53. KAPITOLA

Rukminina slova Pána Krišnu velice potěšila. Stiskl bráhmanovi ruku a řekl: “Můj milý bráhmano, rád slyším, že se za Mne chce Rukminí provdat, neboť i Já toužím po její ruce. Moje mysl je stále pohroužená v myšlenkách na Bhíšmakovu dceru a někdy ani v noci nemohu spát, jak na ni myslím. Vím, že sňatek Rukminí s Šišupálou zařídil její starší bratr z nepřátelství vůči Mně; proto jsem odhodlaný dát všem těmto princům za vyučenou. Tak jako člověk získá oheň zacházením s obyčejným dřevem, získám Rukminí jako oheň z jejich středu, jen co se s těmito démonskými vladaři vypořádám.”

Jakmile se Krišna dozvěděl datum Rukminina plánovaného sňatku, chtěl okamžitě vyjet. Poručil svému vozataji Dárukovi, aby zapřáhl do kočáru a přichystal se na cestu do vidarbhského království. Na tento pokyn přivedl vozataj Krišnovy čtyři zvláštní koně. Jejich jména a popisy jsou uvedeny v Padma Purāṇě: První z nich, Šaibja, byl nazelenalý; druhý, Sugríva, měl šedý nádech jako led; třetí, Méghapušpa, měl barvu mraku a poslední, Baláhaka, byl popelavý. Když byli koně zapřažení a vůz připravený k jízdě, Krišna pomohl bráhmanovi nastoupit a usadil ho vedle sebe. Ihned vyjeli z Dváraky a během jedné noci dorazili do provincie Vidarbha. Dváracké království se rozkládá v západní Indii a Vidarbha leží na severu. Dělí je vzdálenost ne menší než tisíc mil, ale koně byli tak rychlí, že dospěli ke svému cíli, městu zvanému Kundina, za jednu noc, tedy nanejvýš za dvanáct hodin.

Král Bhíšmaka nedával svou dceru Šišupálovi rád, ale byl nucen to udělat kvůli citovému poutu ke svému nejstaršímu synovi, který svatbu dohodl. Z povinnosti vyzdobil město pro svatební obřad a s velkou péčí jednal tak, aby vše proběhlo úspěšně. Ulice byly pokropeny vodou a celé město náležitě uklizeno. Jelikož se Indie nachází v tropické zóně, je ovzduší vždy suché. Na ulicích a cestách se stále hromadí prach, a proto se musí alespoň jednou denně kropit vodou; ve velkoměstech, jako je Kolkata, dvakrát. Cesty v Kundině lemovala výzdoba z barevných praporků a fáborů a na význačných křižovatkách byly postaveny brány. Celé město bylo velice pěkně vyzdobené. Jeho krásu doplňovali obyvatelé, muži i ženy, kteří se oblékli do čistých šatů a ozdobili santálovou pastou, perlovými náhrdelníky a květinovými girlandami. Všude doutnaly vonné tyčinky a vzduchem se nesla vůně aguru. Kněží a bráhmanové byli bohatě nasyceni a podle obřadních pravidel dostali darem spoustu cenností a krav, a poté recitovali védské hymny. Králova dcera, Rukminí, byla neobyčejně krásná. Byla velice čistá a měla nádherné zuby. Kolem zápěstí měla uvázanou posvátnou šňůru, která přináší štěstí. Dostala různé šperky na ozdobu a dlouhou hedvábnou látku na zahalení horní i dolní části těla. Učení kněží jí zajistili ochranu recitací manter ze Sāma Vedy, Ṛg Vedy a Yajur Vedy. Potom zpívali mantry z Atharva Vedy a obětovali ohni, aby zmírnili neblahé vlivy různých hvězd.

Král Bhíšmaka dobře věděl, jak jednat s bráhmany a kněžími při takových obřadech. Zvláště bráhmany uctil tím, že jim věnoval nesmírné množství zlata a stříbra, zrní smíchané s melasou a krávy ozdobené látkovými přehozy a šperky. Damaghóša, Šišupálův otec, vykonal různé obřady, aby přivolal štěstí pro svého syna. Šišupálův otec byl známý jako Damaghóša pro svou mimořádnou schopnost zkrotit neposlušné občany. Dama znamená “krotit” a ghoṣa znamená “slavný”; proslavil se tedy svou schopností vládnout občanům. Damaghóša si myslel, že pokud přijede Krišna a bude chtít narušit svatební obřad, jistě Ho zkrotí svou vojenskou silou. Po vykonání různých příznivých obřadů tedy shromáždil své vojenské oddíly. Vzal mnoho slonů ověšených zlatými náhrdelníky a mnoho podobně ozdobených vozů a koní. Vypadalo to, že Damaghóša nejel se svým synem a dalšími společníky do Kundiny oženit Šišupálu, ale hlavně bojovat.

