56. KAPITOLA

V kraji patřícím pod správu Dváraká-dhámu žil král jménem Satrádžit. Byl velkým oddaným boha Slunce, který mu daroval drahokam zvaný Sjamantaka. Kvůli tomuto drahokamu vyvstalo nedorozumění mezi králem Satrádžitem a jaduovskou dynastií. Později bylo vše urovnáno, když Satrádžit dobrovolně věnoval svou dceru Satjabhámu společně s drahokamem Krišnovi. V souvislosti s událostmi okolo drahokamu Sjamantaka byla za Krišnu provdána nejen Satjabháma, ale také Džámbavatí, dcera Džámbavána. Obě svatby se konaly před narozením Pradjumny, popsaném v minulé kapitole. Jak Satrádžit popudil Jaduovce a jak později přišel k rozumu a nabídl svou dceru a drahokam Krišnovi, je popsáno následovně.

Jelikož byl král Satrádžit velkým oddaným boha Slunce, postupně s ním vyvinul velice přátelský vztah. Bůh Slunce s ním byl spokojený a obdaroval ho neobyčejným drahokamem Sjamantaka. Když Satrádžit nosil tento drahokam v medailonku kolem krku, vypadal skoro jako bůh Slunce samotný. Ozdobený drahokamem vstoupil do Dváraky, a lidé si mysleli, že do města přichází bůh Slunce, aby navštívil Krišnu. Věděli, že Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství, a že Ho proto někdy navštěvují polobozi. Když tedy Satrádžit přijel do Dváraky, všichni obyvatelé kromě Krišny ho považovali za boha Slunce. Sice znali krále Satrádžita, ale kvůli oslnivé záři vycházející z drahokamu ho nikdo nepoznal.

Někteří vlivní obyvatelé Dváraky ve svém omylu šli hned za Krišnou, aby Ho zpravili o tom, že Ho přichází navštívit bůh Slunce. Krišna hrál právě šachy. Jeden z urozených občanů řekl: “Můj milý Pane Nárájane, jsi Nejvyšší Osobnost Božství. Ve své úplné části jménem Nárájan či Višnu máš čtyři ruce, ve kterých držíš různé symboly: lasturu, kyj, disk a lotosový květ. Ve skutečnosti jsi vlastník všeho, ale přestože jsi Nejvyšší Osobnost Božství, Nárájan, sestoupil jsi do Vrindávanu, abys jednal jako dítě matky Jašódy. Někdy Tě svazovala provazy, a proto jsi známý pod jménem Dámódara.”

To, že Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství, jak Ho přijímali obyvatelé Dváraky, později potvrdil i slavný vůdčí filosof májávádské školy Šankaráčárja. Když pokládal Pána za neosobního, neodmítal tím Pánovu osobní podobu. Vše, co má podobu v hmotném světě, podléhá stvoření, udržování a zničení, ale Nejvyšší Osobnost Božství Nárájan nemá hmotnou podobu, která by byla takto omezená. O této pravdě chtěl Šankaráčárja přesvědčit méně inteligentní lidi, kteří považují Krišnu za obyčejnou lidskou bytost, a proto říkal, že Bůh je neosobní. Tato neosobnost znamená, že Bůh není osobou z hmotného světa. Je transcendentální osobností nemající hmotné tělo.

Obyvatelé Dváraky oslovili Krišnu nejen jako Dámódaru, ale také jako Góvindu, což vyjadřuje, že má velice rád krávy a telátka, a aby připomněli své důvěrné spojení s Krišnou, oslovili Ho jménem Jadunandana, protože se narodil jako syn Vasudévy v jaduovské dynastii. Nakonec oslovili Krišnu jako nejvyššího vládce celého vesmíru. Oslovovali Krišnu mnoha způsoby, neboť byli pyšní na to, že jsou obyvateli Dváraky, kde mohou vídat Krišnu každý den.

