54. KAPITOLA

Džarásandha a všichni ostatní princové kypěli zlostí, když Krišna unesl Rukminí. Nejprve ohromeni její krásou spadli ze sedel koní a slonů, ale nyní se pomalu zvedali a upravovali si výzbroj. Chopili se svých luků a šípů a na vozech, koních a slonech se vydali za Krišnou. Narazili však na válečníky jaduovské dynastie, kteří se jim postavili do cesty. Mezi oběma bojovnými skupinami vypukla urputná bitva. Všichni princové brojící proti Krišnovi pod vedením Džarásandhy byli zdatní bojovníci a stříleli šípy na jaduovské vojáky, jako když mrak zaplavuje horu proudy deště. Mrak zastavený štítem hory se nemůže příliš pohybovat, a proto na horských stráních prší mnohem silněji než kdekoliv jinde.

Krišnovi protivníci byli odhodlaní porazit Krišnu a získat Rukminí nazpátek, a proto do boje zapojili všechny síly. Rukminí seděla vedle Krišny a viděla, jak mračna nepřátelských šípů létají na šiky jaduovských vojáků. Bázlivým pohledem do Krišnova obličeje dala najevo svůj vděk, že jen kvůli ní tolik riskoval. Měla neklidné oči a vypadala, jako že všeho lituje. Krišna okamžitě pochopil, na co myslí, a povzbudil ji slovy: “Neboj se, Moje milá Rukminí. Můžeš si být jistá, že vojáci jaduovské dynastie všechny protivníky brzy pobijí.”

Zatímco Krišna rozmlouval s Rukminí, jaduovští velitelé v čele s Pánem Balarámou, který je také známý jako Sankaršan, a Gadou nestrpěli vzdorovitý postoj útočníků a začali střílet šípy do jejich koní, slonů a kočárů. Bitva se stupňovala a nepřátelští princové i vojáci padali z koní, slonů a vozů na zem. Zanedlouho bylo bojiště pokryté milióny usekaných hlav, ozdobených helmami a náušnicemi. Vojáci přicházeli o ruce i s luky, šípy a kyji; paže se hromadily na pažích, stehna na stehnech, koně na koních. Bez hlav padala k zemi také těla dalších zvířat — velbloudů, slonů a oslů — i těla pěších vojáků.

Když nepřátelé, vedení Džarásandhou, zjistili, že pomalu prohrávají bitvu, nepřipadalo jim rozumné riskovat v boji za Šišupálu ztrátu celých vojsk. Šišupála měl sám bojovat, aby vyrval Rukminí z Krišnových rukou, ale když vojáci viděli, že toho není schopný, rozhodli se neztrácet zbytečně svou vojenskou sílu; ukončili boj a dali se na útěk.

Někteří princové ze zdvořilosti přišli za Šišupálou. Viděli, že je sklíčený jako muž, který přišel o manželku. Měl vyschlý obličej, ztratil veškerou energii a záře jeho těla vyprchala. Oslovili ho takto: “Náš milý Šišupálo, nebuď tak smutný. Náležíš ke královskému stavu a jsi nejlepší mezi bojovníky. Osobu, jako jsi ty, by neměl ovlivňovat zármutek nebo štěstí, protože ani jeden z těchto stavů není trvalý. Vzmuž se. Nebuď zklamaný tímto dočasným nepříznivým zvratem. Přece jenom nejsme svrchovaní konatelé; tak jako loutky tančí v rukách kouzelníka, všichni tančíme podle vůle Nejvyššího a jen podle Jeho plánu zakoušíme neštěstí nebo se radujeme ze štěstí. Proto bychom měli být za všech okolností vyrovnaní.”

I když zpočátku si princové dělali velké naděje, že jejich hrdinský výpad bude úspěšný, jediné, co mohli dělat po své porážce, bylo uklidňovat Šišupálu lichotkami. Místo svatby s Rukminí se musel spokojit s pochlebováním svých přátel a zklamaně odjel zpátky domů. Králové, kteří mu přijeli pomáhat, byli také zklamaní, a každý se vrátil do svého království.

