88. KAPITOLA

Král Paríkšit byl jako Krišnův vznešený oddaný již osvobozený, ale pro vyjasnění kladl Šukadévovi Gósvámímu různé otázky. V předchozí kapitole jeho otázka zněla: “Co je konečným cílem Véd?” Šukadéva Gósvámí to vysvětlil předložením autorizovaných výkladů z učednické posloupnosti od Sanandany po Nárájana Rišiho, Náradu, Vjásadévu a sebe samotného. Závěr zněl, že konečným cílem Véd je oddaná služba neboli bhakti. Začínající oddaný se může zeptat: “Je-li konečným cílem života, neboli závěrem Véd, dosažení úrovně oddané služby, proč jsme tedy svědky toho, že oddaný Pána Višnua obvykle nebývá po hmotné stránce příliš zámožný, zatímco oddaný Pána Šivy bývá velice bohatý?” Kvůli objasnění této záležitosti se Paríkšit Mahárádž zeptal Šukadévy Gósvámího: “Můj milý Šukadévo Gósvámí, obvykle je vidět, že ti, kdo uctívají Pána Šivu, ať ve společnosti lidí, démonů nebo polobohů, velmi zbohatnou, ačkoliv Pán Šiva samotný žije jako chuďas. Na druhou stranu oddaní Pána Višnua, vládce bohyně štěstí, se nezdají být velmi zámožní, a někdy dokonce žijí zcela bez hmotného bohatství. Pán Šiva žije pod stromem nebo ve sněhu Himálaje. Nestaví si pro sebe ani dům, ale přesto jsou ti, kdo ho uctívají, velmi bohatí. Krišna neboli Pán Višnu však žije obklopen velkým bohatstvím, ať na Vaikuntě nebo v hmotném světě, ale Jeho oddaní žijí chudě. Proč je tomu tak?”

Otázka Mahárádže Paríkšita je velmi inteligentní. Dva druhy oddaných, jmenovitě oddaní Pána Šivy a oddaní Pána Višnua, spolu vedou neustálé spory. I dnes se v Indii tyto dva druhy oddaných neustále kritizují a zvláště v jižní Indii následovníci Rámánudžáčárji a následovníci Šankaráčárji občas pořádají debaty pro porozumění závěrům Véd. Následovníci Rámánudžáčárji z těchto debat obvykle vycházejí vítězně. Paríkšit Mahárádž tedy chtěl vyjasnit situaci tím, že tuto otázku položil Šukadévovi Gósvámímu. To, že Pán Šiva žije chudě, ačkoliv jeho oddaní jsou bohatí, zatímco Pán Krišna či Pán Višnu žije vždy v bohatství, a přesto Jeho oddaní vypadají chudě, je pro osobu, která rozlišuje, protichůdné a matoucí.

Šukadéva Gósvámí na otázku krále Paríkšita odpověděl, že Pán Šiva je vládcem hmotné energie. Tu představuje bohyně Durgá, a protože Pán Šiva je jejím manželem, je mu zcela podřízena. Proto je Pán Šiva považován za jejího vládce. Hmotná energie je projevena ve třech kvalitách, jmenovitě dobru, vášni a nevědomosti, a proto je Pán Šiva vládcem těchto tří kvalit. Třebaže je s nimi v kontaktu pro dobro podmíněné duše, zůstává jejich vládcem a není jimi nijak ovlivněn. Jinak řečeno, i když je podmíněná duše třemi kvalitami ovlivněna, Pán Šiva jako jejich vládce jimi ovlivněn není.

Z výroků Šukadévy Gósvámího víme, že uctívání různých polobohů nepřináší stejné výsledky jako uctívání Pána Višnua, jak se některé méně inteligentní osoby domnívají. Šukadéva Gósvámí jasně uvádí, že uctívání Pána Šivy přinese jinou odměnu než uctívání Pána Višnua. To potvrzuje Bhagavad-gītā: “Ti, kdo uctívají různé polobohy, dostanou vytoužené výsledky, které příslušní polobozi mohou udělit. Ti, kdo uctívají hmotnou energii, za to dostanou příslušnou odměnu, a ti, kdo uctívají předky, obdrží podobné výsledky. Ti, kdo se však věnují oddané službě neboli uctívají Nejvyššího Pána-Višnua či Krišnu-odcházejí na Vaikunthu či Krišnalóku.” Do transcendentální oblasti zvané paravyoma, duchovního nebe, nelze dospět uctíváním Pána Šivy, Brahmy nebo nějakého jiného poloboha.

