75. KAPITOLA

Král Judhišthira byl známý jako ajāta-śatru neboli ten, kdo nemá nepřátel. Všichni lidé, polobozi, králové, mudrci i světci proto byli šťastní, když viděli úspěšné zakončení jeho Rádžasúja-jagji. To, že Durjódhana zůstal jako jediný nešťastný, Mahárádže Paríkšita udivilo, a tak požádal Šukadévu Gósvámího o vysvětlení.

Šukadéva Gósvámí řekl: “Můj milý králi Paríkšite, tvůj děd, král Judhišthira, byl velká duše. Jeho příjemná povaha v každém vzbuzovala touhu být jeho přítelem, a proto byl známý jako ajāta-śatru, ten, kdo si nikdy nevytvořil nepřítele. Zapojil všechny členy kuruovské dynastie, aby se ujali různých úloh v řízení oběti Rádžasúji. Bhímasénovi byla například svěřena do péče kuchyně, Durjódhanovi pokladnice, Sahadévovi vítání hostů, Nakulovi zásobování a Ardžunovi péče o pohodlí stařešinů. Nejvíce udivující bylo, že Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, se ujal mytí nohou všech přicházejících hostů. Královna, bohyně štěstí Draupadí, měla na starosti rozdávání jídla, a jelikož Karna byl proslavený svým dáváním milodarů, dostal je na starost. Podobně byli do řízení oběti Rádžasúji různými způsoby zapojeni i Sátjaki, Vikarna, Hárdikja, Vidura, Santardana a Bhúrišravá, syn Báhlíky. Cítili ke králi Judhišthirovi tak hlubokou láskyplnou náklonnost, že jejich jedinou touhou bylo ho potěšit.

Poté, co Šišupála milostí Pána Krišny zemřel a splynul s duchovní existencí, a poté, co Rádžasúja-jagja skončila a všichni přátelé, hosté a příznivci byli náležitě poctěni a odměněni, se král Judhišthira odešel vykoupat do Gangy. Hastinápur dnes leží na břehu řeky Jamuny, a prohlášení Śrīmad-Bhāgavatamu, že král Judhišthira se šel koupat do Gangy, tedy naznačuje, že v dobách Pánduovců byla Jamuná také známá jako Ganga. Zatímco se král zabýval koupelí avabhṛtha, zněly různé hudební nástroje, jako mridangy, lastury, bubny panava, kotle a trubky, a k tomu cinkaly nákotníčky tančících dívek. Za doprovodu vín, fléten, gongů a činelů zpívalo mnoho skupin profesionálních zpěváků, a tak se nebem nesl ohlušující zvuk. Byli zde panovníci z mnoha království — například sriňdžajského, kámbódžského, kuruovského, kékajského a kóšalského—se svými různými vlajkami a nádherně ozdobenými slony, kočáry, koňmi a vojáky. Všichni šli v průvodu s králem Judhišthirou v čele. Kněží a bráhmanové, kteří předtím prováděli oběť, hlasitě recitovali védské hymny. Polobozi a obyvatelé Pitrilóky a Gandharvalóky společně s mnoha mudrci shazovali z nebe květy. Muži a ženy Hastinápuru neboli Indraprasthy si potřeli těla vonnými a květinovými oleji, pěkně se oblékli do barevných šatů a ozdobili se girlandami, drahokamy a šperky. Rozradostnění z obřadu po sobě stříkali tekuté substance jako vodu, olej, mléko, také máslo a jogurt. Někteří si tím i navzájem potírali těla. Tak oslavovali tuto událost. Profesionální nevěstky radostně pomazávaly těmito tekutinami těla mužů, a ti jim to opláceli stejně. Všechny tekutiny byly smíchané a kurkumou a šafránem a měly jasně žlutou barvu.

Na obloze bylo vidět mnoho různých letadel, ve kterých přiletěly manželky polobohů zhlédnout ten velký obřad. Na palankýnech dorazily také ženy královského rodu, bohatě ozdobené a obklopené tělesnými strážemi. Pán Krišna, bratranec Pánduovců z matčiny strany, a Jeho důvěrný přítel Ardžuna tehdy po královnách cákali různé tekutiny. Královny se začaly stydět, ale zároveň se jim na tvářích rozzářil nádherný úsměv. Jelikož byly postříkané, sárí na jejich tělech byla celá promáčená, a pod vlhkými šaty prosvítaly různé části jejich krásných těl, zvláště ňadra a pás. Královny si v nádobách přinesly stejné tekutiny a stříkaly je stříkačkami po svých švagrech. Při těchto radovánkách se jim rozpustily vlasy a květy zdobící jejich těla začaly padat na zem. Když se Pán Krišna, Ardžuna a královny takto bavili, ti, kdo neměli čistá srdce, byli rozrušení chtivými touhami. Takové chování mezi čistými muži a ženami je plné požitku, ale toho, kdo je hmotně znečištěný, ovládne chtíč.

