam Krišna osobně nebyl, Kuntí se k Němu modlila, jako kdyby stál přímo před ní. To může dokázat kdokoliv, kdo bude kráčet v jejích stopách. Krišna nemusí být všude fyzicky přítomný. Ve skutečnosti je všudypřítomný prostřednictvím své duchovní energie, a je třeba se Mu jen upřímně odevzdat.

Když se Kuntí velice procítěně modlila ke Krišnovi, neovládla se a dala se před Akrúrou do hlasitého pláče. Byl tam také Vidura a jak on, tak Akrúra pociťovali s matkou Pánduovců soucit a uklidňovali ji oslavováním jejích pěti synů — Judhišthiry, Ardžuny, Bhímy, Nakuly a Sahadévy. Utěšovali ji připomenutím, že její synové jsou neobyčejně mocní; nemusela se o ně obávat, protože se narodili ze semene velkých polobohů, jako byli Jamarádž, Indra a Váju.

Akrúra se rozhodl vrátit se domů, aby podal zprávu o napjaté situaci, ve které se Kuntí a jejích pět synů nacházeli. Nejprve chtěl dát dobrou radu Dhritaráštrovi, který velice stranil svým vlastním synům a Pánduovce nenáviděl. Král Dhritaráštra seděl mezi svými přáteli a příbuznými, když ho Akrúra oslovil jménem Vaičitravírja, což znamená “Vičitravírjův syn”. Vičitravírja se jmenoval Dhritaráštrův otec, ale ve skutečnosti Dhritaráštru nezplodil on, nýbrž Vjásadéva. Dříve bylo společenským pravidlem, že když muž nemohl mít děti, mohl s jeho manželkou počít dítě jeho bratr (to se nazývalo devareṇa sutotpattiḥ). Nyní, ve věku Kali, je to již zakázané. Akrúra nazval Dhritaráštru Vaičitravírjou sarkasticky, protože ve skutečnosti nebyl zplozený svým otcem. Byl synem Vjásadévy. Když se dítě narodilo ženě s bratrem jejího manžela, manžel si na ně činil nároky, ale dítě pochopitelně nepocházelo od něho. Tato jízlivá poznámka naznačovala, že Dhritaráštra se nevhodně domáhal trůnu na základě dědického práva. Právoplatným králem měl být Pándu a za přítomnosti jeho synů, Pánduovců, by Dhritaráštra neměl zabírat trůn.

Akrúra řekl: “Můj milý synu Vičitravírji, nezákonně ses zmocnil trůnu Pánduovců. Teď už tedy sedíš na trůnu, ale já si ti dovoluji poradit, abys vládl království podle morálních zásad. Budeš-li to dělat, a tak se budeš snažit uspokojit své poddané, tvé jméno a sláva nepominou.” Akrúra naznačil, že i když se Dhritaráštra choval špatně ke svým synovcům, Pánduovcům, byli stále jeho poddanými, o které se měl starat. “Přestože se k nim nechováš jako k držitelům trůnu, ale jako ke svým poddaným, měl bys nezaujatě myslet na jejich blaho, jako by byli tvými vlastními syny. Pokud se nebudeš řídit touto radou a budeš jednat přesně naopak, lidé si tě přestanou vážit a příští život budeš muset strávit v pekelných podmínkách. Doufám proto, že se budeš ke svým synům a synům Pándua chovat stejně.” Akrúra naznačil, že nebude-li Dhritaráštra jednat s Pánduovci a svými syny jako rovnocennými, určitě mezi oběma tábory bratranců dojde k boji. Jelikož Pánduovci byli v právu, vyjdou z boje vítězně, a Dhritaráštrovi synové zahynou. Takové bylo Akrúrovo proroctví.

Akrúra dále Dhritaráštrovi poradil: “V hmotném světě nemůže nikdo zůstat něčím věčným společníkem. Jen díky náhodě se setkáváme v rodině, společnosti či národu, ale nakonec se musíme odloučit, protože každý z nás musí opustit své tělo. Člověk by proto neměl udržovat příliš silná pouta ke členům své rodiny.” Dhritaráštrova náklonnost byla rovněž nesprávná a svědčila o nedostatku inteligence. Akrúra mu otevřeně naznačil, že jeho hluboká láska k rodinným členům pochází z hrubé nevědomosti a slepoty vůči morálním zásadám. I když se zdá, že jsme v rodině, společnosti či národu spojeni dohromady, každý z nás má individuální osud. Každý se rodí podle svých individuálních minulých činností, a proto si každý musí individuálně vychutnat či vytrpět výsledky své karmy. Není možné zlepšit si svůj osud společným soužitím. Někdy se stane, že otec nezákonnými způsoby nahromadí bohatství a syn si pak všechny peníze přivlastní, i když je otec vydělal za cenu velkého úsilí. Je to jako když malá ryba v moři užírá hmotné tělo velké staré ryby. Člověk nemůže donekonečna nezákonně hromadit majetek pro uspokojování své rodiny, společnosti nebo národa. Toto pravidlo dokládá mnoho velkých říší, které byly vybudovány v minulosti, ale již neexistují, protože pozdější potomci jejich bohatství rozmařile utratili. Ten, kdo nezná tyto jemné zákony plodonosných činností, a proto zanedbává morální zásady, si s sebou nese jen reakce za své hříšné jednání. Jeho nepoctivě nabytý majetek vezme někdo jiný a on sám půjde do nejtemnějšího pekla. Nikdo by proto neměl hromadit více majetku, než kolik mu osud vyhradil; jinak bude slepý vůči svému vlastnímu zájmu. Místo aby vylepšoval své postavení, bude jednat právě naopak, sobě na škodu.