Jelikož je tento hmotný svět výtvorem tří kvalit hmotné přírody, všechny projevy pocházejí z těchto tří kvalit. Moderní civilizace vytvořila pomocí materialistické vědy mnoho strojů a značné pohodlí, ale i tak je to pouze různé vzájemné působení tří hmotných kvalit. I když jsou oddaní Pána Šivy schopni získat mnoho hmotného majetku, měli bychom vědět, že jen shromažďují výtvory tří kvalit. Tři kvality se dále dělí na šestnáct, jmenovitě deset smyslů (pět činných a pět poznávacích), mysl a pět prvků (země, voda, oheň, vzduch a éter). Těchto šestnáct položek je rozšířením tří kvalit. Hmotné štěstí či bohatství znamená uspokojení smyslů, zvláště pohlavních orgánů, jazyka a mysli. Používáním naší mysli vytváříme mnoho příjemných věcí pro uspokojení pohlavních orgánů a jazyka. Bohatství osoby v tomto hmotném světě se posuzuje podle používání pohlavních orgánů a jazyka, neboli jak dobře dovede používat své pohlavní schopnosti a jak dobře dokáže uspokojovat svoji náročnou chuť pojídáním lahodných jídel. Hmotný rozvoj civilizace vyžaduje vytvoření předmětů požitku pomocí výplodů mysli, jen aby se dosáhlo štěstí na základě těchto dvou zásad: potěšení pohlavních orgánů a jazyka. Zde je odpověď na otázku krále Paríkšita položenou Šukadévovi Gósvámímu, proč jsou uctívači Pána Šivy tak bohatí.

Oddaní Pána Šivy jsou bohatí jen, pokud jde o hmotné kvality. Ve skutečnosti je takzvaný rozvoj civilizace příčinou zajetí v hmotném světě. Není to vlastně pokrok, ale úpadek. Závěr zní, že Pán Šiva je vládcem tří kvalit, a jeho oddaní proto dostávají věci stvořené vzájemným působením těchto kvalit pro uspokojení smyslů. V Bhagavad-gītě však dostáváme od Pána Krišny pokyn, že tuto existenci na úrovni kvalit je třeba transcendovat. Nistrai-guṇyo bhavārjuna: cílem lidského života je transcendovat tři kvality. Dokud osoba není nistrai-guṇya, nemůže se vymanit ze zajetí hmoty. Jinak řečeno, projevy přízně od Pána Šivy ve skutečnosti podmíněným duším nepřinášejí žádný prospěch, ačkoliv z hmotného hlediska vypadají jako bohatství.

Šukadéva Gósvámí pokračoval: “Nejvyšší Osobnost Božství, Hari, je transcendentální třem kvalitám hmotné přírody.” V Bhagavad-gītě Pán uvádí, že každý, kdo se Mu odevzdá, překoná tři kvality hmotné přírody. Jelikož jsou Hariho oddaní transcendentální třem hmotným kvalitám, On jim je jistě také transcendentální. Śrīmad-Bhāgavatam proto uvádí, že Hari, neboli Krišna, je původní Nejvyšší Osobnost. Existují dva druhy prakṛti, neboli energií-vnitřní energie a vnější energie-a Krišna vládne oběma. Je sarva-dṛk, ten, který vidí všechny činnosti vnitřní a vnější energie, a je také označován jako upadraṣṭā, svrchovaný rádce. Proto je nadřazený všem polobohům, kteří pouze následují Jeho pokyny. Pokud osoba následuje přímé pokyny Nejvyššího Pána, jak jsou uvedeny v Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu, postupně se stane nirguṇou, čili překoná vzájemné působení hmotných kvalit. Být nirguṇa znamená být prost hmotného bohatství, protože jak jsme již vysvětlili, hmotné bohatství znamená zvyšování akcí a reakcí tři hmotných kvalit. Uctíváním Nejvyšší Osobnosti Božství, místo pýchy na hmotné bohatství, osoba získá bohatství duchovního rozvoje poznání v rámci vědomí Krišny. Stát se nirguṇou znamená dosáhnout věčného míru, nebojácnosti, zbožnosti, poznání a odříkavosti. To vše jsou příznaky osvobození od znečištění hmotnými kvalitami.

Šukadéva Gósvámí při zodpovídání otázky Paríkšita Mahárádže zmínil historickou událost týkající se děda Paríkšita Mahárádže, krále Judhišthiry. Řekl, že po skončení oběti ašvamédha ve velké obětní aréně se král Judhišthira v přítomnosti vznešených autorit právě na toto zeptal Pána Krišny: jak je možné, že oddaní Pána Šivy po hmotné stránce zbohatnou, zatímco oddaní Pána Višnua ne? Šukadéva Gósvámí úmyslně poukázal na krále Judhišthiru slovy “tvůj děd”, aby Mahárádžovi Paríkšitovi připomněl, že je spřízněn s Krišnou a že jeho dědové měli k Nejvyšší Osobnosti Božství důvěrný vztah.

Třebaže je Krišna ze své přirozenosti vždy velmi spokojený, když Mu Mahárádž Judhišthira položil tuto otázku, Jeho spokojenost ještě dále vzrostla, protože tato otázka a odpověď na ni má pro společnost oddaných Krišny velký význam. Kdykoliv Pán Krišna něco říká určitému oddanému, není to určeno jen jemu, ale všem oddaným a vskutku celému lidstvu. Pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství jsou velmi důležité i pro Pána Brahmu, Pána Šivu a další polobohy, a pokud někdo nevyužije pokynů Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který sestupuje do tohoto světa pro blaho všech živých bytostí, je nepochybně velmi politováníhodný.