Král Judhišthira seděl v nádherném voze, taženém znamenitými koňmi, se svými královnami včetně Draupadí a vypadali tak krásně, že se zdálo, jako by zde osobně stála velká oběť Rádžasúja se svými různými obřadními úkony.

Po oběti Rádžasúji následoval povinný védský obřad známý jako patnī-saṁyāja. Tuto oběť koná muž se svou manželkou a proběhla pod řádným vedením kněží krále Judhišthiry. Když se královna Draupadí a král Judhišthira věnovali koupeli avabhṛtha, obyvatelé Hastinápuru společně s polobohy z radosti začali tlouci do bubnů a troubit na trumpety a z nebe pršely květy. Jakmile král a královna dokončili svou koupel v Ganze, vykoupali se v ní i všichni ostatní obyvatelé všech varen neboli kast — bráhmanové, kšatrijové, vaišjové i šúdrové. Koupel v Ganze védská písma doporučují, neboť osvobozuje člověka od všech následků hříšného jednání. V Indii je dodnes běžná, zvláště v určitých mimořádně příznivých chvílích. Tehdy se v Ganze koupají milióny lidí.

Po koupeli se král Judhišthira oblékl do nových hedvábných šatů doplněných šálem a ozdobil se drahými klenoty. Nejenže oblékl a ozdobil sám sebe, ale také dal šaty a šperky všem kněžím a ostatním, kteří se podíleli na vykonání obětí. Takto je všechny uctil. Mahárádž Judhišthira neustále uctíval své přátele, členy své rodiny, své příznivce a všechny přítomné, a jelikož byl vaišnava, velký oddaný Pána Nárájana, věděl, jak se ke každému dobře chovat. Snaha májávádských filosofů vidět každého jako Boha je umělým pokusem dosáhnout jednoty, ale vaišnava neboli oddaný Pána Nárájana vidí každou živou bytost jako nedílnou část Nejvyššího Pána. Jeho chování k jiným živým bytostem je proto na absolutní úrovni. Stejně jako se člověk nemůže chovat k jedné části svého těla jinak než k druhé, neboť obě patří ke stejnému tělu, vaišnava nevidí lidskou bytost jako odlišnou od zvířete, neboť v obou vidí duši společně s Nadduší.

Když byli všichni osvěžení koupelí, oblečení v hedvábných šatech a měli na sobě náušnice z drahokamů, květinové girlandy, turbany, dlouhé šály a perlové náhrdelníky, vypadali jako polobozi z nebes. Zvláště to platilo o ženách, které byly velice pěkně oblečené. Každá měla kolem boků zlatý pás a všechny se usmívaly. Těla měly označená tilakem a tváře jim lemovaly kadeře vlnitých vlasů, což byla velice přitažlivá kombinace.

Všichni, kdo se zúčastnili oběti Rádžasúji — vysoce kultivovaní kněží, bráhmanští pomocníci, občané všech varen a králové, polobozi, mudrci, světci i obyvatelé Pitrilóky — byli s chováním krále Judhišthiry velice spokojení a na konci se blaženě rozjeli do svých sídel. Cestou do svých domovů hovořili o jednání krále Judhišthiry, a přestože o jeho velikosti mluvili neustále, nemohli se toho nasytit, stejně jako může člověk pít znovu a znovu nektar a nikdy nebude mít dost. Poté, co všichni ostatní odjeli, zadržel Mahárádž Judhišthira úzký okruh svých přátel, včetně Pána Krišny, a nechtěl je nechat odejít. Pán Krišna nemohl královu žádost odmítnout, a proto poslal zpátky všechny hrdiny jaduovské dynastie, jako Sámbu a další. Ti všichni se vrátili do Dváraky a Pán Krišna sám zůstal, aby krále potěšil.