Akrúra pokračoval: “Můj milý Dhritaráštro, doporučuji ti, abys nebyl slepý vůči faktům hmotné existence. Hmotný, podmíněný život, ať plný utrpení, nebo radosti, musíme brát jako sen. Člověk by se měl snažit ovládat mysl a smysly a žít pokojně pro duchovní pokrok ve vědomí Krišny.” V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že všichni kromě lidí vědomých si Krišny mají stále neklidnou mysl a jsou plní úzkosti. Dokonce ani ti, kdo usilují o osvobození neboli splynutí se září Brahmanu, ani jógí, kteří se snaží dosáhnout dokonalosti mystických sil, nemohou mít v mysli klid. Čistí oddaní Krišny však od Krišny nic nevyžadují. Jsou spokojení s tím, že Mu mohou sloužit. Jedině dokonalým vědomím Krišny lze získat skutečný mír a klid v mysli.

Dhritaráštra po vyslechnutí Akrúrových morálních pokynů odpověděl: “Můj milý Akrúro, jsi velice laskavý, že mi dáváš takové dobré pokyny, ale já je bohužel nemohu přijmout. Ten, kdo má předurčeno zemřít, nevyužije elixír života, ani když je mu podán. Vím, že tvoje pokyny jsou cenné. Naneštěstí se nemohou uchytit v mé roztěkané mysli, stejně jako zářivý blesk na obloze nezůstane v mraku. Vím jen, že nikdo nedokáže zastavit postup svrchované vůle. Vím, že se Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, zjevil v rodu Jaduovců, aby zmenšil břemeno Země.”

Dhritaráštra naznačil Akrúrovi, že má v Krišnu, Nejvyšší Osobnost Božství, plnou víru. Zároveň však velmi stranil členům své rodiny. V blízké budoucnosti Krišna všechny jeho rodinné příslušníky zahubí a Dhritaráštra se v bezvýchodné situaci odevzdá Krišnovým lotosovým nohám. Když chce Krišna prokázat oddanému svou zvláštní přízeň, obvykle mu odebere všechny předměty jeho hmotného zalíbení, a tak ho přivede do stavu, kdy je hmotně bezmocný a nemá jinou možnost, než přijmout Krišnovy lotosové nohy. Právě to se stalo Dhritaráštrovi po bitvě na Kurukšétře.

Dhritaráštra si uvědomoval dvě rozporuplné skutečnosti, které se před ním rýsovaly. Věděl, že Krišna sestoupil, aby zbavil svět zbytečné zátěže. Jeho synové byli touto zbytečnou zátěží, a proto očekával, že budou zabiti. Zároveň se nedokázal zbavit nežádoucí náklonnosti ke svým synům. Byl si vědom těchto dvou neslučitelných faktorů, a proto se s úctou klaněl Nejvyšší Osobnosti Božství. “Je velice těžké chápat rozporuplné děje v hmotné existenci; jedině se dají brát jako nepochopitelné naplňování plánu Nejvyššího, který svou nepochopitelnou energií tvoří hmotný svět, vstupuje do něho a uvádí do chodu tři kvality přírody. Když je vše stvořeno, vstupuje do každé živé bytosti i do nejmenšího atomu. Nikdo nedokáže pochopit nevyzpytatelné plány Nejvyššího Pána.”

Když Akrúra slyšel, jak Dhritaráštra mluví, bylo mu jasné, že nehodlá přestat nadržovat vlastním synům na úkor Pánduovců. Okamžitě se rozloučil se svými přáteli v Hastinápuru a vrátil se domů do jaduovského království. Po návratu podrobně vylíčil Pánu Krišnovi a Balarámovi situaci v Hastinápuru a Dhritaráštrovy záměry. Krišna ho poslal do Hastinápuru, aby právě tyto věci zjistil, a milostí Pána se mu to podařilo.