Pán Krišna zodpověděl otázku Mahárádže Judhišthiry takto: “Když nějakému oddanému chci projevit zvláštní přízeň a chci se o něho zvlášť postarat, nejprve mu odeberu jeho bohatství. Když se z oddaného stane žebrák nebo značně zchudne, jeho příbuzní a rodinní členové o něho ztratí zájem a ve většině případů s ním přeruší styky. Oddaný se pak stane dvojnásobně nešťastným.” Nejdříve ho trápí, že ho Krišna připravil o bohatství, a ještě více ho bolí, když ho kvůli jeho chudobě opustí příbuzní. Měli bychom si však uvědomit, že když oddaný takto zchudne, není to kvůli jeho dřívějším bezbožným činnostem zvaným karma-phala. Chudobu oddaného způsobil Pán, Nejvyšší Osobnost. Ani když po hmotné stránce zbohatne, není to výsledek jeho zbožných činností. V obou případech, ať oddaný zchudne nebo zbohatne, za to může Nejvyšší Osobnost Božství. Dělá to pro svého oddaného proto, aby ho přiměl k úplné závislosti na Něm a zbavil ho hmotných závazků. Oddaný pak může soustředit svoji energii, mysl a tělo-úplně všechno-na službu Pánu. To je čistá oddaná služba. V Nārada-pañcarātře se proto říká sarvopādhi-vinirmuktam, což znamená “být prost všech označení”. Každá práce pro rodinu, společnost, společenství, národ či lidstvo má nějaký přívlastek: “Patřím k této společnosti,” “patřím k tomuto společenství,” “patřím k tomuto národu,” “patřím k tomuto druhu.” Tyto totožnosti jsou pouhá označení. Když je oddaný Pánovou milostí prost všech označení, jeho oddaná služba je opravdu naiṣkarmya. Pro gjání je stav naiṣkarmya, kdy činnosti již nepřinášejí žádné hmotné výsledky, velmi přitažlivý. Činnosti oddaného jsou prosty hmotných následků, a proto již nepatří do kategorie karma-phalam, plodonosných činností. Jak zosobněné Védy vysvětlily, štěstí a neštěstí oddaného vytváří Nejvyšší Osobnost Božství, a oddaný se proto nestará, zda je šťastný či nešťastný, ale jen dále plní své povinnosti v oddané službě. I když jeho chování zdánlivě podléhá akcím a reakcím plodonosných činností, ve skutečnosti je zbaven výsledků činností.

Lze se zeptat, proč Osobnost Božství vystavuje oddaného takovým nesnázím. Odpověď zní, že tento Pánův zásah se podobá tomu, když je otec někdy přísný na své syny. Protože oddaný je odevzdaná duše a Nejvyšší Pán se o něho stará, ať ho Pán umístí do jakékoliv životní situace-nešťastné či šťastné-je zřejmé, že za tím je velký plán Osobnosti Božství. Například Pán Krišna vystavil Pánduovce takovým potížím, že ani praotec Bhíšma nedokázal pochopit, jak k tomu mohlo dojít. Naříkal, že celá pánduovská rodina musela podstoupit takové strádání, i když v jejím čele stojí král Judhišthira, nejzbožnější král, chrání ji dva velcí bojovníci, Bhíma a Ardžuna, a hlavně jsou Pánduovci důvěrní přátelé a příbuzní Pána Krišny. Později se však ukázalo, že to plánoval Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Krišna, jako část své velké mise zničit ateisty a ochránit oddané.

Další otázka může znít: Jaký je rozdíl mezi oddaným a běžným člověkem, když se oba ocitají v různých šťastných a nešťastných situacích-oddaný zásahem Osobnosti Božství a běžný člověk následkem svých minulých činů? V čem je oddaný lepší než obyčejný karmí? Odpověď zní, že karmí a oddaní nejsou na stejné úrovni. Ať je karmí v jakékoliv životní situaci, pokračuje v koloběhu rození a umírání kvůli přítomnosti semene karmy, čili plodonosné činnosti, a to vyklíčí, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost. Zákon karmy běžného člověka trvale poutá k opakovanému rození a umírání, zatímco nesnáze a štěstí oddaného, jelikož nepodléhá zákonům karmy, jsou součástí dočasného opatření Nejvyššího Pána, které oddaného nepoutá. Toto opatření Pán činí jen pro dočasný účel. Pokud karmí koná zbožné činy, je povýšen na nebeské planety, a když jedná bezbožně, je uvržen do pekelných podmínek. Ať však oddaný jedná takzvaně zbožně či bezbožně, není nikdy povýšen ani degradován, ale je přemístěn do duchovního království. Proto štěstí a nesnáze oddaného a karmího nejsou na stejné úrovni. Tuto skutečnost podporuje Jamarádžova řeč k jeho služebníkům v souvislosti s osvobozením Adžámila. Jamarádž poradil svým následovníkům, že se mají přibližovat pouze k osobám, které nikdy nevyslovily svaté jméno Pána nebo nevzpomínali na Jeho podobu, vlastnosti a zábavy. Jamarádž také varoval své služebníky, aby se nikdy nepřibližovali k oddaným. Naopak je poučil, že když potkají oddaného, měli by mu vzdát uctivé poklony. Povýšení nebo degradace oddaného v tomto hmotném světě tedy nepřichází v úvahu. Tak jako je propastný rozdíl mezi trestem uděleným matkou a nepřítelem, nesnáze oddaného nejsou stejné jako nesnáze běžného karmího.