K celé katastrofální porážce došlo kvůli závistivé povaze Rukminina staršího bratra Rukmího. Když viděl, jak Krišna unesl jeho sestru poté, co naplánoval její svatbu s Šišupálou, nemohl se s tím smířit. Jakmile se tedy Šišupála, jeho přítel, který se měl stát jeho švagrem, vrátil domů, podrážděný Rukmí se rozhodl dát Krišnovi lekci sám. Svolal své vojáky — jednotku čítající několik tisíc slonů, koní, válečných vozů a pěšáků — a s tímto vojskem se vydal za Krišnou do Dváraky. Aby se pochlubil před ostatními, slíbil všem vracejícím se králům: “Vy jste nedokázali pomoci Šišupálovi oženit se s mou sestrou Rukminí, ale já nemohu dopustit, aby si ji odvezl Krišna. Dám Mu za vyučenou. Nyní Ho jedu pronásledovat.” Uvedl se jako velký vojevůdce a před všemi princi přísahal: “Dokud nezabiji Krišnu v boji a nezískám svou sestru zpátky z Jeho spárů, nevrátím se do svého hlavního sídla, Kundiny. Skládám před vámi všemi tento slib a uvidíte, že ho splním.” Po těchto vychloubačných slovech nasedl rychle do vozu a řekl vozatajovi, ať se vydá za Krišnou. Prohlásil: “Chci s Ním okamžitě bojovat. Ten pasáček zpyšněl z toho, jak lstivě bojuje s kšatriji, ale já Mu dnes dám řádně za vyučenou. Poučím Ho svými ostrými šípy, když má tu drzost unášet mou sestru!” Takto hlupák Rukmí vykřikoval nestoudné výhrůžky, aniž by znal rozsah síly a činností Nejvyšší Osobnosti Božství.

Ve své hlouposti brzy stál před Krišnou a stále dokola na Něj volal: “Zastav na chvíli a bojuj se mnou!” Po těchto slovech napjal svůj luk a vystřelil tři mocné šípy přímo na Krišnovo tělo. Potom hanobil Krišnu jako nejohavnějšího potomka jaduovské dynastie a požádal Ho, ať se před ním na chvíli zastaví, aby Mu mohl dát na pamětnou. “Odvážíš mou sestru, jako když vrána krade přepuštěné máslo určené k oběti. Jsi pyšný na svou vojenskou sílu, ale neumíš bojovat podle pravidel. Ukradl jsi mou sestru; nyní Ti pomohu od Tvé falešné pýchy. Můžeš mít mou sestru jen tak dlouho, dokud Tě svými šípy nadobro neskolím k zemi!”

Jakmile Pán Krišna uslyšel všechna tato Rukmího bláznivá slova, okamžitě svým šípem přeťal tětivu jeho luku, čímž mu znemožnil, aby použil dalšího šípu. Rukmí ihned vytáhl jiný luk a střelil na Krišnu pět nových šípů. V odpověď na druhý útok mu Krišna znovu přeťal tětivu. Rukmí uchopil třetí luk a Krišna znovu tětivu přesekl. Tentokrát chtěl dát Krišna Rukmímu za vyučenou a vyslal na něho šest šípů a vzápětí dalších osm, přičemž čtyřmi šípy zabil čtyři koně, jedním vozataje a zbývajícími třemi ustřelil vrchní část Rukmího vozu i s praporem.

Jakmile Rukmí vystřílel všechny šípy, začal si brát na pomoc meče, štíty, trojzubce, kopí a podobné zbraně používané v boji muže proti muži, ale Krišna je vždy okamžitě zneškodnil stejným způsobem. Jelikož neustále mařil všechny Rukmího pokusy, Rukmí uchopil meč a hnal se na Krišnu, jako když moucha letí do ohně. Sotva k Němu však doběhl, Krišna rozbil jeho zbraň na kusy. Tentokrát Krišna vytáhl svůj ostrý meč a chystal se Rukmího neprodleně zabít, ale jeho sestra Rukminí, která chápala, že Krišna nyní jejímu bratrovi nepromine, padla k Jeho lotosovým nohám a žalostným hlasem, rozechvělá velkým strachem, začala svého manžela úpěnlivě prosit.

Rukminí nejprve oslovila Krišnu jako Jógéšvaru. Jógéšvara znamená “ten, kdo vlastní nepředstavitelné bohatství a energii”. Krišna je vlastníkem nepředstavitelného bohatství a energie, zatímco Rukminin bratr měl jen omezenou vojenskou moc. Krišna je nezměřitelný, kdežto její bratr byl omezený na každém kroku svého života. Před nekonečnou sílou Krišny se Rukmí nedal přirovnat ani k nepatrnému hmyzu. Oslovila Krišnu také jako Boha bohů. Existuje mnoho mocných polobohů, jako je Pán Brahmá, Pán Šiva, Indra, Čandra a Varuna, ale Krišna je Pán všech těchto bohů, zatímco Rukminin bratr nebyl ani obyčejná lidská bytost; ve skutečnosti byl ze všech nejnižší, protože vůbec nechápal Krišnovo postavení. Jinými slovy, člověk, který nemá ponětí o skutečném postavení Krišny, je nejnižším členem lidské společnosti. Dále Rukminí oslovila Krišnu jako Mahábhudžu, což znamená “bojovník s neomezenou silou”. Také oslovila Krišnu jako Džagatpatiho neboli “Pána celého vesmírného projevu”. Její bratr byl oproti Němu jen obyčejný princ.