Když Dváraku navštívil Satrádžit, obyvatelé cítili hrdé uspokojení při myšlence na to, že Krišna žije ve Dvárace jako obyčejná lidská bytost, ale přitom Ho chodí navštěvovat polobozi. Řekli tedy Pánu Krišnovi, že Ho jde navštívit bůh Slunce, jehož tělo nesmírně září. Dváračtí občané potvrdili, že příchod boha Slunce do Dváraky nebyl ničím zvláštním, protože lidé z celého vesmíru, kteří hledali Nejvyšší Osobnost Božství, věděli, že se Pán zjevil v jaduovské dynastii a že žil ve Dvárace jako jeden z členů tohoto rodu. Při této příležitosti dali občané najevo, jakou z toho mají radost. Když všudypřítomný Krišna, Osobnost Božství, vyslechl zprávu svých občanů, jenom se usmál. Byl s nimi spokojený, a tak je poučil, že ten, koho popisují jako boha Slunce, je ve skutečnosti král Satrádžit, který se přijel do Dváraky pochlubit svým bohatstvím v podobě cenného kamene, jenž od boha Slunce dostal.

Satrádžit ale Krišnu nenavštívil; byl příliš zaměstnaný myšlenkami na drahokam Sjamantaka. Umístil ho do chrámu, aby ho uctívali bráhmanové, které za tím účelem najal. Zde je příklad méně inteligentního člověka, který uctívá nějakou hmotnou věc. V Bhagavad-gītě je řečeno, že méně inteligentní lidé uctívají polobohy, stvořené v tomto vesmíru, aby získali okamžité výsledky svých plodonosných činností. Slovo “materialista” označuje toho, kdo má za cíl uspokojování smyslů v hmotném světě. Ačkoliv Krišna později o drahokam Sjamantaka požádal, král Satrádžit mu ho nevydal; raději ho umístil na oltář, aby ho sám uctíval. A kdo by takový drahokam neuctíval? Kámen Sjamantaka měl takovou moc, že denně vytvářel velké množství zlata. Zlato se váží v jednotce zvané bhāra. Podle védských norem se jedna bhāra rovná necelým deseti kilogramům a jeden mound se rovná necelým čtyřiceti kilogramům. Drahokam vytvářel téměř osmdesát kilogramů zlata každý den. Z védských písem se kromě toho můžeme dozvědět, že v kterékoliv části světa, kde byl drahokam uctíván, nemohl být ničeho nedostatek a kdekoliv byl drahokam přítomný, tam se nemohlo vyskytnout nic nepříznivého, jako jsou například epidemické nemoci.

Pán Krišna chtěl poučit svět, že to nejlepší ze všeho se má dávat vládci země. Král Ugraséna vládl mnoha dynastiím a zároveň byl také Krišnovým dědem. Krišna tedy požádal Satrádžita, s odvoláním na pravidlo, že všechno nejlepší se má dát králi, aby drahokam Sjamantaka daroval králi Ugrasénovi. Satrádžit se však následkem uctívání polobohů stal příliš velkým materialistou, a místo aby vyhověl Krišnově žádosti, považoval za moudřejší uctívat drahokam, aby získal svých 80 kg zlata denně. Materialisté, kteří mohou získávat takové velké množství zlata, se nezajímají o vědomí Krišny. Na projev své zvláštní přízně proto Krišna někdy člověku odebere jeho materialistické vlastnictví a udělá z něho velkého oddaného. Satrádžit ale odmítl poslechnout Krišnův příkaz a drahokam nevydal.

Po této události se chtěl Satrádžitův mladší bratr honosit bohatstvím své rodiny. Vzal drahokam, pověsil si ho na krk a vyjel na koni do lesa, aby se pyšnil hmotným bohatstvím. Když se Satrádžitův bratr, který se jmenoval Praséna, projížděl po lese, zaútočil na něho velký lev, zabil ho i s koněm, na kterém jel, a drahokam odnesl do své jeskyně. Dozvěděl se o tom král medvědů Džámbaván, který potom zabil tohoto lva v jeskyni a drahokam si vzal. Již od dob Pána Rámačandry byl Džámbaván velkým oddaným Pána, a proto cenný drahokam nepovažoval za něco příliš potřebného a dal ho svému malému synovi na hraní.

Ve městě se zatím Satrádžit velice rozčílil, že se jeho mladší bratr Praséna nevrací z lesa s drahokamem. Nevěděl, že lev zabil jeho bratra a že lva zabil Džámbaván. Myslel si, že když Krišna nedostal drahokam, který chtěl, nejspíš se ho zmocnil násilím a Prasénu přitom usmrtil. Z myšlenky se stala zvěst, kterou Satrádžit roznesl po celé Dvárace.