Zde je možné položit další otázku: Pokud je Nejvyšší Pán všemocný, proč by se měl snažit napravit svého oddaného tím, že mu přivodí nesnáze? Odpověď zní, že když Nejvyšší Osobnost Božství přivede svého oddaného do nesnází, není to bez účelu. Někdy je to proto, že v nesnázích se posiluje citové pouto oddaného ke Krišnovi. Když například Krišna před odjezdem domů z hlavního města Pánduovců požádal Kuntí o svolení odjet, řekla: “Můj drahý Krišno, v našich nesnázích jsi byl vždy s námi. Nyní nás opouštíš, protože jsme získali královské postavení. Raději bych tedy žila v nesnázích, než Tě ztratila.” Když je oddaný vystaven utrpení, je to podnět pro jeho oddané činnosti. Proto ho Pán někdy přivede do nesnází, aby mu projevil zvláštní přízeň. Kromě toho se uvádí, že štěstí je sladší pro ty, kdo okusili hořkost. Nejvyšší Pán sestupuje do hmotného světa, aby chránil oddané před utrpením. Jinými slovy, pokud by oddaní netrpěli, Pán by nesestoupil. Pokud jde o Jeho zabíjení démonů či hříšníků, mohou to snadno vykonat Jeho rozmanité energie, jako Jeho vnější energie, bohyně Durgá, která zabíjí mnoho asurů. Proto Pán nemusí sestoupit osobně, aby je zabil, ale když je Jeho oddaný v nesnázích, sestoupit musí. Pán Nrsimhadéva se nezjevil proto, aby zabil Hiranjakašipua, ale aby zachránil Prahláda a požehnal mu. Jinak řečeno, Pán se zjevil, protože se Prahlád Mahárádž ocitl ve velkých nesnázích.

Když po temné noci konečně vyjde slunce, je to velice příjemné; ve spalujícím žáru je velmi příjemná studená voda; a v mrazivé zimě je zase obzvlášť příjemná horká voda. Když si oddaný po zkušenostech s utrpením hmotného světa vychutnává duchovní štěstí, jímž ho obdaří Pán, jeho potěšení a radost jsou o to větší.

Pán pokračoval: “Když Můj oddaný přijde o veškeré hmotné bohatství a opustí ho příbuzní, přátelé a rodinní příslušníci, a protože se o něho nemá kdo postarat, přijme bezvýhradné útočiště u lotosových nohou Pána. Šríla Naróttama dás Thákur o tom zpívá: “Můj drahý Pane Krišno, ó synu Nandy Mahárádže, nyní přede mnou stojíš se Šrímatí Rádhárání, dcerou krále Vrišabhánua. Odevzdávám se Ti. Prosím, přijmi mě a neodkopávej mě. Nemám žádné jiné útočiště než Tebe.”

Když je oddaný umístěn do takzvaně strastipné situace a zbaven bohatství a rodiny, pokouší se dostat zpět své původní bohatství. I když se však znovu a znovu snaží, Krišna mu opakovaně bere všechny jeho prostředky. Tak je nakonec z hmotných činnosti zklamaný a v tomto stavu se může plně odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství. Těmto osobám Pán poradí z nitra, aby se sdružovaly s oddanými. Tak přirozeně vyvinou sklon sloužit Osobnosti Božství a okamžitě od Pána dostanou vše potřebné k rozvoji vědomí Krišny. Neoddaní si však velmi pečlivě chrání svoji životní úroveň. Obvykle proto neuctívají Nejvyšší Osobnost Božství, ale Pána Šivu nebo jiné polobohy kvůli okamžitému hmotnému zisku. Bhagavad-gītā proto uvádí: kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ yajanta iha devatāḥ: “Karmí uctívají různé polobohy, aby dosáhli v tomto hmotném světě úspěchu.” Pán Krišna také říká, že ti, kdo uctívají polobohy, nemají vyzrálou inteligenci. Oddaní se proto kvůli silnému poutu k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, neobracejí pošetile na polobohy.

Pán Krišna řekl králi Judhišthirovi: “Mého oddaného nezastraší žádná nepříznivá životní situace; je neustále pevný a neochvějný. Proto mu dávám Sám Sebe a obdařím ho takovou přízní, aby mohl dosáhnout nejvyššího životního úspěchu.” Milost udělená osvědčenému oddanému Nejvyšší Osobností se nazývá brahma, což naznačuje, že její velikost lze přirovnat jen k všepronikající velikosti Brahmanu. Brahma znamená neomezeně velký a nekonečně se rozšiřující. Tato milost je také popsána jako paramam, neboť ji v hmotném světě nelze k ničemu přirovnat, a také sūkṣmam, velmi jemná. Nejen, že je Pánova milost vůči osvědčenému oddanému velká a neomezeně se šíří, ale má povahu té nejvznešenější transcendentální lásky mezi oddaným a Pánem. Dále je popsána jako cin-mātram, zcela duchovní. Slovo mātram poukazuje na absolutní duchovnost beze stopy hmotných kvalit. Nazývá se také sat (věčná) a anantakam (neomezená). Jelikož Pánův oddaný získává tak neomezený duchovní prospěch, proč by měl uctívat polobohy? Oddaný Krišny neuctívá Pána Šivu, Brahmu nebo jakéhokoliv jiného podřízeného poloboha, ale zcela se oddává transcendentální láskyplné službě Nejvyšší Osobnosti Božství.