Když se král Bhíšmaka dozvěděl, že Damaghóša a jeho skupina přijíždí, vyjel z města, aby je přivítal. Před městskou bránou bylo mnoho zahrad připravených pro hosty. Védským svatebním zvykem je, že nevěstin otec přijme ženichův početný doprovod a na dva nebo tři dny, až do skončení svatebního obřadu, je ubytuje na vhodném místě. Skupina vedená Damaghóšou čítala tisíce mužů, mezi nimiž byli významní králové a osobnosti jako Džarásandha, Dantavakra, Vidúratha a Paundraka. Bylo veřejným tajemstvím, že Rukminí se měla provdat za Krišnu, ale že její starší bratr Rukmí jí zařídil svatbu se Šišupálou. Také se proslýchalo, že Rukminí vyslala posla za Krišnou, a vojáci proto měli podezření, že Krišna asi způsobí rozruch a pokusí se Rukminí unést. Trochu se báli, ale přesto byli připravení s Krišnou urputně bojovat, aby únosu zabránili. Šrí Balaráma dostal zprávu, že Krišna odjel do Kundiny jen s jedním bráhmanou a že Šišupála je tam s velkým počtem vojáků. Balaráma tušil, že se na Krišnu chystají zaútočit, a z velké lásky ke svému bratrovi proto shromáždil silné vojenské jednotky složené z vozů, pěchoty, koní a slonů a vydal se také k tomuto městu.

Rukminí mezitím v paláci očekávala Krišnův příjezd, ale když ani On, ani bráhmana, který nesl její vzkaz, nepřicházeli, naplnila ji úzkost a začala uvažovat o svém neštěstí. “Pouze jedna noc mě dělí od svatebního dne a bráhmana ani Šjámasundara se nevrátili. Nevím proč.” Ztrácela naději a myslela si, že Krišna asi našel důvod k nespokojenosti a odmítl její upřímný návrh. To mohlo zklamat i bráhmanu, který se rozhodl, že se nevrátí. Ačkoliv uvažovala o různých důvodech jejich zpoždění, čekala oba dva každým okamžikem.

Rukminí si dále myslela, že upadla v nemilost polobohů, jako je Pán Brahmá, Pán Šiva a bohyně Durgá. Obvykle se říká, že polobozi se zlobí, když se jim nedostává řádného uctívání. Například Indra se rozzlobil, když zjistil, že ho obyvatelé Vrindávanu neuctívají (když Krišna zastavil Indra-jagju), a chtěl je za to potrestat. Rukminí se proto domnívala, že Pán Šiva nebo Pán Brahmá se na ni asi zlobí a snaží se zmařit její plán, jelikož je málo uctívala. Rovněž o bohyni Durze, manželce Pána Šivy, si myslela, že se nejspíš přidala ke svému muži. Pán Šiva je známý jako Rudra a jeho žena jako Rudrání. Rudrání a Rudra je pojmenování těch, kdo běžně vrhají druhé do neštěstí a věčného nářku. Rukminí myslela na bohyni Durgu jako na Giridžu, dceru himálajského pohoří. Himálajské hory jsou studené a tvrdé a princezna považovala bohyni Durgu za nelítostnou a chladnou. Tímto způsobem uvažovala Rukminí, která byla koneckonců stále ještě dítě, o různých polobozích v touze vidět Krišnu. Gópí uctívaly bohyni Kátjájaní, aby dostaly Krišnu za manžela, a podobně i Rukminí myslela na různé polobohy, ne kvůli hmotnému prospěchu, ale ve vztahu ke Krišnovi. Modlit se k polobohům za Krišnovu milost není špatné a Rukminí byla plně pohroužená do myšlenek na Krišnu.

Rukminí se uklidňovala, že ještě nevypršela doba, kdy mohl Góvinda přijet, leč cítila, že doufá marně. Nikomu se nesvěřila a jen ronila slzy, aniž by to kdokoli viděl. Když její pláč zesílil, v bezmoci zavřela oči. Zatímco byla takto pohroužená do hlubokých myšlenek, v různých částech jejího těla se najednou projevily příznivé znaky: pociťovala chvění levého víčka, paže a stehna. Když se chvějí tyto části těla, je to dobré znamení, že lze očekávat něco příznivého.