Smyšlená historka, že Krišna zabil Prasénu a vzal mu drahokam, se šířila jako požár. Krišnovi se nelíbilo, že Ho lidé takto haní, a proto se rozhodl odjet do lesa a drahokam Sjamantaka najít. Vzal s sebou několik urozených dvárackých občanů a vydal se hledat Prasénu, Satrádžitova bratra. Našli ho mrtvého a poznali, že ho zabil lev. Krišna nalezl i lva, jehož zabil Džámbaván, jemuž se obvykle říkalo Rikša. Zjistili, že Rikša lva zabil rukou, aniž by použil nějakou zbraň. Poté Krišna a obyvatelé Dváraky objevili v lese velký tunel, o kterém se tvrdilo, že vede k Rikšovu obydlí. Krišna věděl, že Dváračané budou mít strach do tunelu jít; proto je požádal, aby zůstali venku, a sám vstoupil do tmavé chodby, aby našel Rikšu Džámbavána. V tunelu viděl, že cenný drahokam Sjamantaka dostal Rikšův syn jako hračku. Chtěl ho dítěti vzít, a tak přišel až k němu. Když chůva, která se o Rikšovo dítě starala, před sebou uviděla Krišnu, dostala strach. Z obavy, že jim vezme cenný kámen Sjamantaka, hlasitě vykřikla.

Jakmile Džámbaván uslyšel chůvin křik, zlostně přiběhl. Džámbaván byl ve skutečnosti velkým oddaným Pána Krišny, ale kvůli hněvu nepoznal svého pána a myslel si, že je to obyčejný člověk. Na mysli přitom vytane výrok z Bhagavad-gīty, kde Pán radí Ardžunovi, aby se oprostil od hněvu, chamtivosti a chtíče a pokročil na duchovní úroveň. Chtíč, hněv a chamtivost existují v srdci současně a brání v pokroku na duchovní cestě.

Džámbaván nepoznal svého pána a vyzval Ho na souboj. Pak vypukl mezi Krišnou a Džámbavánem urputný zápas, ve kterém bojovali jako dva supi. Když někde leží jedlá mršina, supi se zuřivě porvou o kořist. Krišna a Džámbaván bojovali zprvu se zbraněmi, potom s kameny, pak s velkými stromy, poté rukama, až nakonec do sebe tloukli pěstmi, jejichž rány byly jako údery blesku. Každý z nich očekával, že nad svým soupeřem zvítězí, ale bojovali ve dne v noci bez přestání a boj trval už dvacet osm dní.

Džámbaván měl skoro všechny klouby uvolněné, a přestože byl v té době nejsilnější živou bytostí, síla ho prakticky opustila, neboť byl neustále vystaven úderům Krišnových pěstí. Zemdléval únavou, potil se po celém těle a žasl. Kdo je tento soupeř, který s ním tak tvrdě bojuje? Džámbaván znal svou nadlidskou sílu, ale když následkem Krišnových ran pociťoval únavu, pochopil, že Krišna není nikdo jiný, než jeho uctívaný Pán, Nejvyšší Osobnost Božství. Tato událost má pro oddané zvláštní význam. Zpočátku Džámbaván Krišnu nepoznal, protože jeho pohled byl zatemněný hmotnou připoutaností. Byl připoutaný ke svému synovi a k cennému drahokamu Sjamantaka, který nechtěl Krišnovi přenechat. Když poprvé Krišnu uviděl, byl plný hněvu, neboť si myslel, že Krišna přichází, aby mu sebral drahokam. Takové je hmotné postavení: můžeme mít jakkoliv silné tělo, ale to nám nepomůže poznat Krišnu.

Krišna se chtěl pro zábavu utkat v předstíraném boji se svým oddaným. Jak jsme již poznali ze stránek Śrīmad-Bhāgavatamu, Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, má všechny sklony a pudy lidské bytosti. Někdy si z rozmaru přeje zápasit a předvést svou tělesnou sílu, a tehdy si vybere jednoho ze svých oddaných, kteří se k tomu hodí, aby Mu poskytl toto potěšení. Krišna se chtěl pobavit tím, že bude naoko bojovat s Džámbavánem. Džámbaván byl přirozeně oddaný, ale když sloužil Pánu svou tělesnou silou, nevěděl, že jeho soupeřem je Krišna. Jakmile však svým bojem Krišnu potěšil, ihned pochopil, že jeho protivníkem není nikdo jiný než samotný Nejvyšší Pán. Z toho plyne, že poznal Krišnu díky svojí službě, neboť Krišnu někdy potěší i boj.