Šukadéva Gósvámí pokračoval: “Polobohy v čele s Pánem Brahmou a Pánem Šivou, mezi něž patří Pán Indra, Čandra, Varuna a ostatní, mohou jejich oddaní svým správným nebo špatným chováním velmi rychle uspokojit nebo také rozzlobit. To však neplatí o Nejvyšší Osobnosti Božství, Višnuovi.” To znamená, že každou živou bytost v tomto hmotném světě včetně polobohů řídí tři kvality hmotné přírody, a proto v hmotném světě převládají kvality nevědomosti a vášně. Oddaní, kteří přijímají požehnání od polobohů, jsou také nakaženi hmotnými kvalitami, zvláště vášní a nevědomostí. Pán Šrí Krišna proto v Bhagavad-gītě prohlásil, že přijímat požehnání od polobohů je méně inteligentní, protože jejich výsledky jsou pomíjivé. Získat hmotné bohatství uctíváním polobohů je snadné, ale výsledek je někdy katastrofální. Proto si požehnání od polobohů cení jen méně inteligentní lidé. Osoby, které přijímají požehnání od polobohů, postupně zpyšní na své hmotné bohatství a stanou se lhostejnými ke svým dobrodincům.

Šukadéva Gósvámí oslovil krále Paríkšita: “Můj milý králi, Pán Brahmá, Pán Višnu a Pán Šiva, hlavní trojice hmotného stvoření, mohou požehnat nebo proklít každého. Z této trojice jsou Pán Brahmá a Pán Šiva velmi snadno uspokojeni, ale také se velmi snadno rozzlobí. Jsou-li spokojeni, dávají požehnání bez rozmýšlení, a když se zlobí, oddaného bez rozmyslu proklejí. Pán Višnu však takový není, ale vše pečlivě rozvažuje. Kdykoliv od něho oddaný něco chce, Pán Višnu nejprve zvažuje, zda toto požehnání z konečného hlediska oddanému prospěje. Pán Višnu nikdy neuděluje požehnání, které by pro oddaného nakonec mělo katastrofální následky. Svojí transcendentální povahou je vždy milostivý, a proto před udělením požehnání zvažuje, jestli to bude pro oddaného prospěšné. Jelikož je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, vždy milostivý, i když se zdá, že zabil démona nebo se na oddaného zdánlivě rozzlobí, Jeho jednání je vždy příznivé. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je tedy znám jako všedobrý. Vše, co dělá, je dobré.”

Pokud jde o požehnání polobohů jako Pán Šiva, vznešení mudrci uvádějí tento historický příběh. Jednou se Pán Šiva samotný dostal do velkého nebezpečí poté, co požehnal démonu Vrikásurovi, synovi Šakuniho. Vrikásura chtěl získat požehnání a snažil se rozhodnout, které ze tří božstev uctívat, aby je získal. Mezitím potkal vznešeného mudrce Náradu a zeptal se, na koho se obrátit, aby za svoji askezi rychle získal výsledek: “Které ze tří božstev, jmenovitě Pána Brahmu, Pána Višnua či Pána Šivu, lze nejrychleji uspokojit?” Nárada prohlédl démonův plán a poradil mu: “Nejlépe uděláš, když budeš uctívat Pána Šivu. Pak rychle získáš vytoužený výsledek. Pán Šiva je velmi rychle uspokojen, ale také se rychle rozzlobí. Snaž se tedy potěšit jeho.” Nárada poté uvedl příklady, kdy démoni jako Rávana a Banásura obdrželi velké bohatství jen díky tomu, že potěšili Pána Šivu modlitbami. Protože vznešený mudrc Nárada znal povahu démona Vrikásury, neporadil mu obrátit se na Višnua nebo Pána Brahmu. Osoby jako Vrikásura, které se nacházejí v hmotné kvalitě nevědomosti, nedokáží Višnua uctívat.

Poté, co démon Vrikásura obdržel pokyn od Nárady, odešel do Kedáranáthu, poutního místa nedaleko Kašmíru, které existuje dodnes. Je téměř neustále pokryto sněhem, ale v červenci je možné spatřit božstvo Pána Šivy a jeho oddaní se mu chodí poklonit. Když se podle védských zásad něco nabízí božstvům k jídlu, obětuje se to do ohně. Ohňová oběť je tedy nezbytná při všech obřadech. Śāstry konrétně uvádějí, že bohům se má obětovat jídlo prostřednictvím ohně. Démon Vrikásura tedy odešel do Kedáranáthu a zažehl obětní oheň, aby potěšil Pána Šivu.

Po zapálení ohně ve jménu Pána Šivy mu začal Vrikásura pro jeho potěšení obětovat vlastní maso, které si uřezával z těla. To je příklad uctívání v kvalitě nevědomosti. Bhagavad-gītā zmiňuje různé druhy obětí. Některé jsou v kvalitě dobra, jiné v kvalitě vášně a další v kvalitě nevědomosti. Protože v tomto hmotném světě žijí různé druhy lidí, existují různé druhy tapasyi a uctívání. Svrchovaná tapasya, vědomí Krišny, je však nejpokročilejší jóga a nejvyšší oběť. Bhagavad-gītā potvrzuje, že nejpokročilejší jóga znamená neustále myslet na Pána Krišnu v srdci a nejvyšší obětí je provádění saṅkīrtana-yajñi.