V hmotném světě má každý určitou touhu, kterou si chce splnit, ale to se mu nikdy nepodaří k úplné spokojenosti. Král Judhišthira však díky své neochvějné oddanosti Krišnovi dokázal vykonáním oběti Rádžasúji úspěšně splnit všechna svá přání. Z popisu Rádžasúja-jagji to vypadá na velký oceán náročných žádostí. Obyčejný člověk takový oceán nemůže překonat, ale král Judhišthira ho milostí Pána Krišny dokázal překonat velice snadno, a tak se zbavil veškeré úzkosti.

Když Durjódhana viděl, že Mahárádž Judhišthira se vykonáním Rádžasúja- jagji velice proslavil a byl ve všech ohledech zcela spokojený, vzplál v něm oheň závisti, neboť jeho mysl byla vždy plná jedu. Obzvláště záviděl císařský palác, který Pánduovcům postavil démon Maja. Palác byl vynikajícím uměleckým dílem, nad kterým zůstával rozum stát, a odpovídal postavení velkých princů, králů nebo vůdců démonů. Pánduovci v něm žili se členy své rodiny a královna Draupadí velice pokojně sloužila svým manželům. A jelikož v té době tam byl také Pán Krišna, palác zdobily tisíce Jeho královen. Když se po něm procházely se svými těžkými ňadry a útlými pasy a jejich nákotníčky při chůzi melodicky cinkaly, celý palác vypadal přepychověji než nebeské království. Jejich ňadra byla poprášená šafránovým práškem, a proto byly perlové náhrdelníky na jejich hrudích načervenalé. Královny se svými krásnými náušnicemi a rozevlátými vlasy vypadaly velice přitažlivě. Durjódhana záviděl, když v paláci krále Judhišthiry viděl takové krásky. Zvláště se ho zmocňovala závist a chtíč, když hleděl na krásu Draupadí, protože ta ho výjimečně přitahovala už od samého začátku, kdy se provdala za Pánduovce. I Durjódhana byl přítomný na shromáždění, kde si Draupadí vybírala manžela, a společně s dalšími princi byl uchvácen její krásou, ale získat ji se mu nepodařilo.

Jednou král Judhišthira seděl na svém zlatém trůnu v paláci od démona Maji. Byli tam také jeho čtyři bratři a jiní příbuzní i jeho velký příznivec Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, a vypadalo to, jako by po stránce hmotného bohatství v ničem nezaostával za Pánem Brahmou. Když seděl na trůnu, obklopen svými přáteli, a recitátoři mu přednášeli modlitby v podobě krásných písní, do paláce vešel Durjódhana se svými mladšími bratry. Zdobila ho helmice a v ruce třímal meč. Měl vždy hněvivou a závistivou náladu, a proto se kvůli maličkosti obořil na strážné a kypěl vztekem. Díky zručnosti démona Maji byl palác na různých místech zařízený tak, že ten, kdo ta tajemství neznal, mohl považovat vodu za zemi a zemi za vodu. Durjódhana se tímto mistrovským dílem nechal oklamat, šlápl na vodu, o které se domníval, že je to země, a spadl do ní. Jakmile pro svou hloupost spadl, královny se tomu začaly pobaveně smát. Král Judhišthira chápal, jak se Durjódhana cítí, a snažil se je zadržet, ale Pán Krišna mu naznačil, aby je nechal, ať se baví. Krišna si přál, aby byl Durjódhana takto napálen a aby se všichni pobavili jeho pošetilým chováním. Když se mu všichni smáli, Durjódhana se cítil velice uražen a z hněvu se mu zježily chlupy na těle. Po této potupě se skloněnou hlavou ihned opustil palác. Mlčel a nijak se neohrazoval. Když odešel takto rozhněvaný, všichni události litovali a krále Judhišthiru to také velice mrzelo. Krišna však navzdory všemu, co se stalo, nic neřekl. K celé události se nevyslovil ani kladně, ani záporně. Zdálo se, že Durjódhana byl uveden do iluze svrchovanou vůlí Pána Krišny, a to byl počátek nepřátelství mezi dvěma klany kuruovské dynastie. Jevilo se to jako součást Krišnova plánu, jak naplnit své poslání, kterým bylo zmenšit břímě světa.

Král Paríkšit se tázal Šukadévy Gósvámího, proč nebyl Durjódhana po skončení velké oběti Rádžasúji spokojený, a Šukadéva Gósvámí mu to takto vysvětlil.