Tímto způsobem Rukminí srovnala Rukmího postavení s Krišnovým a procítěně naléhala na svého muže, aby v příznivou dobu jejího spojení s Ním nezabíjel jejího bratra, ale aby mu prominul. Projevila se ve své skutečné úloze ženy. Byla ráda, že získala Krišnu za manžela v době, kdy měla být provdána za někoho jiného, ale nechtěla, aby za to zaplatil životem její starší bratr, který koneckonců miloval svou mladší sestru a chtěl ji dát za ženu muži, jenž byl podle jeho úsudku lepší. Když Rukminí snažně prosila Krišnu, aby daroval jejímu bratrovi život, celé její tělo se třáslo, a následkem toho se uvolnily šperky, které ji zdobily, a rozkutálely se po zemi. Z úzkosti jako by jí vyschl obličej a měla stažené hrdlo. Když takto rozrušená padla na zem, Pán Krišna se nad ní okamžitě slitoval a svolil, že pošetilého Rukmího nebude zabíjet. Zároveň ho však chtěl alespoň trochu potrestat, a proto ho spoutal kusem látky a ostříhal mu knírek, vousy i vlasy, a jen tu a tam ponechal nějaké chomáčky.

Zatímco Krišna takto nakládal s Rukmím, vojáci jaduovské dynastie pod vedením samotného Balarámy rozdrtili celou Rukmího armádu, jako když slon v jezírku rozmetá křehký stonek lotosového květu. Jinými slovy, tak jako slon při koupeli ve vodě rozdupe lotosový květ, jaduovské vojsko rozbilo Rukmího jednotky.

Když se velitelé jaduovských vojsk vrátili ke Krišnovi, překvapilo je, v jakém stavu se nachází Rukmí. Zvláště Pán Balaráma pocítil soucit ke své švagrové, která se právě provdala za Jeho bratra. Aby ji potěšil, osobně Rukmího rozvázal, a aby ji potěšil ještě víc, pokáral Krišnu jako Jeho starší bratr. “Krišno, to, cos udělal, není vůbec pěkné. Taková ohavnost se příčí Našim rodinným tradicím! Ostříhat někomu vlasy a oholit mu knírek a vousy je skoro totéž, jako kdybys ho zabil. Ať je Rukmí jakýkoliv, nyní se stal Naším švagrem a jsme s ním spřízněni. Neměl jsi ho uvádět do takového stavu.”

Poté řekl Rukminí na uklidněnou: “Netrap se nad tím, že byl tvůj bratr tak zohaven. Všichni trpíme nebo si užíváme následkem svých vlastních činností.” Pán Balaráma chtěl přesvědčit Rukminí, že by se neměla trápit kvůli následkům, které si její bratr přivodil svým vlastním jednáním. S takovým bratrem nebylo třeba mít příliš velký soucit.

Pán Balaráma se opět obrátil ke Krišnovi a řekl: “Můj milý Krišno, příbuznému se má prominout, i když takto pochybí a zasloužil by si smrt. Je-li si vědom své chyby, to vědomí samotné je jako smrt. Proto není třeba ho zabíjet.”

Balaráma se obrátil znovu na Rukminí a sdělil jí, že běžné povinnosti kšatrijů v lidské společnosti jsou stanoveny tak, že podle bojových zásad se i vlastní bratr může stát nepřítelem. Kšatrija se pak nezdráhá zabít ani svého bratra. Pán Balaráma chtěl takto Rukminí poučit, že bylo v pořádku, když si při boji Krišna a Rukmí navzájem neprojevovali milost, přestože jako švagrové náleželi ke stejné rodině. Dále Šrí Balaráma vysvětlil Rukminí, že kšatrijové jsou typickým symbolem materialistického života; hned zpyšní, jakmile jde o hmotný zisk. Pokud spolu tedy dva kšatrijové bojují o království, zemi, bohatství, ženy, slávu či moc, snaží se jeden druhého uvést do co nejhoršího postavení. Balaráma také řekl Rukminí, že ve své náklonnosti ke svému bratrovi Rukmímu, který znepřátelil tolik osob, byla nemístně ohleduplná, jak by se patřilo na obyčejného materialistu. Vzhledem k tomu, jakým způsobem její bratr jednal se svými přáteli, jeho charakter nebyl vůbec hodný úcty, ale Rukminí k němu byla přesto laskavá, jako obyčejná žena. Byla k Rukmímu shovívavá, ačkoliv nebyl hodný být jejím bratrem.