V Bhagavad-gītě se uvádí, že uctívači polobohů ztratili inteligenci. Z dalšího textu této kapitoly vyplývá, že Vrikásura chtěl uspokojit Pána Šivu kvůli podřadnému materialistickému cíli, jenž byl pomíjivý a nepřinášel skutečný prospěch. Asurové neboli osoby v kvalitě nevědomosti taková požehnání od polobohů přijímají. V naprostém protikladu k této oběti v kvalitě nevědomosti je velmi jednoduchý proces arcanā-vidhi pro uctívání Pána Višnua nebo Krišny. Pán Krišna říká v Bhagavad-gītě, že od svého oddaného přijímá i kousek ovoce, květinu nebo trochu vody, což dokáže obstarat kdokoliv, bohatý či chudý. Od bohatých lidí se samozřejmě neočekává, že budou Pánu obětovat jen trochu vody, kousek ovoce nebo lístek-měli by obětovat úměrně svému postavení. Je- li však oddaný velmi chudý, Pán přijme i tu nejskromnější oběť. Uctívání Pána Višnua či Krišny je velmi jednoduché a může ho provádět každý v tomto světě. Uctívání v kvalitě nevědomosti, které předvedl Vrikásura, však není jen velmi obtížné a bolestivé, ale také to je zbytečná ztráta času. Proto Bhagavad-gītā uvádí, že uctívači polobohů postrádají inteligenci-jejich uctívání je velmi obtížné a zároveň je výsledek nejistý a pomíjivý.

Ačkoliv Vrikásura prováděl svoji oběť šest dní, nepodařilo se mu spatřit Pána Šivu, což byl jeho cíl. Chtěl ho vidět tváří v tvář a požádat ho o požehnání. To je další rozdíl mezi démony a oddanými. Oddaný je přesvědčen, že vše, co obětuje Božstvu ve výlučné oddané službě, Pán přijímá, ale démon chce spatřit své uctívané božstvo na vlastní oči, aby mohl požehnání přijmout přímo. Oddaný neuctívá Višnua nebo Pána Krišnu kvůli požehnání. Proto se oddaný nazývá akāma, prostý touhy, a neoddaný se nazývá sarva-kāma, toužící po všem. Sedmého dne se démon Vrikásura rozhodl, že by si měl uříznout hlavu a obětovat ji pro potěšení Pána Šivy. Vykoupal se tedy v blízkém jezeře a aniž by si osušil tělo a vlasy, připravil se, že si uřízne hlavu. Podle védského systému se zvíře, které má být obětováno, musí nejprve umýt a obětuje se, dokud je mokré. Když se démon chystal uříznout si hlavu, Pána Šivy se zmocnil velký soucit. Tento soucit je příznakem kvality dobra. Pán Šiva se nazývá tri-liṅga, “směs tří hmotných kvalit”. Proto je jeho projev přirozeného soucitu příznak kvality dobra. Tento soucit je však přítomen v každé živé bytosti. V Pánu Šivovi se neprojevil proto, že démon obětoval svoje maso, ale protože se chystal spáchat sebevraždu. To je přirozený soucit. I obyčejný člověk, který vidí někoho připraveného spáchat sebevraždu, se pokusí ho zachránit. Udělá to automaticky, není třeba ho o to žádat. Proto když se Pán Šiva zjevil z ohně, aby démonovi zabránil v sebevraždě, nebyl to projev nějaké velké náklonnosti.

Dotek Pána Šivy zachránil démona před sebevraždou; zranění se mu okamžitě zacelila a jeho tělo bylo jako dřív. Poté Pán Šiva řekl démonovi: “Můj milý Vrikásuro, není třeba, aby sis uřízl hlavu. Můžeš mě požádat o jakékoliv požehnání a já ti tvé přání splním. Nevím, proč sis chtěl pro mé potěšení uříznout hlavu. Potěší mě i oběť v podobě trochy vody.” Podle védského procesu se śiva-liṅga neboli podoba Pána Šivy v chrámu uctívá pouhým obětováním vody Gangy, protože se uvádí, že Pána Šivu velmi těší, když se mu na hlavu lije voda Gangy. Oddaní obvykle obětují vodu Gangy a listy stromu bilva, které jsou zvláště určeny jako obětiny Pánu Šivovi a bohyni Durze. Pánu Šivovi se také obětuje plod tohoto stromu. Pán Šiva ujistil Vrikásuru, že ho těší velmi jednoduché uctívání. Proč tedy tak dychtil uříznout si hlavu a proč si působil takovou bolest řezáním si těla na kusy, které pak obětoval do ohně? Tak tvrdá askeze není nutná. Pán Šiva byl přesto ze soucitu připraven, dát mu jakékoliv požehnání chce.