Pak náhle Rukminí, naplněná úzkostí, zahlédla bráhmanského posla. Krišna jako Nadduše všech živých bytostí věděl o její úzkosti, a proto poslal bráhmanu do paláce, aby jí oznámil Jeho příjezd. Jakmile Rukminí uviděla bráhmanu, pochopila, proč se její tělo chvělo, a okamžitě se zaradovala. Usmála se a zeptala se, zdali Krišna již přijel. Bráhmana odpověděl, že syn jaduovské dynastie, Šrí Krišna, dorazil, a dále ji povzbudil zvěstováním Krišnova slibu, že si ji zcela jistě odveze. Rukminí měla z bráhmanova vzkazu takovou radost, že mu chtěla darovat všechno své vlastnictví. Nenašla však nic, co by se hodilo jako dar, a proto se mu jen s úctou poklonila. Význam skládání uctivých poklon výše postavené osobě je takový, že ten, kdo se klaní, je uctívané osobě zavázán. Rukminí tedy bráhmanovi naznačila, že mu bude navěky vděčná. Každý, kdo si získá přízeň bohyně štěstí, jako tento bráhmana, bude jistě vždy po hmotné stránce šťastný.

Když se král Bhíšmaka doslechl, že přijeli Krišna a Balaráma, pozval Je, ať se přijdou podívat na svatební obřad jeho dcery. Okamžitě také zařídil, aby byli se svými vojáky ubytováni ve vhodném zahradním domě. Podle védského zvyku nabídl Krišnovi a Balarámovi med a nové čisté šaty. Byl pohostinný nejen ke Krišnovi, Balarámovi a králům, jako byl Džarásandha, ale i k mnoha jiným králům a princům, s ohledem na jejich sílu, věk a hmotné bohatství. Ze zvědavosti a z touhy vidět oba bratry se lidé z Kundiny shromáždili před Krišnou a Balarámou, aby se mohli napít nektaru Jejich krásy. Se slzami v očích Jim tiše vzdávali úctu. Byli rádi, že Je vidí, a říkali si, jakým vhodným partnerem by Pán Krišna byl pro Rukminí. Tolik si přáli spojit Krišnu a Rukminí, že se modlili k Osobnosti Božství: “Náš milý Pane, jestliže jsme vykonali nějaké zbožné činnosti, se kterými jsi spokojený, buď k nám prosím milostivý a přijmi Rukminí ze ženu.” Rukminí byla zjevně velice oblíbená princezna a všichni občané se z hluboké lásky k ní modlili pro její největší blaho. Mezitím krásně oděná vyšla z paláce v doprovodu tělesné stráže, aby navštívila chrám Ambiky neboli bohyně Durgy.

Chrámové uctívání božstev existuje od počátku védské kultury. Jedna třída lidí, v Bhagavad-gītě nazvaných veda-vāda-rata, věří pouze ve védské rituální obřady, ale ne v chrámové uctívání. Tito hloupí lidé si zde mohou všimnout, že ačkoliv se svatba Krišny s Rukminí konala před více než pěti tisíci lety, i v té době se provádělo uctívání v chrámech. V Bhagavad-gītě Pán říká: yānti deva- vratā devān — “Uctívači polobohů dospějí do sídel polobohů.” Mnoho lidí tehdy uctívalo polobohy a mnozí uctívali přímo Nejvyšší Osobnost Božství. Z polobohů byli především uctíváni Pán Brahmá, Pán Šiva, Pán Ganéš, bůh Slunce a bohyně Durgá. Pána Šivu a bohyni Durgu uctívaly dokonce i královské rodiny; jiné, méně významné polobohy uctívali hloupí lidé nižší třídy. Pokud jde o bráhmany a vaišnavy, ti uctívali pouze Pána Višnua, Nejvyšší Osobnost Božství. V Bhagavad-gītě je uctívání polobohů odsouzeno, ale ne zakázáno; jasně se tam říká, že méně inteligentní lidé uctívají polobohy pro hmotný prospěch. Naproti tomu Rukminí byla bohyně štěstí, ale šla do chrámu bohyně Durgy, protože tam uctívali rodinné božstvo. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu stojí, že cestou do chrámu bohyně Durgy v srdci neustále myslela na Krišnovy lotosové nohy. Nešla tedy do chrámu ze stejných pohnutek jako obyčejný člověk, který jde žebrat o hmotné výhody; jejím jediným cílem byl Krišna.

Rukminí kráčela k chrámu, mlčela a byla vážná. Vedle ní šla její matka a několik přítelkyň a uprostřed manželka bráhmany; kolem dokola byly královské stráže. (Tento zvyk, kdy budoucí nevěsta jde do chrámu nějakého poloboha, se v Indii dodržuje dodnes.) Jak průvod postupoval, byly slyšet tóny různých hudebních nástrojů. Lastury, bubny jako například pánavy a trubky různých velikostí, jako jsou túrji a bhérí, společně vytvářely zvuk, který byl nejen příznivý, ale také příjemný na poslech. Byly tam přítomné tisíce manželek vážených bráhmanů a všechny byly pěkně ozdobené. Podávaly Rukminí květinové girlandy, santálovou pastu a různé barevné oděvy, a tak jí asistovaly při uctívání Pána Šivy a bohyně Durgy. Některé z těchto žen byly velmi staré a dokonale ovládaly recitaci modliteb pro bohyni Durgu a Pána Šivu; předzpívávaly tedy modlitby před božstvy, a Rukminí a další ženy po nich opakovaly.