“Kromě toho,” pokračoval Balaráma, “myslet si, že někdo je přítel, někdo nepřítel a s někým že máme neutrální vztah — tak obvykle uvažují lidé s tělesným pojetím života. Tito hlupáci jsou zmatení iluzorní energií Nejvyššího Pána. Duše je svou kvalitou stejně čistá v jakémkoliv hmotném těle, ale ti, kdo nejsou dostatečně inteligentní, vidí jen tělesné rozdíly mezi zvířaty a lidmi, gramotnými a negramotnými, bohatými a chudými, což jsou obaly čisté duše. Dělat rozdíly pouze na základě těla je jako rozlišovat mezi různými druhy ohně podle toho, jaké palivo se používá. Palivo může mít různou velikost a tvar, ale v plamenech, které z něho vycházejí, takové rozdíly nejsou. Na nebi také neexistují rozdíly, pokud jde o velikost a tvar.”

Morálními a etickými pokyny Rukminí a Krišnovi takto Balaráma urovnal situaci. Dále řekl Rukminí: “Toto tělo je částí hmotného projevu, složeného z hmotných prvků, životních podmínek a vzájemného působení kvalit hmotné přírody. Živá bytost neboli duše, která je s tím vším ve styku, se kvůli iluzornímu požitku stěhuje z jednoho těla do druhého, a toto převtělování je známé jako hmotná existence. Při tomto styku živé bytosti s hmotným projevem nedochází ani ke scelení, ani k odpojení. Moje cudná švagrová, duše je přirozenou příčinou hmotného těla, tak jako je slunce příčinou slunečního světla, schopnosti vidět i tvarů hmotného projevu.”

Příklad slunečního světla a hmotného projevu je velice vhodný k pochopení styku živé bytosti s hmotným světem. Slunce ráno vychází a teplo a světlo se postupně šíří po celý den. Slunce je příčinou všech hmotných tvarů a podob, protože díky němu dochází ke slučování a rozkladu hmotných prvků. Jakmile však slunce zapadne, celý projev s ním již nemá spojení, neboť se přemístilo jinam. Když se slunce stěhuje z východní nad západní polokouli, výsledky jeho působení na východní polokouli zůstávají, ale samo sluneční světlo je už viditelné na západní polokouli. Živá bytost podobně přijímá či vytváří různá těla a různé tělesné vztahy za určitých okolností, ale jakmile současné tělo opustí a přijme jiné, nemá s dřívějším tělem nic společného. Nemá také nic společného ani s dalším tělem, které přijme. Nikdy není ve styku s tělesným znečištěním. “Proto,” pokračoval Balaráma, “nemá vznik a zánik těla nic společného s živou bytostí, tak jako přibývání a ubývání měsíce nemá nic společného s měsícem.” Když měsíc dorůstá, mylně si myslíme, že se zvětšuje, a když ubývá, myslíme si, že se zmenšuje. Měsíc je ve skutečnosti stále stejný; toto přibývání a ubývání, které vidíme, se ho nijak nedotýká.

Pán Balaráma dále řekl: “Vědomí živé bytosti ve stavu hmotné existence se dá přirovnat ke spánku se sny. Když člověk spí, zdá se mu o mnoha neskutečných událostech a následkem svého snění podléhá různým druhům utrpení a štěstí. Osoba pohroužená ve snu hmotného vědomí podobně zakouší následky toho, že přijímá tělo na úrovni hmotné existence a znovu ho opouští. Opakem tohoto hmotného vědomí je vědomí Krišny. Jakmile se člověk dostane na úroveň vědomí Krišny, osvobodí se od takového klamného pojetí života.”

Takto Šrí Balaráma poučil Rukminí o duchovním poznání. Pak svoji švagrovou oslovil ještě těmito slovy: “Sladká usměvavá Rukminí, netrap se mylnými dojmy, vyvolanými nevědomostí. Jen kvůli nim je člověk nešťastný, ale rozmluvami o filosofii skutečného života se může takového neštěstí okamžitě zbavit. Buď jen šťastná na této úrovni.”