Když démon dostal od Pána Šivy tuto nabídku, požádal o hrozivé a odporné požehnání. Byl velmi hříšný a hříšníci nevědí, o jaké požehnání by měli božstvo žádat. Proto Pána Šivu požádal, aby ho obdařil takovou mocí, že jakmile se dotkne něčí hlavy, ta okamžitě pukne a osoba zemře. Bhagavad-gītā popisuje démony jako duṣkṛtī, ničemy. Kṛtī znamená “velmi záslužný”, ale když se k tomu přidá duḥ, znamená to “odporný”. Místo odevzdání se Nejvyšší Osobnosti Božství duṣkṛtī uctívají různé polobohy, aby získali odporné hmotné výhody. I když mají duṣkṛtī schopnost myslet a další přednosti, používají je k odporným činům. Materialističtí vědci někdy například vymyslí smrtonosnou zbraň. Vědecký výzkum vedoucí k takovému vynálezu zajisté vyžaduje velmi dobrý mozek, ale místo toho, aby vymysleli pro lidstvo něco prospěšného, vymýšlejí to, co urychlí smrt, kterou má již teď každý člověk jistou. Nedokáží projevit svoje přednosti vymyšlením něčeho, co může zachránit člověka před smrtí; místo toho vymýšlejí zbraně urychlující umírání. Také Vrikásura místo toho, aby Pána Šivu požádal o něco prospěšného pro lidskou společnost, požádal o věc lidstvu velmi nebezpečnou. Pán Šiva je dostatečně mocný, aby dokázal udělit jakékoliv požehnání, takže od něho démon mohl chtít něco prospěšného. Ve svém sobeckém zájmu však požádal, aby každý, jehož hlavy se dotkne rukou, okamžitě zemřel. Pán Šiva pochopil démonův motiv a velmi litoval, že mu slíbil jakékoliv požehnání. Svůj slib už nemohl vzít zpátky, ale v srdci se velmi rmoutil, že mu má dát pro lidstvo tak nebezpečné požehnání. Oddaní Osobnosti Božství nikdy nežádají Pána Višnua či Krišnu o žádné požehnání, a dokonce i když Pána o něco požádají, není to pro lidstvo vůbec nebezpečné. To je rozdíl mezi démony a oddanými, neboli uctívači Pána Šivy a uctívači Pána Višnua.

Když Šukadéva Gósvámí vyprávěl příběh o Vrikásurovi, oslovil Mahárádže Paríkšita Bhárato, čímž poukázal na jeho zrození v rodině oddaných. Když byl Mahárádž Paríkšit ještě v lůně své matky, zachránil ho Pán Krišna. Později mohl Pána Krišnu požádat, aby ho zachránil znovu, před kletbou bráhmany, ale neudělal to. Démon se však chtěl stát nesmrtelným tím, že všechny pozabíjí dotekem ruky. Pán Šiva to věděl, ale protože to slíbil, požehnání mu dal.

Hříšný démon se však okamžitě rozhodl, že využije požehnání k zabití Pána Šivy a unese Gaurí (Párvatí), aby si s ní užíval. Ihned se tedy rozhodl položit ruku na hlavu Pána Šivy. Pán Šiva se tak ocitl v úzkých, ohrožován vlastním požehnáním daným démonovi. To je příklad toho, jak materialistický oddaný zneužívá moci získané od polobohů.

Démon Vrikásura bez dalšího rozmýšlení přistoupil k Pánu Šivovi, aby mu položil ruku na hlavu. Pán Šiva se ho tak polekal, že se roztřásl a uprchl ze země na oblohu a pak na jiné planety, dokud nedosáhl hranic vesmíru nad vyššími planetárními soustavami. Prchal z jednoho místa na druhé, ale démon Vrikásura ho stále pronásledoval. Božstva vládnoucí jiným planetám jako Brahmá, Indra a Čandra nemohli přijít na žádný způsob, jak Pána Šivu zachránit před hrozícím nebezpečím, a ať přišel kamkoliv, všichni mlčeli.

Pán Šiva nakonec přišel za Pánem Višnuem, který sídlí v tomto vesmíru na planetě zvané Švétadvíp. Je to zdejší Vaikuntha, jež existuje mimo vliv vnější energie. Pán Višnu je ve svém všepronikajícím rysu přítomen všude, ale tam, kde se zdržuje osobně, je atmosféra Vaikunthy. Bhagavad-gītā uvádí, že Pán je přítomen v srdci všech živých bytostí. Setrvává tedy v srdci mnoha živých bytostí nízkého původu, ale to neznamená, že On sám je také nízkého původu. Každé místo, kde se zdržuje, se změní ve Vaikunthu. Planeta v tomto vesmíru známá jako Švétadvíp je tedy také Vaikunthalóka. Śāstry uvádějí, že obydlí v lese je v kvalitě dobra, obydlí ve velkých městech a vesnicích je v kvalitě vášně a obydlí v atmosféře, kde převládají čtyři hříšné činnosti-nedovolený sex, požívání omamných látek, pojídání masa a hazardování-je v kvalitě nevědomosti. Obydlí v chrámu Višnua, Nejvyššího Pána, je však na Vaikuntě. Nezáleží na tom, kde chrám stojí; chrám samotný, ať je kdekoliv, je Vaikuntha. Také planeta Švétadvíp je Vaikuntha, i když se nachází v hmotném světě.