Džámbaván proto řekl Pánu: “Můj milý Pane, nyní chápu, kdo jsi. Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Višnu, zdroj síly, bohatství, slávy, krásy, moudrosti a odříkání všech.” To je potvrzeno ve Vedānta-sūtře, kde stojí, že Nejvyšší Pán je zdrojem všeho. Džámbaván označil Pána Krišnu za Nejvyšší Osobnost, Pána Višnua: “Můj milý Pane, jsi stvořitel stvořitelů všeho ve vesmíru.” Tento výrok je velmi poučný pro obyčejného člověka, který žasne nad činnostmi lidí s mimořádně schopnými mozky. Obyčejného člověka udivují vynálezy velkého vědce, ale Džámbavánova slova potvrzují, že vědec může sice stvořit mnoho podivuhodných věcí, ale Krišna je tím, kdo stvořil tohoto vědce. A nestvořil jen jednoho vědce, ale milióny a trilióny vědců po celém vesmíru. Džámbaván dále řekl: “Nejen, že jsi stvořitelem stvořitelů, ale tvoříš i hmotné prvky, se kterými pak takzvaní stvořitelé pracují.” Vědci využívají hmotných prvků nebo hmotných přírodních zákonů, aby vytvořili něco podivuhodného, ale i tyto zákony a prvky jsou ve skutečnosti Krišnovy výtvory. To je pravé vědecké pochopení. Méně inteligentní lidé se nesnaží pochopit, kdo stvořil mozek vědce, a spokojí se jen s pohledem na vědcův podivuhodný výtvor či vynález.

Džámbaván pokračoval: “Můj milý Pane, časový faktor, který spojuje všechny hmotné prvky v celky, je také Tvým zastoupením. Jsi svrchovaný čas, ve kterém veškeré stvoření vzniká, je udržováno a nakonec zaniká. A osoby, které jsou zde vedle hmotných prvků a času a které využívají jednotlivých složek a výhod, jež stvoření skýtá, jsou Tvé nedílné části. Živá bytost tedy není nezávislý stvořitel. Když se na všechny faktory díváme správným pohledem, můžeme vidět, že jsi nejvyšší vládce a Pán všeho. Můj milý Pane, proto chápu, že jsi stejný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jehož uctívám jako Pána Rámačandru.

Můj Pán Rámačandra chtěl postavit most přes oceán a osobně jsem viděl, jak se oceán rozbouřil, když na něj Pán jenom pohlédl. A když byl oceán rozbouřený, živé bytosti jako velryby, aligátoři a ryby timingila byly neklidné. (Ryby timingila, žijící v oceánu, mohou najednou spolknout celé velké vodní živočichy, jako jsou velryby.) Rámačandra tak donutil oceán, aby Mu uvolnil cestu a dovolil přejít na ostrov zvaný Lanká. (Nyní se tento ostrov nazývá Cejlon. To, že Pán Rámačandra postavil most přes oceán z mysu Kumárí na Cejlon, je dodnes všem dobře známé.) Po postavení mostu bylo zapáleno celé Rávanovo království. V souboji s Rávanou jsi svými ostrými šípy rozsekal na kusy všechny jeho údy a jeho hlavy padly na zem. Nyní chápu, že nejsi nikdo jiný než můj Pán Rámačandra. Nikdo jiný není tak neobyčejně silný; nikdo jiný by mě nedokázal tak porazit.”