Rukminí se modlila k božstvu: “Moje milá bohyně Durgo, uctivě se klaním tobě i tvým dětem.” Bohyně Durgá má čtyři slavné děti: dvě dcery — bohyni štěstí Lakšmí a bohyni učenosti Sarasvatí — a dva syny — Pána Ganéše a Pána Kárttikéju. Ti všichni se řadí mezi polobohy a bohyně. Bohyně Durgá je vždy uctívána se svými slavnými dětmi, takže Rukminí se poklonila božstvu tímto způsobem; její modlitba však byla zvláštní. Obyčejní lidé se modlí k bohyni Durze o hmotné bohatství, slávu, zisk, sílu a tak podobně, ale Rukminí chtěla získat Krišnu za manžela, a proto se modlila, aby k ní bylo božstvo milostivé a dalo jí toto požehnání. Jelikož toužila jen po Krišnovi, její uctívání polobohů se neodsuzuje. Při modlitbě obětovala božstvu různé předměty: především vodu, různé lampičky, vonné tyčinky, oděvy, girlandy a všelijaké pokrmy připravené v ghí jako purí a kačórí. Také obětovala ovoce, cukrovou třtinu, arekové oříšky a koření. S velkou oddaností nabízela tyto věci božstvu podle usměrňujících zásad pod vedením starých bráhmanských žen. Ty jí po skončení obřadu předložily zbytky jídla jako prasádam, které s velkou úctou přijala. Potom se poklonila ženám i bohyni Durze. Když vše skončilo, vzala svou rukou, kterou zdobil prsten s drahým kamenem, za ruku jednu ze svých přítelkyň a v doprovodu ostatních opustila chrám.

Všichni princové a návštěvníci, kteří přijeli do Kundiny na svatbu, se shromáždili před chrámem, aby mohli vidět Rukminí. Hlavně princové ji chtěli vidět, protože si všichni dělali naděje, že ji budou mít za ženu. Když ji spatřili, byli ohromeni a mysleli si, že jí Stvořitel dal takovou podobu právě za tím účelem, aby pletla hlavy všem chrabrým rytířům. Měla nádherně tvarované tělo a štíhlý pas. Její výrazné boky zdobil pás posázený drahokamy, měla růžové rty a půvab jejího obličeje doplňovaly trochu uvolněné kadeře vlasů a několikeré náušnice. Její zářivá tělesná krása vypadala, jako kdyby ji namaloval výborný malíř, který dokonale ztvárnil popisy velkých básníků. Její ňadra jsou popsána jako mírně zvednutá, což znamená, že byla velmi mladá, ne starší třinácti nebo čtrnácti let. Její krása byla zvláště určená k tomu, aby upoutala Krišnovu pozornost. Přestože všichni princové zírali na její ladné rysy, nebyla vůbec pyšná. Její oči neklidně těkaly z místa na místo, a když se prostě usmála jako nevinná dívka, objevily se její zuby podobné jasmínovým poupatům. V očekávání, že si ji Krišna každým okamžikem odnese, kráčela zvolna zpátky domů. Pohybovala se jako dospělá labuť a zvonky na kotnících jí jemně cinkaly.

Shromáždění chrabří princové byli tak ohromeni krásou Rukminí, že téměř omdleli a spadli ze svých koní a slonů. Naplněni chtíčem marně toužili po její ruce a srovnávali svou krásu k její. Šrímatí Rukminí se však nezajímala o žádného z nich; v srdci čekala jen na to, až přijde Krišna a odnese ji pryč. Jak si upravovala ozdoby na prstu levé ruky, letmo pohlédla na prince a mezi nimi spatřila Krišnu. I když Ho nikdy předtím neviděla, neustále na Něj myslela, a proto neměla potíže Ho mezi ostatními princi poznat. Krišna se o nikoho nestaral a okamžitě využil situace, aby si posadil Rukminí na vůz, na kterém vlál prapor s obrázkem Garudy. Beze strachu se pak pomalu rozjel a odvážel si Rukminí, jako když lev odnáší jelena smečce šakalů. Mezitím se na scéně objevil Balaráma s vojáky jaduovské dynastie.

Džarásandha, jehož Krišna již mnohokrát porazil, zařval: “Jak je to možné? Krišna nám krade Rukminí a nikdo se Mu nestaví na odpor! K čemu to je, že jsme slavní lučištníci? Jen se podívejte, milí princové! Ztrácíme svou dobrou pověst! Je jako šakal, který bere lvovi jeho kořist!”