Pán Šiva nakonec vstoupil na Švétadvíp Vaikunthu. Tam žijí vznešení světci, kteří jsou zcela prosti závistivé povahy vlastní hmotnému světu a netýkají se jich čtyři zásady hmotné činnosti, čili zbožnost, ekonomický pokrok, smyslový požitek a osvobození. Ten, kdo vstoupí na tuto Vaikunthu, se nikdy nevrátí do hmotného světa. Pán Nárájan je oslavován jako ten, který miluje své oddané, a jakmile na dálku poznal, že Pánu Šivovi hrozí velké nebezpečí, zjevil se jako brahmačárí a osobně šel Pána Šivu přivítat. Pán se zjevil jako dokonalý brahmačárí s opaskem kolem pasu, posvátnou šňůrou, oblečen v jelení kůži, s tyčí brahmačárího a růžencem raudra. (Růženec raudra se liší od růžence z tulasí a používají ho oddaní Pána Šivy.) Pán Nárájan oblečený jako brahmačárí stál před Pánem Šivou a záře vycházející z Jeho těla přitahovala nejen Pána Šivu, ale i démona Vrikásuru.

Pán Nárájan se Vrikásurovi uctivě poklonil, jen aby vzbudil jeho zájem a pozornost. Tak ho zastavil a oslovil ho: “Můj milý synu Šakuniho, vypadáš velmi unaveně, jako bys přicházel zdaleka. Jaký máš záměr? Proč jsi přišel až do tak dalekých končin? Vidím, že jsi unaven, a proto tě žádám, aby sis trochu odpočinul. Svoje tělo bys neměl zbytečně unavovat. Každý si těla velmi cení, protože jedině s ním může naplnit všechny touhy své mysli. Proto bychom ho neměli zbytečně trýznit.”

Brahmačárí oslovil Vrikásuru jako syna Šakuniho, jen aby ho přesvědčil, že Ho jeho otec Šakuni zná. Vrikásura pak brahmačárího považoval za někoho známého jeho rodině, a proto se mu jeho slova plná účasti zamlouvala. Než mohl démon protestovat, že nemá na odpočinek čas, Pán ho poučil o důležitosti těla, a to démona přesvědčilo. Každý člověk, a zvláště démon, považuje tělo za velmi důležité. Tak Vrikásura nabyl přesvědčení o tom, jak důležité je jeho tělo.

Potom, jen aby démona uklidnil, mu brahmačárí řekl: “Můj milý pane, jestli si myslíš, že můžeš vyjevit důvod, proč jsi podstoupil obtížnou cestu sem, možná ti budu schopen pomoci, abys snadno dosáhl svého cíle.” Pán mu nepřímo oznámil, že Pán jako Nejvyšší Brahman jistě dokáže napravit situaci způsobenou Pánem Šivou.

Démona sladká slova Pána Nárájana v podobě brahmačárího velmi uklidnila a nakonec prozradil vše, k čemu došlo v souvislosti s požehnáním od Pána Šivy. Pán démonovi odpověděl: “Já osobně nevěřím, že ti Pán Šiva opravdu dal takové požehnání. Pokud vím, přišel o zdravý rozum. Při sporu se svým tchánem Dakšou byl proklet, aby se stal pišáčou (duchem). Tak se stal vládcem duchů a skřetů. Proto nemám v jeho slova žádnou důvěru. Jestli mu však stále věříš, můj milý králi démonů, proč se nepřesvědčíš tím, že si položíš ruku na svou hlavu? Jestli se požehnání ukáže jako falešné, můžeš toho lháře, Pán Šivu, okamžitě zabít, takže se v budoucnosti již neodváží dávat falešná požehnání.”

Sladká slova Pána Nárájana a expanze Jeho svrchovaně mocná iluze démona zmátly, takže zapomněl na moc Pána Šivy a jeho požehnání a nechal se velmi snadno přesvědčit, aby si položil ruku na vlastní hlavu. Jakmile to udělal, hlava mu pukla, jako by do ní uhodil blesk, a okamžitě zemřel. Polobozi z nebes shazovali na Pána Nárájana květy, chválili Ho voláním “Sláva!” a “Děkujeme!” a klaněli se Mu. Po Vrikásurově smrti tak všichni obyvatelé vyšších planetárních soustav, jmenovitě polobozi, předkové, gandharvové a obyvatelé Džanalóky, shazovali na Osobnost Božství květy.

Tak Pán Višnu v podobě brahmačárího zachránil Pána Šivu před hrozícím nebezpečím, a tím i celou situaci. Pán Nárájan pak Pánu Šivovi oznámil, že tento démon, Vrikásura, byl zabit za své hříšné činnosti. Zvláště se dopustil hříchu a urážky tím, že chtěl experimentovat na svém vládci, Pánu Šivovi. Pán Nárájan poté Pánu Šivovi řekl: “Můj milý pane, osoba, která urazí vznešené duše, nemůže dále žít. Zničí ji její vlastní hříšné činnosti a určitě je tomu tak v případě tohoto démona, který tě tak urazil.”

Milostí Nejvyšší Osobnosti Božství, Nárájana, který je transcendentální všem hmotným kvalitám, tak byl Pán Šiva zachráněn před smrtí rukou démona. Každý, kdo s vírou a oddaností naslouchá tomuto příběhu, bude jistě osvobozen ze zajetí hmoty a také ze spárů svých nepřátel.