Pána Krišnu potěšily Džámbavánovy modlitby a výroky, a aby zmírnil jeho bolest, začal ho hladit po celém těle svými lotosovými dlaněmi. Džámbavánovi se tak okamžitě ulevilo od únavy z velkého boje. Pán Krišna ho pak oslovil jako krále, neboť Džámbaván, a nikoliv lev, byl skutečným králem lesa; sám lva zabil holýma rukama, bez použití zbraně. Krišna mu vysvětlil, že ho přišel požádat o drahokam Sjamantaka, neboť od doby, co se drahokam ztratil, méně inteligentní lidé hanobí Jeho jméno. Krišna otevřeně řekl Džámbavánovi, že si od něho přišel drahokam vzít, aby už nebyl terčem těchto pomluv. Džámbaván pochopil, co se stalo, a jelikož chtěl Pána potěšit, ihned Mu dal nejen drahokam Sjamantaka, ale i svou dceru Džámbavatí, která byla právě ve věku na vdávání.

Pán Krišna dostal Džámbavatí a drahokam Sjamantaka v jeskyni. I když zápas mezi Krišnou a Džámbavánem trval dvacet osm dní, obyvatelé Dváraky čekali před tunelem dvanáct dní, a poté usoudili, že se muselo stát něco špatného. Nebyli si jistí, co se vlastně stalo, a velice zarmoucení a unavení se vrátili do Dváraky.

Všichni členové rodiny, zejména Krišnova matka Dévakí, Jeho otec Vasudéva a Jeho přední manželka Rukminí, společně s ostatními přáteli, příbuznými a obyvateli paláce byli velice nešťastní, když se družina vrátila domů bez Krišny. Z přirozené náklonnosti ke Krišnovi začali spílat Satrádžitovi, protože kvůli němu Krišna zmizel. Šli uctívat bohyni Čandrabhágu a modlili se za Krišnův návrat. Bohyni uspokojily modlitby dvárackých občanů a ihned jim dala své požehnání. V tu chvíli se tam Krišna objevil se svou novou manželkou Džámbavatí a všichni obyvatelé Dváraky i Krišnovi příbuzní se zaradovali. Obyvatelé Dváraky měli takovou radost, jako kdyby vstal z mrtvých nějaký drahý příbuzný. Předtím si mysleli, že se Krišna při zápasu dostal do velkých potíží, a téměř si přestali dělat naděje na Jeho návrat. Když Ho však viděli, že se vrátil, a navíc ne sám, ale dokonce s novou manželkou Džámbavatí, ihned vykonali obřad na oslavu.

Král Ugraséna pak svolal všechny významné krále a vůdce. Také pozval Satrádžita, a Krišna před celým shromážděním vysvětlil, jak od Džámbavána získal drahokam. Krišna chtěl vrátit cenný kámen králi Satrádžitovi, který se ovšem styděl, že Krišnu neprávem očernil. Vzal si drahokam do ruky, mlčky však sklonil hlavu a beze slova opustil shromáždění králů a vůdců a vrátil se s drahokamem domů. Potom přemýšlel, jak by se mohl očistit od svého ohavného jednání, když pomlouval Krišnu. Byl si vědom toho, že se proti Krišnovi velice vážně provinil a že musí své provinění napravit a udělat něco pro to, aby s ním Krišna mohl být zase spokojený.

Král Satrádžit se chtěl zbavit úzkosti, kterou si pošetile přivodil tím, že lpěl na hmotné věci — drahokamu Sjamantaka. Přestupek, který spáchal proti Krišnovi, ho skutečně trápil, a upřímně ho chtěl odčinit. Krišna mu zevnitř poskytl inteligenci, a Satrádžit se rozhodl, že Krišnovi dá jak drahokam, tak i svou krásnou dceru Satjabhámu. Nebyla jiná možnost, jak celou situaci urovnat, a proto uspořádal svatební obřad Krišny a své dcery. Daroval drahokam i svou dceru Nejvyšší Osobnosti Božství. Satjabhámá byla tak půvabná a měla tolik dobrých vlastností, že ačkoliv se o její ruku ucházelo mnoho princů, Satrádžit všechny odmítl a čekal, až najde vhodného zetě. Krišnovou milostí se rozhodl, že věnuje svou dceru Jemu.

Pán Krišna byl se Satrádžitem spokojený a sdělil mu, že drahokam Sjamantaka nebude potřebovat. “Bude lepší, když ho ponecháš v chrámu jako doposud,” řekl, “a všichni z toho budeme mít prospěch. Díky přítomnosti drahokamu ve Dvárace nikdy nenastane hladomor nebo jiné kalamity, následkem moru, nadměrného horka či zimy.”