Jakmile Rukminí vyslechla takové poučné pokyny od Šrí Balarámy, ihned se uklidnila, pocítila štěstí a urovnala svoje myšlenky, rozhárané ponižujícím postavením jejího bratra Rukmího. Rukmí nesplnil svůj slib a neuspěl ve svém poslání. Vyjel z domova se svými vojáky a válečným šikem, aby porazil Krišnu a vysvobodil svou sestru, ale naopak sám ztratil všechny vojáky a vojenskou moc. Rukmí byl ponížený a sklíčený, ale milostí Pána zůstal naživu a mohl žít dále tak, jak mu bylo určeno. Jelikož byl kšatrija, nezapomněl na svůj slib, že se nevrátí do svého sídelního města Kundiny, dokud nezabije Krišnu a nevysvobodí svou sestru, což se mu nepodařilo. Rozhněvaně se tedy rozhodl, že se do svého města nebude vracet, a postavil si malou chýši ve vesnici zvané Bhódžakata, kde pobýval až do konce života.

Poté, co Krišna porazil všechny své protivníky a násilím unesl Rukminí, přivezl si ji do svého hlavního města Dváraky a oženil se s ní podle védských obřadních zásad. Po svatbě se Krišna stal králem Jaduovců ve Dvárace. Všichni obyvatelé se radovali z Jeho sňatku s Rukminí a v každém domě se konaly velké obřady. Obyvatelé města Dváraky měli takovou radost, že se oblékli do nejlepších šatů, ozdobili se nejlepšími klenoty a podle daných možností přinášeli novomanželskému páru, Krišnovi a Rukminí, své dary. Všechny domy v Jadupurí (Dvárace) zdobily vlajky, girlandy a květy. U každého domu byla na oslavu této události postavena zvláštní brána a po obou stranách brány stály velké nádoby naplněné vodou. Celé město zaplavila jemná vůně doutnajících tyčinek a v noci ho osvětlovaly tisíce lampiček, jež zdobily všechny budovy.

Celé město u příležitosti sňatku Pána Krišny s Rukminí jásalo. Všude v něm byla hojná výzdoba banánovými palmami a arakovými stromy. Přítomnost těchto dvou stromů je u všech radostných obřadů pokládána za příznivou. Navíc se tam shromáždilo mnoho slonů, kteří přivezli různé krále ze spřízněných království. Sloni mají ve zvyku, že když někde zahlédnou menší rostliny nebo stromy, pro zábavu je vytrhávají ze země a rozhazují kolem sebe. Sloni shromáždění při této příležitosti také vytrhávali banánové a arakové stromy, ale navzdory jejich opojenému počínání vypadalo celé město s poházenými stromy velice pěkně.

Spřátelené krále Kuruovců a Pándovců zastupovali Bhíšma, Dhritaráštra, pět Pánduových synů, král Drupada, král Santardana i Rukminin otec Bhíšmaka. Vzhledem k tomu, že Krišna unesl Rukminí, zpočátku mezi oběma rody panovalo jisté nedorozumění, ale na přímluvu Šrí Balarámy a mnoha světců se nakonec vidarbhský král Bhíšmaka svatebního obřadu také zúčastnil. Samotný únos nebyl ve vidarbhském království příznivou událostí, ale únosy nebyly mezi kšatriji nic neobyčejného. Byly ve skutečnosti běžné téměř při všech jejich svatbách. Král Bhíšmaka chtěl stejně již od začátku dát svou krásnou dceru Krišnovi. Nějakým způsobem se jeho přání nakonec splnilo, takže se s radostí připojil ke svatebnímu obřadu, i když jeho nejstarší syn utrpěl ponížení v bitvě. V Padma Purāṇě je uvedeno, že se obřadu zúčastnil i Mahárádž Nanda a pasáčkové z Vrindávanu. Do Dváraky se při této příležitosti sjeli králové z království Kuru, Sriňdžaja, Kékaja, Vidarbha a Kunti a všichni byli rádi, že se setkávají.

Příběh o Krišnově únosu Rukminí byl zbásněn a profesionální vypravěči o něm přednášeli všude. Shromáždění králové a zvláště jejich dcery žasli, když slyšeli o Krišnových hrdinských činech, a cítili uspokojení. Všichni návštěvníci i obyvatelé Dváraky tedy měli radost z toho, že jsou Krišna a Rukminí spolu. Bohyně štěstí byla nyní spojena s Nejvyšším Pánem, udržovatelem všech, a všichni lidé proto byli nesmírně spokojení.